Krůčky k samostatnosti

Je úžasné sledovat, jak se Karolínka učí novým věcem, jak zvládá dělat čím dál tím více činností sama bez naší pomoci. Rodičovo srdce opravdu zaplesá, když vidí, jak se jeho potomek sám dokáže svléknout.... časem, jak se dokáže i obléknout, jak se sám vyčůrá do nočníku a tento odnese. Jak tyto všechny činnosti postupně propojí a začíná byt „samostatná“…




Jenže všechno dobré k něčemu špatné. Stále častěji se následně stává, že chceme něco udělat, obléci, svléci, umýt, namazat, nakrmit, vyluxovat nebo cokoliv dalšího na co jsme zvyklí a ozve se rázné „Kája!“.

Ti co vědí, že vykřiknutí vlastního jména nahrazuje větu „to budu dělat já!“, tuší, že zde často začínají potíže. Jistě je příjemné a pocitem pýchy naplňující pozorovat, jak se vlastní dítě samo obléká, případně ještě pocitem úlevy, pokud se tak děje ráno a díky deseti minutám co zápasí s jednotlivými kousky oblečení můžeme déle ležet v posteli. Ale pokud zrovna někam spěcháme, za pět minut je potřeba být na tramvaji, jednou rukou dítě držíme a druhou se jej snažíme nasoukat do kalhot… Dítě se brání, kope nohama a křičí „Kája“ Kája“ Káááájááááá!“, tak je situace poněkud odlišná. Okamžik, kdy dítě sedí v sedačce a obědvá polévku, lžící se ne vždy zcela trefí do pusy a naše pokusy o pomoc jsou odmítány s neuvěřitelnou vervou, kdy polévka už neteče jenom po bradě, ale i po stěnách a stropu jsou jen jedním z mnoha případů.

Jedna ze situací, kdy se vždy chytám za hlavu a mám chuť trhat si posledních pár vlasů, je, když mi právě Silvie řekne, až s tím či oním Káje pomůžu. Já tedy jdu a začnu jí narušovat její pečlivou, ale neskutečně pomalou činnost. Většinou se to neobejde bez řevu, často následuje žalování mámě, že ten padouch táta zase udělal to či ono. A pak následuje i napomenutí od Silvie: „máš ji nechat, ona to dělá sama…“

Však každým dnem mne něco udivuje a to velice pozitivně. Třeba to, že se Kája opravdu svlékne, vyčůrá, oblékne a jde vylejt nočník mne udivovalo před týdnem. Ale zrovna včera po sobě ještě spláchla záchod. To mne opět lehce šokovalo…

Je nádherné, jak se jí slůvka a myšlenky formují a dávají dohromady a dostávají význam. Pantomima pomalu a jistě ustupuje a čím dál tím víc se s Kájou dá bavit jak s „velkou holkou“. To že mi ve své dětské kuchyňce udělá kafe, které namíchá ze správných ingrediencí, udělá na něm pěnu i pěkně ocukruje.. to už je normálka.. ale dneska ráno, čistím si v koupelně zuby a Kája stojí ve dveřích a tak na mne upřeně kouká… tak na ni taky koukám a ptám se: „copak je Kájo?“ a dostal jsem odpověd naprosto všední, avšak protože vycházející z jejích dětských úst, tak také naprosto šokující... Odpověď zněla: „Nič.." následováno okouzlujícím úsměvem a odchodem si dělat svoje.