pondělí 25. února 2008

Dva měsíce za nami...

To je neskutečné, jak to letí. Karolínce už jsou dva měsíce a skoro týden navrch. Svět se točí poslední dobou jenom a pouze kolem ní a navíc ještě neskutečně rychle. Co se událo za těch dvacet dní, co jsme nic nepřipsal?

Především Karolínka povyrostla. Roste jako z vody. Už je to pomalu velká holka. Byli jsme s ní předminulý víkend na první větší procházce. Jeli jsme k Ladronce a dvě hoďky špacírovali. Naší princezně to je samozřejmě úplně jedno, protože pokud existuje jen jedno místo, kde spolehlivě spinká, tak to je na procházce v kočárku. Aspoň že tak. Můžeme proto "využívat služeb" rodičů. Naši o víkendech berou Káju na projížďky okolím. U Fišerů zase Kája pobývá, když žena potřebuje něco zařizovat ve všední dny přes den. A Brácha, ten ve všední dny taky vozí, aby si Sivlie mohla doma aspoň trochu odfrknout. Je to úžasná pomoc od nich od všech. Jsme za to moc rádi a moc vděční. Kéž by jim ten elán vydržel co nejdéle.

Už brzo půjdeme zase na kontrolu k paní doktorce. Takže Kája bude změřena a zvážena. Uvidíme, jak nám mimčo roste. Ale jednoznačně roste. Jak do délky, tak do šířky. Ta šířka není zatím tolik vidět na první pohled, ale když ji člověk drží v náručí, tak to znát rozhodně je. Hlavně tak po první půl hodině až hodině... :-)

Za těch dvacet dní se opravdu dost mění. Lze jen velice obtížně teď vše dopsat. Jednak si ne vše pamatuji a i to co si vše pamatuji by bylo na dlooooooooooooooouhou esej, kterou radši nechci psát. Ale ve zkratce je třeba aspoň říci, že už se krásně a zeširoka dokáže usmívat. Sama od sebe i jako reakci na náš úsměv. Je to neskutečně kouzelné. Člověk úplně zjihne, když se na něj usmívá ta bezzubá hubička. Krásně sleduje pohyb, když před ní cokoliv držíte a pohybujete s tím. Začíná uchopovat věci, když ji je "narafičíme" před ruku. A již celkem obstojně drží hlavičku. Nevydrží nijak dlouho, ale chvíli ano, než ji začne bimbat jak obráceny zvon.

Je taky mnohem zvědavější než bývala. Pořád sleduje co se kde děje. Není již moc spokojená, když ji drží člověk v náručí a ona vidí pouze strop. Už asi ani ti skřítkové, které ještě před měsícem tak sledovala, ji nedokáží zabavit. A tak ji musíme držet tak, aby měla dobrý výhled. A pořád ji hrát divadlo, povídat si s ní, juchat kolem ní. Její interakce opravdu ještě není zrovna bohatá, ale ten úsměv... a aspoň neřve a vše je lepší než její řev.

Což mne přivádí k další věci, která se rychle mění. A to síla jejího hlasu. Podařilo se jí zahučet mi do ucha s takovou intenzitou, že mi dva dny v tomto pískalo. Následující den jsem chodil kolem Káji radši s vatou v uších. Taky se naučila, aby ještě více umocnila žalostnost svého pláče, prolévat slzy. Pokud dřív brečela takříkajíc na sucho, teď to jsou úplné vodopády.

Uf.. bylo by toho ještě určitě víc, ale jak jsem již říkal, nechci aby to bylo příliš dlouhé. Tak to tady radši utnu a na některé události se podívám zvlášť v jiných příspěvcích.

Žádné komentáře: