pátek 16. října 2009

Co Kája okoukává...

Naše dcera je nevysychající studnice… co studnice, gejzír, ztřeštěných nápadů a ještě ztřeštěnějších událostí. Jejich sled je tak neskutečně rychlý, že i když bych chtěl jen část jich napsat či zapamatovat si, tak tak… no tak bych měl s tím problémy.




Je tu základní pravidlo, podle kterého se jich však většina, respektive jejich vznik řídí… Okoukáváním okolí a především nás, rodičů… To je něco, co si každý den, každou hodinu, každou minutu musíme uvědomovat a dávat si na to pozor. Pokud uděláme nějakou blbost, něco sice dospělácky korektního, avšak dětsky nevhodného, můžeme mít téměř jistotu, že to Kája bude celý den zkoušet udělat stejně dobře jako my.

A tak se několikrát za den stane, ze koukam na Káju a vidim sám sebe a nebo Silvii. Přesněji její gesto, její pohyb, její výraz v obličeji.

Z počátku to bylo jen občas a méně viditelné, jak nás ještě neuměla dokonale napodobit. Přeci jen s ní nejsem tolik jako Silvie a tak si všímám jiných věcí a jinak intenzívně. Stále doma funguji jako většinová pračka na dítě. A i když se neúčastním (tak pravidelně) očistného procesu Silvie, tak vím dost přesně jak a co si myje. Protože Kája ji často doprovází do koupelny, když se jde mýt, tak mi pak předvádí dokonalou očistu. Počínaje mydlením si celého těla s kladeným důrazem na podpaží a zadeček, až po drhnutí si vlasů ručníkem – a to i tehdy, když si je nemyje…

Kdykoliv si čistím zuby, tak se přiřítí náš malý uragán a ukazuje, že si je taky chce čistit. Tak ji napastuju a namočím kartáček, ona si stoupne, opře se zády o zeď, zvedne jednu nohu a tou se taktéž opře o zeď, jednu ruku dá v bok a drbe si těch pár zubů co má… říkal jsem si nejdřív, kdo tak asi stojí, když já ne… odpověď přišla dneska ráno, když jsem vtrhl do koupelny a zrovna si tam má milovaná taktéž čistila chrup…

Nedávno koukám na televizi a kolem mne pobíhá Kája se sklenicí s vodou. Občas usrkne, ale víc si s ní hraje, než pije. Do té doby, než ji nevyklouzla z ruky a těch pár posledních kapek co tam bylo se nerozuteklo po podlaze. Kája se nejdřív lekla, pak se na mne utrápeně podívala, já na ni udělal naštvaný kukuč, ona pokrčila ramena, vzdychla a odešla. Nejdřív jsem na ni chtěl volat, ať se vrátí, ale pak mi došlo, že by to nemělo cenu. Tak vstanu, jdu do kuchyně pro hadr, ale cestou potkám Káju, jak si to šine v protisměru, hadr v ruce, přišla k té louži, vzdychla, padla na kolena a začala to utírat. Stál jsem tam a jen zíral. Opět vstala, odnesla hadr do kuchyně (kde ho hodila do kouta – to jediné kazilo celkový DOKONALÝ dojem) a šla si hrát s pastelkami…

Šlo by takhle pokračovat dál a dál… ale napíši již jen jedno. Je tomu již dávno, co mi zaskočilo, zakuckal jsem se, Silvie přiskočila a zabušila mi na záda… Od té doby, kdokoliv, kdekoliv začne kašlat, tak Karolínka ochotně přispěchá a plácá dotyčného po zádech. Když mu na záda nedosáhne, tak se rozčiluje a plácá ho aspoň do stehna. A taky se občas zakucká ona. Třeba i jen na oko. Ale opět trvá na tom, že musíme přiskočit my a taktéž ji poplácat. No a pro jistotu kašle, dokud se tak nestane…

Prostě a jednoduše musíme dávat velký pozor na to, co a jak říkáme, co a jak děláme…

Žádné komentáře: