Jak jsem šla na očkování

Tak už to mam za sebou. Nebylo to tak hrozné, jak mi to bylo prezentované. Musím říci, že jsem se docela bála, ale ani zdaleka ne tolik, jako moje mamča.

Jsem ráda, že to mám za sebou. Protože horší než samotné očkování bylo čekání na něj. Já pořádně nevěděla ani, co to to očkování je, ale samozřejmě jsem zaregistrovala, jak je z toho mamča nervózní a jak pořád studuje v časopisech, zda mi to ublíží či nikoliv. Chvílemi dokonce prohlašovala, že mne očkovat nenechá.

Naštěstí taťka je v tomto mnohem víc... jak to říci.. konzervativní a věděl, že očkování mi udělá dobře. Protože co je případná chvilka bolesti, oproti nemocem, které bych mohla dostat a na které bych mohla umřít.

Včera, když byl onen den D, tak mamča od rána natahovala a říkala cosi, že by chtěla radši utéct. Moc jsem to nechápala a upřímně jsem z toho byla zděšená. Nerozuměla jsem tomu, proč když já mam dostat včelku (jak to nazýval taťka), tak proč chce mamča utéci. To snad bych měla utíkat já ne? Táta ji pořad uklidňoval a říkal, že budu v pořádku. To jsem již začínala být opravdu nervózní. Co se mi to chystali udělat? A mamča tady pak četla nějaké články a jak jsem ji koukala přes rameno, tak mi to na klidu nepřidalo.

Pochopila jsem aspoň, co je očkování a že to je opravdu pro moje dobro. Nerozumím tomu, jak někteří lidé mohou být tak nezodpovědní a nedat děti očkovat. Dyť to je hazard s jejich zdravím. A nejen s jejich.. To mi připomíná, jak dávali v televizi (to jsem zase koukala taťkovi přes rameno), jak nějaký Ukrajinec, nebo Polák nebo kdo to byl má otevřenou tuberu a utekl z nemocnice a teď je velké nebezpečí, že nakazí mnoho dalších lidí. Ježiš. To je opravdu hrozný. To jsem již věděla, že očkovaná být musím. Snažila jsem se to vysvětlit mamče, ale vypadá to, že ona ještě pořádně nerozumí tomu co říkám nebo rozumět nechce, protože potom tátovi říkala něco, jako podívej se, jak brečí, ona se toho taky bojí.. A tak jsem znovu a znovu opakovala, že se nebojím a že očkovaná být chci, ale mamča zase začala brečet a taťka ji zase musel trochu utěšovat.

Já mamče rozumím, že o mne má strach. Jsem přeci ještě úplný škvrně, ale už jsem velká a statečná holka. Dyť už mi je šest týdnů!!!

Táta pro nás přijel, napakovali mne zase do té hrozné vrstvy oblečení, kde mi zase bylo takové vedro, že jsem radši usnula. Probudila jsem se až u paní doktorky. Je to moc milá paní. V jejích rukou se fakt cítím bezpečně a bylo mi jasné, že by mi neublížila. A tak i ona znovu říkala mamče, že to je velice jemné a bezpečné očkování a že se nic určitě nebude dít.

Viděla jsem sice trochu na tátovi, že je takový trochu nesvůj. Co já vím, tak opravdu nemá rád injekce. Dokonce se o něm vypráví, že dřív hodně omdléval. Tentokrát však byl trochu za hrdinu. Mamča nemohla vidět, jak mi paní doktorka bude "ubližovat" a tak radši šla vedle a nekoukala se. Taťka mne držel a hladil a najednou bylo po všem a já ani nevím, že se něco dělo. Trochu mne píchlo v noze, ale mnohem víc mne píchalo, jak se na mne přitiskl táta a byl neoholený. Pak přišla uplakaná mamka, vzala mne do náruče, zabalili mne a zase bylo všechno v pořádku...

Celý večer mne oba zkoumavě prohlíželi, zda mi něco není, ale já se cítím jak rybka.. a to jsem přitom prasátko.. čínské... :-)