pondělí 23. srpna 2010

Jak jsme byli na houbách...


O Češích se říká, že jsme národ muzikantů. Taky, ze máme zlaté ruce, ať už je to myšleno tak či onak. Říká se i, že jsme národ komediantů a že kdo neskáče není Čech. Ale říká se, že jsme také národ houbařů.

A s tím se já osobně ztotožňuji nejvíce. Protože muzikant se svým hudebním hluchem být nemůžu, občas si říkám, že mam obě ruce levé mnohem více než zlaté a ve skákání taky nevidím zrovna velkou zábavu. Komediant určitě nejsem, ale houbařem se neostýchám nazývat.

Lásku k lesu a houbám jsem zdědil od svých rodičů a prarodičů. Vlastně tuším, že moje veškeré příbuzenstvo jsou houbaři. Opravdovému houbaření jsem se přiučil u svého dědečka z otcovi strany. Měl Brdské lesy dobře zmapované a znal úžasná místa, kam lze chodit. Ale i dědeček z matčiny strany byl vášnivý houbař. Ten zase prolézal lesy v podkrkonoší. Neméně dobře zmapovanou Šumavu měl můj strejda Lojza.

A tak stejně jako můj táta, tak i já jsem se pravidelně a rád nořil do lesa, abych se o pár hodin později vrátil s plným košíkem darů, které nám naše příroda hojně naděluje.

Má milovaná manželka ráda houby sbírá, nerada je však hledá. Já jsem schopen trávit polovinu dne procházkou po lese a pokud se vrátím s plným košíkem, tak je to nádherný pocit, pokud však košík nenaplním, stále mám aspoň příjemný pocit z pobytu na čerstvém vzduchu.

Minulý týden jsme se ponořili jako celá rodina do lesa. V televizních novinách, v denním tisku i v rádiu vychvalovali, jak jsou naše lesy touto dobou plodné. A byla to bezezbytku pravda. I Silvinka byla spokojená, protože houby nemusela téměř hledat, stačilo je sbírat. Dokázali jsme naplnit nejeden košík, což je pro houbaře vždy příjemná a uspokojující událost. Ale co mne nejvíce potěšilo… Zdá se, že máme doma úspěšného houbařského nástupce.

Karolínka nejen že ochotně chodila po lesích z kopce do kopce, sem a tam, ale byla velice úspěšná i při samotném hledání hub. Z počátku jsem vždy houbu našel, zavolal ji, až ji dohledá, ale velice rychle se „osamostatnila“ a hledala houby zcela sama. Jistě, rozeznat hříbka od holubinky či muchomůrky ji činilo poněkud potíže, ale rychle pochopila, že musí hledat houby s hnědým kloboučkem a hříbky, které našla zcela sama se dají počítat na desítky.

Teď už zbývá jenom doufat, že až bude starší, že sbírání hub, které zatím vnímá jako hru se změní v radost či dokonce vášeň a že bude chodit, ať již se mnou nebo beze mne, na houby i nadále.. a taky, že ji třeba nebude proti srsti houby čistit a připravovat na konzumaci. Protože představa, že bych měl čistit a krájet houby, které najdu nejen já a Silvie, ale které najde i budoucí úspěšná houbařka Karolínka mne upřímně lehce děsí…















Více...

středa 12. května 2010

Tak se ale pěkně rozmlouváme...

Tak dlouho jsme říkali, že se Karolínka začíná rozmlouvat, až jsme si téměř nevšimli, kdy k tomu opravdu došlo. Každopádně, už je to tady. Karolínka pořád něco povídá…


Někdy to dává smysl, někdy trochu méně… pokud člověk nerozumí „karolínštině“ (respektive, pokud doma nemá dítě podobného věku), tak tomu téměř nerozumí. Ona však popisuje všechno co kolem sebe vidí či co se kolem ní děje. Některé historky vypráví stále kolem dokola… To už dělala v době, kdy mluvit neuměla a kdy 95% povídání bylo ve znakové řeči. Stejně rychle, jako si tuto však vymyslela a naučila používat, ji již zapomněla a nahradila skutečnými slovy. Ač ještě mnoho slov je zkomolených, vynechaná některá písmenka, třeba R kdekoliv ve slově či L na začátku slov, tak již jí je docela obstojně rozumět.

Kromě vyprávění historek krásně popisuje logické věci ze svého okoli. Což není vždy úplně příjemné pro nás jako pro rodiče. Třeba když potkáme vousatého pána, tak s naprostou pravidelností a samozřejmostí na něj ukáže a povídá: „Bubák, Kája bojí..“. Totéž pronáší na adresu starých paní v tramvaji. Naštěstí již ne s takovou pravidelností.

Ale už si dokáže i přesně říci co sama chce či po čem touží. Takže z kuchyně se často ozývá: „mámo, ham, kaja chce ham, Kája moc chce. Mámo hned“. A nebo jak rozbitý kolovrátek kolem dokola dokáže škemrat o pohádku. Přijdu domů, sednu si na gauč, ona mi skočí na klín a povídá: „táto, pohádku… mimi… kočárek… hapalo dolu, mimi pláče… moc buaaaaaaa“. Člověku pak nezbývá nic jiného než začít vyprávět přesně na téma, které si zvolila… Po pohádce, na kterou je rodič hrdý, jak ji vymyslel, jak byla dlouhá a jak to potomka muselo uspokojit se ozve proste: „táto další pohádku….“ Po třetí již přechází na přemlouvání, že už pohádek bylo hodně. „Ne, mao pohádek. Tato, další. Novou. Pejsek, kočička, les, procházka. Tato, pohádku“

A samozřejmě si již říká, když ji něco bolí či trápí. A tak se stalo, že před pár dny jsem hlídal, zatímco Silvie získávala energii a manu kdesi ve společnosti, že Karolínka byla v postýlce a hrála si se svoji oblíbenou „hračkou“. Se skleněnkami. Ano, obyčejné skleněné kuličky. Znovu a znovu je vysypává a sbírá do krabičky. V posteli s tím vydrží hodinu až dvě a minimálně stejný čas i přes den. Já cosi dělám v obýváku, když náhle slyším onu ťapy ťapy a v chodbě stojí Kája, pyžamko sundané, jen v pleně a říká: „táto, kuk!“. Vstanu a ptám se ji co to dělá a proč nemá pyžamu. Kája se chytla v místě, kde ještě před chvílí byla nohavice od dupaček a povídá: „kulička, hapala. Tlačí. Kája klepy klepy“. Ač na mne šel smích, zachoval jsem kamennou tvář, pochválil ji a pomohl ji do pyžama. Ona si v posteli sedla, začala se tak nějak na zadku vrtět a říká: „táto, tlačí, pořád“. Napadlo mne, že ji kulička zůstala v plence. Již jednou jsem ji ráno převlíkal a našel jsem ji tam. Tak ji opět svlékám, včetně pleny a nikde nic. Tak ji plenu aspoň vyměním a po opětovném obléknutí zase zalézá do postýlky. Vrtí se, hází divné obličeje, ale že dobry. Pět minut na to se však ozývá z pokojíčku volání. Znovu přicházím. A že když sedí, že ji to tlačí. Ukazuje mi kamsi na záda. Tak prohmatám celou postel, nikde nic. Opět prohmatávám plenu, stále nic. Tak ji říkám ať si lehne, když ji to tlačí při sezení. Ona si lehne, trochu se vrtí a s uklidňujícím pohledem říká: „táto, dobý, už“.

Za pět minut však opět volání. Cestou mne popadá vztek, který zvládám potlačit, než k ní dojdu. Ona tam nešťastně sedí a prý opět tlačí. Tak ji beru ven, svlékám, stojí přede mnou nahá a ukazuje kamsi na záda, že to tam tlačí. Napadá mne, že se jen praštila a pořádně ji prohmatávám ledviny, zda to tam bolí. Tentokrát ukazuje na levou půlku zadku. Tak ji půlky roztáhnu a vypadne kulička. Kája se začne smát a ukazovat na ni. Opět se oblékáme, Kája se v posteli zkouší vrtět, hlásí, že teď už opravdu dobrý a spokojeně usíná… zatím to vyprávěla jednou Silvii, jednou mne a jednou jsme to Silvii vyprávěli spolu… A že to umí kouzelně. Jsem zvědavý, zda to pochopí prarodiče, až jim to bude taky říkat….

Více...

úterý 16. února 2010

O dnešním dopoledni....

Ahoj tatko,
Tak my jsme vyrazily na prochazku na hrbitov, bylo to velmi romanticke, protoze je velmi sychravo, vlezlo a hnusno, a to muze ocenit jen duse basnika, takze ja to ocenuji, Kaja skotacila po hrbitove, ale za chvili ji to prestalo bavit - no 15 min ale chodila, tak dobry, ono to nestoji za to, prehnat to v tomhle pocasi - objevily jsme tam spoustu havranu na hrobech a stromech, bylo to krasne dekadentni… no a Kaja se pak rozhodla, ze ji je zima a ze teda jdeme domu
…..on to neni takovy zas pribeh, nemysli si, no ale sly jsme koupit polstarek, tam maji jezdici kravicku, Kaja na ni sedla a tam se tak mohutne vykakala!!!!! ze to razem opanovalo cely kram
… urychlene jsem zaplatila a s kymacejici se Kajou, ktera si na bobek odmitla sednout, bezela tim nakladovym nadrazim dolu na tramaj, nase holcicka byla citit jak reznik, no ovsem naladu ji to nezkazilo, jak klecela v tom kocarku, evidentne se ji pak v tramvaji libila takova starsi pani Ivanka …ano, asi se ani uz nedivis, ze vim, jak se jmenuje... Kaja ji zacla hrat divadlo - s cepici a pani si s ni moc hezky povidala a Kaja pak rikala, kdyz se otocila zase k oknu, pa.i, pa.iii, kouki, cepi - pani, koukej co delam s cepici …. no a pak si Kajinka rozhodla zazpivat arii z Rusalky, coz dela jako ja - dramaticky - zpivala to svoje beda beda!!! tak jsem to pani vysvetlila a pani ji obratem doplnila, jak to pokracuje dal - neb za sveho produktivniho zivota byla sborovou pevkyni ceske filharmonie, takze jsme jely domu jak v opere - pak si holky mavaly z tramvaje.. no a pak uz na me zbyla jen proza zivota (ocista zadecku a vareni) ….. kazdopadne asi jsi pochopil, ze mame novy polstarek?

Pa vecer, S.

Více...

pondělí 18. ledna 2010

Krůčky k samostatnosti

Je úžasné sledovat, jak se Karolínka učí novým věcem, jak zvládá dělat čím dál tím více činností sama bez naší pomoci. Rodičovo srdce opravdu zaplesá, když vidí, jak se jeho potomek sám dokáže svléknout.... časem, jak se dokáže i obléknout, jak se sám vyčůrá do nočníku a tento odnese. Jak tyto všechny činnosti postupně propojí a začíná byt „samostatná“…




Jenže všechno dobré k něčemu špatné. Stále častěji se následně stává, že chceme něco udělat, obléci, svléci, umýt, namazat, nakrmit, vyluxovat nebo cokoliv dalšího na co jsme zvyklí a ozve se rázné „Kája!“.

Ti co vědí, že vykřiknutí vlastního jména nahrazuje větu „to budu dělat já!“, tuší, že zde často začínají potíže. Jistě je příjemné a pocitem pýchy naplňující pozorovat, jak se vlastní dítě samo obléká, případně ještě pocitem úlevy, pokud se tak děje ráno a díky deseti minutám co zápasí s jednotlivými kousky oblečení můžeme déle ležet v posteli. Ale pokud zrovna někam spěcháme, za pět minut je potřeba být na tramvaji, jednou rukou dítě držíme a druhou se jej snažíme nasoukat do kalhot… Dítě se brání, kope nohama a křičí „Kája“ Kája“ Káááájááááá!“, tak je situace poněkud odlišná. Okamžik, kdy dítě sedí v sedačce a obědvá polévku, lžící se ne vždy zcela trefí do pusy a naše pokusy o pomoc jsou odmítány s neuvěřitelnou vervou, kdy polévka už neteče jenom po bradě, ale i po stěnách a stropu jsou jen jedním z mnoha případů.

Jedna ze situací, kdy se vždy chytám za hlavu a mám chuť trhat si posledních pár vlasů, je, když mi právě Silvie řekne, až s tím či oním Káje pomůžu. Já tedy jdu a začnu jí narušovat její pečlivou, ale neskutečně pomalou činnost. Většinou se to neobejde bez řevu, často následuje žalování mámě, že ten padouch táta zase udělal to či ono. A pak následuje i napomenutí od Silvie: „máš ji nechat, ona to dělá sama…“

Však každým dnem mne něco udivuje a to velice pozitivně. Třeba to, že se Kája opravdu svlékne, vyčůrá, oblékne a jde vylejt nočník mne udivovalo před týdnem. Ale zrovna včera po sobě ještě spláchla záchod. To mne opět lehce šokovalo…

Je nádherné, jak se jí slůvka a myšlenky formují a dávají dohromady a dostávají význam. Pantomima pomalu a jistě ustupuje a čím dál tím víc se s Kájou dá bavit jak s „velkou holkou“. To že mi ve své dětské kuchyňce udělá kafe, které namíchá ze správných ingrediencí, udělá na něm pěnu i pěkně ocukruje.. to už je normálka.. ale dneska ráno, čistím si v koupelně zuby a Kája stojí ve dveřích a tak na mne upřeně kouká… tak na ni taky koukám a ptám se: „copak je Kájo?“ a dostal jsem odpověd naprosto všední, avšak protože vycházející z jejích dětských úst, tak také naprosto šokující... Odpověď zněla: „Nič.." následováno okouzlujícím úsměvem a odchodem si dělat svoje.

Více...

pátek 1. ledna 2010

Naše třetí vánoce

Je to téměř neuvěřitelné, jak ten čas letí. Přijde mi jako včera.. dobře, maximálně jako předevčírem, co táta přivezl domů mámu a Karolínku.








Jak byla maličká a celá zabalená a jen koukala a ani oči ještě pořádně nedokázala ovládat… A jak mamka i taťka byli celí dojatí a jak na ni pořád zamilovaně koukali a ňufali a byli unavení z porodu a rádi, že jsou doma a nadšení ze všeho, co je čeká.

Byli to vánoce – nevánoce… a přitom slavnostní. Diky mamčinu stavu nebylo možné se nijak příliš na svátky připravovat. Žádné zbytečné navařování, běhání po dárcích, balení dárků… Starosti byli jiné.. a i těšení bylo na něco jiného než na dárky pod stromečkem. I když ten dárek co tam nakonec taky měli, byl určitě k nezaplacení…

Ani se rodiče neměli v podstatě čas vzpamatovat a už tu byly vánoce druhé. Leccos se změnilo. Karolínka už teď začínala být velká slečna a ač nechápala co to ty vánoce jsou, tak chápala, že zabalená krabice je od toho, aby se rozbalila a že tam pravděpodobně bude něco pro ni. Cupování balícího papíru se stalo její druhou přirozeností.


Tyto vánoce již byly mnohem více vánocemi než ty první. Proběhly vetší přípravy, větší oslavy. Proběhla i štědrovečerní večeře. I Karolínka se ji už účastnila…Na rozdíl od předešlého roku již Kája nebyla v karanténě a máma mohla zase vesele běhat a bylo tedy možné slavit vánoce i u prarodičů. Jak u Fišerů, tak u Košťálků… A taky u Svobodů… a taky ve Dvoře u prababičky a Stejskalů – kde se mimochodem sjeli i Přibylovi a byla to velká sešlost a krásná rodinná, hromadná fotografie…

A rok se s rokem sešel a přežili jsme další svátky. Snad to přežili zní trochu „hanlivě“, ale ono to v podstatě tak je, když si člověk uvědomí toho jídla, pití, absolvovaných návštěv… Tento rok Karolínka prožívala vánoce zase trochu jinak. Stále si myslím, že je nechápe. Navíc těsně před nimi má narozeniny, které jsme s ní slavili, předtím i s Reginou, Romanem a Lilinkou.. a pak hned vánoce. Čili pro Karolínku to je příval dárků. Nic víc, nic míń… Myslím si já. Možná se mýlím.

Největší rozdíl oproti loňským byl.. bylo jich vlastně více. Jednak bydlíme v novém bytě. To je opravdu velká změna. Asi největší. Jednak jsme všichni o rok starší… mno.. to je změna, která nás sice tolik už netěší, jako nás těší ten byt, ale nic s tím nenaděláme. A taky jsme měli poprvé živý stromek. A že získat ho byl docela boj…Všechno se to mělo tak, že maminka rozhodla, že stromek bude živý (dá se tak říkat podřízlému stromku???) a tatínek byl proti. A pak ho musel jít koupit (ano, ten živý, to že byl proti mu bylo málo platné). Měl z toho velké nervy. Téměř dva dny nespal. Dvakrát ho byl pořídit a dvakrát se vrátil s prázdnou. Důvod byl jednoduchý, bál se, že ten co vybere, se doma nesetká s nadšením a on (tatínek) dostane vyhubováno a budou zkaženy diky němu vánoce. Tak až na čtvrtý pokus, kdy vyrazila celá rodina kupovat strom, si jej přivezli domů. No a pak nastal další boj. Jak dostat stromek do stojánku. Táta trávil dvě hodiny na balkóně v mrazu a snažil se nožem, pilkou, mačetou a dalšími nástroji zmenšit kmen, aby se vešel do stojanu. Nevešel. Tak vezl stromek opět tam kde ho koupil, zda by mu ho oni nezmenšili.. zmenšili. Stále se nevešel. Teprve, když nakonec mamka koupila a sama domů dotáhla nový stojan, bylo možno stromek připravit a postavit na své místo…

Bylo pod ním spousta dárků. Ač zdaleka ne všechny pro Karolínku, tak naprostou většinu z nich rozbalila právě ona. Celé rozbalování trvalo.. sotva pět minut. A přitom balení trvalo několikanásobně déle… Snad to byla trochu i škoda, ale Kája trhala a cupovala a rozbalovala… Byla k nezadržení… Ale nakonec všichni měli ze svých dárků radost.. o to přeci šlo.. o tom ty vánoce jsou ne….?

Vlastně ne tak úplně. Jde i o to se vidět s lidmi, které máme rádi. A tak následovali druhé vánoce u Fišerů, třetí u Košťálků, čtvrté u Svobodů… a to letos naštěstí stačilo.. Ale z doslechu víme, že nám Ježíšek ještě nechal kdesi dárky. Budeme se muset vydat i do Krkonoš 



Tak ahoj všichni, ať se rok 2010 podaří!!!


Více...