středa 22. července 2009

Výlet na hřiště

Mílové kroky, které Karolínka dělá, občas unikají mojí pozornosti. Je to částečně tím, že ji vidím každý den a zároveň tím, že s ní nejsem celý den jako Silvie. Pak mne udivují věci, volám Silvii, aby se šla podívat a ona mi s klidnou tváří sdělí, že jasně, to už umí či dělá několik dní. Někdy mi přijdou určité věci zcela „normální“ a teprve když se nad tou či onou věcí zamyslím, tak mi dojde její jedinečnost a všimnu si toho úžasného vývoje z malého tvorečka, který jen ležel na zádech v stále více soběstačnou bytost, která nás již začíná slušně komandovat…



Pokud přijdu včas z práce a pokud aspoň trochu přeje počasí, tak se snažím Karolínku brát na dětské hřiště. A vlastně celá cesta je důkazem toho úžasného vývoje… Začíná to ještě než dorazím domů, kdy Kája na mámu co chvíli vykřikuje „Tátá“ a kýve se v bocích, čímž naznačuje, že chce jít se mnou na ono hřiště – na houpačku.

Už když zaparkuju auto pod okny, slyším přes otevřené dveře na balkon ryk a opět již notoricky známé volání „tátááá“. Pak vykouknou dvě blonďaté hlavy a následuje mávání a radostné výskání. Hned za dveřmi se mi pak vrhne kolem krku, přitiskne tvářičku k sobě a hned pak začne odstrkovat a trvá na tom, že ji musím postavit na zem. Pak mne chytne za ruku a začne se kývat v bocích jak strom ve větru. Shazuji tedy tašku ze zad a vyrážíme. Já zažívám první překvapení, když Kája sejde celé schody v podstatě sama a bez držení se zábradlí. Jasně, má svoji tlapku v mojí ruce, ale jen ji jistím. Vůbec jí neposkytuji oporu. Schody opravdu miluje. Jak nahoru, tak dolů.. Ale ono ji to už zakrátko přejde a bude ráda, že bydlí v prvním patře.

Venku už ji chození tolik nebaví, zastavuje mne, chytá za nohu a sahá si na hlavu. Chvíli mi trvá, než pochopím, že nechce čepici – tu jí několikrát nasadím a ona ji hned strhává – ale že chce vzít na koně. A tak vyrážíme. Ona pohodlně usazena za mým krkem a začíná mi radostně líbat hlavu. Ujdeme sotva pár kroků a začne ukazovat kamsi do zahrádky a vydávat pro mne nový zvuk: „čččččččččč“. Tak se zastavím a koukám, kam kouká a ukazuje. U domečku tam mají sochu kočky, jak leží na schodech….

Když dorazíme na hřiště, pouštím ji a ptám se, kam chce jít jako první. Čapne mne za ruku a táhne k houpačce. Vydržela by tam určitě několik hodin. Nechává se pohupovat a přitom pozoruje dění kolem sebe. Jen občas na mne zahučí, když zapomenu pravidelně houpat. I já se totiž věnuji pozorování okolí a občas žasnu, o čem se maminky kolem mne baví.

Abych Káju z houpačky dostal, musim jí lákat na jiné atrakce. Druhá nejoblíbenější je klouzačka. Opravdu jsem se divil, když Kája na ni vyšplhala po schůdkách bez jakékoliv pomoci. Aby se sklouzla však natahovala ručičku a chtěla jištění. Ale jelikož to je odvážná a nebojácná holka, tak po pár jízdách jsem ji jistil jen svoji přítomností a připraveností přiskočit.

Poslední atrakce, kterou navštěvujeme, je kolotoč. Je sice koncipovaný pro větší děti, čili Kája nedosáhne nohama na pedály. Sedím tedy u ní a točím nás oba. Taky by vydržela mnohem déle než tam zůstáváme, ale odcházím, protože se mi již samotnému točí hlava a dostávám mořskou nemoc. Většinou následuje opět houpačka, klouzačka, houpačka, klouzačka a tak dále, dokud nepřijde čas jít domů. Občas to je boj, kdy já už stojím u východu, volám na ni, ona kroutí hlavou a opět peláší po schůdkách nahoru na klouzačku, což já psychicky nevydržím a utíkám ji opět jistit. Pak ji čapnu, posadím opět za krk a vydáme se domů. Těsně před barákem následuje „ččččččč“ a pak volání „mámááááá, mááááámááá“. Opět vykoukne blonďatá hlava, mávají ručky nahoře i dole, pak už jen vyběhnutí schodů, opět žasnu, že to zvládá úplně sama bez pomoci a když máme štěstí, tak už nás čeká nejen vřelá náruč naší maminky, ale i teplá večeře…

A o tom, jak Kája sama popisuje výlet na hřiště… o tom až jindy…


Více...