pondělí 29. prosince 2008

Kájiny patery Vánoce

Karolínka letos prožívala svoje první Vánoce. Když nepočítám ty loňské, kdy čtyřiadvacátého jsem si ji i se Silvií přivezl z porodnice. A neprožívala je jen jednou. Ale hned pětkrát...



Zprvu jsme se báli, že tím, že má narozeniny tak těsně před Vánocemi, bude ošizena. Místo aby dostávala dvakrát plnou várku dárků, tak jedna várka bude rozdělena na dvě poloviny. Jednu dostane k narozeninám a tu druhou o pět dní později k Ježíšku. Nevím, možná někdy v budoucnu se tak dít opravdu bude, ale letos tomu tak rozhodně nebylo. Vánoce totiž slavila od 24. do 28. včetně. Čili pětkrát.

Nejprve doma, v úzkém kruhu rodinném. Bylo by to na dlouhé psaní, tak jen to nejdůležitější, z pohledu Karolínky, a to jsou dárky. Shrnu je do třech slov: "plyšák, knihy, kostky". Dostala toho samozřejmě víc, ale tyto artikly jsou její oblíbené...

Následující den slavila Vánoce v Lupajdě. Tím že bylo víc lidí, byla nadšenější, lítala sem tam a rozbalovala dárky. Nejen svoje, ale všech. Nějak se jí to zalíbilo. Je to i pochopitelné, když za poslední měsíc těch papírů na strhání z dárků bylo tolik. Prarodiče se strejdou na ni rozhodně taky nešetřili, ale pro úsporu místa shrnu dárky do tří slov: "plyšák, knihy, kostky". Byla nadšena. Stejně jako byli nadšeni její rodiče a snad i její prarodiče z dárků, které dostali...

Z celé návštěvy se Karolínce nejvíc asi líbila houpačka. Teda abyste rozuměli. Nešlo o standardní houpačku. Děda přinesl takové malé křesílko, ve kterém kdysi ještě Silvinka sedávala, posadil do něho Káju a začal ji v rukou houpat. To se naší slečně natolik líbilo, že když se děda opovážil přestat, dožadovala si zuřivým jekotem ještě další a další houpání. Nakonec se děda střídal se strejdou a případně houpali oba dva najednou. Nejsem si jistý, zda ke konci návštěvy si stále ještě říkali, že to byl dobrý nápad to křesílko přinést...

Hned další den slavila v Horní Stromce. Co dostala? No přeci plyšáka, knihy... a žádné kostky. Naštěstí. Troje sady totiž stačí. Dvě k Vánocům a jedny o týden dřív k narozeninám. Pro kostky nevíme, kam hlavu doma složit... Opět všechny dárky víc než potěšily.

Z Karolínky se stal průzkumník. Naštěstí ve Stromkách jsou na to již řádně připraveni a všechny předměty z dosahu Kájiných tlapek byly odstraněny. Naše malá si toho samozřejmě všimla a začala systematicky šmejdit a hledat co kde uloupit. Zkoušela to s láhví od alkoholu, od dobré vody, od nejrůznějších mastiček, chvíli se aspoň mazlila s beranem co je na zemi a nakonec zjistila, že skřinky jdou taky otevírat. A tento poznatek si bohužel přinesla i domů. A my nyní zatím marně přemýšlíme, jak ji zabránit rabovat hrnce a talíře.

Člověk by řekl, že troje Vánoce by stačily, ale kdepak. Hned den následující jsme jeli do Bráníku, kde Karolínku čekalo plyšové překvapení, knižní překvapení a taky její první panenka. Tak tedy v jednom roce a devíti dnech dostala svojí zcela a úplně první panenku. Blonďatou, culíkatou, modrookou... jaká to náhoda...

A aby toho tedy nebylo moc, tak poslední oslava se konala ve Dvoře. Ta byla výjimečná v tom, že se tam sešla velká část rodiny. Vlastně kromě Petry celá Píchovic větev. Karolínka tak měla jedinečnou příležitost vidět i ty příbuzné, které ještě nikdy neviděla a nebo aspoň nikdy neviděla pohromadě. Snad tušili, že už máme celou plyšovou ZOO a tak další do sbírky nepřibyl a připsali jsme si jen několik dalších knižních úlovků...

Bylo zajímavé pozorovat, jaký má Karolínka vliv na mužskou část rodiny. Že jsou oba dědečkové z Karolínky krásně hotoví, to už vím dávno, ale nyní jsem mohl pozorovat, že i prastrýčkové a... vlastně ani nevím, jak se ty rodinné propojení jmenujou. Ale prostě moji stejdové, bratranci... všichni na ni šišlali a úsměvy měli od ucha k uchu.

Naše dítě je opravdu spravedlivé. Dokazuje to pokaždé, když si ji já nebo Silvie zeptáme, zda dostaneme pusinku. Vždy ji dostaneme, ale vždy pak trvá na tom, že i druhý z nás ji musí dostat. A tak se občas stává, že buďto ona mezi námi, nebo my s ní v náručí pobíháme sem a tam a jsme obdarováváni pusinkama. Ve Dvoře to nebyly sice pusinky, ale "jen" pohlazení, ale zato každému nadělila čtyřikrát či ještě vícekrát. Silvie ji nosila v náručí, Karolínka si ukazovala na jednotlivé členy rodiny, ke kterým má být zanesena, vždy něžně pohladila, ukázala na dalšího a tak několikrát kolem dokola...

Kdyby Karolínka byla starší, tak řeknu, že na tyto Vánoce asi jen tak hned nezapomene. Bohužel je mi jasné, že to není pravda. A tak mohu konstatovat, že na ně hned tak nezapomenu aspoň já a jednou jí o nich budu vyprávět... třeba až si bude číst tento zápis z blogu...


Více...

neděle 21. prosince 2008

Oslava mojich narozenin

Tak je to tady! Je mi jeden rok. Teda už je to jeden rok a tři dny. Mam za sebou tři oslavy... Jednu s Lilinkou, jednu s taťkou a mamčou a jednu s prarodiči. Čili byl to náročný týden.


Ale nestěžuji si. To v žádném případě. Hned první oslava, několik dní před narozeninami, kde mi nesmělo být však pořádně popřáno, protože to prý přináší smůlu, jsem dostala nejen krásný dort ve tvaru motýlka, ale i krásný dáreček. Byly to červené boty Adidas. A společnost byla taky moc fajn. Lilinku jsem poznala, když mi bylo jen několik dnů. Přesněji řečeno, dva dny. Byla taky jen takové kuře, jako já. Tenkrát jsem jí ještě neuměla ani pozdravit, ale to nevadilo. Ona mi zase neuměla ještě odpovědět.

Zato teď už je to o něčem jiném. O tom, kdo ukořistí dřív křupku, kdo se dřív ujme hrnku s vodou, kdo si nabere větší porci dortu. A taky to je o vzájemném hučení a hekání na sebe. Sice Lilince moc nerozumím, ale nevadí, ona zase asi nerozumí mně.


Druhá oslava byla opravdu v den, kdy jsem se před tím rokem probudila na tento svět. To jsem sice žádný dort nedostala, ale dostala jsem medvídka, leporela a hlavně... MOTORKU. A ta se mi echt líbí. Je to Harley Huggieson. Nejdřív jsem potřebovala tátu, aby mi na ni pomáhal vyškrábat se a i aby se mnou jezdil, ale během necelé hodiny jsem již zvládala základní popojíždění sem a tam druhý den jsem už jezdila, jako kdybych se s motorkou pod zadkem už narodila. A ještě další den jsem se z ní naučila i slézat. A pak i nastupovat :-)


V den mých narozenin se na mne znovu přišla podívat Lilinka se svojí mamčou a přinesly mi ještě jeden dárek. Světlušku Simbu. Je to asi nějaká vzdálená příbuzná od mého medvídka Simby.

A další den se konala další oslava. Normálního člověka by to muselo zmáhat, ale mne nikoliv.. Přišly obě babičky, oba dědečkové, přišel strejda... No lidí tady bylo, že jsem se chvílemi bála, že náš byt praskne. A nebo že praskne někdo z nich, protože tolik jídla, co tady bylo na stolech jsem už dlouho neviděla. Ale asi to je proto, že přede mnou naši jídlo schovávají.

