Karolínka na výstavě

Řekli jsme si, že je načase vrátit se trochu ke kulturnímu životu. Už nemusíme neustále kojit ani přebalovat, ale naopak, naše dcera již leccos vnímá, leccos ji zajímá, a tak jsme se rozhodli vzít ji na výstavu na pražském Purkrabství - Zlato Inků.

Pro větší pohodlí a také aby lépe viděla, vzali jsme s sebou klokanku. Kájinka si cestou pospala a tak jsme ji růžově naladěnou usadili na mé břicho, zaplatili rodinné vstupné a vyrazili vstříc třpytivým maskám, nožům, ornamentům, ...

Bohužel stejný nápad jako my mělo ještě asi půl Prahy, takže nebylo zcela jednoduché se k vitrínám s artefakty dostat. Byl to ten typ výstavy, na které je dobré se zastavit a popisky si opravdu přečíst a nejen proběhnout kolem. To se Kájince poměrně zamlouvalo, do skla se totiž pěkně mlátí dlaněmi, ono to tak hezky pleská. Ovšem zamlouvalo se jí to asi jednu minutu, pak se jí v tom mírném předklonu už nelíbilo a začala se různě vzpouzet. Brzy se jí nabídlo ovšem jiné rozptýlení - vlasy a vousy našich bližních. Jedné blonďaté paní se rozkošnicky pohrabovala ve vlasech. Jednomu ne moc dobře naladěnému pánu chtěla prohrábnout vousy, ale ten včas utekl.

Abychom ji rozptýlili, vytáhli jsme zbraň těžkého kalibru, totiž kukuřičné křupky. Trhala je a pojídala je s chutí. Když ji i toto přestalo bavit, strčila zbytek jedné paní do kabelky. Zůstávala však v dobré náladě a tak jsem se odvážila znovu naklonit nad popisky. U jedné vitríny byla shodou okolností asi 6ti letá holčička. Naše Kája se jí chytla za ruku a k mému překvapení holčička zděšeně neutekla a dokonce se jí to moc líbilo. Chvíli se tak držely a koukaly si vzájemně do očí.

Zkusili jsme jít i do místnosti, kde se promítal doprovodný film. Určitě byl zajímavý, ale to my bohužel nemůžeme potvrdit. Naší holčičku totiž vůbec nebavil. Hulákala tam zvesela a hlavně nahlas. A tak jsme šli radši zase domů....

Myslím, že to pro letos s kulturou stačí.