čtvrtek 17. ledna 2008

První Příspěvek - jak to všechno začalo a proč vlastně vznikly tyto stránky

Tak dneska je to - počítáno na týdny - měsíc a jeden den a pokud počítáme dle kalendáře, tak bez dvou dnů měsíc, co se Karolínka narodila. Je to neuvěřitelné, jak rychle to utíká.

Ten první měsíc jsem skoro celý mohl trávit s ní doma. Naštěstí to vyšlo tak hezky předvánočně, že ten měsíc mi sebral jen 14 dní dovolené. A byl to krásný měsíc, kdy sice nemůžu říci, že bych si odpočinul od práce, protože nejde rozpoznat, zda myslím práci jako pracovní proces ve společnosti Zentiva, kde pracuju nebo "obecnou" činnost, kterou jsem vykonával při poskakování kolem našeho malého tygříka. Nebo budeme-li se řídit čínským kalendářem, tak kolem našeho malého prasátka. A ono to možná vystihuje přesněji.... Ne, prasátko je docela tiche... tam zase je přesnější ten tygr.. nebo lev, nebo pavián, nebo... Jak občas říkám, meli jsme si pořídit opičku. Vypadá podobně a aspoň tolik neřve. Protože zvířata to mají v genech, chtějí-li zachovat život, musí mlčet. Matku přivolávají tichým kníknutím.. co bych za takové kníknutí nedal. Ale ne, zrovna člověk musí být jediný tvor, který se o tolik liší od zbytku přírody. Dobře, spousta odlišností může být příjemná, ale ten řev do nich zrovna nepatří... :-) Ale asi to holt patří k dítěti a tak si na něj doma zvykáme. Silvie sice neustále opakuje, jaké je to (i ten řev) požehnání, ale když jsem včera přišel domů, kde byla sama s dítětem, které vydrželo více jak čtyři hodiny v kuse řvát... no, radši jsem se ji neptal, zda to je stále ještě požehnání, či už to je trest :-)

Ale jak jsem říkal, uz je to měsíc, co je Karolínka na světě. Sice ten měsíc pekne rychle utekl, ale i tak to bylo pěkně dlouhé. Ono všechno bylo nějak dlouhé. A nejdelší byl ten porod. Ne nadarmo se slovo "porod" v žargonu používá k vyjádření něčeho co bylo obtížné, co nešlo jen tak lehce... A tak nelze jinak, než říci, že "ten náš porod byl pěkný porod... "

Celou dobu jsme se připravovali, jak to přijde, typovali jsme datum, ja jezdil už čtrnáct dní před termínem do práce autem, abych se mohl rychle vrátit, kdyby nadešla ona chvilka, cvičili jsme cestu do porodnice, abychom to pak všechno stihli... a čas plynul a tekl a sunul se dál a dál. To, že nevyšly odhady termínů příbuzných, které byly o týden před naším ofi termínem mne neudivovalo. Ale pak jsme prošvihávali jeden termín za druhým, včetně těch lékařských. Pak jsme prošvihli i moje dva termíny, s tím že jeden z nich byl o týden po tom oficiálním. A tak už to začalo být příliš dlouhé a už to vypadalo, že Silvie s Karolínkou budou trávit Štědrý večer v nemocnici. Teda pokud vůbec do té doby porodí.

A tak deset dní po termínu se šlo na umělé vyvolání. Takže žádný stres, jak jsme čekali, žádná prasklá voda v posteli či v autě... kdepak. Ale brali jsme to sportovně. Slyšel jsem, jak ženský co šly na vyvolávání, dostaly pilulku a za tři hodiny držely potomka. Ale to bychom nebyli my, aby to nebylo úplně, ale úplně jinak.

Po osmé jsme nastoupili do nemocnice a v devět Silvie dostala prášek. V deset hodin začínaly kontrakce, které pořádně ani necítila, ale monitor je již ukazoval. Vypadalo to nadějně. Za dvě tři hoďky už o sobě kontrakce, které přicházely po deseti až šesti minutách dávaly vědět. Avšak Silvie se neotevírala. V odpoledních hodinách jsme měli kontrakci každé tři minuty, ale "vrátka" byla stále pevně uzavřena. A čas plynul. Spoluležící se Silvií na pokoji, která dostala prášek v téže době, neměla kontrakce a Silvii záviděla, že ona to bude asi mít rychleji za sebou než ona... Jak moc se mýlila... K večeru, v sedm hodin, byla již Silvie silně unavená a vyčerpaná. Kontrakce neslábly a ona se neotevírala. Tak kolem osmé přišla sestřička s tím, že dáme inijekci, prý injekci pravdy, která buďto porod urychlý, nebo naopak ztlumí kontrakce. Bohužel neudělala ani jedno. Odcházel jsem z porodnice domů někdy kolem jedenácté. Celou dobu byly kontrakce po třech minutách a teď se frekvence snížila na pět až deset minut. Bylo mi blbé vůči spoluležící tam zůstavat déle, když návštěvní hodiny skončily již před pěti hodinami. Spoluležící již byla docela vystrašená z toho co ji čeká. A stále byla bez kontrakci...

V devět ráno jsem byl již opět v porodnici. Silvie byla připojená na monitor a vypadala hodně zničeně. Ležela na pokoji sama. Spoluležící v noci dostala kontrakce a šup s ní na sál. Tou dobou již měla porod za sebou. Silvie mi tichým, unaveným hlasem vylíčila, že kontrakce po tom, co jsem odešel opět zesílily a neslábly až do rána. Ve čtyři hodiny jí dali něco na uklidněnou, aby se vyspala, bohužel to zabralo až někdy kolem šesté sedmé ráno a po osmé jí již opět dali prášek na urychlení porodu. A stále se neotevírala. Začínal jsem cítit ve vzduchu císaře... Ale i tak jsem si zaplatil sedm stovek, abych mohl být u porodu na sále. A čas šel dál a dál. Před obědem nás poslali na porodní box. Sice jsem doufal, že to znamená, že se to již blíží, ale za těch 24 hodin se otevřela jen asi o dva centimetry. Žádná sláva. Kontrakce každé dvě tři minuty. Střídali jsme různé polohy, zkoušeli jsme teplou sprchu, hopsání na míči... nic.. jen ubíjející kontrakce, které Silvii vždy poslaly až na prah vysílení. Ležela tam a vždy mezi jednotlivými stahy usínala a čerpala sílu. A já s ní. Na dvě až pět minut jsme upadali do blahodárného spánku, aby nás oba vždy probudil první záchvěv přicházejících křečí. A bylo to vždy probuzení šokem. Silvie samozřejmě mnohem víc, ale ani mne nebylo do smíchu.

Po několika hodinách Silvie žádala o epidurál, který ji neschválili. A tak si dál "užívala" kontrakcí. Bylo asi pět hodin, když už prosila, ať ji říznou... ale sestřička i doktorka vysvětlovala, že zatím ještě není důvod. A tak ji nasadili oxytocin. Prý to pomůže. Asi si už dokážete výsledek domyslet. Kontrakce přicházeli každou minutu a trvaly skoro pořád. Monitor, který pro mne neznámou škálou hlídal a měřil kontrakce a který před 24 hodinamy ukazoval hodnoty 40-50 nyní vyskakoval až do závratných výšin o hodnotách 110-140. Jen sledování té cifry mne přivádělo k mdlobám. A to jsem na ně jen koukal. Silvie je cítila...

A tak když po šesté přišel doktor a řekl, že už vyčerpali všechny možnosti a že teď je řada na císařovi, Silvie si oddechla. Já nejdřív taky, ale když jsem pak četl papír, který bylo nutno podepsat - souhlas s císařským řezem - a četl všechny komplikace, ke kterým může dojít, nebylo mi do smíchu. Stát se mohlo téměř vše. Od ztráty dítěte, po ztrátu manželky, jejich reprodukčních orgánů, střev a dalších orgánů až po moji ztrátu rozumu. Uf... Silvie to ani nečetla - neměla na to ani sílu ani chuť - a podepsala. Když ji odváželi, byla strašně ráda a já strašně vystrašený.

Sestřička mi říkala, že za 15 minut je po všem, ať si připravím foťák a vůbec, ať jsem připravený, že už můžu poklidit a zabalit věci a tak... Za patnáct minut po všem.. po čem všem.. snad jen po bolestech a trápení. V tu chvíli a vlastně do té chvíle pro mne ještě byla důležitá Silvie. Neznámého boha jsem vzýval, ať nedělá blbosti a kouká dohlídnout na to, ať je v pořádku. Manželka. Dítě pro mne stále bylo... prostě stále pro mne nebylo. Byl jsem ve stavu, kdy jsem říkal, že pokud se něco bude dít, tak ať je hlavně v pořádku Silvie...
Byla to nejdelší čtvrthodina v mém životě.. aspoň zatím. Tekly mi slzy jak hrášky po tváři a ja to nedokázal zastavit. Strašně jsem se bál a uvědomoval si, jak moc pro mne Silvie znamená. Proto a přesto, co jsme spolu všechno prožili...

Za necelých dvacet minut přišla Sestřička, ať si koukám vzít foťák a jdu foťit. Přiškrceným hláskem jsem se ptal, jak to dopadlo, ona ze dobře. A na moji otázku, zda jsou obě v pořádku se jen usmála a kyvla a že pry samozřejmě... mne to v tu chvíli tak samozřejmé nepřišlo.. ne po více jak třiceti hodinách porodu...

Vešel jsem do místnosti a tam byl křičící obličej... Měl jsem stále zamlžený pohled, ale už jsem se dokázal usmát. Viděl jsem poprvé Karolínku. Moji dceru.





Zabalili ji do zavinovačky, zvážili, přeměřili, já fotil a fotil, ale oko bylo stále zamlžené a ruka se klepala. A tak ne mnoho materiálu je použitelná pro jakoukoli dokumentaci... Avšak už tam ležela, zcela klidná a šilhající na ten svět, který ještě nejen že nechápala, ale ani pořádně neviděla.


Sestřička mi ji dala do ruky, ať ji podržím, než tam poklidí a než ji ponesou matce. Byl jsem na to zcela nepřipraven. A tak bylo zapomenuto na to, jak jsem říkal, že se budu bát ji vzít do náruče, že si první dny k tomu netroufnu..

Ještě jsem ji stihl vyfotit mobilem, abych mohl obeslat příbuzenstvo, na které jsem na chvíli úplně zapomněl, které jsem záměrně neinformoval o tom, že šla Silvie pod kudlu, protože jsem neměl sílu, aby mi psali či volali, ať už s jakýmkoliv obsahem sdělení. Chtěl jsem jim dát vědět, až již budeme vědět, jak to dopadlo...

A tak jsem ji vyfotil a Káju mi opět odebrali a odnesli vedle do místnosti Silvii, od které jsem jen viděl nohy a slyšel, jak je dojatá, když ji vidí a když ji dávají Káju k podržení.

Pak mne poslali vzít věci z porodního boxu a šel jsem čekat na chodbu, až ji povezou na JIPku. Když kolem mne jela, tak jsem se zase začal klepat. Vypadala unaveně, ale šťastně. Ještě jsem za ní utíkal po chodbě, ale ona již nevnímala.. Odpočívala... Tak jsem šel dolů k autu.. a až u něho jsem si všimnul, že mám stále na nohou modré nemocniční návleky...

Poslal jsem SMS a tak i příbuzenstvo poprvé spatřilo Karolínku Košťálkovou...



Pár dálších fotek najdete zde

====================================================================

1 komentář:

Andrea řekl(a)...

Dobrý den! To jsem já, spoluležící Andrea z pokoje na P3! :o) Velkou náhodou jsem narazila na Vaše stránky a prohlížejíce si fotografie miminka jsem se zarazila ... říkám si, to je v Podolí, jé, oni mají číslo 529 (Nelly měla 527) ... hele, tu paní přeci znám :o))) Moc jsem na Vás myslela, dokonce jsem Vás poté v Podolí vyhledávala, ale Vás položily jinam než mne. Myslela jsem na to, jak jste obě holky asi dopadly ... Nyní jsem moc ráda, když čtu Vaše řádky, že vše dobře dopadlo a že máte doma krásnou malou princeznu! Gratuluji k Vaší holčičce! Však ony už jsou holky od té doby vlastně velké slečny, že? :o) Nebudu se rozepisovat, byla bych však ráda, kdybychom se třeba někdy viděli ... Zdravíme a přejeme krásný den jak rodičům, tak i Karolínce, Andrea a Nelly (nar. 19/12/07 v 6:27 hod.)