Kája poprvé marodem

Člověk si většinou vozí z dovolené dobrou náladu, spoustu nově načerpané energie, možná suvenýry.. My si však přivezli úplně něco jiného. My si přivezli nachlazení.


Zřejmě po onom výletu v mlze jsme naší holčičku dorazili. Jestli do té doby pokuckávala, tak zde bylo dílo dokonáno. A snad se k tomu přidala opravdu ještě viróza, kterou Kája chytila ochutnáváním hraček v dětském koutku. A nebo to možná nebyla viróza, ale jen projev nachlazení. Ať tak či onak, dva dny po návratu z dovolené byla v noci Kája neklidná. Vzali jsme ji kolem třetí hodiny ranní k nám do postele, kde ležíc na zádech se rozkašlala a poprvé poblinkala. A jelikož byla zrovna po kojení, byla to opravdu velká spoušť. V nás situace vyvolala překvapení a zděšení. A to byl jen začátek. Po další tři dny, kdykoliv Kája něco jedla – a to něco bylo vždy jen mateřské mléko, protože vše ostatní odmítala, tak jsme stáli v pohotovosti s plenami, připravené zachytávat veškerou vrácenou potravu. Občas to byla jen otázka minut, než to šlo ven, jindy to trvalo třeba i dvě, tři hodiny.

Nachlazení bylo samozřejmě doprovázeno též plným nosem. Co je pro nás samozřejmostí a jednoduché, tak pro takhle malé dítě je neskutečná zátěž. Štěstí je, že již umí dýchat pusou. Ovšem stále zjevně preferuje nos. A ten má plný. Čili to zkusí, nejde to, spustí zoufalý pláč a tím se to jen zhoršuje. Několikrát denně a někdy i několikrát za hodinu jsme odsávali z nosu. Vždy ji to pomohlo, ale jelikož se bránila a často i rozčilovala a opět plakala, nos se brzy znovu beznadějně ucpával.

Bylo to sedm opravdu těžkých dní a nocí. Třikrát i vícekrát za noc se hlady budila. A každé kojení jsme byli oba v pozoru a čekali, kdy se zase poblinká. Většinou nás nezklamala...

Ale mělo to i „pozitivní“ stránky. Jak byla holčička zoufalá, tak se naučila „mazlit“. V náručí se přitiskla na rameno a objala nás kolem krku. To byla jediná pozice, kdy byla aspoň trochu klidná a spokojená. Běda však, když se člověk pokusil s ní v náručí sednout nebo snad lehnout. To okamžitě projevila svůj odpor k našemu konání a řvala, dokud jsme si opět nestoupli. Jednu noc jsme takto skoro celou prostáli. Nakonec po několika hodinách mi přeci jen usnula na rameni, nejdřív jsem si opatrně sedl a následní s ní lehl. Já ležel na zádech a ona mi na břiše. Zůstali jsme tak ještě asi další hodinu. Pak se ji podařilo uložit na další hodinu do postýlky... To mazlení ji zůstalo i poté, co se uzdravila.

Trvalo šest dní, než přestala blinkat, deset dní, než se ji přestali u nosu dělat bublinky, když se snažila dýchat nosem a kašel má trochu i dneska, čtrnáct dní od začátku nemoci. Už teď se bojím, až se objeví další nemoc, ať již zase „pouhé“ nachlazení nebo třeba angína...

Více...

Kájinčina první dovolena - Bedřichov

Tak jsme se vrátili z naší první rodinné dovolené, kterou jsme absolvovali ve třech. Chtěl bych napsat něco jako „nezmokli jsme a jsme tu“, ale nebyla by to úplně pravda. Bohužel nám počasí moc nepřálo. Snad to je tak trochu i naše chyba, že dle zvyku, který je železná košile, jsme opět vyrazili poslední týden v září, abychom jako vždy „oslavili“ moje narozeniny mimo Prahu.


Ovšem dřív jsme jezdili ve dvou a nějaké horší počasí nás nemohlo jen tak rozházet. Naopak to často bylo ještě o chlup dobrodružnější. Tak tedy tentokrát ve třech do „kopců“. Nechci nazývat Jizerské hory úplně „horama“. Však jsme taky vybírali místo, aby se tam dalo jezdit co nejlépe s kočárem. Přeci jen, nějaké vysokohorské túry po řetězech nějak nepřipadají v úvahu.

Hned první den, když jsme tam přijeli, tak se před námi schovalo slunce za mraky a svatý Petr nám seslal na přivítanou nějakou tu kapku deště. Nic jsme si z toho nedělali, ubytovali se a vyrazili na první procházku po Bedřichově. Má neohrožená žena, řídící se heslem, že líná huba – holé neštěstí, zaběhla do bedřichovského informačního centra, dala se tam do řeči se znuděnou slečnou, kterou již dlouho nikdo neobšťastnil žádným dotazem a po hodině konverzace získala turistickou mapu pro vozíčkáře. A je více než jasné, že kam může vozíčkář, může i kočárkář. A tak jsem se již těšili na další dny, kdy bude krásné počasí a my budeme pořádně "túrovat".

Při večeři nás čekala další překvapení. Jednak až na pár výjimek, všichni hosté penzionu byli obdařeni stejně jako my. Dětmi. A ti co nebyli, tak měli s sebou psa. A někteří měli obojí. Výherci byli ti, co měli dvě děti a dva labradory. Byl připravený dětský koutek, dětské hřiště, množství dětských židliček, dětská ohrádka, dětské příbory atd atd. V tomto ohledu super. Navíc Kája se ukázala jako velmi družná a všechny děti neustále pozorovala a bylo vidět, ze by se ráda seznamovala.
Trochu horší byla kuchyně. Nebylo zrovna moc z čeho vybírat v jídelním lístku a navíc si večeři bylo lepší objednávat hned u snídaně. Přeci jenom trvalo trochu déle, než to přinesli. Když jsme poprvé čekali na hotovou polévku přes půl hodiny a na zbytek jídla hoďku, tak nás to trochu šokovalo. Pak jsme si už zvykli.

Bohužel ani další dny nám počasí nepřálo. Nicméně to nás neodradilo a hned další den jsme vyrazili kousek za hranice do Reichu. Prošli jedno městečko, koupili Silvince vestičku, vyrazili do druhého městečka, zašli na oběd, zjistili, že neberou karty a došli tedy k závěru, že absence Euro po našich kapsách tedy bude problém. Ale vlastně nebyl. Lámanou němčinou se ptám, kde tu mají bankomat. Číšník kroutí hlavou a vysvětluje, že takové vymoženosti v jejich vesnici nemají. Tak ponechávajíc obě holky mezi německými důchodci nadšenými z naší dcery, vyrážím do nejbližšího městečka, kde už vymoženost jménem bankomat mají . Ale aspoň mi pořádně vyhládlo, než jsem opět usedl ke stolu, kde už obě ženy poobědvali a začínaly se bát, že se nevrátím a budou muset odmývat nádobí, aby se vyplatily.

Další dny jsme již chodili jen v okolí. Nejlepší byla kolem „Blaťáku“ čili Blatného rybníku (ale Blaťák ala Čtyřlístek zní lépe ne?). Sice jsme se trochu ztratili a prodloužili si procházku o pár kilometrů, ale stálo to za to. Další den jsme vybrali z naší „vozíčkářské“ mapy údajně nejmalebnější tůru v okolí. Lemovanou řekou, vodopády, výhledy na okolní vršky, pohledy do dálky na okolní městečka... bohužel naše představivost nebyla tak bohatá a tak jsme si kvůli mlze, která snížila dohled na špičku nosu těchto nádher moc neužili. Jasně, řeku jsme slyšeli a stále se přeme, zda i náhodou nezahlédli, ale.. No nebylo to ono. Navíc jak mlha padala v kusech, tak jsme docela promokli a Kájince se v kočárku pod pláštěnkou moc nelíbilo. A tak řvala a řvala a ono to nešlo úplně vydržet, tak jsem dal s kočárem poklusem asi tři kilometry z kopce, abych s ní doběhl k autu a nechal ji tam trochu zahřát. Ovšem jak jsem doběhl, tak zrovna usnula a nechtěl jsem ji budit, tak jsem si dali aspoň na stojáka venku před horskou chatou čaj. Dovnitř jsme nešli,protože tam zase bylo moc vedro a abychom Káju svlékli, tak bychom ji museli taky budit...

Prostě vyloženě odpočinková dovolená. K tomu, když ještě připočtu, že jsem na schodech spadl na sklenici s mlékem a pořezal si prsty, že Kája padla čelem na hranu postele a trochu si rozsekla čelo, že jsme všichni domů přivezli rýmu.. a hlavně, že Kája se poprvé nejen nachladila, ale má i nějakou virózu, tak.. tak asi bude lepší příště změnit termín naší dovolené...


A teď mne napadá, že bych málem zapomněl. Poslední den se totiž udělalo krásně. jak jinak. To by jinak nebylo snad ani možné. A tak jsme ještě cestou domů navštívili Ještěd. Asi jsme očekávali leccos, spíš více než méně. Možná díky shlédnutí filmu Grandhotel. Pravda však je, že Silvie se zdála hodně zklamaná. Nevím úplně přesně, co očekávala, ale zcela zjevně něco jiného. Byl tam hezký výhled, to ano. Ale jinak tam bylo příliš mnoho turistů, příliš aut, příliš motorkářů, uvnitř byl bufet, který vypadal, jako kdyby se tam čas zastavil někdy před dvaceti lety... Prostě žádná sláva. Ale rozhodně jsem rád, že jsme tam byli.

Více...