pátek 5. září 2008

Pokroky a nevyspání...

Je neuvěřitelné sledovat Káju, jak každý den objevuje něco nového. Jak se neustále učí novým věcem. Jak rostou zoubky, jak se ruce stávají šikovnější, očka zvídavější, tělo tvárnější... Je tomu „pár dní“, co ještě neměla lézt po čtyřech a nyní už chodí s přidržováním kolem konferenčního stolku...






Ani jsme pořádně nepostřehli, kdy přešla z plazení ala „Meresjev“ na lezení po čtyřech. Ze začátku to kombinovala, zkusila pár pohybů po čtyřech, ale šlo jí to pomalu, tak sebou plácla a plazila se pak mnohem rychleji. Ale teď už je naprosto blesková i na styl pejsek. Pravidelně se stávalo, že jsem ji položil v obýváku, došel přes celý byt do koupelny na malou a než jsem byl hotový, tak Kája už na mne koukala ze dveří, cože to tam dělám... V kuchyni taky nešlo nic moc dělat, protože od okamžiku, kdy ji člověk odložil na koberci v obýváku do okamžiku, kdy mu v kuchyni při práci začala šplhat po noze vetšinou uběhlo tak maximálně deset sekund a za tu dobu se moc práce nedá udělat.

Vyřešil jsem to tak, že jsem zablokoval průchod mezi kuchyní a obývákem „bobany“. Jsou Káje po prsa, čili se jí u nich pohodlně stojí, ale v žádném případě je nedokáže přelézt. Vydrží u nich stát dlouhé minuty.. a koukat co máma nebo táta v kuchyni dělají...



Konferenční stolek ji neskutečně láká. Vše co je na něm nebo v něm by ráda ochutnala. Samozřejmě nejvíce počítač, dálkové ovládání od televize, mobily... Mezi její naprosto nejoblíbenější hračky rozhodně patří myš od mého počítače. Leze po čtyřech po koberci a tahá ji za sebou jak kačera.
Je neskutečně šikovná.. a neskutečně brzo ráno vstává. Naštěstí stále usíná kolem sedmé hodiny, budí se průměrně dvakrát či třikrát za noc a naposledy pak mezi šestou a sedmou... Občas po nakojení v noci neusne hned, ale stoupne si v postýlce, chytne se špryclí a kouká na nás. Vydrží to opět dlouhé minuty, ale vždy ukončí řevem. Chvíli chování a spinká opět jak miminko. Ráno se ji snažím pravidelně brát vedle do pokoje, aby se Silvinka mohla ještě trochu vyspat. Je to sice vždy tak hoďka, ale lepší než nic. Já se pak pokouším si s Kájou hrát, nebo ji nechat si hrát a tak tam podřimuji. Na jedné straně bobany, který jí brání mi utéci, na druhé moje tělo jako živá přehrada. Ale stejně.. je to jen takové klimbání. Usnout nejde. To mi strach nedovolí.


Jsem sice potom trochu unavenější, opět usínám při dlouhých a nudných schůzích v práci, ale to nevadí. Utěšuji se, že jednou Kája bude taky chtít dlouho spát.. a já jí to vrátím. Budu ji budit do školky, do školy, do práce...


Více...