pátek 27. března 2009

Takové obyčejné ráno...

Když už se naše robátko probudí tak brzo, jak se probudí a já zrovna s radostí musím vyskočit z postele a jít se o něho starat, tak co vlastně děláme. Protože jednoduchými výpočty jde zjistit, že ráno mívám v průměru tak dvě hoďky na dovádění a užívání si Karolínky.



Ono je to pokaždé jiné, samozřejmě. A v podstatě vůbec nezáleží na mne, ale na Kájince. To ona udává ranní dění. Jsou sice dny, kdy mi dá trochu prostoru a volnosti, jako například dneska, kdy jsem se posadil na zem, Káji mi přitáhla obě deky co máme v obýváku a pak si vylezla na gauč a poplácáváním vedle sebe mi dala najevo, že tam mam jít taky. Což se stalo a ona se vítězně usmívala. Já se uvelebil, ale připraven, že každou chvíli vyskočím a půjdu stavět kostky, ale ona kupodivu šla kostky stavět sama!!! Tak jsem ji jedním okem pozoroval a druhému oku dopřál trochu odpočinku. Ovšem za krátkou chvíli se k druhému oku přidalo i to první a já na několik sladkých minut usnul.

Spal jsem asi deset minut, což je o deset minut víc, než byl dosavadní rekord, když tu náhle mne praštila kniha do hlavy. Vyskočil jsem jako by mne bodla vosa a koukám co se děje. U mne stojí naše zubajda a směje se od ucha k uchu. Následovalo kýchnutí, přímo mne do obličeje a opět si odešla sama hrát. Trochu jsem byl zmaten, ale dál jsem ležel a znovu na několik minut usnul. Však nedovolil jsem sám sobě mít zavřené oči na déle, jak dalších deset minut. Kája si stále sama hrála. Já potřeboval na záchod, měl jsem strašlivou žízeň a tlačil mne polštář. Ovšem plánoval jsem všechno utrpení vydržet a nevyrušit ji ze samostatného konání a zabavování se. Na prázdno jsem polknul, stiskl břicho, abych umlčel močák a jen trochu se zavrtěl, abych ulevil záda.

Ale i to stačilo, aby mne zaregistrovala. Otočila se, zafuněla, vyskočila směrem ke mne a prozpěvovala si svoje tatatatatatatata… chytla mne za ukazováček a já věděl, že už spát nebudu…

I tak jsem si s ní odpočinul více než kdykoliv předtím.

A co že tedy děláme normálně? Vytahujeme knížky, které čteme, vytahujeme kostky, které stavíme, vytahujeme polštáře, na kterých ležíme, vytahujeme deky, kterými se přikrýváme, vytahujeme motorku,na které jezdíme, vytahujeme plyšáky, se kterými si hrajeme… prostě…. Nepořádek, aby až přijde mamča, mohla se ptát svoje „Ježíš, co se to tady dělo“ :-)




Více...

úterý 24. března 2009

Když kohout ještě spí... (naše dítě již bdí!)

Málokdo, kdo ještě není dospělý, rád poslouchá historky dospělých, o tom, jaké byl miminko… Jednak je těžké uvěřit, že zrovna já bych se tak dlouho pokakával, tak dlouho neuměl říkat „ř“, dlouho odmítal chodit po dvou a nebo třeba tak brzo ráno vstával, druhak se za to asi tak trochu stydíme… prostě nám to je nepříjemné. Teprve když se staneme rodiči, začínáme chápat celou podstatu věci…


Nikdy mi nebylo jasné, proč máma tak často mluví o tom, že jsem vstával jako mimino v pět ráno. Nepamatuji si na to. Samozřejmě. Ale i kdybych opravdu v těch pět vstával, tak co? Proč to moji mamče tak utkvělo v paměti? Lze to asi jen těžko pochopit, pokud se nedostaneme do její situace.

Jak moc jsem nyní vděčný, když Karolínka spí aspoň do sedmi. Což se bohužel nestává příliš často. Šestá hodina ranní pro ni není žádná brzká hodina. Dokonce i v těch pět již párkrát vstávala.. Kdyby to naše dítě aspoň spalo přes den. Ale to ona taky ne. To jsou vždy drahoty a přemlouvání a tancování a šaškování. A jí to sice baví, ale neuspává. Kolem oběda hodinku. Zcela výjimečně to je hoďka a půl či dvě. A to si pak vynahrazuje, že se probudí v noci. Už se jednu dobu nebudila. Namlsala nás a teď se probudí, zařve si a… a zrovna včera jsem ji musel vzít k oknu do kuchyně a koukali jsme na… na… no na lampy a tmu.. Asi deset minut mi usínala v náručí a já opět musel uznat, že to naše miminko pěkně přibralo.

Kdyby alespoň potom spala do těch sedmi. Ono je strašné, ta představa, že jsou tři ráno, já stojím s usínajícím dítětem v náručí a za dvě až tři hodiny mne totéž miminko bude opět zuřivým řevem tahat z postele…

Takže asi jsem zase o trochu dospělejší, protože chápu moji maminku, že jí to utkvělo tak v hlavě, že o tom tak ráda vypráví.. A víte co… i já o tom už začínám vyprávět. A mnoho lidí mne zatím nechápe….

Více...

středa 4. března 2009

Karolínčiny rituálky


Není tajemstvím, že malé děti mají rády rituály. A Karolínka není v žádném případě výjimka. Naopak. Její den je složen z řady za sebou jdoucích a často na sebe navazujících rituálů. Některé možná není úplně přesné kategorizovat jako rituály, ale.. já pro větší dramatičnost tak učiním…




Karolínka začíná den probuzením se. Jako většina z nás. Rozdíl je v tom, že ona se budí sama od sebe a my se budíme díky ní… Už však neplatí, že se probudí rovnou do ohlušujícího řevu. Ten nyní přichází až jako součást prvního ranního rituálu. Kája se probudí, posadí, začne se rozhlížet a povídat si svoje buuuuu, eeeeeeee, mamamamamamama, tatatatatatata hmmmm hmmmm a podobně. Vydrží to pár minut, načež se v postýlce postaví a začne se rozkoukávat, co kde kolem lítá. Tou dobou ještě nelítá nic, protože venku je tma a normální lidi i zvířata ještě spí. Ona se toto snaží změnit tím, že na nás začne pokřikovat: „Hmmmm! Hmmmm! Mamamamma! Hmmmmm!“ Tou dobou již většinou proklínáme ráno, ale ještě děláme že spíme a tajně doufáme, že i Karolínka ještě usne. Zásadně doufáme marně.

Když Kája pochopí, ze „normálním“ voláním nás nepřivolá, tak vytáhne těžší a již prověřený kalibr a začne řvát. To již jeden z nás vyskakuje z postele a přikládáme Káju, aby se napila z prsu. To je okamžik, kdy já ještě rychle ulehám a snažím se znovu aspoň na pár minut usnout, protože je mi jasné, že naše ratolest již spát nebude. A bohužel se nikdy nemýlím.

Když Kája dopije, tak se chvíli mezi námi válí, jednomu dává hlavou do zubů a druhému většinou patou či kolenem. Ale i to ji brzo přestane bavit a začne nás za úporného povzbuzování Hmmmmm! Hmmmmm! Vytlačovat z postele, tahat za prst, za pyžamo… A tak jeden z nás vstává a druhy má ještě slastných pár okamžiků spánku…

Na řadu přijde převlékání, kdy musí podržet plenu, ukázat na krém, abych na něj nááááhodou nezapomněl a pak ukáže na zoubky, aby bylo jasné, že si je ještě nečistila a nemíní chodit s nevyčištěnou pusou.

V koupelně při čištění zubů si většinou vzpomene, že není ještě učesaná a tak se dožaduje dvou až tří hřebenů, respektive kartáčů na vlasy, aby se mohla upravit…
Tou dobou se již opět hlásí její hlad a tak zasedá do své židličky a já připravuji něco, čím ji zasytit. Pokud si troufnu ji rovnou začít krmit, tak se zmítá, kroutí hlavou a kamsi ukazuje. Já hlupák, pokud hned nepochopím, ze jde o bryndák, který jako slušná holka vyžaduje. Přeci se neušpiní! Jakmile jí ho připnu kolem krku, odmění mne kýváním a spokojeným Hmmmm a můžu ji pořádně nakrmit..

Člověk by řekl, že tím ranní rituál musí končit, ale kdepak… ještě je potřeba pustit na počítači seriál „ Byla jednu koťata“. To si stoupne před stolek s počítačem, začne si stoupat na špičky a Hmmmmanim se dožadovat svého oblíbeného večerníčku, který ji však pouštíme ráno.. ale je pravda, že ho pustíme ráno a s přestávkami běží až do večera… Jeden díl má sice jen sedm minut, ale tak dlouho pozornost ještě neudrží. Po dvou minutách odchází si hrát, dokud ten díl neskončí. Jakmile dohraje znělka, již je opět na nohou a opět se dožaduje puštění.

Většinou již ráno navazuje další oblíbená činnost či rituál. Nebo možno říct činnost plná rituálů. Kája si stoupne pod okna a svým způsobem si řekne o vyzvednutí. Pak stojí na parapetu a vyhlíží psy. Jakmile jde nějaký kolem, tak na něj ukazuje, mává, ťuká na okno. A pak přijde prohrábnutí ozdob, které jsou pověšené na klice okna, pohlazení pažitky, co roste v květináčku, chycení mojí ruky, abych i já pohladil květináček a potom uchopení moji hlavy a „ťuknutím“ s ní o okno, kde já musím udělat zvuk, jak to bolí, Kája se začne smát a můžeme to opakovat znovu a znovu a znovu…

Nejsouvislejší řada rituálů je tedy ráno a pak ještě večer. Začíná to mytím se, kdy Karolínka sama doběhne do koupelny, tam již zvedá ruce, aby jí šlo sundat oblečení, pak poslušně sama zvedá nohy, abych mohl svléknout kalhoty... Jakmile se ocitne ve vaničce, tak ukáže na houbu, pak na žínku, pak na kačenky... všechno musí mít, aby byla spokojená. A já jí musím houbou jak nějaký lazebník smáčet záda. Když přestanu, tak si vysloužím výhružné HMmmmmm nebo dokonce EEEEeeeee!
Pak zabalit, osušit, namazat krémem, připravit kaši, jít si vyčistit zuby a s mamkou do ložnice nabídnout mlíčko... A pak se již ozve áááááááá a já vím, že musím rychle přijít, pokud nechceme utěšovat pláč, ona se mi vrhne kolem krku, mámě rovnou dělá pápá, a tak pochopí, že už má jít. Ja musím pustit hudbu a světlo na kolotočí, prohnutím mi dcera dá najevo, že chce do postele, chytne si mojí ruku, ukáže mi, jak ji mám hladit, druhou si stále ráda pokládá na bříško a začne si pobrukovat. Ale tím mi jen naznačuje, že mam začít zpívat já. Ano, naše dcera neusíná sama. Potřebuje k tomu nás. Už dlouho plánujeme, že ji to odnaučíme... ale..



Více...