pátek 18. ledna 2008

Nespavost

Je chvíli po šesté hodině ranní. Sedím již v práci. Tvrdit, že jsem kdoví jak vyspalý, to by byla neskonalá lež.

Ale netrpím nespavostí, i když to tak dle názvu záznamu vypadá. Vlastně nespavostí netrpí nikdo. Všichni jsme jen nevyspalí. Tak se to možná mělo nazývat nevyspalost. Ale to už je teďka nepodstatné. A proč tu tedy sedím? Řekl bych, že většině už to je naprosto jasné, těm kterým ještě nikoliv, tak věřím, že když zapojí trochu mozkové závity, tak že jim to dojde. A pokud se někomu z jakéhokoliv již důvodu přemýšlet nechce, tak to sem prostě napíšu. Bez žádného dlouhého napínání a bez jakékoliv snahy kohokoliv napínat. Neb důvod je tak prostý, že prostší již být nemůže. Tak jen ještě dodám, že pokud někoho napadlo, že důvodem je můj workoholismus, tak ho zklamu. Důvod je, že se o půl šesté probudila Kája a chtěla pít. A jelikož krmení naší šelmičky vždy zabere tak půl hoďky, potom následně chvíle na odříhnutí, potom uspání... tak to bychom byli tak ve čtvrt na sedm a jelikož na půl sedmou mam budíka, tak jsem holt vyrazil rovnou.

Práce, ve které se nyní nacházím má jednu nespornou výhodu a tou je flexibilní pracovní doba. Ač se flexibilní pracovní dobou může chlubit nejeden zaměstnavatel, tak zde to je dotažené... teď nevím, zda psát k dokonalosti či do extrému. Docházku nám sleduje počítač, totiž přesněji - docházkový systém, který sice nejde "očůrat", ale zase je naprosto čestný co se přesčasů týče. V práci musíme být osm hodin včetně půl hodiny na oběd. To znamená sedmi a půl hodinová pracovní doba. Tedy pokud přijdu v osm, tak mi ve čtyři padla. Avšak, přijdu-li v sedm, padne mi již ve tři. A prostou logikou a matematikou lze zjistit, v kolik končím, přijdu-li, podobně jako dnes v šest...

Ale to je jen část výhod našeho docházkového systému. Protože se může stát, že tu musíme zůstat trochu déle. Třeba pokud mám schůzku od tří do čtyř. A přijdu jako dnes již v šest. Tak tu pak nesedím osm hodin, ale deset. A náš naprosto čestný systém mi napíše dvě hodiny přesčasů, které se můžou dle libosti čerpat. A tak příště, mohu přijít v šest, tedy měl bych odcházet ve dvě hodiny odpolední, ale jelikož mam ještě dvě hodiny přesčasů, tak mohu jít vlastně již ve dvanáct. Nebo lze každý den od pondělí do čtvrtka o hodinu déle. Člověk to ani nepostřehne většinou. Ale postřehne to v pátek, kdy již má čtyři hodiny navíc a může jít o tyto čtyři hodiny dřív domů...

A samozřejmě to platí i tak, že když něco potřebuji vyřizovat, ať již ráno nebo odpoledne, tak není problém. I když se dostaneme s přesčasy do mínusu, tak si to potom lze napracovat. Nevýhodou systému je snad jen to, že se přesčasy neproplácí a nelze jich vybrat více jak osm hodin najednou. Nelze to hold čerpat jako standardní dovolenou, třeba týden v kuse. I když ono to jde, ale aby se dodržela ona podmínka, tak by bylo potřeba každý den na skok přijít do práce, pípnout si kartičkou příchod a klidně zase hnedka odchod. Tedy pokud byste onen týden chtěli trávit v Praze, tak to není takový problém, až na tu prudu, že každý den by byl nutný výlet do práce, ale do zahraničí by na čerpání přesčasů asi úplně vhodné nebylo...

A tak tu sedím, pouštím si do uší mongolské pastevce a koukám, že jsem se rozepsal úplně o něčem jiném, než jsem chtěl... Začal jsem psát o nespavosti. O nespavosti naší Káji. Musím přiznat, že už to nejen Silvii, ale i mne trochu znepokojuje... Naše robátko, které prvních čtrnáct dní bylo vzorem, podle kterého by šel brát standard pro určení anděla, nám začíná dávat co proto. Když mi předevčírem ve tři odpoledne volala Silvie, kdy přijdu, že už je úplně hotová, že Kája nezavřela nejen oko, ale ani pusu již od rána raníčka, tak jsem tomu ani nechtěl věřit. Jednak proto, že ten první měsíc byla relativně hodná (úplně hodná byla jen prvních 14 dní) a taky proto, že jsem přišel domů, Kája sice vypadala ufňukaná, ale já si ji vzal do náruče, sedl s ní na míč a ona okamžitě usnula. Ani na okamžik mne nenapadlo, že by Silvie přeháněla, protože pohled na ní byl docela žalostný. Pobledlá, zplihlá a na první pohled unavená a nevyspalá. Tak když jsme již uložili Káju, tak jsem poslal spát i jí. Bylo sice těsně po večerníčku, ale bylo na ni vidět, že to potřebuje. Ostatně já den předtím, když jsem přišel z práce taky zamířil rovnou do postele. Sice jen na hodinu a půl, ale i to hrozně pomohlo...

Silvie se bránila, že musí číst emaily a číst si a já nevím co ještě, ale byl jsem neoblomný. Říkal ji, ať teď jde do postele a až se Kája třeba v deset probudí na kojení, tak potom, až již bude Silvie vyspalejší, může jít k počítači. Nechala se přemluvit a odešla na lože. Tušil jsem, že až se probudí, tak to bude krušné, ale bylo zapotřebí, aby se vyspala aspoň trochu...

Nedá mi to a potřebuji vysvětlit, proč by to mělo být krušné.. Nevím jak vy, ale já miluji odpolední šlofíky. Jsou sice trochu vysněné, protože se mi jen málo kdy poštěstí, ale opravdu je mám rád. Hlavně v létě. Když člověk přijde třeba z práce nebo o víkendu po obědě, lehne si někam na gauč, či na postel, skrz okno jej šimrá sluníčko a člověk okamžitě upadá do limbu... A aspoň mne se při takovýchto šlofících zdají ty nejúžasnější sny, které si navíc ve většině případů pamatuji.. A potom ten pocit, když se člověk probudí, mžourá do sluníčka, třebaže již je pozdější odpoledne, ale slunce je stále vysoko.. den zdaleka nekončí a vy jste krásně odpočatí a vydržíte dlouho do noci... V zimě to není tolik ono, protože již v pět, když přijdeme domů, je za okny tma a máme pocit, že den již nenávratně skončil a jít spát znamená spát až do rána...

No a přesně takovéto dáchnutí si Silvie naprosto nesnáší. Nedokážu říci proč a ani ona ne. Nejčastěji říká, že to je tím, že po probuzení na sebe má vztek a pocit promeškaného dne, kdy mohla zvládnout tolik věcí. Na jedné návštěvě u stínových rodičů (takto označená slova nebo fráze budou vysvětlena ve "Slovníčku"...) jsem se dozvěděl, že toto má již od útlého věku. Že ani jako mimino nechtěla spát, že pořád koukala co se kolem děje a bála se, že jí něco uteče a když se probudila, tak prý řvala, jako když ji na nože bere. Jak toto tchán vyprávěl, tak mi úplně běhal mráz po zádech. Jednak mi bylo jasné, že toto tedy není žádné přechodné období, že si budeme užívat dokud živí budeme a navíc jsem si představoval, jak toto zdědí náš potomek...

A vypadá to, že se tak stalo. Zatímco jeden den Kája prospí od rána do večera a celou noc až do dalšího rána s přestávkami ve spaní, jen aby se najedla, tak včera přes celý den nezahmouřila oko. Celé dopoledne to ještě bylo OK, to ležela v postýlce, povídala si se skřítky a byla hodná. Potom za Silvií přišla na návštěvu Míša Chovancová (Christensenová) a po jejím odchodu se již Kája nespokojila s povídáním si sama se sebou a rozhodla se, že dá svůj hlas na obdiv všem. A vydržela to s malými přestávkami až do půlnoci. Dokonce ani když jsem přišel já domů, tak to tentokrát nepolevilo. Vzal jsem si ji a šel hopsat na míč. Ovšem první dojem, že to pomáhá, byl zapuzen asi za pět minut, kdy i přes houpání Kája začala natahovat. A tak jsem hopsal a hopsal, různě měnil intenzitu hopsání a vyrovnával její natahování a fňukání. Ale vždy, když už to vypadalo, že usíná, otevřela nejdřív na škvírku jedno oko, pak druhé, pak obě oči dokořán a řev. Tak zase rychlejší hopsání, nejdřív přestal pláč, potom se uklidnila a zavřela oči. Na pár minut a celé se to opět opakovalo.. téměř do nekonečna. Kdykoliv byla pořádně vytuhlá a dali jsme ji do postýlky, tak tam vydržela sotva deset minut a opět jsme ji museli vyndávat... A tak jsme se rozhodli, že když to nejde řešit po dobrém, tak že to nebudeme řešit vůbec a nechali jsme ji v postýlce, ať se vyřve. Tušil jsem, že sama od sebe nepřestane řvát. Jakmile se jednou do toho kolotoče dostane, tak to vypadá, že zdědila další vlastnost Silvie - samonasírání a nedokáže přestat. Tak jsme aspoň doufali, že se trochu unaví. Nevydrželi jsme to ale poslouchat déle jak deset minut. A i ty jsme si řekli hned na začátku, že ASPOŇ tak dlouho ji necháme. To bylo druhů pláče. Od naprosto nasraného, po zoufalý, vzlykavý, naříkavý, vzteklý... a tak jsem pro ni šel, sedl s ní na míč a v tu chvíli usnula. Vypadalo to, že se opravdu unavila.. odfrkávala dobrých patnáct minut a když jsem věřil, že už to je opravdu tutovka, tak opět škvírka na jednom oku a začátek natahování...

V tu chvíli mne přepadalo zoufalství. Tak jsem zase začal intenzivněji hopsat na míči a zase to její chmury trochu odehnalo... Ale to bylo teprve osm hodin, já ještě nevečeřel a vypadalo to, že to bude dlouhý večer.. a byl. Opravdu usnula až chvilku po půlnoci. Vypadalo to hodně slibně již chvíli po jedenácté, ale její vnitřní hodiny ji napovídaly, že ještě nemá odslouženo a tak se rozeřvala opět a opět. Dožadovala se mlíka. A tak, když ji Silvie znovu (ten den asi již po dvacáté) nakojila, tak se madam uráčila usnout. Taky aby ne, bylo dvanáct a pět minut..

A spala v kuse do půl šesté.. a proto tu teďka sedím v práci.. a říkám si, co se asi děje doma, zda holky spí, či již opět bojují s nespavostí...

Žádné komentáře: