pátek 3. dubna 2009

A je tu opět jaro...

Hurá! Zdá se, že po dlouhých a studených a taky šedivých dnech jsme se konečně dočkaly jara i já a Kája. Na uvítaní té krásy jsme si sice pořídily trochu rýmy, ale ujde to, pravidelně luxujeme, Kája už si dokonce sama drží hadičku u nosu (pak když na to přijde, tak ji zase rychle odhodí, ale i tak je to pokrok a spolupráce).

Hned jak se sluníčko vykulilo v teplé podobě, vykulily jsme se i my do centra, abychom zjistily, zda nám něco neuteklo. Začly jsme ve Františkánské zahradě, kde Karolínka vystoupila z kočár(k)u a jala se kynout kolemsedícím. U každého jednoho zastavila a zamávala mu na pozdrav a počkala si, až dotyčný odpoví. Opravdu, zamávali všichni.

Pak Kája nakupovala v Tescu oblečky, což probíhalo tak, že mi vždy zmizela za nějakým stojanem, tam se vrhla na tričko a vzdychala a s trikem se mazlila. Byla neuvěřitelně rychlá a měla jsem co dělat, abych ji vůbec lapila.
Na Staromáku ji nejvíc nadchli holubi. Honila je a nedbala přitom vůbec, zda se jí někdo připletl do cesty, klidně se chytla nějakého Itala za bundu na udržení rovnováhy. V Ungeltu se jí taky líbilo, nejvíc jeden Japonec. A pak brusič podlahy, na toho fascinovaně koukala asi 10 min. V tramvaji i na ulici navazuje kontakty, usmívá se na lidi a mává jim na pozdrav i rozloučení. Bývá to kvitováno s radostí.




Užíváme si ale i doma. Karolínka miluje houpání a protože na našem dvoře je houpačka, trávíme na ní každé dopoledne zhruba 40 min. Kájinka má už jasnou představu o tom, kam chce jít, a tak mi při odpoledních vycházkách ukazuje cestu, kudy mám vést kočár. Když neposlechnu, zuřivě ukazováčkem a ryčením dává najevo nespokojenost. Pochopitelně chce jít či jet vždy opačně, než kam potřebujeme.



Začíná mi i pomáhat doma. Ví, kdy přinést smetáček a lopatku (pokaždé, když něco rozsype), utírat hadrem stůl, podává mi ručník a krém po koupání, umí vyndavat prádlo z pračky a sušičky, ukládat ponožky do skříně, zalévat kytky (s mou rukou), stlát (klepe do postele), zkrátka usoudila jsem, že je dobré ji rozvíjet všemi směry. Taky krmí miminko (panenka) a medvídka křupkami, miminko posazuje na nočník (místo sebe).

Miluje ukazovací říkanky a knížku "Kam se schoval nůž", kde je pejsek a datel. Kája umí datla tak, že si klepe na hlavu a vyžaduje totéž i od nás. Onehdá jsem si povzdychla: Kájo, mě z toho klepne... A Kájinka si s gustem zaklepala na hlavičku.
Je to zkrátka čím dál větší legrace...

Více...