Všichni na mne byli strašně hodní a milí a chtěli si se mnou hrát a povídat a... Prostě byla jsem hvězdou dne a moc mi to vyhovovalo. Asi budu po mamince. A těch dárků co jsem dostala. Ani to nedokážu všechno vyjmenovat a ani jsem si se vším ještě nestihla hrát. Ale bylo to úžasné. Maminka, která taky dostává ráda dárky, mi potom ukazovala, co s nimi. Narovnala je pěkně na peřiňák a spolu jsme se z nich radovaly. Chvílemi jsem měla podezření, že z některých má mamka snad ještě větší radost než já.

Těch dárků bylo opravdu ale neskutečně moc. A to jsem ještě dostala balík od tety z Ameriky a od tety z Braníku... Mimochodem, zjistila jsem, že asi miluji zlato... :-)

Prostě den to byl úžasný. A jak jsem říkala na začátku, normálního člověka by to zmohlo. Mne nikoliv. Když všichni odešli, tak jsem si dala chvilku šlofíka, ale kolem půlnoci jsem se opět cítila fit. Chtěla jsem si hrát s dárky, především jezdit na motorce, ale nějak se to nesetkalo s pochopením taťky ani mamky. Jasně, táta se mnou do čtyř na té motorce jezdil, ale vůbec nevypadal, že si to užívá, dokonce bych řekla, že se chvílemi tvářil znuděně.. ospale... A pak pár minut po čtvrté přiběhla mamka, chytla mne a odvlekla do postýlky. Trochu předčasně tím ukončila moji afterparty, ale i tak to byl úžasný den a úžasný týden a vlastně úžasný rok...


Více...

pátek 19. prosince 2008

Všechno nejlepší k narozeninám, Karolínko!


Letí to letí... Jen co je pravda. A co je horší, zcela zřetelně to teď mohu vidět.

Dříve byl rok jen taková mlhavá představa času. Něco trvalo rok... to byla neskutečně dlouhá doba. Představa, že by něco mělo být až za rok. To bylo v nedohlednu.Téměř jako by to ani být nemělo. Kalendářní rok se dal měřit, rok mého života se dal měřit... Ale stále.. bylo to takové... nejasné. Ale teď vidím každý měsíc nejen na kalendáři, nejen v zrcadle, ale především na Karolínce. Vidím jak každým dnem dělá pokroky, jak roste, jak sílí, jak je chytřejší a krásnější..

A už jí je rok... Rok, který utekl opravdu neskutečně rychle. Původně jsem chtěl psát úplně něco jiného, o oslavách a návštěvách a dárcích... Ale teď chci vlastně napsat jen jedno. Děkuji Karolínko, že jsi, že jsi přišla a prozářila jsi nejen můj život, ale i život Silvince a život celému našemu příbuzenstvu. Na babičkách a na dědečcích vidím, jak jim prospíváš. Jak opět dělají, co již dlouho ne. Jak šišlají, poskakují, šklebí se a dělají zvuky... Hřeje mne to u srdce... Cítím se šťastný...

Chci poděkovat i Silvince, že mi dala takovou krásnou dceru. Obě dvě jsou zářivými hvězdami na mé obloze. A chci poděkovat i Kájinčině babičce a dědovi ze strany Košťálkovic, za to že jsem takový jaký jsem, protože za většinu toho, co si nesu v srdci i v hlavě, vděčím jim. Ale nemohu opomenout poděkovat ani babičce a dědovi a strejčkovi z Fišerovic strany. Děkuji za Silvinku. A všem děkuji... Všem které jsem nejmenoval a čtou (anebo i nečtou) tyto řádky. Děkuji...

Ale především děkuji Karolínko za tento krásný Tvůj první rok...

A přeji ti, Karolínko, mnoho a mnoho štastných roků, ať to s námi nemáš příliš těžké, ač lehké to mít určitě nebudeš. Ať jsi zdravá, ať v životě můžeš dělat, co tě bude bavit, ať jednou najdeš svoji velkou lásku, ať hodně cestuješ, pokud tě cestování bude bavit... Přeji ti, ať se ti splní, co si sama budeš přát...




Více...