Taková skoro "otcovská" dovolená

Tak mi pomalu končí moje skoro tří měsíční „dovolená“. Navíc ještě neplánovaná dovolená. Ale nemohu si vůbec stěžovat. To, že se z plánovaného jednoho měsíce hledání práce nakonec staly měsíce tři, mne vlastně vůbec nevadí. Důvod je více než jasný. Karolínka. Za ty dva a půl měsíce jsem si ji užil více než za celý první rok jejího života. A to i přes to, že ze začátku jsem taky byl víc doma, než v práci. A to jsem ale ještě pracoval. Celkem vzato jsem za ten vyhazov téměř vděčný.


Karolínka je úžasná malá osobnost. Měl jsem možnost to pozorovat tak zblízka, až jsem si radši chtěl držet odstup. Ale to nešlo. Ne s naší dcerou. Stává se z ní mladá slečna, která ví co chce a umí si to „vzít“.

Se Silvií jsme se dohodli, že jednou ráno vstanu já a následující den zase ona. A tak pořád dokola. I když i tak jednou Kája vstává už v šest a jednou v osm a samozřejmě si závidíme, když zrovna jeden vstává v šest a druhý den si Kája vychrupkává do osmi... Ale není to moc často. Karolínka je spravedlivá. Většinou vstává v sedm. Ona vůbec je spravedlivá, ale o tom jsme již tuším psali. Pusinky rozdává oběma stejně, pohlazení taktéž. Občas i krmit požaduje od jednoho a pak od druhého... horší je, když to požaduje během jednoho krmení. Musíme u ní sedět oba a jednu lžičku já, jednu Silvie. Karolínka si nás posadí na židli, ukáže na ni a udělá AAAAAAAaaaa!!! Hned víme co nás čeká a ani se nesnažíme odmlouvat. Dobře, přiznávám, občas tu tendenci máme, ale jsme na ni bohužel už dneska krátcí. Ale pořád jsem optimista a doufám, že se to zlepší...

Kdybych měl popisovat vše nové co umí... asi by to byl příliš dlouhý článek. Je toho hodně a moc. Navíc si nepamatuji přesně, co jsem psal před měsícem. Ale co mne dokáže rozesmát.... Když Kája začne couvat. Udělá pár kroků dopředu, zastaví se a pak pomalu jde pozadu. A taky to často dělá, když na ni zavolám. Stojí metr přede mnou a já ji lákám na výměnu pleny. Ona se na mne podívá tím svým kukučem a začne pomalu couvat. Pravda, ne vždy. Občas se otočí a upaluje pěkně popředu a pěkně rychle.

Mezi všemi jejími hračkami je evergreen stavění kostek. Všech. Dřevěné má moc ráda. Vydrží se na mne koukat, než postavím pořádně vysokou věž (někdy se snažím aby to nějak vypadalo, někdy jen stavím přímo kostky na sebe) a pak s vítězoslavným úsměvem věž zboří, chytne mne za prst, položí mi ruku na nejbližší kostku a můžu (musím?) stavět dál. Ale její milované kostky jsou ty hadrové. Ty zvládne bořit celé dopoledne. Stačí se ji zeptat, zda budeme stavět kostky, ona kývne, řekne „hm!“ a jde pro ně. Trvá na tom, že já musím sedět v tureckém sedu, postaví se metr přede mne a pomalu mi zacouvá do klína, kde se usadí a nechává si znovu a znovu stavět věž, kterou může bořit. S tím kýváním je taky sranda. Kroutit hlavou umí už dlouho. To ano je však docela nové. Nicméně ví přesně jak a kdy jej používat. Například, když ochutnává jídlo. Ona nikdy nezačne rovnou jist. Kdepak. Nejdřív malou porcičku do škvírky mezi rtíky, pak poválet na jazyku a na patře a my rodiče čekáme na ortel. Jsme šťastni jak blechy, když se ozve „hm!“ a kývne a hrůzy by se v nás nedořezali, když začne kroutit hlavou, jako by si ji chtěla vyšroubovat. To totiž víme, že jídlo můžeme vyhodit. Toho už se ani nedotkne. Radostně kýve večer, když se jí ptám, zda se jdeme mýt. Kýve celou cestu až do koupelny, kterou uběhne, ještě než já vůbec vstanu a vydám se za ní. Dneska ráno jsem měl službu já. Ráno je tak 75%ni šance, že se Kájinka vykadí ještě před prvním přebalením. Tak ji očichávám a nic... podívám se jí do očí a ptám se, Káji, kakala jsi? Kroutí hlavou.. jasně, to jsem věděl předem, jen ji zkouším. Káji, budeš kakat teďka? Kroutí hlavou. „Mám ti teda vyměnit plenu?“. Radostne přikyvuje... Tak ji přebalím, usadím do židlicky a otevírám přesnídávku, když ucítím onu známou „vůni“ a není to ta přesnídávka. Tak se ptám: „Káji, ty jsi právě kadila??“. Ona kýve jak snad ještě nikdy a navíc si u toho tleská. Myslel jsem, že mne klepne... Aspoň, že po přebalení ji může člověk dát tu plenu a ona ji odnese do koše. Ale trochu se bojím, až a co tam všechno sama začne nosit, až ji pleny už nebudou uspokojovat.

Ukončit toto povídaní bych měl asi popisem toho, jak končí náš den s Karolínkou. Víme, že dítě, aby lépe usínalo potřebuje mít svůj rituál. Chvíli po šesté se zeptám Karolínky, zda se chce jít umýt. Svlékání máme nacvičené již dlouho. To je okamžik. Vykoupeme se, zabalíme do osušky a předáváme mámě k namazání a zapyžamování. Já mezitím připravím kaši. Té dle nálady sní jednu až čtyři polévkové lžíce. Následuje čištění zubů. I na to má již Kája svoje gesto. Jezdí si ukazováčkem v puse. Pak většinou ještě cucnutí mléka od Silvie a pak už mne volá. Ja přiklušu, pochovám, zahučením a ukázáním na postel mi dá najevo, že již o mé objetí nestojí, v dalším povelu mi ukazováčkem přikáže pustit hudbu z oslíka, pustit kolotoč, chytne mi jednu ruku, kterou si položí na břicho, druhou na hlavu a ukáže mi, že chce hladit. Když je dobrý den, tak spí během pěti minut. Když je horší, tak patnácti i třiceti minut. Horší je, když ji rituál narušíme tím, že nejsem doma, čili v pátek. No, Silvie s ní bojovala více jak devadesát minut, než ji nechala uřvat...