Skřítci

Všimli jste si někdy, kolik vám doma žije skřítků? Nevšimli? Měli byste se lépe podívat. Dobře se schovávají, ale jsou zároveň hodně zvědaví a tak trochu exhibicionisti. Takže se vlastně stačí kamkoliv doma podívat. Najdete je opravdu všude, pod postelí, v rohu za skříní, v temném koutě pod stolem, ale taky stačí zvednout hlavu a uvidíte, jak pobíhají sem tam po stropě…

Není to jenom jeden druhu skřítků. Jsou to nejrůznější pidižvejci, pidimužíci, trpajzlící, skřeti, raráškové, člobrdíci… A ještě nejrůzněji oblečení a učesaní. Zatímco jedni vypadají jako malí důstojní pánové, jak zmenšení profesoři z nějaké univerzity, jiní jsou neposední, rozcuchaní, špinaví a jde z nich málem strach. Jedni mají na hlavě barety, jedni kulichy a jiní zase střapce či špičaté čapky. Barvy můžeme vidět všechny, jako na té nejbarevnější duze. Jedni mají téměř dětský obličej zatímco někteří mají dlouhé vousy, ať již černé, zrzavé nebo zcela sněhově bílé.

Teď mi to však došlo… Kolik vám je let? Vlastně, pokud toto čtete, pokud již umíte číst, tak skřítky s téměř naprostou jistotou nemůžete již vidět. S příchodem určitého věku ztrácíme schopnost pozorovat tato stvoření. Někteří dříve, někteří později. Jen málo z dospělých si tuto schopnost ponechá. Jsou tací, ale ti to radši nepřiznají a nechají si to jako tajemství jen a jen pro sebe. A tak vlastně oficiálně nemůže skřítky žádný dospělý vidět. Pokud by o sobě chtěl tvrdit, že ano, riskuje, že jej ti „normální“ budou považovat za duševně chorého… A přitom…

Zatímco vzhledově jsou skřítci tak rozdílní, jedno mají však všichni společné. Pořád něco povídají. Téměř nezavřou pusu a neustále něco drmolí, žbrblají, brumlají, frfňají, skučí, vzdychají a vydávají nejrůznější další zvuky. Když se člověk do těch zvuků příliš dlouho zaposlouchá, může jej to zcela omámit. Všichni do jednoho totiž rádi našeptávají… něco… cokoliv. Jedni „radí“ dobře, druzí nás zkouší napálit, připravují na nás všelijaké lumpárny a snaží se nám podstrčit nejrůznější myšlenky a nápady. Občas je přijmeme za svoje a vůbec si to neuvědomujeme. Protože zatím co schopnost je vidět se vytratí, schopnost slyšet nám zůstává. Jen o tom často nevíme.

Mohl bych uvádět desítky a stovky příkladů, kdy každému z nás občas říkají, co nebo jak máme dělat. Vždyť tolikrát jste šli něco dělat a než jste začali, dělali jste něco jiného a ani nevěděli proč. A nebo místo abyste to dělali jedním způsobem, udělali jste to zcela jinak. A to rozhodnutí ke změně bylo náhlé a nečekané a především nepostřehnutelné. Někdy byl výsledek lepší jindy horší. Záleželo na tom jaký skřítek vám zrovna našeptával. Nebo copak jste nikdy nekoukali na televizi a najednou nevzali do ruky ovladač a nepřepnuli náhle na jinou stanici, kde šel mnohem zajímavější program.. To se jen skřítek chtěl dívat na něco jiného než zrovna vy.

Možná si ještě vzpomínáte, jak jste skřítky pozorovali, jak jste si s nimi povídali… Možná už nikoliv. Mne jest to nyní připomenuto, neboť Karolínka si v jejich řadách nachází spoustu kamarádů. Nekamarádů ovšem zcela zjevně taky. Nejčastěji se s nimi baví ráno, když se probudí. Vydrží v družném hovoru třeba i několik hodin. Často s ní jsou v postýlce, hrají si s ní. To jsou zjevně ti hodní.

Večer je však často vystřídají rarášci, kteří Káju straší, děsí, lekají a navádějí k nepřístojnostem, nejčastěji k neutěšitelnému pláči a řevu. Tak bych si též přál míst stále schopnost je vidět, abych jo mohl zahnat či jinak na ně reagovat. Ale nemám. Jako všichni je občas slyším, ale jen když to oni chtějí a když mluví na mne. Co říkají moji dceři nemám šanci postřehnout. Jsou to klasické situace, kdy ji držím večer v náručí, ona mi přes rameno kamsi kouká, nejčastěji na strop, pohled sleduje cosi pro mé oči neviditelné a náhle, bez pro mne zjevného důvodu začne křičet a kroutit se a řvát jak tur. Mohu se jen domnívat, co jí provádí, ale ochránit ji bohužel nemohu.

Spánek je jediný lék, je to jediná doba, kdy nemají skřítci k lidem přístup. Do jejich snů nedokáží vstoupit, tam jsme před nimi v bezpečí a když spíme, tak neposloucháme. A tak když skřítky nedokážeme odehnat, když nedokážeme zajistit, aby si s naší dcerou hráli jen ti hodní, tak můžeme naše děti uspávat, abychom jim dopřáli to největší možné bezpečí. A těšit se, že brzy přijde doba, kdy skřítci nad nimi ztratí moc. Kdy přestanou být viditelní, kdy již nebudou slyšet. Pro Karolínku to znamená ještě měsíce či dokonce roky, ale nakonec se tak stane. Na jednu stranu pak bude v relativním bezpečí, avšak bude ochuzena o jedinečný zážitek. Bude ochuzena o zcela výjimečný svět, který dokáží vidět jenom děti…