středa 23. ledna 2008

Ultrazvuk - jeden ze zázraků moderní vědy

Musím přiznat, že nechápu, jak některé páry zvládnou zůstat v nevědomosti, co se pohlaví jejich přicházejícího potomka tyče. Ještě v minulé generaci jim nic jiného nezbývalo, teprve na porodním sále se mohli dozvědět, zda mají dceru či syna, ale naše generace již má zcela nové možnosti.

Ultrazvuk je schopen poodhalit roušku tajemna dovoluje nám nakouknout do budoucnosti, abychom zjistili, zda se budeme moci pyšnit tím, jak máme krásnou princeznu, či zručného prince.

Jsou tací, kteří však tuto vymoženost dnešních dnů odmítají, kteří nechtějí být ochuzeni o to napětí a následné překvapení při porodu. Asi jo, svým způsobem to snad i chápu, ale vůbec tomu nerozumím. Mne osobně stačí tři měsíce napětí (v našem případě to tedy bylo asi šest) místo devíti a to "překvapení" mohu mít klidně i bez stresu, který by jej předcházel při porodu, v klidu při vyšetření ultrazvukem. A má to dle mého soudu nesporné výhody. Při přípravě výbavičky se můžeme již soustředit na odpovídající barvu, oblečky mohou být tématicky přizpůsobeny, kočárek vypovídat jakého pohlaví je náš potomek... Jistě, pokud nevíme, tak to neznamená, že budeme nakupovat až po porodu, ale spíš, že pořídíme neutrální barvy. Zelenou, žlutou, béžovou. Morbidní rodiče či rodiče satanisti určitě často sáhnou i po takových líbivých barvách, jako je černá případně černá se vzorem lebek s kříženými hnáty...

Rodiče, kteří se tedy nepřipraví a barevně nesladí s pohlavím svého potomka se vystavují potupným poznámkám na svoji dceru zabalenou v zelené zavinovačce, když jedou se svým béžovým kočárem parkem: "To je ale statný klučina, z toho jednou bude úplný Bivoj", jak by mohla povídat postarší sousedka. Určitě můžeme ji omlouvat tím, že jí je už hodně přes devadesát, špatně vidí, slyší a vůbec, začíná senilnět... ale co řeknou rodiče, kteří drandí se svým synem, nad kterým přetékají hrdostí a pýchou, zabaleném v žluté kombinéze a jedoucí v oranžovém kočárku, když je na chodníku před domem zastaví mladá sousedka a rozplývá se: "To je ale krásná princezna, jaký má krásný nosánek a ty rtíky, no ty jednou budou líbat krásní princové..." Jako by nestačila představa, jak se kolem naší ratolesti v jeho pubertě snáší hejno homosexuálně orientovaných jedinců, kteří ho chtějí líbat, uzemní nás sousedka slovy: "A co oušička, kdy ji dáte náušničky?". Ano, opět ji můžeme omlouvat tím, že chudák má brýle a fakt blbě vidí (či pokud brýle neměla, tak že by je asi měla mít a zapomněla si je doma), případně tím, že je chudinka hodně přepracovaná, zrovna táhla tašku s nákupama a byla tááááák roztržitá...

Ale každé takové setkání nám ubírá trochu na naší neoblomné radosti. A tak holčičkám opravdu necháváme hned v útlém věku propíchnout ouška, klukům narychlo kupujeme oblečky s autíčky, ačkoliv máme plnou skříň hadříku universálních barev. A tak hlavní rozlišovacím prvkem se stává růžový či modrý dudlík... Ale chudáci milovníci temných barev. Když takový satanista nechá propíchnout uši dítku, ať toho či onoho pohlaví, když všechno oblečení je černé, když i novorozenému chlapečkovi načerno zvýrazní oči, tak jak potom odhadnout, zda v černém, řetězy ozdobeném kočáře drandí kluk či holka... Na druhou stranu, kdo by se odvážil do takovéhoto kočárku nakouknout, o tom dát se do řeči s jeho rodiči ani nemluvě...

A tak ti, kteří jdou na ultrazvuk a v tom lepším případě, kdy se jim dítko zjeví a ukáže jim nikoliv zadnici, ale přednici, tak se můžou připravit a pořádné barevně vybavit...

Na druhou stranu nevědět to do poslední chvíle má jednu nespornou výhodu. Věřím, že naprostá většina chlapů si přeje kluka, stejně jako naprostá většina žen si přeje dívku (výjimku tvoří Čína, kde nebýt kluk je pohroma a tak ani matky by nepřály svým dcerám, aby byly ženského pohlaví). A tak logicky dle toho co se narodí, jeden má o chlup vetší radost, než ten druhý. Ovšem, pokud nevíme, co to bude, pokud si projdeme tím očistcem, kterým porod bezesporu je a pak držíme našeho potomka, tak nám je úplně jedno co to je, hlavně že to je zdravé a i mamča že je v pořádku a to "zklamání" přijde až během let, kdy maminka by si tak chtěla se svým Pepíčkem hrát s panenkami a on na to nechce přistoupit a kdy tatínek by tak chtěl aby si jeho Marcelka hrála s těmi cínovými vojáčky, které on má tak rád...

Ti kteří si nechají pohlaví říct ultrazvukem se tomuto pozdnímu zklamání vyhnou tím, že si ho odbudou ještě před narozením...

My šli na ultrazvuk s tím že to rozhodně vědět chceme. Akorát, že náš potomek se rozhodl, že ne, že ať jsme ještě trochu napnutí. A tak když jsme tam byli poprvé, byl ještě příliš malý, podruhé byl stále ještě nepoznatelně malý, potom k nám byl zády, na další návštěvě se cudně kryla ručkami a tak až teprve mnohem později, na 3D ultrazvuku byl doktor schopen nám říci, co že to čekáme.



Pravil nám, že on už to vidí a zda to též vidíme. Já točil hlavou jak sova a neviděl nic, Silvie šilhala jak kdyby to byl takový ten stereogram 3D obrázek a též hlásila že nic nevidí. A pozor, tady nešlo o žádné takové to černo-šedivo-bílé zrnění, jak když je rozbitá televize, tady měl být vidět obraz opravdu odpovídající skutečnosti. Viz obrázek obličejíčku, který jsme viděli chvíli předtím...

A tak tam jezdil dál a my napínali zrak jak ostříži a porad viděli kulový. Tak potom tam tedy "naladil" cosi, co jsme viděli, ale nevěděli co to je. Doktor nás stále povzbuzoval, zda už vidíme a víme. A ptal se, jako co to vypadá. Silvie se stále neodhodlávala k hádání, tak jsem to zkusil já a zjišťoval, zda je to pindík. A doktor říká: "No copak nevidíte kávové zrno?". Tak to jsme sice neviděli, ale ani jsme nechápali, co tam nějaký kafe má co dělat. A tak doktor se ptal Silvie: "Co vidíte, když se na sebe při čůrání koukáte zespodu?". Silvie otevřela nevěřícně pusu a odpověděla po pravdě, že při čůrání na sebe ze spodu nevidí.

V tu chvíli nad námi doktor zlomil hůl a přešel z jinotajů do reality a oznámil, že když to vypadá jako kávové zrno, tak že to je holka. Já to tušil už od okamžiku, kdy mi neodpověděl na to, zda to je pindík. V tu chvíli mi proběhl celý život před očima. Život, který se nikdy neodehraje. Viděl jsem syna, jak roste, dělá lumpárny, viděl jsem první kočku, kterou tahá za ocas a za uši, první okno, které vymlátil kamenem, viděl jsem, jak nakupujeme v hračkářství auto na vysílačku, jak chodíme spolu na dvorek kopat do míče, jak ho poučuji, jak balit holky, jak se ho vyptávám, jak mu šlo balení holek, jak mu zakazuji stýkat se s tou šerednou holkou, jak mu schvaluji tu, kterou si pak bude chtít vzít, jak spolu budeme soutěžit, kdo bude mít lepší auto... Všechno toto se mi mihlo během několika vteřin před očima. A asi to na mne bylo vidět, protože Silvie začala natahovat. A pak se zcela regulérně rozbrečela s tím, že jsem zklamaný. Ale to nebyla vůbec pravda.
Byl jsem lehce šokován, protože poslední dobou nám všichni říkali, že to bude určitě kluk, i já i Silvie jsme tomu věřili. Nemělo to žádný opodstatněný důvod, proč jsme si to mysleli, ale... A teď... asi ano, byl jsem minutu nebo dvě zklamaný. Ale pak jsem si začal představovat, jakou budeme mít princeznu a opět jsem se moc těšil. Potřeboval jsem se jen v rychlosti přeorientovat. A jakmile se mi to během pěti minut podařilo, nebylo o smutku či zklamání ani památka. Bohužel to trvalo minimálně čtrnáct dní, než jsem to Silvii vysvětlil, ale pochopila.

Sem tam i do dnešních dnů si malinko postesknu a je mi trochu líto, že nemám kluka. Přeci jenom o holku se člověk víc a déle strachuje. Patnáctiletému synovy člověk nenápadně podává prezervativ a radí mu, jak na to a přeje mu hodně úspěchu, zatímco patnáctileté dceři zakážeme kamkoliv večer chodit, protože venku běhají patnáctiletí kluci, kteří nemyslí na nic jiného než na to jedno...

Kluk zase má větší pravděpodobnost, že v pubertě zmutuje do grázla bez jakékoliv úcty k rodičům. Nicméně dneska je pokroková doba a stejně tak se to může stát i dceři. To si člověk nevybere. Horší to je s autíčky na vysílačku. Ty, co jsem chtěl a nikdy pořádně neměl, když jsem byl malý (a že ty dnešní auta jsou něco proti těm co byly za mne). S klukem stačí dvakrát kolem mnou vysněného modelu přejit v hračkářství a syn si ho všimne a už ho chce. Ochotně nám slíbí, že bude hodný a bude se učit a bude poslouchat a tak mi se smilujeme a když jej tak chce, tak mu to terénní vozidlo na vysílačku koupíme. Doufáme a tak trochu s tím počítáme, že a) jej brzo přestane bavit a my se ho ujmeme b) bude zlobit, my mu ho zabavíme a budeme si s ním hrát...



Ale s dcerou můžeme kolem regálu s tímto autem chodit třeba celý den a ani když ji nenápadne strčíme, aby přímo na to auto spadla, tak si jej nevšimne. Určitě by šlo jej udělat pro ni trochu atraktivnější, jako jej například namalovat jako berušku, ale kdo si s tím pak má hrat... :-)

Žádné komentáře: