čtvrtek 17. ledna 2008

Poporodní pařba

Silvie před porodem chodila na předporodní kurs. Učili je tam různé cviky, techniky dýchaní, techniky tlačení a další techniky, které jim měli porod usnadnit. Dávali jim tam taky všelijaké dobré a užitečné rady, jako například čtrnáct dní před plánovaným termínem porodu si dát na postel pod prostěradlo igelit. Aby až praskne voda, nebyla celá postel vytopená. Ještě že jsem tuto radu neposlechli. Jinak by Silvie měsíc spala na igelitu a navíc ještě úplně zbytečně. Taky radili mít v autě ručník či igelit. Kdyby voda praskla tam... No, my měli nakonec takovou honičku, že jsem to nestihl... :-D

Ale to příliš zjednodušuji. Ty kursy určitě byly přínosné.
Hned z několika důvodů. Jednak opravdu se spoustu věcí naučila, jednak se připravila na to co ji čeká (i když na to co ji opravdu čekalo, ji nedokázal připravit asi nikdo) a jednak tam získala několik nových známých.

Jeden z kursů byl i pro nastávající tatínky. Takže jako jeden z nich jsem tam byl též přihlášen. Ono s tím, že já a porod... Já snad odjakživa byl přesvědčen, že u porodu být nechci. A Silvie byla přesně opačného smýšlení... Totiž, že tam být musím. Však za těch osm let spolu, jsem si na tu myšlenku natolik zvyknul, že jsem se tam nakonec téměř těšil. No dobře.. ne tak docela. Bál jsem se, aby nakonec doktor neměl víc práce se mnou, až mu tam omdlím, spadnu na stolek s připravenými operačními inštrumenty, zabodnu si skalpel do ruky, tampon zarazím do nosu, vyrazím zub a rozkřesnu hlavu. Bál jsem se, že mne tam Silvie tak moc chce jako oporu, že nakonec musím zákonitě zklamat...

I když to nemuselo dopadnout tak tragicky. Hodně záleželo na tom, jak to ponese ona. My dva totiž máme úžasnou vlastnost. Občas přijde vhod, občas je však i na obtíž. Naše citové zabarvení jsou jako magnety. Ovšem stejné polarity. Čili se odpuzují. Abych to vysvětlil na jednoduchém příkladu. V televizi dávají film. Již mnohokrát jsem ho viděl a vždy u něj řvu jako lev. Třeba Forest Gump. Fakt nekecám. Vždy mne to strašně moc dojme. Silvii taky. A tak když na něj koukám, tak řvu. A když na něj kouká Silvie, tak řve. Ale když jej sledujeme spolu, tak... nojo... tak jeden řve a druhý ne. Nikdy jsme si ještě nepoplakali spolu. Vždy když Silvie bulí, tak najednou na tom nevidím nic dojemného a mám potřebu ji utěšovat. A přesně stejně ona. Když začnu já dřív, tak mi utírá slzy a věnuje se mně a zapomene, že jí to taky má dojímat.

A ještě v rychlosti jen jeden příklad. Naše svatba. Celou dobu před svatbou jsem byl nervózní. Silvie kliďas. Dva dny před svatbou Silvie začala s tím, zda to nezrušit nebo neodložit.. a já že ne. Získával jsem kontrolu nad situací a hlavně nad sebou. A v den svatby byla ona jako uzlík nervů. A já? Já zapomněl, že bych měl mít trému. Nevěděl jsem, proč bych ji měl mít. Přišlo mi to tak jasný a bezproblémový... Až na to, že jsem plánoval "zažertovat" při říkání ano a to jsem nakonec (naštěstí) neudělal. Ale Silvík, když měla říct ano... ale to už je na jiné vyprávění...

A tak dobře, ještě třetí a poslední příklad. Jedeme v autě. Jiné auto mi udělá myšku. To si nenechám líbit. Teda ne že bych ho honil, ale v bezpečí vlastního auta, když mám jistotu, že to neslyší mu řeknu několik vět pěkně od plic... A to se Silvii nelíbí. Hned reaguje, že to nemám dělat, že on to neslyší a že... a že.. a že... Ale při stejné situaci, kdy už jsem natolik unavený, že mi to je jedno a nemám ani sílu cokoliv říct, vyskočím metr dvacet, protože to něžné stvoření vedle mne, které jinak onoho druhého nic netušícího a neslyšícího a prasácky jedoucího řidiče obhajuje z plných plic řve "XURÁXX". Já málem dostanu smyk, málem zabiji sebe, ji a pár dalších účastníků silničního provozu včetně chodců na chodníku... a co myslíte.. Hned ho obhajuji, že si mne asi jen nevšimnul, že jen spěchal a že přeci nemusí tolik vyvádět... :-)

Takže zpět na začátek. Bál jsem se k porodu. Jasně. A byla tu však tedy jistá možnost, že zatím sebevědomá a nebojící se manželka zpanikaří a přijde o svoji statečnost a tak se role opěrné zdi budu moci ujmout já sám...

Nicméně zatím jsem tomu moc nevěřil. A na tom školení pro tatínky mi to taky dvakrát moc nepomohlo. Já se nejdřív smál, co nás tam jako budou učit.. dýchat???.. a ono opravdu ano. A jak se to potom při tom třicetihodinovém porodu hodilo. Ale taky nám vysvětlovali, co se bude dít, jak se to bude dít a co uvidíme a co bychom vidět neměli. A to, co bychom vidět neměli, nám poslali na obrázcích. Jistě. Ze samozřejmých důvodů to nebyly fotky, ale jen černobílé obrázky... Ale při pouhé představě, že ženskou kvůli porodu nastřihnou, mi běhá mráz po zádech a koukat se na to opravdu nemusím.. Ale koukal jsem. Bohužel.

Na tom školení bylo asi patnáct párů. Ženy seděly na velkých cvičících míčích a muži za nimi na židlích. Byla to prostá místnost jako v každém druhém bytě, bez výbavy, aby se tam vešlo víc lidí, s modrým kobercem, na kterém v pravidelných mezerách byly žluté puntíky...

A tak obrázek s náznakem toho jak a kde se nastřihuje, koloval lidmi. My seděli - sledováno dle kolování obrázků - až na samém konci. A jak vyprávěla, jak to probíhá, a jak jsem si to představoval, a jak jsem koukal na ten koberec, jak periferním viděním jsem sledoval všechny ty ženský, jak hopsají na těch míčích, tak mi začal hopsat celý svět. Z onoho modrého koberce začaly vystřelovat žluté puntíky jako silvestrovské ohňostroje. Bylo mi vedro a ... a mdlo... Zavřel jsem oči, což pomáhalo. Akorát jsem všechny zvuky slyšel jako by skrz dlouhé potrubí. Tak prázdně a dutě...

Naštěstí to přešlo, než ty obrázky dorazily až ke mně. Ani nevím proč jsem se na ně díval. Ale to už mi bylo dobře a docela mne to zajímalo. A snad i trochu pud sebezáchovy, že jsem si říkal, radši se opravdu teďka trochu připravit na to, co má přijít. Kdybych jen tušil, co přijde... Totiž, že se těmi obrázky stresuji naprosto zbytečně...

Ale proč jsem vůbec toto vše začal psát. Proč vyprávím co bylo před porodem, když se příspěvek jmenuje "poporodní pařba"... Protože na tomto školení nám řekli, že ten porod je záhul nejen pro maminky, ale i pro tatínky. A tak ti by měli využít situace, kdy bude novopečená maminka v porodnici a jít se nějak vyřádit. Nějak odbourat stres. Ať už nějakou fyzickou prací, adrenalinovými sporty či třeba hospodou. Mne se jevila nej ta poslední varianta.

Plánoval jsem oslavy ve velkém stylu, pokud možno na několikrát s co nejvíce lidmi. Hmmm... velké oči jsem měl. Napevno jsem byl domluvený jen se Zdeňkem. S tím to bylo naprosto nejvíc nutné. Totiž... Zdeňka znám nějaký ten rok a mívali jsme období, kdy jsme spolu komunikovali téměř pořád a pak byly útlumy, které trvaly od několika dní po týdny až měsíce. A v jednom takovém útlumu jsem si vzal Silvii. A jelikož s ním nekomunikoval, tak ho ani nepozval na svatbu ani nic podobného. A jelikož on si bral Danielu v době, kdy jsme zase komunikovali velice živě, já jsem na jeho svatbu šel. A tak sem mu přislíbil aspoň oslavu mého potomka. Měli jsme napevno a nepřesunutelně domluvených několik termínů s ohledem na plánovanou dobu porodu.. a logicky jsme všechny prošvihli. Neb Káje se nechtělo na svět a vůůůůbec ji nezajímalo, že táta chce jít na pivko se strejdou Zdendou...

A tak v průběhu těch deseti dnů, co jsme přenášeli, takovýchto termínu nedopadlo hned několik. Poslední, ten který vypadal na tutovku byl stanoven na osmnáctého, protože jsme ráno šli na vyvolání a tak jsem plánoval, že ve čtyři se půjdu domů osprchnout a pak večer hurá na pivko. Zdeněk si domluvil v práci na další den volno a chválil si, jak to dobře dopadlo, že být to o den později tak bude problém, neboť den následující má důležitý meeting a tam musí přijít, čili nemohl by jít chlastat. Jasně, i tento termín padnul. Tušil jsem to již ve tři odpoledne (i když jsme byli domluveni na sedmou), ve čtyři jsem měl již víceméně jistotu a pak už nebylo o čem diskutovat.

Takže v den, kdy se Kája narodila sem nikde nepařil. Jednak proto, že Zdeněk ten den nemohl, jednak proto, že jsem přišel domů úplně mrtvý, dal si panáka, rozeslal lidem fotky, přijal gratulace a šel spát. A ani den následující to nevyšlo. Tak až v pátek. Ale po předchozích dnech jsem byl úplně, ale úplně mrtvý. A přitom jsem tak moc chtěl slavit. Chtěl jsem radost sdílet s kamarády. A tak jsme aspoň na skok jeli ještě se Zdeňkem na Zvonařku za Kozlem. Akorát, že zrovna ten den se tam sešlo víc lidí, než je zvykem a většinu jsem jich moc či vůbec neznal a měl jsem hlad (čtyři dny jsem vlastně nejedl) a usínal jsem za chůze, tak jsem se po krátké chvíli vypařil. Tímto se ti Kozle omlouvám. Známe se snad dost dlouho na to, abys to nebral osobně. Být tam jen ty a Lukáš, tak vás posadím do auta a jedem pařit ke mne...

Když jsme dorazili domů, šli jsme se najíst do číny. První jídlo po tolika dnech přišlo vhod. Pak jsme se odebrali k nám a tam vypili nejednu caipirinhu (takto označená slova či fráze jsou vysvětlena ve slovníčku) (čti kajpiríňa), což je brazilské národní pití. Rozmačkané limetky, cukr z třtiny a pálenka z cukrové třtiny cachaca (čti kašasa). Ani nevím, kolik jsme jich dali. Koukali jsme na počítači na seriál „My name is earl“, který za moc nestál, neboť třetí řada je dost mizerná. Pak se Zdenda zvedl, že razí domů, já si dal ještě jeden drink a ulehnul do postele. Kolik bylo, nevím...

A to vlastně bylo vše. Mé plány, že půjdu oslavit s bývalou prací, se současnou prací a s dalšíma lidma jaksi vyznělo do prázdna. Ale myslím že se tolik nestalo. Jsem rád, že jsem to zvádl aspoň se strejdou Zdeňkem a že i Kozla a Lukáše jsem potkal...

Žádné komentáře: