pondělí 18. ledna 2010

Krůčky k samostatnosti

Je úžasné sledovat, jak se Karolínka učí novým věcem, jak zvládá dělat čím dál tím více činností sama bez naší pomoci. Rodičovo srdce opravdu zaplesá, když vidí, jak se jeho potomek sám dokáže svléknout.... časem, jak se dokáže i obléknout, jak se sám vyčůrá do nočníku a tento odnese. Jak tyto všechny činnosti postupně propojí a začíná byt „samostatná“…




Jenže všechno dobré k něčemu špatné. Stále častěji se následně stává, že chceme něco udělat, obléci, svléci, umýt, namazat, nakrmit, vyluxovat nebo cokoliv dalšího na co jsme zvyklí a ozve se rázné „Kája!“.

Ti co vědí, že vykřiknutí vlastního jména nahrazuje větu „to budu dělat já!“, tuší, že zde často začínají potíže. Jistě je příjemné a pocitem pýchy naplňující pozorovat, jak se vlastní dítě samo obléká, případně ještě pocitem úlevy, pokud se tak děje ráno a díky deseti minutám co zápasí s jednotlivými kousky oblečení můžeme déle ležet v posteli. Ale pokud zrovna někam spěcháme, za pět minut je potřeba být na tramvaji, jednou rukou dítě držíme a druhou se jej snažíme nasoukat do kalhot… Dítě se brání, kope nohama a křičí „Kája“ Kája“ Káááájááááá!“, tak je situace poněkud odlišná. Okamžik, kdy dítě sedí v sedačce a obědvá polévku, lžící se ne vždy zcela trefí do pusy a naše pokusy o pomoc jsou odmítány s neuvěřitelnou vervou, kdy polévka už neteče jenom po bradě, ale i po stěnách a stropu jsou jen jedním z mnoha případů.

Jedna ze situací, kdy se vždy chytám za hlavu a mám chuť trhat si posledních pár vlasů, je, když mi právě Silvie řekne, až s tím či oním Káje pomůžu. Já tedy jdu a začnu jí narušovat její pečlivou, ale neskutečně pomalou činnost. Většinou se to neobejde bez řevu, často následuje žalování mámě, že ten padouch táta zase udělal to či ono. A pak následuje i napomenutí od Silvie: „máš ji nechat, ona to dělá sama…“

Však každým dnem mne něco udivuje a to velice pozitivně. Třeba to, že se Kája opravdu svlékne, vyčůrá, oblékne a jde vylejt nočník mne udivovalo před týdnem. Ale zrovna včera po sobě ještě spláchla záchod. To mne opět lehce šokovalo…

Je nádherné, jak se jí slůvka a myšlenky formují a dávají dohromady a dostávají význam. Pantomima pomalu a jistě ustupuje a čím dál tím víc se s Kájou dá bavit jak s „velkou holkou“. To že mi ve své dětské kuchyňce udělá kafe, které namíchá ze správných ingrediencí, udělá na něm pěnu i pěkně ocukruje.. to už je normálka.. ale dneska ráno, čistím si v koupelně zuby a Kája stojí ve dveřích a tak na mne upřeně kouká… tak na ni taky koukám a ptám se: „copak je Kájo?“ a dostal jsem odpověd naprosto všední, avšak protože vycházející z jejích dětských úst, tak také naprosto šokující... Odpověď zněla: „Nič.." následováno okouzlujícím úsměvem a odchodem si dělat svoje.

Více...

pátek 1. ledna 2010

Naše třetí vánoce

Je to téměř neuvěřitelné, jak ten čas letí. Přijde mi jako včera.. dobře, maximálně jako předevčírem, co táta přivezl domů mámu a Karolínku.








Jak byla maličká a celá zabalená a jen koukala a ani oči ještě pořádně nedokázala ovládat… A jak mamka i taťka byli celí dojatí a jak na ni pořád zamilovaně koukali a ňufali a byli unavení z porodu a rádi, že jsou doma a nadšení ze všeho, co je čeká.

Byli to vánoce – nevánoce… a přitom slavnostní. Diky mamčinu stavu nebylo možné se nijak příliš na svátky připravovat. Žádné zbytečné navařování, běhání po dárcích, balení dárků… Starosti byli jiné.. a i těšení bylo na něco jiného než na dárky pod stromečkem. I když ten dárek co tam nakonec taky měli, byl určitě k nezaplacení…

Ani se rodiče neměli v podstatě čas vzpamatovat a už tu byly vánoce druhé. Leccos se změnilo. Karolínka už teď začínala být velká slečna a ač nechápala co to ty vánoce jsou, tak chápala, že zabalená krabice je od toho, aby se rozbalila a že tam pravděpodobně bude něco pro ni. Cupování balícího papíru se stalo její druhou přirozeností.


Tyto vánoce již byly mnohem více vánocemi než ty první. Proběhly vetší přípravy, větší oslavy. Proběhla i štědrovečerní večeře. I Karolínka se ji už účastnila…Na rozdíl od předešlého roku již Kája nebyla v karanténě a máma mohla zase vesele běhat a bylo tedy možné slavit vánoce i u prarodičů. Jak u Fišerů, tak u Košťálků… A taky u Svobodů… a taky ve Dvoře u prababičky a Stejskalů – kde se mimochodem sjeli i Přibylovi a byla to velká sešlost a krásná rodinná, hromadná fotografie…

A rok se s rokem sešel a přežili jsme další svátky. Snad to přežili zní trochu „hanlivě“, ale ono to v podstatě tak je, když si člověk uvědomí toho jídla, pití, absolvovaných návštěv… Tento rok Karolínka prožívala vánoce zase trochu jinak. Stále si myslím, že je nechápe. Navíc těsně před nimi má narozeniny, které jsme s ní slavili, předtím i s Reginou, Romanem a Lilinkou.. a pak hned vánoce. Čili pro Karolínku to je příval dárků. Nic víc, nic míń… Myslím si já. Možná se mýlím.

Největší rozdíl oproti loňským byl.. bylo jich vlastně více. Jednak bydlíme v novém bytě. To je opravdu velká změna. Asi největší. Jednak jsme všichni o rok starší… mno.. to je změna, která nás sice tolik už netěší, jako nás těší ten byt, ale nic s tím nenaděláme. A taky jsme měli poprvé živý stromek. A že získat ho byl docela boj…Všechno se to mělo tak, že maminka rozhodla, že stromek bude živý (dá se tak říkat podřízlému stromku???) a tatínek byl proti. A pak ho musel jít koupit (ano, ten živý, to že byl proti mu bylo málo platné). Měl z toho velké nervy. Téměř dva dny nespal. Dvakrát ho byl pořídit a dvakrát se vrátil s prázdnou. Důvod byl jednoduchý, bál se, že ten co vybere, se doma nesetká s nadšením a on (tatínek) dostane vyhubováno a budou zkaženy diky němu vánoce. Tak až na čtvrtý pokus, kdy vyrazila celá rodina kupovat strom, si jej přivezli domů. No a pak nastal další boj. Jak dostat stromek do stojánku. Táta trávil dvě hodiny na balkóně v mrazu a snažil se nožem, pilkou, mačetou a dalšími nástroji zmenšit kmen, aby se vešel do stojanu. Nevešel. Tak vezl stromek opět tam kde ho koupil, zda by mu ho oni nezmenšili.. zmenšili. Stále se nevešel. Teprve, když nakonec mamka koupila a sama domů dotáhla nový stojan, bylo možno stromek připravit a postavit na své místo…

Bylo pod ním spousta dárků. Ač zdaleka ne všechny pro Karolínku, tak naprostou většinu z nich rozbalila právě ona. Celé rozbalování trvalo.. sotva pět minut. A přitom balení trvalo několikanásobně déle… Snad to byla trochu i škoda, ale Kája trhala a cupovala a rozbalovala… Byla k nezadržení… Ale nakonec všichni měli ze svých dárků radost.. o to přeci šlo.. o tom ty vánoce jsou ne….?

Vlastně ne tak úplně. Jde i o to se vidět s lidmi, které máme rádi. A tak následovali druhé vánoce u Fišerů, třetí u Košťálků, čtvrté u Svobodů… a to letos naštěstí stačilo.. Ale z doslechu víme, že nám Ježíšek ještě nechal kdesi dárky. Budeme se muset vydat i do Krkonoš 



Tak ahoj všichni, ať se rok 2010 podaří!!!


Více...