Výběr jména

Člověk by skoro řekl, že vybrat jméno pro dítko nemůže být těžké. Ale vyberte něco, co bude mít na celý život a co pasuje k vašemu příjmení.

A to nemluvím o takových potížích, jako kontrolování, zda zrovna není období, kdy tak pojmenuje svoji ratolest každá druhá matka…

Ono pak jít se synem na pískoviště do parku a při každém zavolání „Pepíčku“, se otočí polovina dětských hlaviček. A to jsme teprve na začátků úskalí, které nás potkávají při té nesmírně důležité, citlivé a (téměř) nezvratné činnosti, výběru jména.

Například my jsme si řekli, že nechceme, aby jméno bylo již někde v rodině. Samozřejmě, nestudovali jsme rodokmeny několik pokolení zpátky, ale brali jsme v potaz jména příbuzných, kteří jsou ještě mezi živými a ty, na které ještě je kdo by si vzpomněl. Sice nejsme žádná obrovská famílie – a to počítám již moji i Silviinu větev, ale i tak to poněkud zúžilo náš výběr.

Je třeba brát i ohled na to, co to bude u lidí vyvolávat za vzpomínky či spojitosti. Například v dnešní době nazvat holčičku Aneta znamená, že za par let bude v parku běhat hejno Anet, jejichž maminky kdysi obdivovaly Anetu Langerovou. A ta děvčátka, která nebudou mít jméno z tohoto neprozaického důvodu, to budou těžko vysvětlovat a stejně jim to nikdo neuvěří.

Spousta více či méně hezkých jmen, která nejsou tak častá a nebo třeba i jsou, zase mají k sobě vázané pevně nějaké příjmení. Pomyslím-li na jméno Valerie, které se mi jinak hodně líbí, tak se mi vybaví bohužel ještě Zavadská, což poněkud obtěžuje. A co třeba takové jméno Klement. Ne že bychom o něm uvažovali. Klement Koštálek… ehm… prosím? Tak možná automobilistům se vybaví jistá spojitost, ale pan Gottwald toto jméno poněkud znepříjemnil budoucím generacím. Stejně tak Hitler dokázal zatratit jedno křestní jméno. A na koho si vzpomenete když řeknu Adina? Čili chápete, jak to myslím…

Taktéž je potřeba zvážit zda při vyslovení celého jména si dítko či kdokoliv jiný nezláme jazyk. Aby to nebylo samé ššššš nebo žžžžž nebo rrrrrr. Co potom, když dítko bude ještě v dospělosti ráčkovat?? A co délka jména (tady jsme zrovna my trochu zaspali, ale to nevadí)? Nebude trvat dva dny, než se dítě v první třídě podepíše?

Nesmíme opomenout ani to, že děti jsou zlé. A tak, jaké přezdívky nebo jak zpitvoří jméno našeho potomka. Jistě, zde mnohem více prostoru skýtá příjmení, ale když už se někdo jmenuje tak, že to přímo vybízí děti, aby na to skládaly básničky, tak se to nesnažíme zachránit křestním jménem. To může dopadnout dost tragicky. A to že nám přijde nějaké spojení „zajímavý“ neznamená, že z toho bude mít radost i dítko. Tak pokud se jmenuji například Martin Klíč, tak rozhodně nepojmenuji syna Petr. Hned v první třídě děti jména spojí tak, že již je nikdo nerozpojí… Nebo nosím-li jméno Karel Lupák, tak nemohu přeci pojmenovat syna Hector. Jednak Hektor Lupák… ačkoliv, to je zajímavé jméno… ale co až se poprvé ve škole podepíše H.Lupák???

Mnoho párů má však největší problém se domluvit mezi sebou. Když se jednomu jméno líbí, tak druhý je opačného názoru. Když se druhému jméno zdá úžasné, první nechápe, zda to vůbec může myslet vážně. Případně každý máme k jménům přiřazeny lidi z našich životů. A ty pocity z jmen a tudíž to, zda se nám jméno líbí či nikoliv se může dost často měnit, dle toho, jak potkáváme nové lidi. A pak třeba z neznámých či více či méně známých důvodů máme k některým jménům averzi…

A pak je tu otázka příbuzenstva. Co si o tom myslí oni. Většinou se jich na to nastávající rodiče neptají a přitom stejně dostanou jejich názor servírovaný na stříbrném tácu. A tak mnoho krásných jmen je s pláčem zavrhnuto, protože jméno Amélie se nelíbí babičce, prababičce, nebo tetičce. A bohužel zrovna tento příbuzný je s rodinou často ve styku a dává tak okatě najevo svůj názor, který je sice hezký a každý máme právo na názor, ale proč ho nutit někomu, kdo o něj nemá názor a proč kazit někomu radost ze jména. Budoucí maminka nebo tatínek, odmalička toužící po tom či onom jméně a pak tetička z druhého kolene, či nějaké jiné dobračisko jim to zkazí.

A tak není vůbec nic divného na tom, že mnozí nastávající rodiče nechtějí prozradit nikomu do poslední chvíle jméno. Co do poslední chvíle, až do okamžiku, kdy už je pozdě, aby se k tomu příbuzný či známý vyjadřovali… Přeci jenom o nenarozeným lze říci, že to či ono jméno se k němu nehodí, ale když novopečený prarodič vidí dítko v kolébce, tak snad žádný z nich nemá to srdce říci: „Jééééžiš, BONIFÁC, to snad nemyslíte vážně, vždyť se mu budou všichni smát…“