První měsíc jsme přežili ve zdraví (všichni)

Jak jsem níže psal, hned v prvním příspěvku, tak Káje již je vlastně měsíc. Teda je i není. Kalendář tvrdí, že ještě ne, proste počítání týdnu říká, že již ano...

Celý měsíc jsem byl veskrze s mými ženami doma, takže jsem si čerstvě narozeného děťátka užil, co to šlo. Když jsme si ji přivezli domů, byl to úžasný zážitek. První co mne zaujalo bylo, jak je malinká, když ji položíme do postýlky. V porodnici, kde počítají opravdu jen s nejmenšími jedinci, mají malé postýlky. My museli počítat s tím, že jí musí na nějakou chvíli vydržet, tak jsme naopak kupovali co největší. A ten rozdíl byl tak markantní...

Zatímco v porodnici jí postýlka byla téměř malá

Tak doma se v ní téměř ztrácela

Už v porodnici to byl andílek. Když o tom přemýšlím, tak ta věta by měla znít asi: "V porodnici to byl ještě andílek...". Zatímco ostatní děti vřeštěly, tak Kája jen koukala a jen občas kníkla, či se trochu více ozvala, když měla hlad, ale hned zase nakrmena se uklidnila a dál si v tichosti meditovala. A doma to nebylo jiné. Aspoň ty první dny. Když jsem to říkal lidem kolem, tak moc nevěřili případně mne "uklidňovali", že to brzo přejde. Nechtěl jsem jim věřit.... samozřejmě, že jsem jim věřil, ale nechtěl jsem... však ale i přes moji snahu nevěřit, měli pravdu. Po dvou týdnech doma si situace pomalu, ale jistě začala měnit. Nebyla to změna ze dne na den. Kdepak. Bylo to takové plíživé, zprvu nezřetelné, jako by nás na to jen připravovala...

Její kníkání hlady se protáhlo z vteřin na minuty a hned po jídle neusínala, ale dal chvíli vydávala zvuky. Nejdříve jen takové mlaskavé a chrochtavé, ale postupně, jak se učila objevovat svět a hlasivky, tak i pěkně ječivé a řvoucí. A nejhorší na tom bylo, že nás vždy celý den nechávala usínat na vavřínech s pocitem, že máme doma anděla, aby se nám ve večerních hodinách vybarvila jako pěkný ďáblík.

Ač jsme se báli, že nejvíc řevu bude při koupání, tak to se jí kupodivu od prvního ponoření do vody líbí. Cachtá se jak malá žabka. Ale pak, když ji osušíme, přebalíme, převlíkneme a nakrmíme, tak začne její samoučná výuka na operní zpěvačku. Árie tam zatím moc rozpoznat nejde, ale hlas trénuje dobře. A ta výdrž. Kdejaká zpěvačka by jí to musela závidět. Vydrží "zpívat" od sedmi večer do jedné hodiny do rána...

Ač doma máme nejednu moudrou knihu, tak nejlepší se ukázala být "Nejšťastnější miminko v okolí" od Karpa. Vřele doporučuji pro krocení malých šelmiček. Některé věci mi byly již známé, jiné ne a všechny se vesměs ukázaly být užitečné. Aspoň ze začátku. Ale Kája jako by si na vše vytvářela imunitu. V současné chvíli je velice málo věcí, které na ni bezpečně zabírají. Vlastně jsou jen dvě. Ta nejúčinnější, avšak dost namáhavá, je houpání respektive hopsání na míči. Máme doma velký cvičící míč. Čili čapnout Káju, sednout na balón a hopsat a k tomu ještě houpat. Čím víc řve, tím víc hopsat. Ale to ji spolehlivě uklidní. Na chvíli. Po čas houpání. Pokud přestaneme a jen tak na něm sedíme, tak se začne rozhlížet, jako by čekala, zda to není jen nějaká chyba, zda se to samo zase nerozjede a když ne, tak opět spustí jednu ze svých oblíbených písní... Takže zase začneme houpat a tím pádem je zase na chvíli (čili po čas houpání) spokojená a klidná...

Znamená to tedy, že pokud se večer chceme dívat na televizi, tak musíme hopsat a hopsat a hopsat... Občas ji uhopsáme, že naprosto vytuhne a lze ji odnést do postýlky. Častěji se však stává, že se při přenesení probudí a pak je nutné se vrátit a hopsat a nebo přijít s alternativním tišícím prostředkem. S tím druhým, který zabírá.

Sice mne to trochu těší, že zrovna toto ji uklidňuje, jakoby se i jí líbilo to co mne, totiž mručení budhistických mnichů, či hrdelní zpěvy mongolských pastevců, ale opět je to trochu náročné... Se Silvií se nad ní pěkně sehneme a společnými silami mručíme a mručíme. Není to tak okamžité, jako hopsání, ale během chvilky ztichne a jakoby nás poslouchala. A opět.. musíme mručet dostatečně dlouho, nebo si začne vyžadovat přídavek...

Ačkoliv hopsání na balónu by mělo být zdravé, tak po hodině či více začnou tak bolet záda, že přemýšlíte o vyskočení z kůže. Ono bolení zad je kapitola sama pro sebe. Ne že by mne nikdy dříve záda nebolela, ale to co se s nimi děje za poslední měsíc... První týden to byl ztuhlý krk. Jak člověk nebyl zvyklý držet nic v náručí tak dlouho a navíc jak skláněl hlavu, aby na ni dobře viděl, tak to záda a hlavně krk hodně poznamenalo. Pak si tělo, nebo aspoň některé části zvykaly, ale jiné poznávali, zač je toho loket. K tomu se přidal fakt, že naše postel se ukázala být né zcela anatomicky tvarovaná a tvárná a jaksi se trochu propadla. Čili hopsání, chování a postel je poněkud smrtelná kombinace...

Ale je to jen malá cena za krásnou a spokojenou dceru...

A když pomineme toto, tak vše je asi v naprostém pořádku a zdraví... Vlastně. To jsem vyjmenoval co trápí nás, ale zapomněl jsem na Káju. Tak tu trápí každé dvě hodiny hlad. Ale s tím nic neuděláme, kromě toho, že ji vždy nakrmíme. Ale tento druh léčby pomáhá bohužel maximálně zase na ty dvě hodiny. A pak se ukázalo, že ji trápí ještě prdíky, ale to každé miminko a škytavka. Ani s jedním nejde moc dělat. I když co se prdíků týká, tak v odborných knihách se dočteme, že by se kojící matka měla vyvarovat konzumaci téměř všeho chutného. Všechno co by ji mohlo chutnat, může mít vliv na prdíky. A tak nesmí jíst nic kořeněného, nesmí chleba, cibuli, porek, hrášek, fazole, zelí, brokolici, česnek, nic kynutého, nic bublinkatého, nic smaženého, nic... vlastně opravdu téměř nic. Akorat by mne zajímalo, jak to dělají například čínské matky, které od rána do večera chroupají čínské zelí na všechny způsoby, jak todělají mexické ženy, které snídají fazole, obedvají fazole, večeří fazole. A zajídají to cibulí. Jak to dělají židovské matky, které bez česneku neumí vařit. Jak to dělají? To už asi své dítko nevozí v kočárku, ale mají přivázané na provázku jak nafukovací balónek a ladně s ním brázdí oblohu, jak Němci s Zeppelinem.

Škytavka je neléčitelná. Proste odezní sama během čtvrt hoďky. Zkoušel jsem na Káju bafnout. Pomáhá to údajně dospělým, tak proč ne i novorozencům.. Nepomáhá to.. Myslím, že ani dospělým, ale Káje rozhodně ne. Můžu na ni totiž bafat jak chci a ona stále kouká v lepším případě na mne a čas od času přechází do údivného šilhání, ale ve většině případů kamsi za mne a to že na ni bafám, jí vadí asi tak, jako když slona štípne mravenec...

Bohužel ji taky začíná trápit trochu ucpaný nos. Dítě do půl roka k mému údivu neumí dýchat pusou. Nechápu to, ale akceptuji to jako fakt. Ověřený Karolínkou. Čili když se ji ucpe nos, tak začne řvát, což je jediný způsob, jak je schopna dýchat pusou. A tak přišla na řadu odsávačka. Porvé se jí chopila Silvie, protože ja se "bál". Nicméně to bylo poprvé a naposledy, co to Silvie dělala. Vlastně. Později, když jsem již zase chodil do práce, tak se dokonce odhodlala k použití s vysavačem. Totiž to odsátí jí pomohlo. Jakmile měla čistý nosánek, tak přestala křičet a spokojeně oddychovala a během chvilky usnula. Jinými slovy nám přibyla další dost pravidelná činnost. Odsávání. Akorát, že pusou to bylo nic moc, tak jsem to nasadil na vysavač a hned to šlo líp. Nejdřív jsem chtěl koupit odsávačku přímo co se vyrábí na vysavač. Ale nakonec jsem nějaké tři stovky ušetřil, neb jsem použil tu naši za dvacet devět korun a funguje to stejně dobře. Kája líp dýchá a my líp spíme. Tedá ne že by její odsávání vyřešilo nepohodlnost našich postelí, ale snížilo to úroveň hluku v ložnici. Teď ještě zredukovat moje chrápání a bude to opravdu fajn...