Starbucks v Praze!

Že hodně a rádi cestujeme a výletujeme, je samozřejmě známo. Teda aspoň myslím. A ve stejném duchu se snažíme vychovat i našeho potomka. Kája má velkou výhodu, že zatím co já mohu vycházkovat jen o víkendu, ona může být venku každý den. Ať již se strejdou Honzou nebo se Silvií. A tak alespoň o víkendech se k nim přidávám a vyrážíme ven...



Tento víkend jsme se rozhodli, že navštívíme kavárnu Starbucks. Po svých cestách po Americe ji Silvie objevila a oblíbila. A jelikož po dlouhé době čekání ji otevřeli konečně i v naší zemičce, tak to byla nezbytnost se tam vydat.

Ten den byl pro Káju plný věcí, které podnikala poprvé. Začalo to tím, že poprvé v životě jela autobusem. Nelze říci, že by z toho byla nějak odvázaná.. nebo snad znechucená.. kdepak. Ona celou cestu prospala. Takže první cestu si moc neužila. Vystoupili jsme u Rudolfina a šli přes most na Malou Stranu. I to bylo její poprvé. Dosud se vždy pohybovala jenom v okolí domova. Takříkajíc co by kamenem dohodila. A ten den byla daleko předaleko.

Po krátké procházce ve Vojanových sadech, jsme konečně dorazili na Malostranské náměstí, kde Starbucks otevřel svoji provozovnu. Záměrně píši provozovnu a ne kavárnu, protože to tak přesně cítím. Vím, že Silvie se mnou nebude souhlasit, vím že má Starbucks ráda a nechci se s ní hádat. Nechci to hanit, abych se ji dotknul. Proti gustu žádný dišputát... Nicméně, já si pod slovem kavárna představuji asi dvě věci. Buďto pouliční bistro, někde v Lisabonu či v Paříži s výhledem na Eiffelovku, kde číšník, kterému nerozumím ani slovo mi přinese miniaturní hrneček kávy, ve které stojí lžička, jak je mok silný. Tu kávu, ačkoliv jí je sotva náprstek usrkávám dobrých třicet minut a odcházím s bušícím srdcem... Případně, kdybych se měl pohybovat ve více domácím prostředí, tak místnost, kde je ticho, snad hraje trochu hudby, může být swing, já sedím v polstrovaném ušáku, přede mnou malý stolek a na něm hrnek s krásně napěněným kapučínem. Já čtu noviny, případně knihu a krásně relaxuji...

Bohužel Starbucks takový není. Zračí se v něm dnešní doba, zračí se v něm Amerika. Doba je uspěchaná, sotva se zastavíme, raději postojíme, než bychom poseděli a tak i Starbucks je fastfood, kde místo hamburgerů vám vydají kafe. V naprosté většině případ do kelímku, protože se počítá, že opravdu neposedíte, ale vezmete si jej s sebou. Amerika je zase velká země, kde mají rádi všechno velké a tak i kafe člověk nedostane piccolo, ale 0,4 litru. A to je na mne moc. To nevychutnám. To mne naplní tak, že zbytek už se nutím jen dopít, ačkoliv nemám chuť...

Sednout si tam není kam, protože se davy hrnou ven a dovnitř, u pokladny vás postrkují, spěchají na vás, že vy ani nevíte předem pořádně co si objednáváte...

A bohužel Kája, už když jsme se blížili, tak dostala hlad a dávala to pěkně nahlas najevo. Takže ne, neužil jsem si to... Ale nešli jsme tam kvůli mne, ale kvůli Silvii. Obávám se, že tím, že to na mne působilo tak strašně negativně, že jsem i já působil negativně na Silvii a to mne mrzí. Navíc brečící Kája jí též nepřidala na dobré náladě. A tak věřím, že Silvie tam vyrazí opět, tentokrát beze mne, případně tak, abych doma hlídal Káju a užije si to mnohem víc. Ale každopádně to bylo poprvé, co Kája byla s námi na kávě.

Cestou domů jsme to vzali přes Petřín (na Petříně to bylo Kájino také poprvé) na tramvaj a vedle mne v ní seděla holka, co pořád kašlala a smrkala. Byl jsem rád, že nejde zabít pohledem. Protože by ji jinak Silvie rozčtvrtila a zničila. Ale chápu to a jsem rád, že našeho potomka brání.