Kájiny patery Vánoce

Karolínka letos prožívala svoje první Vánoce. Když nepočítám ty loňské, kdy čtyřiadvacátého jsem si ji i se Silvií přivezl z porodnice. A neprožívala je jen jednou. Ale hned pětkrát...



Zprvu jsme se báli, že tím, že má narozeniny tak těsně před Vánocemi, bude ošizena. Místo aby dostávala dvakrát plnou várku dárků, tak jedna várka bude rozdělena na dvě poloviny. Jednu dostane k narozeninám a tu druhou o pět dní později k Ježíšku. Nevím, možná někdy v budoucnu se tak dít opravdu bude, ale letos tomu tak rozhodně nebylo. Vánoce totiž slavila od 24. do 28. včetně. Čili pětkrát.

Nejprve doma, v úzkém kruhu rodinném. Bylo by to na dlouhé psaní, tak jen to nejdůležitější, z pohledu Karolínky, a to jsou dárky. Shrnu je do třech slov: "plyšák, knihy, kostky". Dostala toho samozřejmě víc, ale tyto artikly jsou její oblíbené...

Následující den slavila Vánoce v Lupajdě. Tím že bylo víc lidí, byla nadšenější, lítala sem tam a rozbalovala dárky. Nejen svoje, ale všech. Nějak se jí to zalíbilo. Je to i pochopitelné, když za poslední měsíc těch papírů na strhání z dárků bylo tolik. Prarodiče se strejdou na ni rozhodně taky nešetřili, ale pro úsporu místa shrnu dárky do tří slov: "plyšák, knihy, kostky". Byla nadšena. Stejně jako byli nadšeni její rodiče a snad i její prarodiče z dárků, které dostali...

Z celé návštěvy se Karolínce nejvíc asi líbila houpačka. Teda abyste rozuměli. Nešlo o standardní houpačku. Děda přinesl takové malé křesílko, ve kterém kdysi ještě Silvinka sedávala, posadil do něho Káju a začal ji v rukou houpat. To se naší slečně natolik líbilo, že když se děda opovážil přestat, dožadovala si zuřivým jekotem ještě další a další houpání. Nakonec se děda střídal se strejdou a případně houpali oba dva najednou. Nejsem si jistý, zda ke konci návštěvy si stále ještě říkali, že to byl dobrý nápad to křesílko přinést...

Hned další den slavila v Horní Stromce. Co dostala? No přeci plyšáka, knihy... a žádné kostky. Naštěstí. Troje sady totiž stačí. Dvě k Vánocům a jedny o týden dřív k narozeninám. Pro kostky nevíme, kam hlavu doma složit... Opět všechny dárky víc než potěšily.

Z Karolínky se stal průzkumník. Naštěstí ve Stromkách jsou na to již řádně připraveni a všechny předměty z dosahu Kájiných tlapek byly odstraněny. Naše malá si toho samozřejmě všimla a začala systematicky šmejdit a hledat co kde uloupit. Zkoušela to s láhví od alkoholu, od dobré vody, od nejrůznějších mastiček, chvíli se aspoň mazlila s beranem co je na zemi a nakonec zjistila, že skřinky jdou taky otevírat. A tento poznatek si bohužel přinesla i domů. A my nyní zatím marně přemýšlíme, jak ji zabránit rabovat hrnce a talíře.

Člověk by řekl, že troje Vánoce by stačily, ale kdepak. Hned den následující jsme jeli do Bráníku, kde Karolínku čekalo plyšové překvapení, knižní překvapení a taky její první panenka. Tak tedy v jednom roce a devíti dnech dostala svojí zcela a úplně první panenku. Blonďatou, culíkatou, modrookou... jaká to náhoda...

A aby toho tedy nebylo moc, tak poslední oslava se konala ve Dvoře. Ta byla výjimečná v tom, že se tam sešla velká část rodiny. Vlastně kromě Petry celá Píchovic větev. Karolínka tak měla jedinečnou příležitost vidět i ty příbuzné, které ještě nikdy neviděla a nebo aspoň nikdy neviděla pohromadě. Snad tušili, že už máme celou plyšovou ZOO a tak další do sbírky nepřibyl a připsali jsme si jen několik dalších knižních úlovků...

Bylo zajímavé pozorovat, jaký má Karolínka vliv na mužskou část rodiny. Že jsou oba dědečkové z Karolínky krásně hotoví, to už vím dávno, ale nyní jsem mohl pozorovat, že i prastrýčkové a... vlastně ani nevím, jak se ty rodinné propojení jmenujou. Ale prostě moji stejdové, bratranci... všichni na ni šišlali a úsměvy měli od ucha k uchu.

Naše dítě je opravdu spravedlivé. Dokazuje to pokaždé, když si ji já nebo Silvie zeptáme, zda dostaneme pusinku. Vždy ji dostaneme, ale vždy pak trvá na tom, že i druhý z nás ji musí dostat. A tak se občas stává, že buďto ona mezi námi, nebo my s ní v náručí pobíháme sem a tam a jsme obdarováváni pusinkama. Ve Dvoře to nebyly sice pusinky, ale "jen" pohlazení, ale zato každému nadělila čtyřikrát či ještě vícekrát. Silvie ji nosila v náručí, Karolínka si ukazovala na jednotlivé členy rodiny, ke kterým má být zanesena, vždy něžně pohladila, ukázala na dalšího a tak několikrát kolem dokola...

Kdyby Karolínka byla starší, tak řeknu, že na tyto Vánoce asi jen tak hned nezapomene. Bohužel je mi jasné, že to není pravda. A tak mohu konstatovat, že na ně hned tak nezapomenu aspoň já a jednou jí o nich budu vyprávět... třeba až si bude číst tento zápis z blogu...


Více...

Oslava mojich narozenin

Tak je to tady! Je mi jeden rok. Teda už je to jeden rok a tři dny. Mam za sebou tři oslavy... Jednu s Lilinkou, jednu s taťkou a mamčou a jednu s prarodiči. Čili byl to náročný týden.


Ale nestěžuji si. To v žádném případě. Hned první oslava, několik dní před narozeninami, kde mi nesmělo být však pořádně popřáno, protože to prý přináší smůlu, jsem dostala nejen krásný dort ve tvaru motýlka, ale i krásný dáreček. Byly to červené boty Adidas. A společnost byla taky moc fajn. Lilinku jsem poznala, když mi bylo jen několik dnů. Přesněji řečeno, dva dny. Byla taky jen takové kuře, jako já. Tenkrát jsem jí ještě neuměla ani pozdravit, ale to nevadilo. Ona mi zase neuměla ještě odpovědět.

Zato teď už je to o něčem jiném. O tom, kdo ukořistí dřív křupku, kdo se dřív ujme hrnku s vodou, kdo si nabere větší porci dortu. A taky to je o vzájemném hučení a hekání na sebe. Sice Lilince moc nerozumím, ale nevadí, ona zase asi nerozumí mně.


Druhá oslava byla opravdu v den, kdy jsem se před tím rokem probudila na tento svět. To jsem sice žádný dort nedostala, ale dostala jsem medvídka, leporela a hlavně... MOTORKU. A ta se mi echt líbí. Je to Harley Huggieson. Nejdřív jsem potřebovala tátu, aby mi na ni pomáhal vyškrábat se a i aby se mnou jezdil, ale během necelé hodiny jsem již zvládala základní popojíždění sem a tam druhý den jsem už jezdila, jako kdybych se s motorkou pod zadkem už narodila. A ještě další den jsem se z ní naučila i slézat. A pak i nastupovat :-)


V den mých narozenin se na mne znovu přišla podívat Lilinka se svojí mamčou a přinesly mi ještě jeden dárek. Světlušku Simbu. Je to asi nějaká vzdálená příbuzná od mého medvídka Simby.

A další den se konala další oslava. Normálního člověka by to muselo zmáhat, ale mne nikoliv.. Přišly obě babičky, oba dědečkové, přišel strejda... No lidí tady bylo, že jsem se chvílemi bála, že náš byt praskne. A nebo že praskne někdo z nich, protože tolik jídla, co tady bylo na stolech jsem už dlouho neviděla. Ale asi to je proto, že přede mnou naši jídlo schovávají.

Všichni na mne byli strašně hodní a milí a chtěli si se mnou hrát a povídat a... Prostě byla jsem hvězdou dne a moc mi to vyhovovalo. Asi budu po mamince. A těch dárků co jsem dostala. Ani to nedokážu všechno vyjmenovat a ani jsem si se vším ještě nestihla hrát. Ale bylo to úžasné. Maminka, která taky dostává ráda dárky, mi potom ukazovala, co s nimi. Narovnala je pěkně na peřiňák a spolu jsme se z nich radovaly. Chvílemi jsem měla podezření, že z některých má mamka snad ještě větší radost než já.

Těch dárků bylo opravdu ale neskutečně moc. A to jsem ještě dostala balík od tety z Ameriky a od tety z Braníku... Mimochodem, zjistila jsem, že asi miluji zlato... :-)

Prostě den to byl úžasný. A jak jsem říkala na začátku, normálního člověka by to zmohlo. Mne nikoliv. Když všichni odešli, tak jsem si dala chvilku šlofíka, ale kolem půlnoci jsem se opět cítila fit. Chtěla jsem si hrát s dárky, především jezdit na motorce, ale nějak se to nesetkalo s pochopením taťky ani mamky. Jasně, táta se mnou do čtyř na té motorce jezdil, ale vůbec nevypadal, že si to užívá, dokonce bych řekla, že se chvílemi tvářil znuděně.. ospale... A pak pár minut po čtvrté přiběhla mamka, chytla mne a odvlekla do postýlky. Trochu předčasně tím ukončila moji afterparty, ale i tak to byl úžasný den a úžasný týden a vlastně úžasný rok...


Více...

Všechno nejlepší k narozeninám, Karolínko!

Letí to letí... Jen co je pravda. A co je horší, zcela zřetelně to teď mohu vidět.

Dříve byl rok jen taková mlhavá představa času. Něco trvalo rok... to byla neskutečně dlouhá doba. Představa, že by něco mělo být až za rok. To bylo v nedohlednu.Téměř jako by to ani být nemělo. Kalendářní rok se dal měřit, rok mého života se dal měřit... Ale stále.. bylo to takové... nejasné. Ale teď vidím každý měsíc nejen na kalendáři, nejen v zrcadle, ale především na Karolínce. Vidím jak každým dnem dělá pokroky, jak roste, jak sílí, jak je chytřejší a krásnější..

A už jí je rok... Rok, který utekl opravdu neskutečně rychle. Původně jsem chtěl psát úplně něco jiného, o oslavách a návštěvách a dárcích... Ale teď chci vlastně napsat jen jedno. Děkuji Karolínko, že jsi, že jsi přišla a prozářila jsi nejen můj život, ale i život Silvince a život celému našemu příbuzenstvu. Na babičkách a na dědečcích vidím, jak jim prospíváš. Jak opět dělají, co již dlouho ne. Jak šišlají, poskakují, šklebí se a dělají zvuky... Hřeje mne to u srdce... Cítím se šťastný...

Chci poděkovat i Silvince, že mi dala takovou krásnou dceru. Obě dvě jsou zářivými hvězdami na mé obloze. A chci poděkovat i Kájinčině babičce a dědovi ze strany Košťálkovic, za to že jsem takový jaký jsem, protože za většinu toho, co si nesu v srdci i v hlavě, vděčím jim. Ale nemohu opomenout poděkovat ani babičce a dědovi a strejčkovi z Fišerovic strany. Děkuji za Silvinku. A všem děkuji... Všem které jsem nejmenoval a čtou (anebo i nečtou) tyto řádky. Děkuji...

Ale především děkuji Karolínko za tento krásný Tvůj první rok...

A přeji ti, Karolínko, mnoho a mnoho štastných roků, ať to s námi nemáš příliš těžké, ač lehké to mít určitě nebudeš. Ať jsi zdravá, ať v životě můžeš dělat, co tě bude bavit, ať jednou najdeš svoji velkou lásku, ať hodně cestuješ, pokud tě cestování bude bavit... Přeji ti, ať se ti splní, co si sama budeš přát...



Více...

První POŘÁDNÉ krůčky

Trvalo to jedenáct měsíců a pět dní, než Karolínka poprvé přešla vzdálenost o trochu větší než jeden metr, která se rozprostírá mezi naším konferenčním stolkem a bobany, který jí zabraňují jít do kuchyně...

Po pravdě řečeno jsme čekali, že tento okamžik přijde mnohem dříve. Vše tomu nasvědčovalo. Kája již bez problémů chodila kolem gauče, stolku i oněch bobanů. Držela se při tom jednou rukou, ale v jejím kroku byla cítit jistota. Pokud jsme ji drželi za ruce, tak cupitala po celém bytě rychle jako šváb.. a kdo někdy viděl, jak rychle se pohybuje takový šváb, tak ví, že Karolínka byla opravdu rychlá.

Už déle jak čtrnáct dní jsme pozorovali její nesmělé pokusy, jeden, dva, tři, někdy tři a půl krůčku a pak ležérní zakončení plácnutím sebou na zem. Ale teprve dneska se odhodlala, odpoutala od bobanu a nejistým krokem zamířila k Silvii. Jako obvykle jsem její kroky počítal... Jeden, dva, tři, ČTYŘI, PĚT, ŠEST, SEDM, OSM.... a zakončila to ladně v náručí své matky. Dočkala se ovací, potlesku, chvály. A tak se jí to líbilo, že se vymanila z mámina objetí a zamířila stejnou cestou zpátky ke mne. Opět jsem kroky počítal a opět jsem končil těsně pod desítkou. Opět ovace, opět Káji úsměv, opět se otočila a zase už cupitala zpátky za mamkou.

Opakovalo se to snad desetkrát. Zcela zjevně se jí to líbilo minimálně stejně jako nám...

Více...

Karolínka na výstavě

Řekli jsme si, že je načase vrátit se trochu ke kulturnímu životu. Už nemusíme neustále kojit ani přebalovat, ale naopak, naše dcera již leccos vnímá, leccos ji zajímá, a tak jsme se rozhodli vzít ji na výstavu na pražském Purkrabství - Zlato Inků.

Pro větší pohodlí a také aby lépe viděla, vzali jsme s sebou klokanku. Kájinka si cestou pospala a tak jsme ji růžově naladěnou usadili na mé břicho, zaplatili rodinné vstupné a vyrazili vstříc třpytivým maskám, nožům, ornamentům, ...

Bohužel stejný nápad jako my mělo ještě asi půl Prahy, takže nebylo zcela jednoduché se k vitrínám s artefakty dostat. Byl to ten typ výstavy, na které je dobré se zastavit a popisky si opravdu přečíst a nejen proběhnout kolem. To se Kájince poměrně zamlouvalo, do skla se totiž pěkně mlátí dlaněmi, ono to tak hezky pleská. Ovšem zamlouvalo se jí to asi jednu minutu, pak se jí v tom mírném předklonu už nelíbilo a začala se různě vzpouzet. Brzy se jí nabídlo ovšem jiné rozptýlení - vlasy a vousy našich bližních. Jedné blonďaté paní se rozkošnicky pohrabovala ve vlasech. Jednomu ne moc dobře naladěnému pánu chtěla prohrábnout vousy, ale ten včas utekl.

Abychom ji rozptýlili, vytáhli jsme zbraň těžkého kalibru, totiž kukuřičné křupky. Trhala je a pojídala je s chutí. Když ji i toto přestalo bavit, strčila zbytek jedné paní do kabelky. Zůstávala však v dobré náladě a tak jsem se odvážila znovu naklonit nad popisky. U jedné vitríny byla shodou okolností asi 6ti letá holčička. Naše Kája se jí chytla za ruku a k mému překvapení holčička zděšeně neutekla a dokonce se jí to moc líbilo. Chvíli se tak držely a koukaly si vzájemně do očí.

Zkusili jsme jít i do místnosti, kde se promítal doprovodný film. Určitě byl zajímavý, ale to my bohužel nemůžeme potvrdit. Naší holčičku totiž vůbec nebavil. Hulákala tam zvesela a hlavně nahlas. A tak jsme šli radši zase domů....

Myslím, že to pro letos s kulturou stačí.

Více...

10 měsíců

Karolínce je už pár dní 10 měsíců a už se v ní projevuje holčička s vlastní osobností.


Zatím je optimistická, milá, usměvavá, ale neváhá si říct o to, co chce - ukazuje na to svým miniaturním ukazováčkem a "eh"uje tak dlouho, dokud nepochopíme. Někdy nám to trvá a to potom ztrácí trpělivost a přechází do mírného rykotu. Průšvih máme, pokud jí sebereme nějakou hodně oblíbenou hračku - což je většinou nějaký kus papíru nebo víčko od krémů - Karolínka víčka miluje. Samotné tuby ji také zajímají, ale víčka vyhrávají na celé čáře. Hraje si ale i s opravdovými hračkami - s kelímky, krtkem, medvídkem - s těmi se mazlí, tulí si je k obličeji a tváří se spokojeně. Miminkovské jídlo jí přestává chutnat, začíná mlsně koukat po našem a tuším, že by se směle pustila i do řízku, pokud bychom ji k němu pustili my.
No a naučila se toho spoustu - paci paci, dělá nám malá malá, umí se posadit na hačí, ukázat, jak je veliká, rozeznává jednotlivé hračky - když se zeptám, kde je medvídek, vezme ho do ruky a ukáže mi ho. Taky už umí pápá a nejintenzivněji to dělá při tatínkově odchodu do práce. Střídavě se mu vrhá kolem krku a mává.
Ovšem nejvíce smekáme před jejím pohybovým nadáním. Ručičkami si nahodí náramky stylem keltských kněžek před obřadem, nejlépe na každou ruku jeden. Ten pohyb je zcela ženský a elegantní, až jí ho závidím. Leze s velkým přehledem, ale hlavně chodí podél stolu, myslím, že klidně můžu říct, že ho obíhá, ale dokonce se už i pouští! Udělá dva tři krůčky a pak se jí nožičky zapletou. Dlužno jí přiznat, že padá dost šikovně a z ran si moc nedělá.
Vypadá to, že první slůvko bude ham, aspoň zatím se to podobá normálním slovům nejvíc.
Je to naše šikovná beruška a jak říká tatínek, nádhernice nádherná....


Více...

Kája poprvé marodem

Člověk si většinou vozí z dovolené dobrou náladu, spoustu nově načerpané energie, možná suvenýry.. My si však přivezli úplně něco jiného. My si přivezli nachlazení.


Zřejmě po onom výletu v mlze jsme naší holčičku dorazili. Jestli do té doby pokuckávala, tak zde bylo dílo dokonáno. A snad se k tomu přidala opravdu ještě viróza, kterou Kája chytila ochutnáváním hraček v dětském koutku. A nebo to možná nebyla viróza, ale jen projev nachlazení. Ať tak či onak, dva dny po návratu z dovolené byla v noci Kája neklidná. Vzali jsme ji kolem třetí hodiny ranní k nám do postele, kde ležíc na zádech se rozkašlala a poprvé poblinkala. A jelikož byla zrovna po kojení, byla to opravdu velká spoušť. V nás situace vyvolala překvapení a zděšení. A to byl jen začátek. Po další tři dny, kdykoliv Kája něco jedla – a to něco bylo vždy jen mateřské mléko, protože vše ostatní odmítala, tak jsme stáli v pohotovosti s plenami, připravené zachytávat veškerou vrácenou potravu. Občas to byla jen otázka minut, než to šlo ven, jindy to trvalo třeba i dvě, tři hodiny.

Nachlazení bylo samozřejmě doprovázeno též plným nosem. Co je pro nás samozřejmostí a jednoduché, tak pro takhle malé dítě je neskutečná zátěž. Štěstí je, že již umí dýchat pusou. Ovšem stále zjevně preferuje nos. A ten má plný. Čili to zkusí, nejde to, spustí zoufalý pláč a tím se to jen zhoršuje. Několikrát denně a někdy i několikrát za hodinu jsme odsávali z nosu. Vždy ji to pomohlo, ale jelikož se bránila a často i rozčilovala a opět plakala, nos se brzy znovu beznadějně ucpával.

Bylo to sedm opravdu těžkých dní a nocí. Třikrát i vícekrát za noc se hlady budila. A každé kojení jsme byli oba v pozoru a čekali, kdy se zase poblinká. Většinou nás nezklamala...

Ale mělo to i „pozitivní“ stránky. Jak byla holčička zoufalá, tak se naučila „mazlit“. V náručí se přitiskla na rameno a objala nás kolem krku. To byla jediná pozice, kdy byla aspoň trochu klidná a spokojená. Běda však, když se člověk pokusil s ní v náručí sednout nebo snad lehnout. To okamžitě projevila svůj odpor k našemu konání a řvala, dokud jsme si opět nestoupli. Jednu noc jsme takto skoro celou prostáli. Nakonec po několika hodinách mi přeci jen usnula na rameni, nejdřív jsem si opatrně sedl a následní s ní lehl. Já ležel na zádech a ona mi na břiše. Zůstali jsme tak ještě asi další hodinu. Pak se ji podařilo uložit na další hodinu do postýlky... To mazlení ji zůstalo i poté, co se uzdravila.

Trvalo šest dní, než přestala blinkat, deset dní, než se ji přestali u nosu dělat bublinky, když se snažila dýchat nosem a kašel má trochu i dneska, čtrnáct dní od začátku nemoci. Už teď se bojím, až se objeví další nemoc, ať již zase „pouhé“ nachlazení nebo třeba angína...

Více...

Kájinčina první dovolena - Bedřichov

Tak jsme se vrátili z naší první rodinné dovolené, kterou jsme absolvovali ve třech. Chtěl bych napsat něco jako „nezmokli jsme a jsme tu“, ale nebyla by to úplně pravda. Bohužel nám počasí moc nepřálo. Snad to je tak trochu i naše chyba, že dle zvyku, který je železná košile, jsme opět vyrazili poslední týden v září, abychom jako vždy „oslavili“ moje narozeniny mimo Prahu.


Ovšem dřív jsme jezdili ve dvou a nějaké horší počasí nás nemohlo jen tak rozházet. Naopak to často bylo ještě o chlup dobrodružnější. Tak tedy tentokrát ve třech do „kopců“. Nechci nazývat Jizerské hory úplně „horama“. Však jsme taky vybírali místo, aby se tam dalo jezdit co nejlépe s kočárem. Přeci jen, nějaké vysokohorské túry po řetězech nějak nepřipadají v úvahu.

Hned první den, když jsme tam přijeli, tak se před námi schovalo slunce za mraky a svatý Petr nám seslal na přivítanou nějakou tu kapku deště. Nic jsme si z toho nedělali, ubytovali se a vyrazili na první procházku po Bedřichově. Má neohrožená žena, řídící se heslem, že líná huba – holé neštěstí, zaběhla do bedřichovského informačního centra, dala se tam do řeči se znuděnou slečnou, kterou již dlouho nikdo neobšťastnil žádným dotazem a po hodině konverzace získala turistickou mapu pro vozíčkáře. A je více než jasné, že kam může vozíčkář, může i kočárkář. A tak jsem se již těšili na další dny, kdy bude krásné počasí a my budeme pořádně "túrovat".

Při večeři nás čekala další překvapení. Jednak až na pár výjimek, všichni hosté penzionu byli obdařeni stejně jako my. Dětmi. A ti co nebyli, tak měli s sebou psa. A někteří měli obojí. Výherci byli ti, co měli dvě děti a dva labradory. Byl připravený dětský koutek, dětské hřiště, množství dětských židliček, dětská ohrádka, dětské příbory atd atd. V tomto ohledu super. Navíc Kája se ukázala jako velmi družná a všechny děti neustále pozorovala a bylo vidět, ze by se ráda seznamovala.
Trochu horší byla kuchyně. Nebylo zrovna moc z čeho vybírat v jídelním lístku a navíc si večeři bylo lepší objednávat hned u snídaně. Přeci jenom trvalo trochu déle, než to přinesli. Když jsme poprvé čekali na hotovou polévku přes půl hodiny a na zbytek jídla hoďku, tak nás to trochu šokovalo. Pak jsme si už zvykli.

Bohužel ani další dny nám počasí nepřálo. Nicméně to nás neodradilo a hned další den jsme vyrazili kousek za hranice do Reichu. Prošli jedno městečko, koupili Silvince vestičku, vyrazili do druhého městečka, zašli na oběd, zjistili, že neberou karty a došli tedy k závěru, že absence Euro po našich kapsách tedy bude problém. Ale vlastně nebyl. Lámanou němčinou se ptám, kde tu mají bankomat. Číšník kroutí hlavou a vysvětluje, že takové vymoženosti v jejich vesnici nemají. Tak ponechávajíc obě holky mezi německými důchodci nadšenými z naší dcery, vyrážím do nejbližšího městečka, kde už vymoženost jménem bankomat mají . Ale aspoň mi pořádně vyhládlo, než jsem opět usedl ke stolu, kde už obě ženy poobědvali a začínaly se bát, že se nevrátím a budou muset odmývat nádobí, aby se vyplatily.

Další dny jsme již chodili jen v okolí. Nejlepší byla kolem „Blaťáku“ čili Blatného rybníku (ale Blaťák ala Čtyřlístek zní lépe ne?). Sice jsme se trochu ztratili a prodloužili si procházku o pár kilometrů, ale stálo to za to. Další den jsme vybrali z naší „vozíčkářské“ mapy údajně nejmalebnější tůru v okolí. Lemovanou řekou, vodopády, výhledy na okolní vršky, pohledy do dálky na okolní městečka... bohužel naše představivost nebyla tak bohatá a tak jsme si kvůli mlze, která snížila dohled na špičku nosu těchto nádher moc neužili. Jasně, řeku jsme slyšeli a stále se přeme, zda i náhodou nezahlédli, ale.. No nebylo to ono. Navíc jak mlha padala v kusech, tak jsme docela promokli a Kájince se v kočárku pod pláštěnkou moc nelíbilo. A tak řvala a řvala a ono to nešlo úplně vydržet, tak jsem dal s kočárem poklusem asi tři kilometry z kopce, abych s ní doběhl k autu a nechal ji tam trochu zahřát. Ovšem jak jsem doběhl, tak zrovna usnula a nechtěl jsem ji budit, tak jsem si dali aspoň na stojáka venku před horskou chatou čaj. Dovnitř jsme nešli,protože tam zase bylo moc vedro a abychom Káju svlékli, tak bychom ji museli taky budit...

Prostě vyloženě odpočinková dovolená. K tomu, když ještě připočtu, že jsem na schodech spadl na sklenici s mlékem a pořezal si prsty, že Kája padla čelem na hranu postele a trochu si rozsekla čelo, že jsme všichni domů přivezli rýmu.. a hlavně, že Kája se poprvé nejen nachladila, ale má i nějakou virózu, tak.. tak asi bude lepší příště změnit termín naší dovolené...


A teď mne napadá, že bych málem zapomněl. Poslední den se totiž udělalo krásně. jak jinak. To by jinak nebylo snad ani možné. A tak jsme ještě cestou domů navštívili Ještěd. Asi jsme očekávali leccos, spíš více než méně. Možná díky shlédnutí filmu Grandhotel. Pravda však je, že Silvie se zdála hodně zklamaná. Nevím úplně přesně, co očekávala, ale zcela zjevně něco jiného. Byl tam hezký výhled, to ano. Ale jinak tam bylo příliš mnoho turistů, příliš aut, příliš motorkářů, uvnitř byl bufet, který vypadal, jako kdyby se tam čas zastavil někdy před dvaceti lety... Prostě žádná sláva. Ale rozhodně jsem rád, že jsme tam byli.

Více...

Pokroky a nevyspání...

Je neuvěřitelné sledovat Káju, jak každý den objevuje něco nového. Jak se neustále učí novým věcem. Jak rostou zoubky, jak se ruce stávají šikovnější, očka zvídavější, tělo tvárnější... Je tomu „pár dní“, co ještě neměla lézt po čtyřech a nyní už chodí s přidržováním kolem konferenčního stolku...






Ani jsme pořádně nepostřehli, kdy přešla z plazení ala „Meresjev“ na lezení po čtyřech. Ze začátku to kombinovala, zkusila pár pohybů po čtyřech, ale šlo jí to pomalu, tak sebou plácla a plazila se pak mnohem rychleji. Ale teď už je naprosto blesková i na styl pejsek. Pravidelně se stávalo, že jsem ji položil v obýváku, došel přes celý byt do koupelny na malou a než jsem byl hotový, tak Kája už na mne koukala ze dveří, cože to tam dělám... V kuchyni taky nešlo nic moc dělat, protože od okamžiku, kdy ji člověk odložil na koberci v obýváku do okamžiku, kdy mu v kuchyni při práci začala šplhat po noze vetšinou uběhlo tak maximálně deset sekund a za tu dobu se moc práce nedá udělat.

Vyřešil jsem to tak, že jsem zablokoval průchod mezi kuchyní a obývákem „bobany“. Jsou Káje po prsa, čili se jí u nich pohodlně stojí, ale v žádném případě je nedokáže přelézt. Vydrží u nich stát dlouhé minuty.. a koukat co máma nebo táta v kuchyni dělají...



Konferenční stolek ji neskutečně láká. Vše co je na něm nebo v něm by ráda ochutnala. Samozřejmě nejvíce počítač, dálkové ovládání od televize, mobily... Mezi její naprosto nejoblíbenější hračky rozhodně patří myš od mého počítače. Leze po čtyřech po koberci a tahá ji za sebou jak kačera.
Je neskutečně šikovná.. a neskutečně brzo ráno vstává. Naštěstí stále usíná kolem sedmé hodiny, budí se průměrně dvakrát či třikrát za noc a naposledy pak mezi šestou a sedmou... Občas po nakojení v noci neusne hned, ale stoupne si v postýlce, chytne se špryclí a kouká na nás. Vydrží to opět dlouhé minuty, ale vždy ukončí řevem. Chvíli chování a spinká opět jak miminko. Ráno se ji snažím pravidelně brát vedle do pokoje, aby se Silvinka mohla ještě trochu vyspat. Je to sice vždy tak hoďka, ale lepší než nic. Já se pak pokouším si s Kájou hrát, nebo ji nechat si hrát a tak tam podřimuji. Na jedné straně bobany, který jí brání mi utéci, na druhé moje tělo jako živá přehrada. Ale stejně.. je to jen takové klimbání. Usnout nejde. To mi strach nedovolí.


Jsem sice potom trochu unavenější, opět usínám při dlouhých a nudných schůzích v práci, ale to nevadí. Utěšuji se, že jednou Kája bude taky chtít dlouho spát.. a já jí to vrátím. Budu ji budit do školky, do školy, do práce...


Více...

Srpen ... a co už umí naše Kája

Srpen skoro končí, Karolínka dělá neuvěřitelné pokroky, objevuje, poznává, učí se... to všechno ohromnou rychlostí, které my dva třicátníci sotva stačíme!
Ani nevím, kde začít, je toho tolik! A tak se možná omezím jen na stručnější výčet, neb kdybych popisovala všechno, sedím tu dlouho a to mi má drahá dcera rozhodně nedovolí.


Na začátku srpna jsme objevili první zub! Jedničku vpravo dole. Ta vlevo se už taky klube a nahoře objevil dnes taťka další jedničku a také vpravo, což znamená, že Karolka bude vypadat dost legračně s dvěma jedničkama vpravo proti sobě. Ale máme radost a dostala jsem na šaty!

A co Karolínka ve svých 8 měsících už umí?

- nejen sama sedět, ale sama se i z lehu posadit
- postavit se s minimální oporou, kdekoliv, bohužel se o to snaží už i v kočárku
- doplazit se kamkoliv
- lézt kamkoliv
- zpívat vysokou fistulkou
- bědovat "jejejejejejeee"
- kontrolovat mi náušnice a sponky ve vlasech rázným škubnutím hlavou (mojí)
- najít mě kdekoli, kleknout, jednou rukou se mě chytnout za nohu a druhou vztahovat a ječet, dokud ji nezvednu
- brečet, kdykoliv zmizím za roh
- skákat po mně, padat na mě, používat všechny části mého těla jako podporu a oporu
- válet sudy po naší posteli
- projevit přízeň v podobě zakousnutí se do nosu
- ráno po probuzení vydávat výkřiky a la Tarzan, dokud ji nevyzvedneme
- nenechat se přebalit, po sundání plínky se bleskově přetočí na všechny 4 a má tendence skočit dolů z přebalováku, vylézt po zdi a kdesi cosi

Karolínka miluje:
- větrníky, když se točí
- naše fotky
- odsávačku nosu (jen na hraní, samozřejmě!)
- říkanky Paci paci, Vařila myška..., Houpy kroupy...
- když ji neseme v jedné ruce a druhou tlačíme kočár

Karolínka nesnáší:
- když ji držíme a ona chce jít jinam, ... což chce vždy, když ji držíme
- když stavíme komín z kostek, musí ho okamžitě zkopnout, srazit a pohrdavě si nás při tom měří

Karolínka kromě mlíčka jí:
- zeleninu - hlavně brambory, mrkev a cuketu
- kaši - rýžovou a jáhlovou
- ovoce - velmi nerada, na milost vzala banán a švestkovou přesnídávku, ostatní se chvíli šklebí, pak zavře pusu a už ji nehodlá otevřít
- maso - to jí chutná moc
- kukuřičné křupky
- vše, co najde spadlé na zemi
- noviny a časopisy

Více...

Prázdniny v Sadské

Tak už je to týden, co se mi holky vrátily z "dovolené" na venkově. Čtrnáct dní jsem byl slaměný vdovec. Musím říct, že jsem se docela těšil, až se jím stanu, až si trochu odpočinu, ale jak to všechno ve skutečnosti bylo?



V sobotu jsem holky odvážel do Sadské, kde jsem s nima byl do neděle a pak se vrátil do šumu velkoměsta, zanechávajíc je s babičkou a strejdou Honzou.
Plánoval jsem, jak si doma odpočinu, jak budu brzo chodit spát a pozdě vstávat. Nicméně v práci byl velký fofr a tak se mé plány nevyplnily. Ve středu jsem jel do Sadské snad ještě unavenější, než když jsem v neděli odjížděl.

Silvie mne vítala s Kájou v náručí a ta na mne koukala a úplně na ní bylo vidět, jak vzpomíná, kdo že to vlastně jsem, kde jsem tak dlouho byl a zda se mne má bát nebo být ráda, že mne vidí. Po několika sekundách přemýšlení se ji roztáhl úsměv od ucha k uchu a natáhla ke mne ručičky. Akorát, že když jsem si ji vzal, tak si to rozmyslela, začala se odtahovat a poplakávat. Tak si ji Silvie vzala zase zpátky a byl klid. Nicméně po mne stále pokukovala a když jsem se na ni podíval, tak se styděla. Bylo to poprvé, co něco takového projevila. Bojovala s tím, že se na mne chce dívat a zároveň stud ji vždy donutil schovat tvářičku v náručí mámy. Trvalo asi další dvě minuty, než se zcela osmělila a mohl jsem si ji zase vzít do náruče já.



Největší problém byl se spaním. Domácí postel se s ničím nevyrovná. Navíc ji babička přes den několikrát ukládala ke spánku, na což Kája nebyla zvyklá a tak se stávalo, že usínání večer trvalo klidně hodinu a navíc se beruška budila v pět hodin.

Druhý týden bylo víceméně ošklivě a tak si pobyt na venkově zas až tak neužily. A tak jsem si v sobotu ráno odvezl holky zase domů.Kája se nadýchala čerstvějšího vzduchu, pochovala se víc, než je obvyklé, ale přeci jenom, doma je doma. K naší radosti se jí opět srovnalo usínání i probouzení.

Tak jsme zase všichni spolu, což je krásný pocit. Vlastně mi chybělo i to ranní vstávání, abych mohl nechat Silvinku ještě chvíli spát a mohl si užít Káji.. Ale úplně nejvíc ze všeho mi chyběl jejich úsměv.. Ten který dokáže rozjasnit celý den...

Další fotky jsou k vidění ZDE

Více...

Léto budiž pochváleno!

A bylo léto…. Obloha zmodrala tak, že už nemohla být modřejší, ptáci rozezněly svá hrdýlka v těch nejněžnějších melodiích, květy se vypnuly v pyšné kráse a včely kolem nich bzučely svou milostnou píseň… Léto začalo, ulice v Praze se zabarvily nejodvážnějšími barvami a co šlo, to odhalily a zároveň jim z toho trochu vyprahlo v ústech.

Na nás čekala idyla venkova, čistší vzduch, klid a otevřená náruč mých rodičů a Kájinčiných nadšených prarodičů.

Odjely jsme nejdřív na zkušební čtyři dny. Opojeny změnou a nádherou, ulehly jsme do trávy a smetávaly ze sebe prach a špínu velkoměsta.
Vzápětí nás poštípala hovada. A taky komáři. A ještě mravenci. Pak jsme s Karolkou zjistily, že sluníčko na nás, na rozdíl od Prahy, může skoro kamkoliv a tak začalo velké stěhování z místa na místo, prchaly jsme, jak se dalo, ale stejně neutekly a trochu se připálily. Pak se Karolínka trochu napásla okolní trávy. V houpací síti jsme se zamotaly do pavoukovy pavučiny a pocit neskonalé romantiky mne začínal opouštět. Nicméně večerní grilování vyhladilo vrásky a my prosáklí kouřem odešly spát. Ne nadlouho. Schody nám totiž na chaloupce vržou tak strašně, že by se přes ně potichu nedostala ani myš. Natož my. Natož spící miminko. Při mé frekvenci chození tam a zase zpátky je to pravidelný budíček pro všechny obyvatele domečku. Zlatým hřebem zkušebního pobytu ovšem byla (a bohužel stále je) rodinka Kunových. Tedy kun. Tedy těch (prý) krásných zvířátek, co se k nám nastěhovala a bydlí nad našimi postelemi. A celé noci dupou, honí se, rdousí slepice, ptáky. Idylka se mění v horor. Noční stíny vše prodlužují, i katastrofické scénáře. A tak v noci kojím anebo zírám vyděšeně před sebe, v kterém místě prosákne strop krví zavražděného nebožátka.

Karolínka si ovšem z ničeho nic nedělá. V Sadské je spokojená, neboť jde z náruče do náruče. S babičkou tančí, otrhává vrbu, zvoní na zvonek v kuchyni, rozhoupává lustr, je uhoupávána v kočárku, obdivována neustále, užívá si to tedy plnými doušky. Protože ji to opravdu baví, zkrátila své noce na nutné minimum a vstává spolu se sluncem (po 5 h) a uléhá kolem půl 9. K mé velké nelibosti, pochopitelně. Dále cvičí jógu (pozici Střechy a Kobry) a když ji něco opravdu zaujme, neváhá se pro to doplazit. Vykoupala se také v bazénku a ochutnala prababičkou vypěstovanou okurku. Také si pozpěvuje tenkým vysokým hláskem. Pobyt mimo Prahu jí vyloženě prospívá.

Více...

Desetkrát poprvé

Ač již Silvie popsala tak trochu minulý víkend, tak i já cítím ještě potřebu jej zapsat. U příspěvku mé choti jsem se docela zasmál, protože to tak opravdu všechno bylo. Nejsem si sice jistý s tím bodem, že jsem spal ve stoje, to si dost dobře nepamatuji.. ale asi proto, že se mi v tu chvíli zdál nějaký sen a ... no.. možná jsem tam opravdu chvíli spal. A to jsem ani nebyl o nic opřený. Prostě jsem si chvíli dáchnul ve stoje.


Ale tento víkend byl opravdu zlomový v mnoha ohledech a v mnoha bodech. A to jak pro nás, tak pro Káju. I když, pro nás to bylo vlastně všechno jedinečné a nové pravě proto, že jsme poprvé jeli někam s Kájou. Takže se omezím na novinky, které zažila právě ona. Když nepočítám víkend v Sadské, kdy Kája poprvé spala mimo domov, tak tentokrát poprvé spala na skutečném výletě. Vyjížděli jsme dost brzo. A byla to první její cesta, kdy v autě ujela více jak sto kilometrů (1). Celou cestu tam v pořádku přežila. Na rozdíl od její maminky, které se v poslední části cesty, kdy nás navigace vedla nejkratší a zároveň nejkrkolomnější cestou udělalo špatně. Přeci jenom jsme jeli asi dvacet nebo třicet kilometrů serpentinami. (2). Hned po příjezdu jsme se šli najíst, protože jsme dorazili po jedenácté hodině. Jelikož se penzion jmenuje Zámeček a snad to dřív zámeček byl, tak i restaurace je zámecká. To bylo poprvé, co Kája jedla v zámecké restauraci (3). Totiž ona tam skutečně i jedla. Uloupila mezi jiným ze stolu ubrousek a začala ho v rychlosti konzumovat.

Po obědě jsme vyrazili na výlet. Cela oblast je tak trochu kopcovitá. Zdráhám se říci horská, ale žádná rovinka to není. Takže Kája se účastnila první „horské“ túry (4). Sice jela v kočárku, čili toho moc nenachodila, ale poprvé v kočárku jela bez korbičky, chvílemi vleže, chvílemi však seděla a koukala na svět, kam zrovna mířil kočár (5). My dlouho nikde nechodili a tak únava na sebe dlouho nenechala čekat. Navíc bylo docela teplo a tlačit kočár do kopců taky nebyla žádná sranda. V okamžiku, kdy byla Kája poprvé kojena v lese (6) jsem asi opravdu na chvíli usnul. Sice mikrospánek, ale pomohl. Lepší, než kdyby na mne přišel při cestě autem.

Jak již psala Silvie, nedorazili jsme až kam jsme chtěli, ale zase to tolik nevadilo, neboť únava nás opravdu zmáhala a my byli rádi, že jsme dorazili zase na pokoj. A mohli jsme jít do bazénu. Původně jsme neplánovali, že se bude Kája taky koupat, ale stalo se tak a tak poprvé zakusila, jaké to je vykoupat se jinde než ve vaně (7). Aby ze sebe pak smyla chlor a zbytky z bazénu, vlezly se Silvií do vířivé vany na pokoji. A ač vanu již Kája znala, tak vířivou si dala poprvé (8). Já mezi tím sestavil její přenosnou cestovní postýlku, kam jsme jí potom na několik pokusů ukládali a doufali, že usne. Stalo se tak, ale až o několik hodin později, než chodí spát doma. (9). Druhý den jsme dali ještě jednu procházku, ale Kája ji skoro celou prospala. Zato pak cestou domu byla vzhůru a dost protestovala, že je cesta nějaká dlouhá. Ale na jedné zastávce, co jsme dělali, viděla par metrů od sebe poprvé projet vlak (10) a koukala na něj, až ji málem oči z důlků vypadly...

Domů jsme dorazili v pořádku. Dost vyčerpaní, ale šťastní a těšící se na další výlet.. Káju jsme položili na její dečku a takovou radost jsem u ní dlouho neviděl. Mazlila se s ní a natahovala se i po hračkách, které předtím nechávala bez povšimnutí.. všude dobře, ale doma nejlépe...

Další fotky naleznete na našem webu ZDE.
Více...