Americký kolotoč

Kája si to ještě dneska neuvědomuje, ale je zahrnována láskou a dary nejen svých rodičů, ale i mnoha "tetiček" ve svém okolí a dokonce i ze zámoří...



Tolik balíků z Ameriky, kolik jich dostala za první měsíce svého života jsem jich já nedostal za všech těch třicet jedna let, co se já proháním po tomto světě. Čímž ji nezávidím. Kdepak. Právě naopak. Ještě než se narodila, tak už ji chodily první balíky, většinou s oblečením. Poslední balík pak dostala předevčírem od své mexické tety z Ameriky :-)

Rozhodně dominantní v balíku byl kolotoče. Kája již jeden kolotoč nad postýlkou měla, ale musel se natahovat a vydržel hrát minutu, možná dvě. A pak bylo opět potřeba natahovat. Navíc umělohmotní medvídci nedrželi příliš dobře a neustále hrozilo nebezpečí, že omylem zavadíme o jednoho z nich a ten spadne Káje na hlavu. Tak teď dostala kolotoč jak pro velkou holku. Je na baterky, čili se nemusí natahovat. Hraje několik druhů melodií, točí se a ještě promítá ve tmě na strop hvězdičky. Kája je jím dokonale fascinována. Což je mimochodem účel.

Je to krásný dárek, za který, kdyby Kája měla již více rozumu, byla by za něj moc vděčná. Ale jelikož jej dosud nemá, tak jsme zatím vděční aspoň my, její rodiče... :-)


Více...

Oslava narozenin

Nejen Karolínka nám stárne. Stárneme tak trochu všichni. A někteří z nás se pomalu ale jistě dostávají do toho nejkrásnějšího věku... Například Silvinka...

Zítra jí bude přibližně třicet let. :-)

Já vím že u žen není zrovna slušné říkat věk, ale když je takový krásný. Kulatiny. Jojo.. pamatuji si tu dobu, kdy jsem ještě taky býval mladý a bylo mi tolik jako bude jí. Už je to dávno. Tak dávno, že se mi o tom radši ani nechce mluvit.

A tak se Kája účastnila první oslavy narozenin, ačkoliv nebyla její. Ale chovala se jako opravdová dáma. Tedy když pominu, že první půl hoďku řvala jak tur. Vlastně né, první byla hodná. Až druhou třicetiminutovku proječela. Ale byla to zjevně naše chyba, neboť jsme podcenili logistiku zásobování. Jinými slovy měla hlad. Pak se napucla a rozhodla se, že jí oslava již nijak moc nezajímá a odebrala se na lóže, kde zůstala další tři hodiny v říši snů.

Oslava jako taková se taky povedla. Myslím, že se všichni aspoň trochu bavili. Že nikdo nebyl zpruzený či hladový. Hladový tedy určitě ne. Já osobně se sotva odvalil. Břicho jsem měl nafouklý jak týden ležící mrtvola v řece. Jídla bylo opravdu hodně. Domácí připravili několik druhů chlebíčků a různé mlsání ve formě oříšků a slaných tyček, moje mamča přinesla špenátovou roládu a ořechové "něconevímjaksetojmenujealejetomocdobrý", od Marušky jsme měli ještě kremrole, já jsem přinesl dort...

A těch dárků co Silvie dostala. Sice asi o všem předem věděla, ale snad nebyla zklamaná. A navíc na oslavě měla lampióny, o které tak stáala a o kterých jsem věděl, že když nebudou, tak bude celá oslava pro ní zkažená.

Asi by bylo spíš na ni, aby řekla, co si o oslavě myslela, ale troufám si říci, že to dopadlo dobře.. Vždyť ani Karolínka si nestěžuje..

Více fotek z oslavy najdete ZDE.



Více...

Dva měsíce za nami...

To je neskutečné, jak to letí. Karolínce už jsou dva měsíce a skoro týden navrch. Svět se točí poslední dobou jenom a pouze kolem ní a navíc ještě neskutečně rychle. Co se událo za těch dvacet dní, co jsme nic nepřipsal?

Především Karolínka povyrostla. Roste jako z vody. Už je to pomalu velká holka. Byli jsme s ní předminulý víkend na první větší procházce. Jeli jsme k Ladronce a dvě hoďky špacírovali. Naší princezně to je samozřejmě úplně jedno, protože pokud existuje jen jedno místo, kde spolehlivě spinká, tak to je na procházce v kočárku. Aspoň že tak. Můžeme proto "využívat služeb" rodičů. Naši o víkendech berou Káju na projížďky okolím. U Fišerů zase Kája pobývá, když žena potřebuje něco zařizovat ve všední dny přes den. A Brácha, ten ve všední dny taky vozí, aby si Sivlie mohla doma aspoň trochu odfrknout. Je to úžasná pomoc od nich od všech. Jsme za to moc rádi a moc vděční. Kéž by jim ten elán vydržel co nejdéle.

Už brzo půjdeme zase na kontrolu k paní doktorce. Takže Kája bude změřena a zvážena. Uvidíme, jak nám mimčo roste. Ale jednoznačně roste. Jak do délky, tak do šířky. Ta šířka není zatím tolik vidět na první pohled, ale když ji člověk drží v náručí, tak to znát rozhodně je. Hlavně tak po první půl hodině až hodině... :-)

Za těch dvacet dní se opravdu dost mění. Lze jen velice obtížně teď vše dopsat. Jednak si ne vše pamatuji a i to co si vše pamatuji by bylo na dlooooooooooooooouhou esej, kterou radši nechci psát. Ale ve zkratce je třeba aspoň říci, že už se krásně a zeširoka dokáže usmívat. Sama od sebe i jako reakci na náš úsměv. Je to neskutečně kouzelné. Člověk úplně zjihne, když se na něj usmívá ta bezzubá hubička. Krásně sleduje pohyb, když před ní cokoliv držíte a pohybujete s tím. Začíná uchopovat věci, když ji je "narafičíme" před ruku. A již celkem obstojně drží hlavičku. Nevydrží nijak dlouho, ale chvíli ano, než ji začne bimbat jak obráceny zvon.

Je taky mnohem zvědavější než bývala. Pořád sleduje co se kde děje. Není již moc spokojená, když ji drží člověk v náručí a ona vidí pouze strop. Už asi ani ti skřítkové, které ještě před měsícem tak sledovala, ji nedokáží zabavit. A tak ji musíme držet tak, aby měla dobrý výhled. A pořád ji hrát divadlo, povídat si s ní, juchat kolem ní. Její interakce opravdu ještě není zrovna bohatá, ale ten úsměv... a aspoň neřve a vše je lepší než její řev.

Což mne přivádí k další věci, která se rychle mění. A to síla jejího hlasu. Podařilo se jí zahučet mi do ucha s takovou intenzitou, že mi dva dny v tomto pískalo. Následující den jsem chodil kolem Káji radši s vatou v uších. Taky se naučila, aby ještě více umocnila žalostnost svého pláče, prolévat slzy. Pokud dřív brečela takříkajíc na sucho, teď to jsou úplné vodopády.

Uf.. bylo by toho ještě určitě víc, ale jak jsem již říkal, nechci aby to bylo příliš dlouhé. Tak to tady radši utnu a na některé události se podívám zvlášť v jiných příspěvcích.


Více...

Skřítci

Všimli jste si někdy, kolik vám doma žije skřítků? Nevšimli? Měli byste se lépe podívat. Dobře se schovávají, ale jsou zároveň hodně zvědaví a tak trochu exhibicionisti. Takže se vlastně stačí kamkoliv doma podívat. Najdete je opravdu všude, pod postelí, v rohu za skříní, v temném koutě pod stolem, ale taky stačí zvednout hlavu a uvidíte, jak pobíhají sem tam po stropě…

Není to jenom jeden druhu skřítků. Jsou to nejrůznější pidižvejci, pidimužíci, trpajzlící, skřeti, raráškové, člobrdíci… A ještě nejrůzněji oblečení a učesaní. Zatímco jedni vypadají jako malí důstojní pánové, jak zmenšení profesoři z nějaké univerzity, jiní jsou neposední, rozcuchaní, špinaví a jde z nich málem strach. Jedni mají na hlavě barety, jedni kulichy a jiní zase střapce či špičaté čapky. Barvy můžeme vidět všechny, jako na té nejbarevnější duze. Jedni mají téměř dětský obličej zatímco někteří mají dlouhé vousy, ať již černé, zrzavé nebo zcela sněhově bílé.

Teď mi to však došlo… Kolik vám je let? Vlastně, pokud toto čtete, pokud již umíte číst, tak skřítky s téměř naprostou jistotou nemůžete již vidět. S příchodem určitého věku ztrácíme schopnost pozorovat tato stvoření. Někteří dříve, někteří později. Jen málo z dospělých si tuto schopnost ponechá. Jsou tací, ale ti to radši nepřiznají a nechají si to jako tajemství jen a jen pro sebe. A tak vlastně oficiálně nemůže skřítky žádný dospělý vidět. Pokud by o sobě chtěl tvrdit, že ano, riskuje, že jej ti „normální“ budou považovat za duševně chorého… A přitom…

Zatímco vzhledově jsou skřítci tak rozdílní, jedno mají však všichni společné. Pořád něco povídají. Téměř nezavřou pusu a neustále něco drmolí, žbrblají, brumlají, frfňají, skučí, vzdychají a vydávají nejrůznější další zvuky. Když se člověk do těch zvuků příliš dlouho zaposlouchá, může jej to zcela omámit. Všichni do jednoho totiž rádi našeptávají… něco… cokoliv. Jedni „radí“ dobře, druzí nás zkouší napálit, připravují na nás všelijaké lumpárny a snaží se nám podstrčit nejrůznější myšlenky a nápady. Občas je přijmeme za svoje a vůbec si to neuvědomujeme. Protože zatím co schopnost je vidět se vytratí, schopnost slyšet nám zůstává. Jen o tom často nevíme.

Mohl bych uvádět desítky a stovky příkladů, kdy každému z nás občas říkají, co nebo jak máme dělat. Vždyť tolikrát jste šli něco dělat a než jste začali, dělali jste něco jiného a ani nevěděli proč. A nebo místo abyste to dělali jedním způsobem, udělali jste to zcela jinak. A to rozhodnutí ke změně bylo náhlé a nečekané a především nepostřehnutelné. Někdy byl výsledek lepší jindy horší. Záleželo na tom jaký skřítek vám zrovna našeptával. Nebo copak jste nikdy nekoukali na televizi a najednou nevzali do ruky ovladač a nepřepnuli náhle na jinou stanici, kde šel mnohem zajímavější program.. To se jen skřítek chtěl dívat na něco jiného než zrovna vy.

Možná si ještě vzpomínáte, jak jste skřítky pozorovali, jak jste si s nimi povídali… Možná už nikoliv. Mne jest to nyní připomenuto, neboť Karolínka si v jejich řadách nachází spoustu kamarádů. Nekamarádů ovšem zcela zjevně taky. Nejčastěji se s nimi baví ráno, když se probudí. Vydrží v družném hovoru třeba i několik hodin. Často s ní jsou v postýlce, hrají si s ní. To jsou zjevně ti hodní.

Večer je však často vystřídají rarášci, kteří Káju straší, děsí, lekají a navádějí k nepřístojnostem, nejčastěji k neutěšitelnému pláči a řevu. Tak bych si též přál míst stále schopnost je vidět, abych jo mohl zahnat či jinak na ně reagovat. Ale nemám. Jako všichni je občas slyším, ale jen když to oni chtějí a když mluví na mne. Co říkají moji dceři nemám šanci postřehnout. Jsou to klasické situace, kdy ji držím večer v náručí, ona mi přes rameno kamsi kouká, nejčastěji na strop, pohled sleduje cosi pro mé oči neviditelné a náhle, bez pro mne zjevného důvodu začne křičet a kroutit se a řvát jak tur. Mohu se jen domnívat, co jí provádí, ale ochránit ji bohužel nemohu.

Spánek je jediný lék, je to jediná doba, kdy nemají skřítci k lidem přístup. Do jejich snů nedokáží vstoupit, tam jsme před nimi v bezpečí a když spíme, tak neposloucháme. A tak když skřítky nedokážeme odehnat, když nedokážeme zajistit, aby si s naší dcerou hráli jen ti hodní, tak můžeme naše děti uspávat, abychom jim dopřáli to největší možné bezpečí. A těšit se, že brzy přijde doba, kdy skřítci nad nimi ztratí moc. Kdy přestanou být viditelní, kdy již nebudou slyšet. Pro Karolínku to znamená ještě měsíce či dokonce roky, ale nakonec se tak stane. Na jednu stranu pak bude v relativním bezpečí, avšak bude ochuzena o jedinečný zážitek. Bude ochuzena o zcela výjimečný svět, který dokáží vidět jenom děti…


Více...

Nový rekord v nespavosti

Není to tak dávno, jak jsem psal, že chci vypátrat možnou souvislost mezi mytím a nespaním Káji. Tak hlásím, že tato souvislost opravdu s největší pravděpodobností neexistuje, protože ještě tentýž den, co jsem to psal, čili den, kdy jsme ji neměli koupat, tak se pokadila a byla od toho až za ušima (samozřejmě obrazně řečeno, pampersky jsou zázrak moderní doby), ale už nestačilo ji umýt v umyvadle a tak jsem ji šoupnul opět do vaničky a vydrbal pořadně rejžákem (opět samozřejmě obrazně řečeno).


Vůbec ji to nepoznamenalo a ten den spala jak nemluvně (doslova řečeno - ačkoliv jako nemluvně spí obden a obden pak bdí jako nemluvně). Prostě to zatím pořád vypadá, že jeden den spí, druhý bdí. Bez zjevného vlivu okolí či dějů. Jediné vybočení z řady bylo po čtvrtečním očkování. Pátek, sobotu prospala... vlastně už čtvrtek. Čili tři dny spala jak dudek.

Bohužel tím asi nabrala hodně energie a nyní má... jak se řekne opak spánkového deficitu? Asi spánkový nadbytek. Tak včera byla celý den vzhůru, asi kromě hoďky a půl. Když jsem před šestou přišel domů, tak si se Silvií hrály pod hrazdičkou na posteli. Přidal jsem se k nim a před večeří, čili asi nějak kolem sedmé či tak nějak mi usnula v náručí. Byl jsem docela rád a říkal jsem si, že super, že dneska máme spavý den. Jenže ještě ani neskončily zprávy v televizi a už ji zase slyším. Tak jsem si ji vzal opět do náruče a už jsem tušil podle velikosti očí, že dneska rozhodně spavý den není. A nebyl...

V nespavé dny máme vypozorováno, ze jakmile odbije hodina duchů, čili půlnoc, tak naše dítě usíná. Snad nějaké vnitřní hodiny, protože upřímně nevěřím, že by již dokázalo vyčíst z budíku, kolik je hodin, možná opravdu to má něco společného s těma duchy... Každopádně plus mínus minutka v době půlnoční nám dává "pokoj". Ono to není úplně přesné, protože to většinou je tak, že si ten den říkáme, jak půjdeme brzo spát a půlnoc není zas tak brzo, obzvlášť, když je potom ještě třeba páchat nějakou osobní hygienu atd...

Včera, už táhlo na půl půlnoci a Silvie upozorňovala Káju, že je nejvyšší čas zabrat. Pak se ale dvanáctá hodina přehoupla a stále nic. Uběhlo dalších třicet minut a začínalo to vypadat, že Kája ztratila přehled o čase. Po dalších třiceti minutách, kdy již Silvie ležela v posteli a zkusila si ji vzít, zda spolu neusnou, kdy Kája začala řvát, jak když ji na nože vezmou, kdy jsem si ji vzal zpátky do obýváku, jsem začal být lehce zoufalý. Uběhlo dalších a ještě jednou dalších třicet minut.

Silvie vysílením ležela v posteli a nemohla se zahřát, tak jsem ji musel pod peřinu dát PET láhev plnou horké vody, jako náhradu za ... jak se to jmenuje... taková ta gumová zahřívací láhev do postelí? Má to jméno, jen nevím zrovna jaké... tak to ji zahřálo a snad i usnula... A viděl jsem na budíku čas 1:55 když se Kája prohnula a spustila další koncert. Trval však asi půl minuty, když to v ní zabublalo a ozvala se dělová rána, že mi to málem utrhlo ruku, kterou jsem ji držel pod zadečkem, ona se na mne naposledy vysíleně podívala a okamžitě usnula. Jako když mávne proutkem. Sice mi bylo jasné, že se zrovna potentonc, ale už jsem neměl sílu, abych rozsvěcel v ložnici a začal ji přebalovat - čímž bych jak jí, tak Silvii probudil - a tak jsem ji uložil do postele, omluvil se jí za to, že ji tak nechávám a šel poklidit, umýt se a... v 2:20 jsem se konečně dostal též do postele...



Více...

Vzpomínky na Turecko #2

CK: Ahoj tati, jak se máš?

JK: Dobře, děkuji, co ty?

CK: Jako vždy, čili báječně. Jak jinak by se mohla vycpaná kapesní kráva mít? :-)

Už jsi asi četl rozhovor s mamkou ohledně Turecka a muselo Ti být jasné, že s tebou jej udělám v nejbližší době taky. Takže jsi na rozdíl od mamky měl tu výhodu, že sis to mohl připravit. Tak doufám, že jsi tak opravdu učinil a že tedy rovnou spustíš a budeš nás bavit vtipnejma historkami z natáčení… teda vlastně cestování…

JK: Jojo, bylo mi to jasné, ale přípravu jsem omezil na přečtení si toho, co psala mamka a doplnění detailů. Totiž, popravdě, mamča si vždy pamatovala mnohem víc než já. Však víš, jak jsme se snažili vzpomenout na název hotelu a nezdařilo se nám… Oba Gunes.. to je neuvěřitelné, že si to máma opravdu pamatuje. To má můj naprostý obdiv. Vždyť to byl rok 2001!
Ale nejsme tady, abychom pěli chvalozpěvy na její sloní paměť, ale abychom potrápili tu moji a zkusili z ní taky něco vymáčknout. Tak pokusím se doplnit mezery, které máma ponechala prázdné či je jen naťukla…
Asi víš, že když jsem byl malý špunt, tak jsem žil v Brazílii pár desítek kilometrů od moře. Ale tam to moře vypadalo zcela jinak. Nebyl jsem zvyklý na dlouhé promenády, na kilometry a kilometry pláže, kolem které vedla silnice a za ní hned hotely, které rostly jako houby po dešti. Možná to už bylo i v Brazílii, v Riu asi určitě, ale byl jsem příliš malý, abych si to asi uvědomoval. Čili novodobě sem si to uvědomil až v Tunisu a pak právě v Turecku.

Zaujalo mne, že náš hotel měl v přízemí prodejnu aut značky Renault. To je první, na co si vzpomínám. Pokoj… no takový úplně normální. Jako jsem byl z hotelů vždy zvyklý. Nevím, s tím já narozdíl od mamčy nemám téměř žádné problémy. To už musí být opravdu díra, aby mi to vadilo. Mnohem častěji jsem z toho rozhozený, protože vidím, že se tam mamča necítí dobře. V Turecku to bylo… nevím. Asi v pohodě. Teda přes den. V noci to bylo mnohem horší protože tam bylo vedro. A nebo strašná zima. Nedalo se tam větrat, protože po té dlouhé silnici, jak jsem o ní mluvil před chvílí jezdili ony dolmuše, jak o nich zase mluvila mamka.

Co to je taková dolmuše. To je autobus, většinou dost hrozná plečka, která jezdí po té dlouhé silnici z centra letoviska až na konec, kde končí hotely a začíná „nic“ a zase zpátky. Nemá většinou vůbec žádný pevný jízdní řád, jezdí řidič a naháněč. Ten kouká a vyhlíží turisty, kteří zrovna vylezou z hotelu nebo z postranních uliček a snaží se je nalákat, aby nastoupili do autobusu a za úplatu se nechali odvézt do centra. A tak z otevřených dveří nahaněč neustále huláká, dolmuše co chvíli hází zpátečku, aby ještě o trochu víc povzbudili turisty a většinou krokem se šine na konečnou v centru.

A jelikož to jsou starý autobusy a jelikož se neustále rozjíždí či jede krokem, tak strašně smrdí. Na silnici podél našeho hotelu… Kde jsme se snažili mít otevřené dveře na balkón a nešlo to… Proto tam bylo vedro. Anebo jsme se pokusili pustit klimatizaci, která nešla vůbec regulovat a foukala přímo na naší postel. Proto tam byla strašná zima. To si vzpomínám, že v tom hotelu bylo opravdu strašný…

Jídlo už mamča poznamenala, že nebylo nic moc. Spíš bych dokonce řekl moc nic. Mastná hrůza. Už když se šlo do jídelny, tak tam byla cítit taková těžká „vůně“ (čti to jako smrad) a není divu, že jsme oba přestoupili potom na melounovou dietu…

Se Silvií nejsme zrovna typy, který se válejí celou dovolenou na pláži pod slunečníkem nebo nedej bože pod přímým sluncem. Ale tam jsme ještě trávili většinu času nicneděláním. I když v bazénu u hotelu jsme nebyli ani jednou. Nechápu lidi, co jedou k moři a potom leží celý týden u bazénu. Fakt divný.

Já miluji vodu a tak jsem trávil notnou část dne ve vodě. Byla tam celkem čistá, vlnky asi tak dvaceticentimetrové, což lidi komentovali tak, že si člověk myslel, že tam jsou minimálně tsunami. Byl jsem vždy zklamán, když u snídaně slyším, jak je moře rozbouřené a pak přijdu a sem tam se líně proplazí třiceticentimetrové zpěněné něco…

CK: Promiň, ale musím ti skočit do řeči. To má být rozhovor a ne monolog! Sice vyprávíš krásně, ale co kdybys mi taky dal nějaký prostor???

JK: Tak to se omlouvám, ty mne promiň, ptej se…

CK: Co domorodci, jaký byli?

JK: To je dobrá otázka, ale nejdřív musím ještě povyprávět o našem cestování. Jak jsem již říkal, dovolené, které jsme celé prochodily, měly teprve přijít. Tam jsme jeli snad jen na jeden výlet. Pár pěších, ale jen jeden větší. K starému akvaduktu, do nějaké továrny na kůži – což byl především velký obchoďák, kde nám nutili věci a pak krásné vodopády. Z té cesty si však pamatuji hlavně to, že jsem myslel, že umřu. Už si nevzpomínám, zda díky tomu jídlu, co jsme tam měli nebo zda ještě předtím, ale bylo to strašné. Držel jsem se co se dalo a nechtěl žít… uff.. ještě že jsme tam fotili, abych si to aspoň dodatečně mohl prohlédnout, kde jsme byli…

A teď k těm lidem. Turecko je země, podobně jako Tunis, kde jsou bazary a prodavači vás tahají dovnitř a nutí nakupovat. Na rozdíl od Tunisu naštěstí mnohem umírněněji. Stačí pohledem naznačit, že nic nechceme a oni dají pokoj. To mi na nich bylo sympatické. I když nakupování nebylo vždy jednoduché. Já nejsem typ na smlouvání. Silvie si myslela, že ano a rozhodla se usmlouvat červený svetr. Šli jsem do krámu, Silvie ukázala, co chce a prodavač řekl cenu. Nevím už kolik, ale v poměrech to vypadalo asi takto:

ON: 100

Silvie: 5

ON: padla mu čelist, vysmál se a my šli dál…

V druhém krámě to bylo podobné:

ON: 100

Silvie: 10

ON: (opět se dost divil) – 95

Silvie: 10

ON: (už vůbec nevěřil) – 90

Silvie: 10

A tak jsme šli opět dál, neboť nám naznačil, že tam nenakoupíme.

A to už Silvinka natahovala a když se ani v třetím nezadařilo a ona již brečela jak krokodýl, musela změnit taktiku a nakonec jej asi za 65 koupila. Bohužel po dvou vypráních se zažmolkoval a již nešel nosit..

Ale jinak mne turečtina zaujala svou libozvukostí. Nerozumím ani slovo z toho, co říkají, ale moc hezky se to poslouchá. V Německu, kde jsem rok žil měli Turky za podobné, jako my u nás máme cikány. A tak jsem do Turecka jel tak trochu nelibě. Ale tam se můj pohled zcela změnil a například mne hodně zaujalo, jak staří muži tam mají krásné rysy v obličeji. Jim život do tváře vytesává nádherné skvosty. Nepochopitelné, jak vrásky na tváři mohou vypadat jinak v Turecku a v Čechách…

CK: Co? Co? Promiň, já usnula, říkal jsi něco?

JK: Taky Ti moc děkuji za rozhovor a zase někdy…

CK: Počkej… kam jdeš? Halooooo… stůůůůůj….

Více...

Moje první těhotentsví

Poprvé jsem byla těhotná v 8 letech. Stalo se to hrozně jednoduše. Měla jsem tehdy malého brášku, ani ne 2letého a protože to bylo miminko roztomilé a svět, který byl do té doby výhradně můj, začal být výrazně jeho, řekla jsem si, že by nebylo špatné mít vlastní miminko.



Ptala jsem se tedy ve své nevinnosti, jak se takové robátko pořídí a moji rodiče mi vysvětlili, že si člověk musí mimino moc přát a když si ho přeje dostatečně silně, tak mu vyroste v bříšku. Odehrálo se to celé v Sadské, dodnes si to pamatuju živě, u babičky a dědečka v kuchyni. Našim jsem teorii spolkla i s navijákem. Oni byli spokojeni, že nemusí nic dalšího vysvětlovat a já utíkala se svoji novou pravdou na dvorek, kde jsem se soustředila celou svou duší na to, abych měla miminko. Záhy se začly dít podivné věci.... asi dvě hodiny poté mě začalo být špatně od žaludku - měla jsem radost, první nevolnosti byly tady, jak jsem je viděla u mámy. No a taky mi začalo růst to břicho! Víra je mocná. Viditelně jsem viděla, že se zvětšuje a teď na mě dopadla vina, co asi řeknu rodičům? (jako trochu přezrálé dítě jsem pár dnů předtím četla ve 100+1 o nejmladší rodiččce světa, nějaké africké holčičce). Pocit zátěže byl příšerný, trápilo mě, že naše zklamu, zatížím jejich rozpočet a hlavně mě seřežou. Zavřela jsem se tehdy na záchodě a brečela.
Nicméně pak jsem asi musela jít na večeři, už nevím, každopádně jsem na to zapomněla a až o pár dní později zjistila, že břicho už neroste a tak asi těhotná nejsem.

Dítě jsem vždycky chtěla, děti miluju. Člověk (nebo tedy já) si většinou významnjší události svého života nějak představuje, v duchu si píše scénáře, jak by to asi tak mělo probíhat. A tak i já jsem si v průběhu svého mladého života představila mnoho situací, jak sděluji svou sladkou novinu. Samozřejmě, bylo to úplně jinak... Hned, když se na testu objevily dvě čárky, skočila jsem zpátky do postele k Honzovi, zalomcovala s ním a strčila mu papírek pod nos. Moc jsme tomu nevěřili, takže jsem udělala ještě asi 5 dalších testů a všechny pozitivní! A tak jsme začali těhotenství...

Být těhotná (byla jsem tak hrdá!) se mi opravdu začalo líbit až od července - to mi přestalo být špatně a léto jsem strávila v Sadské. Bylo to fajn. Břicho obklopuje člověka jakousi gloriolou, lidé se začínají chovat jinak, líp. Těhotenství bylo příjemné, odmyslím-li si noční vstávání na záchod, průměrně tak 12x a neohrabanost, byl to celé krásný čas. Taky asi poslední, kdy se zájem okolí soustředil na mě. Od Karolínčina narození je středobodem naší rodiny ona. A je to tak dobře.


Více...