pátek 16. října 2009

Co Kája okoukává...

Naše dcera je nevysychající studnice… co studnice, gejzír, ztřeštěných nápadů a ještě ztřeštěnějších událostí. Jejich sled je tak neskutečně rychlý, že i když bych chtěl jen část jich napsat či zapamatovat si, tak tak… no tak bych měl s tím problémy.




Je tu základní pravidlo, podle kterého se jich však většina, respektive jejich vznik řídí… Okoukáváním okolí a především nás, rodičů… To je něco, co si každý den, každou hodinu, každou minutu musíme uvědomovat a dávat si na to pozor. Pokud uděláme nějakou blbost, něco sice dospělácky korektního, avšak dětsky nevhodného, můžeme mít téměř jistotu, že to Kája bude celý den zkoušet udělat stejně dobře jako my.

A tak se několikrát za den stane, ze koukam na Káju a vidim sám sebe a nebo Silvii. Přesněji její gesto, její pohyb, její výraz v obličeji.

Z počátku to bylo jen občas a méně viditelné, jak nás ještě neuměla dokonale napodobit. Přeci jen s ní nejsem tolik jako Silvie a tak si všímám jiných věcí a jinak intenzívně. Stále doma funguji jako většinová pračka na dítě. A i když se neúčastním (tak pravidelně) očistného procesu Silvie, tak vím dost přesně jak a co si myje. Protože Kája ji často doprovází do koupelny, když se jde mýt, tak mi pak předvádí dokonalou očistu. Počínaje mydlením si celého těla s kladeným důrazem na podpaží a zadeček, až po drhnutí si vlasů ručníkem – a to i tehdy, když si je nemyje…

Kdykoliv si čistím zuby, tak se přiřítí náš malý uragán a ukazuje, že si je taky chce čistit. Tak ji napastuju a namočím kartáček, ona si stoupne, opře se zády o zeď, zvedne jednu nohu a tou se taktéž opře o zeď, jednu ruku dá v bok a drbe si těch pár zubů co má… říkal jsem si nejdřív, kdo tak asi stojí, když já ne… odpověď přišla dneska ráno, když jsem vtrhl do koupelny a zrovna si tam má milovaná taktéž čistila chrup…

Nedávno koukám na televizi a kolem mne pobíhá Kája se sklenicí s vodou. Občas usrkne, ale víc si s ní hraje, než pije. Do té doby, než ji nevyklouzla z ruky a těch pár posledních kapek co tam bylo se nerozuteklo po podlaze. Kája se nejdřív lekla, pak se na mne utrápeně podívala, já na ni udělal naštvaný kukuč, ona pokrčila ramena, vzdychla a odešla. Nejdřív jsem na ni chtěl volat, ať se vrátí, ale pak mi došlo, že by to nemělo cenu. Tak vstanu, jdu do kuchyně pro hadr, ale cestou potkám Káju, jak si to šine v protisměru, hadr v ruce, přišla k té louži, vzdychla, padla na kolena a začala to utírat. Stál jsem tam a jen zíral. Opět vstala, odnesla hadr do kuchyně (kde ho hodila do kouta – to jediné kazilo celkový DOKONALÝ dojem) a šla si hrát s pastelkami…

Šlo by takhle pokračovat dál a dál… ale napíši již jen jedno. Je tomu již dávno, co mi zaskočilo, zakuckal jsem se, Silvie přiskočila a zabušila mi na záda… Od té doby, kdokoliv, kdekoliv začne kašlat, tak Karolínka ochotně přispěchá a plácá dotyčného po zádech. Když mu na záda nedosáhne, tak se rozčiluje a plácá ho aspoň do stehna. A taky se občas zakucká ona. Třeba i jen na oko. Ale opět trvá na tom, že musíme přiskočit my a taktéž ji poplácat. No a pro jistotu kašle, dokud se tak nestane…

Prostě a jednoduše musíme dávat velký pozor na to, co a jak říkáme, co a jak děláme…


Více...

pondělí 12. října 2009

Spi děťátko, spi.... 1. díl

Usínání je asi něco, co mnoho rodičů řeší a nikdy nevyřeší. Co řeší a při tom všem i sobě říkají, že to neřeší. Každý z andílků, které rodiče, stejně jako my, mají doma, mají určitý rituál uspávání. Tento rituál vždy vyhovuje dítěti a povětšinou nevyhovuje rodičům.


Karolínka je již od nejútlejšího věku nespavec. Spaní ji nebaví. Spí jen když musí a tím musí nemyslím že musí protože jí to říkáme, ale že musí, protože už to nevydrží a usíná sama…

Slyšel jsem, že děti – i mnohem starší – usínají přes den k hodinovému až dvou hodinovému šlofíku. Mno… Kája jednou… někdy dvacet minut, někdy hoďku…

Slyšel jsem, že děti večer usínají samy. Že si lehnou do postele, chvíli si povídají samy se sebou a usnou… Mno, Kája k usínání potřebuje nás, rodiče. Kájinčin usínací rituál vypadá tak, že po umytí, namazání, obléknutí a uložení do postýlky, si musím já a nebo Silvie lehnout vedle její postýlky, chytnout ji za ruku a pokud možno zpívat „když jsem šel z hub“ a volně navazovat s „pec nám spadla“. Pokud člověk vydrží zpívat dost dlouho (asi 20-30x), když má Karolínka hodně dobrou náladu a je hodně unavená, tak za 15-30 min usne. Pokud však její odpolední šlofík proběhl později než kolem druhé odpoledne, může se stát, že se vydrží převalovat a pobízet nás k opakovanému zpěvu i hodinu a déle…

Nakonec ale vždy usne…. Ale ani tehdy ještě není vyhráno. Je potřeba ještě přejít její pokojíček a doufat, že vrzající parketa ji neprobudí, ze zavření dveří tak neučiní… Pokud se podaří odejít a během pěti minut se neozve řev, tak teprve pak si lze říci „Hurá – chvilka pro mne (nás)“

Bohužel tu je však ještě něco, Kája má v sobě biologické hodiny, které ji začnou zvonit kolem půlnoci. Jsou však období, trvající asi týden, kdy se budík sám od sebe přeřídí na třetí hodinu ranní. Zvoní tak dlouho, dokud se neprobudí, neprobudí nebo nepřivolá nás a nenechá se odnést k nám do postele… Bohužel jsem ztratil manuál od jejich hodin a nevím jak je přenastavit.

Každopádně se chystám ji odnaučit usínat jen s našim "doprovodem"... tak uvidíme, jak to dopadne...

Více...

čtvrtek 8. října 2009

Kája vodníkem

Kája miluje vodu. Sice jsem nemyslel přímo tu ve skleničce, ale tehdy, kdy jí je mnohem více. Pokud možno celý bazén, v horším, ale stále akceptovatelným případě, aspoň vana. Ovšem sluší se poznamenat, že i tu ve skleničce má ráda. Ale musí to být pomerančová Ondrášovka. Pak to je „bubí“ (bublinky) a tu má taky moc ráda…



Už od samého začátku zbožňovala cachtání se ve vaně. Zcela bez bázně a hany se tam vrhala, „mazlila“ se s ruční sprchou, lehala si jak na záda, tak na bříško a bylo ji téměř nemožné ji dostat ven. Nikdy se to neobešlo bez řevu a boje.

Později začala se Silvií chodit na koupání do mateřského centra (či tam někam). Bohužel jsem ji neměl šanci tam nikdy vidět, ale z vyprávění jak Silvie, tak Karolínky se jí tam moc líbilo. Pokud se ptáte, jak mi to mohla Karolínka vyprávět, tak zcela prostě a jednoduše a pantomimicky. Plavání je znázorňováno plácáním rukou – něco jako když se plave čubička. Radost a to, že se jí to líbilo je vyjádřeno smíchem a že se jí to líbilo moc urputným kýváním hlavou a rozpažením rukou, jako by se snažila obejmout celý svět….Tam se naučila i potápět a skákat do vody a nikdy ji nešlo dostat ven. Nikdy se to neobešlo bez řevu a boje.

Celé léto v Sadské si potom užívala nafukovací bazének. Sice v něm nemohla ani plavat, ani se potápět, ale na cákání kolem sebe a na provozování nejrůznějších opičáren byl uplně ideální. Jen jeden problém měl. Dostat ji z něj, bylo téměř nemožné a nikdy se to neobešlo bez řevu a boje.

A pak jsme byli na dovolené, kde náš penzion měl bazén. Taky jsme ho dlouho a složitě vybírali, aby toto splňoval. Karolínka tímto bazénem žila. Slovo bazén bylo tabu. Jakmile jsme jej vyřkli, Kája zbystřila, začala ukazovat rukama „cáky-cák“, ukazovat směrem k bazénu, hledat plavky…. V bazénu vydržela téměř neomezeně dlouho. Rozhodně déle, než jsme tam vydrželi my, její rodiče. Vždy už byla modrá, drkotala zubama, ale znovu a znovu trvala na tom, že bude skákat z okraje bazénu do vody, ze bude delat „bubly-bubly“ a dostat ji ven? To se nikdy neobešlo bez řevu a boje.

Teď už je po dovolených. Jednou týdně stále Kája dochází se Silvií do bazénu, kde dělá obrovské pokroky, kde již s rukávkama a pásem plave zcela sama po celém bazénku, kde sklízí obdiv a pochvaly od paní cvičitelky… A jinak už ji zbývá opět jenom vana. Roční období a její možnosti užívání si vody se mění… jedno však stále zůstává. Dostat ji z ní, se nikdy neobejde bez řevu a boje…

Více...