Jak jsme byli na houbách...

O Češích se říká, že jsme národ muzikantů. Taky, ze máme zlaté ruce, ať už je to myšleno tak či onak. Říká se i, že jsme národ komediantů a že kdo neskáče není Čech. Ale říká se, že jsme také národ houbařů.

A s tím se já osobně ztotožňuji nejvíce. Protože muzikant se svým hudebním hluchem být nemůžu, občas si říkám, že mam obě ruce levé mnohem více než zlaté a ve skákání taky nevidím zrovna velkou zábavu. Komediant určitě nejsem, ale houbařem se neostýchám nazývat.

Lásku k lesu a houbám jsem zdědil od svých rodičů a prarodičů. Vlastně tuším, že moje veškeré příbuzenstvo jsou houbaři. Opravdovému houbaření jsem se přiučil u svého dědečka z otcovi strany. Měl Brdské lesy dobře zmapované a znal úžasná místa, kam lze chodit. Ale i dědeček z matčiny strany byl vášnivý houbař. Ten zase prolézal lesy v podkrkonoší. Neméně dobře zmapovanou Šumavu měl můj strejda Lojza.

A tak stejně jako můj táta, tak i já jsem se pravidelně a rád nořil do lesa, abych se o pár hodin později vrátil s plným košíkem darů, které nám naše příroda hojně naděluje.

Má milovaná manželka ráda houby sbírá, nerada je však hledá. Já jsem schopen trávit polovinu dne procházkou po lese a pokud se vrátím s plným košíkem, tak je to nádherný pocit, pokud však košík nenaplním, stále mám aspoň příjemný pocit z pobytu na čerstvém vzduchu.

Minulý týden jsme se ponořili jako celá rodina do lesa. V televizních novinách, v denním tisku i v rádiu vychvalovali, jak jsou naše lesy touto dobou plodné. A byla to bezezbytku pravda. I Silvinka byla spokojená, protože houby nemusela téměř hledat, stačilo je sbírat. Dokázali jsme naplnit nejeden košík, což je pro houbaře vždy příjemná a uspokojující událost. Ale co mne nejvíce potěšilo… Zdá se, že máme doma úspěšného houbařského nástupce.

Karolínka nejen že ochotně chodila po lesích z kopce do kopce, sem a tam, ale byla velice úspěšná i při samotném hledání hub. Z počátku jsem vždy houbu našel, zavolal ji, až ji dohledá, ale velice rychle se „osamostatnila“ a hledala houby zcela sama. Jistě, rozeznat hříbka od holubinky či muchomůrky ji činilo poněkud potíže, ale rychle pochopila, že musí hledat houby s hnědým kloboučkem a hříbky, které našla zcela sama se dají počítat na desítky.

Teď už zbývá jenom doufat, že až bude starší, že sbírání hub, které zatím vnímá jako hru se změní v radost či dokonce vášeň a že bude chodit, ať již se mnou nebo beze mne, na houby i nadále.. a taky, že ji třeba nebude proti srsti houby čistit a připravovat na konzumaci. Protože představa, že bych měl čistit a krájet houby, které najdu nejen já a Silvie, ale které najde i budoucí úspěšná houbařka Karolínka mne upřímně lehce děsí…















Více...