Vítání občánků

Ve věku krásných necelých čtyř měsíců, se Karolínka stala občánkem Žižkova. Někdo může namítat, že to není zas až taková sláva, ale nemá pravdu. Je to sláva a veliká... Především pro samotný Žižkov, že do svých řad může přivítat naší Káju...



Poslední dobou mi přijde, že jsme na žižkovské radnici jako doma. Nejdřív naše svatba, potom svatba Tomáše Durdíka a nyní vítání občánků. Především ty dvě poslední události se konaly týden po sobě. Snad proto ten nezcela přesný pocit.

Všichni tři jsme se dost a dost těšili. Kája asi nejmíň, ale to ji myslim můžeme prominout. Maminka byla již od rána nervozní a tatínek lítal jak holub na věži, aby všechno stihl. Ale jelikož je opravdu moc šikovný, i jako holub na věži, tak všechno klaplo a několik málo minut před ceremonii jsme již seděli v předsálí a čekali, co bude dál. Nebylo dlouho nic...

Kája klasicky v autě usnula, nyní se teplem probudila a začala pozorovat všechny ty děti kolem a zcela jasně jsem ji viděl na tváři ten uspokojený výraz, kdy si byla vědoma, že je opravdu ze všech nejkrásnějsí. A jak si užívala ty závistivé pohledy osatních matek, když porovnávali svoje dítě s Karolínkou.

Dost dlouho jim to trvalo a tak Kája a většina dalších prcků dostala žízeň. Konalo se hromadné kojení. Byl to zajímavy pohled.

No a pak nás postupně nahnali do obřadní síně, paní co hrála nám na svatbě, co hrála Tomášovi na svatbě teď hrála Karolínce, dokonce kolem pobíhal i stejný pan fotograf. Pěkně jsme se usadili a zaposlouchali se nejdříve do přednesu již odrostlejších dětí, co byly asi též občánci Žižkova a následně do projevu paní místostarostky. Všechny nás to moc zajímalo.. Kromě naší Karolínky. Ta se rozhodla, že nám poví úplně něco jiného. Vlastní projev. A v tom nadšení strhla ještě další jedno mimčo a tak dvojhlasně překřikovaly ten oficiální projev. Nikoliv však nadlouho. Byly požádány, aby se šli projít a uklidnit. To dá rozum, že Kája sama jen tak někam jít nemůže, a tak vzala mamču a šly.
Nicméně pár minut hry na čmeláka ji zaujalo natolik, že zapomněla, že nám všem něco chtěla říci a tak paní místostarostka dořekla co chtěla, pak si vyvolala jednu maminku za druhou, nechala je i s tatínkem podepsat do takové velké knihy, dala jim "certifikát" o pravosti žižkovského občanství a propustili nás domů.. Z domova jsme odcházeli jen jako dva občané Žižkova, ale vraceli jsme se tam již tři..

Více...

Starbucks v Praze!

Že hodně a rádi cestujeme a výletujeme, je samozřejmě známo. Teda aspoň myslím. A ve stejném duchu se snažíme vychovat i našeho potomka. Kája má velkou výhodu, že zatím co já mohu vycházkovat jen o víkendu, ona může být venku každý den. Ať již se strejdou Honzou nebo se Silvií. A tak alespoň o víkendech se k nim přidávám a vyrážíme ven...



Tento víkend jsme se rozhodli, že navštívíme kavárnu Starbucks. Po svých cestách po Americe ji Silvie objevila a oblíbila. A jelikož po dlouhé době čekání ji otevřeli konečně i v naší zemičce, tak to byla nezbytnost se tam vydat.

Ten den byl pro Káju plný věcí, které podnikala poprvé. Začalo to tím, že poprvé v životě jela autobusem. Nelze říci, že by z toho byla nějak odvázaná.. nebo snad znechucená.. kdepak. Ona celou cestu prospala. Takže první cestu si moc neužila. Vystoupili jsme u Rudolfina a šli přes most na Malou Stranu. I to bylo její poprvé. Dosud se vždy pohybovala jenom v okolí domova. Takříkajíc co by kamenem dohodila. A ten den byla daleko předaleko.

Po krátké procházce ve Vojanových sadech, jsme konečně dorazili na Malostranské náměstí, kde Starbucks otevřel svoji provozovnu. Záměrně píši provozovnu a ne kavárnu, protože to tak přesně cítím. Vím, že Silvie se mnou nebude souhlasit, vím že má Starbucks ráda a nechci se s ní hádat. Nechci to hanit, abych se ji dotknul. Proti gustu žádný dišputát... Nicméně, já si pod slovem kavárna představuji asi dvě věci. Buďto pouliční bistro, někde v Lisabonu či v Paříži s výhledem na Eiffelovku, kde číšník, kterému nerozumím ani slovo mi přinese miniaturní hrneček kávy, ve které stojí lžička, jak je mok silný. Tu kávu, ačkoliv jí je sotva náprstek usrkávám dobrých třicet minut a odcházím s bušícím srdcem... Případně, kdybych se měl pohybovat ve více domácím prostředí, tak místnost, kde je ticho, snad hraje trochu hudby, může být swing, já sedím v polstrovaném ušáku, přede mnou malý stolek a na něm hrnek s krásně napěněným kapučínem. Já čtu noviny, případně knihu a krásně relaxuji...

Bohužel Starbucks takový není. Zračí se v něm dnešní doba, zračí se v něm Amerika. Doba je uspěchaná, sotva se zastavíme, raději postojíme, než bychom poseděli a tak i Starbucks je fastfood, kde místo hamburgerů vám vydají kafe. V naprosté většině případ do kelímku, protože se počítá, že opravdu neposedíte, ale vezmete si jej s sebou. Amerika je zase velká země, kde mají rádi všechno velké a tak i kafe člověk nedostane piccolo, ale 0,4 litru. A to je na mne moc. To nevychutnám. To mne naplní tak, že zbytek už se nutím jen dopít, ačkoliv nemám chuť...

Sednout si tam není kam, protože se davy hrnou ven a dovnitř, u pokladny vás postrkují, spěchají na vás, že vy ani nevíte předem pořádně co si objednáváte...

A bohužel Kája, už když jsme se blížili, tak dostala hlad a dávala to pěkně nahlas najevo. Takže ne, neužil jsem si to... Ale nešli jsme tam kvůli mne, ale kvůli Silvii. Obávám se, že tím, že to na mne působilo tak strašně negativně, že jsem i já působil negativně na Silvii a to mne mrzí. Navíc brečící Kája jí též nepřidala na dobré náladě. A tak věřím, že Silvie tam vyrazí opět, tentokrát beze mne, případně tak, abych doma hlídal Káju a užije si to mnohem víc. Ale každopádně to bylo poprvé, co Kája byla s námi na kávě.

Cestou domů jsme to vzali přes Petřín (na Petříně to bylo Kájino také poprvé) na tramvaj a vedle mne v ní seděla holka, co pořád kašlala a smrkala. Byl jsem rád, že nejde zabít pohledem. Protože by ji jinak Silvie rozčtvrtila a zničila. Ale chápu to a jsem rád, že našeho potomka brání.



Více...

Návštěva u doktorky - Druhé očkování

Jit k doktorovi je vždycky nepříjemné. Buďto tam jdeme, protože jsme nemocní, a to je samo o sobě nepříjemné nebo tam jdeme na preventivní kontrolu, kde doktorka může zjistit, že jsme nemocní a to je pak taky nepříjemné. Vlastně kromě doby, kdy jsem chodil do školy a doktorka mi dávala razítko na omluvenku - a to i když jsem nebyl nemocný, tak si nedovedu představit, jak by to mohlo být u doktorky příjemné.

A co když tam teprve jdeme s malým dítětem a nedejbože dokonce na očkování...


Já se přiznám, že nemám nic proti očkování, naopak, myslím si, že to je úžasná věc. Druhá strana mince je, že takovému dvouměsíčnímu prckovi to může udělat krátkodobě pěknou šlamastiku s organismem. Nicméně lepší dva dny horečka, než ve dvou letech na něco umřít. To je můj názor...

A tak jsme v úterý byli již na druhém kole očkování. Ono se tak napůl vždy těšíme, protože doktorka taky Káju změří a zváží, o což se u nás doma zavírají sázky, jak Kája hezky roste a přibírá. Navíc se lze doktorky zeptat na spoustu věcí, které nás trápí a které nám ona vždy vyvrátí. To to je příjemné na té návštěvě. Ale pak ono samotné očkování. Minule Silvie radši odešla, tentokrát zůstala, ale vypadalo to, že se rozeřve minimálně jako Karolínka. Byla však nakonec statečná holka.. teda... Mám na mysli Silvii... Kája řvala, jako by ji na nože brali. A přitom ji brali na jehly. Ale jak moc ji chápu. Uvědomuji si, že jsem se usmíval. Nikoliv ze sadistických důvodů, nikoliv protože jsem jí to přál, ale protože jsem ji chápal. Jak já nenáviděl a vlastně stále nenávidím očkování. Kolikrát jsem omdlel...

No, Kája je statečná... Tím bych to uzavřel. A navíc, podobně jako minule, tak i tentokrát dva následující dny prospala. A musím to zaklepat, opět neměla žádnou reakci. Má ten vpich trochu zduřelý a zarudlý, ale to opravdu nic není... A tak jsme všichni rádi, že to máme za sebou.

Na cestě Dosud všichni víceméně klidní. Dokonce i mamka…

			Kája ze všech nejklidnější. Nevědomost je sladká…
			Vážení Za dobu na tomto božím světě již přibrala dvě kila.
			Měření Nejdříve to vypadalo na klidnou záležitost…
			...ale nakonec jsme si též užili trochu dramatického křiku.
			Okamžik oddechu, kdy jsme všichni nabírali nové síly
			Nejdříve ještě krátké a studivé poslechnutí, zda to někde nešelestí více než by mělo...
			… a pk již samotná včelka… To bylo pláče, to bylo slz… ale jak byl intenzivní, tak byl krátký…

Více...

Dva mílové kroky...

Každým dnem dochází k nepatrným krůčkům v životě Karolínky. Jen některým z nich lze říkat milníky. Ovšem minulý týden ke dvěma rozhodně došlo. Jednak se naučila brát věci do ruky a jednak zvedá hlavičku, když leží na bříšku.



Není to tak, že by již dokázala vzít dudlík a strčit si ho do pusy, je to asi víceméně ještě nevědomé, ale když její prstíky zabloudí na rachtátko, tak jej uchopí a začne s ním cvičit. Pohyby nejsou ještě zcela koordinované, o tom svědčí fakt, že se předmětem občas praští do hlavy a úplně se toho lekne a někdy i rozbrečí, ale je to další krok. Dokáže se barevnými udělátky na chvíli zabavit. Kouká na ně zblízka, máchá s nimi a občas i odhodí. Ještě má před sebou sakra velký kus cesty, než dokáže očima předmět zaměřit, rukou uchopit a například nasměrovat do pusy, ale.. až to přijde, budeme se chvíli radovat jak moc je šikovná a potom již jen zoufat, co to zase spolkla a jak to dostaneme ven...



A jak krásně drží hlavičku. Už hezkou řádku dní bojuje s gravitaci více či méně úspěšně, ale vítězství jsou stále častěji na její straně. Teď již dokáže ležet na bříšku, zvednout hlavičku a rozhlížet se kolem. Občas ještě narazí nosem o podložku, jak gravitace přeci jen zvítězí, ale znovu a znovu bojuje a kouká na nás a užívá si, jak ji chválíme a jsme z ní celí na větvi. Nemá ještě dostatečnou výdrž a její snaha se občas změní na neskutečný řev, ale blíží se doba, kdy nejen že zvedne hlavičku, ale zvedne se celá a my ji budeme muset honit.. nejdřív jen po bytě, ale později tak obecně všudemožně... skoro si říkám, že současný stav je lepší...



Více...