pondělí 4. února 2008

Vzpomínky na Turecko #2

CK: Ahoj tati, jak se máš?

JK: Dobře, děkuji, co ty?

CK: Jako vždy, čili báječně. Jak jinak by se mohla vycpaná kapesní kráva mít? :-)

Už jsi asi četl rozhovor s mamkou ohledně Turecka a muselo Ti být jasné, že s tebou jej udělám v nejbližší době taky. Takže jsi na rozdíl od mamky měl tu výhodu, že sis to mohl připravit. Tak doufám, že jsi tak opravdu učinil a že tedy rovnou spustíš a budeš nás bavit vtipnejma historkami z natáčení… teda vlastně cestování…



JK: Jojo, bylo mi to jasné, ale přípravu jsem omezil na přečtení si toho, co psala mamka a doplnění detailů. Totiž, popravdě, mamča si vždy pamatovala mnohem víc než já. Však víš, jak jsme se snažili vzpomenout na název hotelu a nezdařilo se nám… Oba Gunes.. to je neuvěřitelné, že si to máma opravdu pamatuje. To má můj naprostý obdiv. Vždyť to byl rok 2001!
Ale nejsme tady, abychom pěli chvalozpěvy na její sloní paměť, ale abychom potrápili tu moji a zkusili z ní taky něco vymáčknout. Tak pokusím se doplnit mezery, které máma ponechala prázdné či je jen naťukla…
Asi víš, že když jsem byl malý špunt, tak jsem žil v Brazílii pár desítek kilometrů od moře. Ale tam to moře vypadalo zcela jinak. Nebyl jsem zvyklý na dlouhé promenády, na kilometry a kilometry pláže, kolem které vedla silnice a za ní hned hotely, které rostly jako houby po dešti. Možná to už bylo i v Brazílii, v Riu asi určitě, ale byl jsem příliš malý, abych si to asi uvědomoval. Čili novodobě sem si to uvědomil až v Tunisu a pak právě v Turecku.

Zaujalo mne, že náš hotel měl v přízemí prodejnu aut značky Renault. To je první, na co si vzpomínám. Pokoj… no takový úplně normální. Jako jsem byl z hotelů vždy zvyklý. Nevím, s tím já narozdíl od mamčy nemám téměř žádné problémy. To už musí být opravdu díra, aby mi to vadilo. Mnohem častěji jsem z toho rozhozený, protože vidím, že se tam mamča necítí dobře. V Turecku to bylo… nevím. Asi v pohodě. Teda přes den. V noci to bylo mnohem horší protože tam bylo vedro. A nebo strašná zima. Nedalo se tam větrat, protože po té dlouhé silnici, jak jsem o ní mluvil před chvílí jezdili ony dolmuše, jak o nich zase mluvila mamka.

Co to je taková dolmuše. To je autobus, většinou dost hrozná plečka, která jezdí po té dlouhé silnici z centra letoviska až na konec, kde končí hotely a začíná „nic“ a zase zpátky. Nemá většinou vůbec žádný pevný jízdní řád, jezdí řidič a naháněč. Ten kouká a vyhlíží turisty, kteří zrovna vylezou z hotelu nebo z postranních uliček a snaží se je nalákat, aby nastoupili do autobusu a za úplatu se nechali odvézt do centra. A tak z otevřených dveří nahaněč neustále huláká, dolmuše co chvíli hází zpátečku, aby ještě o trochu víc povzbudili turisty a většinou krokem se šine na konečnou v centru.

A jelikož to jsou starý autobusy a jelikož se neustále rozjíždí či jede krokem, tak strašně smrdí. Na silnici podél našeho hotelu… Kde jsme se snažili mít otevřené dveře na balkón a nešlo to… Proto tam bylo vedro. Anebo jsme se pokusili pustit klimatizaci, která nešla vůbec regulovat a foukala přímo na naší postel. Proto tam byla strašná zima. To si vzpomínám, že v tom hotelu bylo opravdu strašný…

Jídlo už mamča poznamenala, že nebylo nic moc. Spíš bych dokonce řekl moc nic. Mastná hrůza. Už když se šlo do jídelny, tak tam byla cítit taková těžká „vůně“ (čti to jako smrad) a není divu, že jsme oba přestoupili potom na melounovou dietu…

Se Silvií nejsme zrovna typy, který se válejí celou dovolenou na pláži pod slunečníkem nebo nedej bože pod přímým sluncem. Ale tam jsme ještě trávili většinu času nicneděláním. I když v bazénu u hotelu jsme nebyli ani jednou. Nechápu lidi, co jedou k moři a potom leží celý týden u bazénu. Fakt divný.

Já miluji vodu a tak jsem trávil notnou část dne ve vodě. Byla tam celkem čistá, vlnky asi tak dvaceticentimetrové, což lidi komentovali tak, že si člověk myslel, že tam jsou minimálně tsunami. Byl jsem vždy zklamán, když u snídaně slyším, jak je moře rozbouřené a pak přijdu a sem tam se líně proplazí třiceticentimetrové zpěněné něco…

CK: Promiň, ale musím ti skočit do řeči. To má být rozhovor a ne monolog! Sice vyprávíš krásně, ale co kdybys mi taky dal nějaký prostor???

JK: Tak to se omlouvám, ty mne promiň, ptej se…

CK: Co domorodci, jaký byli?

JK: To je dobrá otázka, ale nejdřív musím ještě povyprávět o našem cestování. Jak jsem již říkal, dovolené, které jsme celé prochodily, měly teprve přijít. Tam jsme jeli snad jen na jeden výlet. Pár pěších, ale jen jeden větší. K starému akvaduktu, do nějaké továrny na kůži – což byl především velký obchoďák, kde nám nutili věci a pak krásné vodopády. Z té cesty si však pamatuji hlavně to, že jsem myslel, že umřu. Už si nevzpomínám, zda díky tomu jídlu, co jsme tam měli nebo zda ještě předtím, ale bylo to strašné. Držel jsem se co se dalo a nechtěl žít… uff.. ještě že jsme tam fotili, abych si to aspoň dodatečně mohl prohlédnout, kde jsme byli…

A teď k těm lidem. Turecko je země, podobně jako Tunis, kde jsou bazary a prodavači vás tahají dovnitř a nutí nakupovat. Na rozdíl od Tunisu naštěstí mnohem umírněněji. Stačí pohledem naznačit, že nic nechceme a oni dají pokoj. To mi na nich bylo sympatické. I když nakupování nebylo vždy jednoduché. Já nejsem typ na smlouvání. Silvie si myslela, že ano a rozhodla se usmlouvat červený svetr. Šli jsem do krámu, Silvie ukázala, co chce a prodavač řekl cenu. Nevím už kolik, ale v poměrech to vypadalo asi takto:

ON: 100

Silvie: 5

ON: padla mu čelist, vysmál se a my šli dál…

V druhém krámě to bylo podobné:

ON: 100

Silvie: 10

ON: (opět se dost divil) – 95

Silvie: 10

ON: (už vůbec nevěřil) – 90

Silvie: 10

A tak jsme šli opět dál, neboť nám naznačil, že tam nenakoupíme.


A to už Silvinka natahovala a když se ani v třetím nezadařilo a ona již brečela jak krokodýl, musela změnit taktiku a nakonec jej asi za 65 koupila. Bohužel po dvou vypráních se zažmolkoval a již nešel nosit..


Ale jinak mne turečtina zaujala svou libozvukostí. Nerozumím ani slovo z toho, co říkají, ale moc hezky se to poslouchá. V Německu, kde jsem rok žil měli Turky za podobné, jako my u nás máme cikány. A tak jsem do Turecka jel tak trochu nelibě. Ale tam se můj pohled zcela změnil a například mne hodně zaujalo, jak staří muži tam mají krásné rysy v obličeji. Jim život do tváře vytesává nádherné skvosty. Nepochopitelné, jak vrásky na tváři mohou vypadat jinak v Turecku a v Čechách…


CK: Co? Co? Promiň, já usnula, říkal jsi něco?

JK: Taky Ti moc děkuji za rozhovor a zase někdy…

CK: Počkej… kam jdeš? Halooooo… stůůůůůj….


Žádné komentáře: