O ztraceném labuťátku

Praha je velké město se spoustou lidí, obchodů, aut, tramvají a všech dalších možných věcí, ale je také plná zvířátek.


Nejvíc ze všeho je zde asi pejsků domácích. Ti jsou, stejně jako domácí kočičky, moc důležití, mají totiž za úkol rozveselovat a dělat společnost smutným nebo osamělým lidem, a to je hodně významná práce. Žije tu ale také spousta myší, ptáků, ví se o jednom velkém klanu potkanů a někde na Petříně prý žije starý pán krtek, ale toho málokdo viděl. Je starý a pohodlný, společnost nevyhledává, ze sluníčka ho prý bolí oči, a tak se většinou drží doma v teple, jen tu a tam vykoukne, jestli je na světě všechno v pořádku.
Ale tenhle příběh vypráví o ztraceném labuťátku, a to musíme z petřínského kopce dolů až k Vltavě, na Kampu, tam, kde bydlí labutí rodina Peroutkova.
Když se maminka Peroutková uvelebila na vajíčku, měl tatínek Peroutka velkou radost a nemohl se dočkat, až konečně skořápka praskne a on bude mít syna, pokračovatele slavného labutího Peroutkova rodu křtěného vždy jen Vltavou. Jaké však bylo jeho překvapení, když skořápka praskla a z ní nevyletěl krásný labutí mladík, ale kymácivým pohybem se vyklubalo něco malého, tmavého a ruzcuchaného, hlavičku to ještě neudrželo, ale už se to zvědavě rozhlíželo, kde maminka a tatínek lítají. Byla to krásná labutí holčička a když se tatínek z překvapení trochu vzpamatoval, pojmenoval ji Kálinka.
Kálinka rostla jako z vody, však taky na vodě bydlela. Když povyrostla ještě víc, zajímal ji celý svět a dávala rodičům všetečné otázky, až je z toho občas oba bolel jejich dlouhý krk. A protože Kálinka byla opravdu zvědavé labuťátko, brzy ji začal jejich břeh Vltavy trochu nudit a chtěla se dozvědět, co je tam, kde žádný břeh není. A tak ji maminka začala brát na výlety. Cestovaly všude možně, ale nejraději plula Kálinka jen kousek za humna, k Národnímu divadlu. Jeho střecha se pořád krásně blyštěla a to se Kálince tuze líbilo. Jenže byla opravdu moc zvědavá a brzy si prohlédla a znala všechno podél obou pražských břehů. Přicházelo léto a ona pořád přemýšlela, co je tam dál, dál od řeky, odkud chodí všichni ti lidé, přijíždějí velké tramvaje… Měla kamaráda, racka Kryštofa, a tak se mu jeden den svěřila, co ji tak trápí a zajímá. A racek Kryštof, který poletoval všude možně, i když se měl držet hlavně řeky, věděl.. A tak začal vyprávět o krásných ulicích plných světel a jídla, které lidi odkládají a které je moc dobré a o všech možných dobrodružstvích, která tam všude čekají.
A Kálinka dychtivě poslouchala, až zapomněla zavřít zobáček. V noci se jí o tom všem zdálo a když se ráno probudila, rozhodla se, že ten velký svět pozná. Potichu vstala, do chlebníku vzala kousek chleba a vypravila se potají z rodinného hnízda. Štrádovala si to rovnou na most směrem k Národnímu divadlu. Jenomže nevěděla, že co se zdá snadné labutím na vodě, není na souši žádná hračka. Za chvíli měl nožičky celé ucupitané, a to nebyla ani v půlce mostu.
Najednou, kde se vzal, tu se vzal, do cesty se jí postavil strážník a začal pískat na píšťalku. Kálinka o píšťalkách ani strážnících nic nevěděla, a tak ji pořádně vyděsily. Lekla se, roztáhla křídla a vykřikla, jenže v člověčí řeči to znělo jako hrozivé zasyčení. Strážník byl trochu hloupý, labutímu syčení pranic nerozuměl, hrozně se lekl a začal pískat ještě víc a máchat při tom rukama. Jenže když strážník píská a máchá rukama, znamená to spoustu věcí, hlavně pro auta a pro tramvaje, takže se na mostě začaly v tu ránu dít neuvěřitelné věci, nikdo nevěděl, co dělat, někdo popojížděl, někdo couval, každý druhý troubil, cinkal, zkrátka byl to strašný rámus a zmatek a Kálinka nevěděla, co má dělat. Celá její zvědavost byla tatam, slzy se jí koulely z očiček a chtěla zpátky k mamince a tatínkovi.
A strážník zatím volal dalšímu strážníkovi, že je poplach, že se na mostě vyskytl divoký pták a je třeba ho rychle odvézt do ZOO, protože ohrožuje celou dopravu. Byl to opravdu hloupý strážník, co nevěděl, že Peroutkovi bydlí pod mostem kousek za rohem a že žádné ZOO není potřeba.
Ten nezvyklý lomoz na mostě přilákal racka Kryštofa, který zrovna svačil nedaleko. Když uviděl ten mumraj a uprostřed něho nešťastnou Kálinku, spráskl křídla a honem letěl k Peroutkům.
O maminku Peroutkovou se nejdřív pokusily mdloby, tatínek byl zrovna v práci, tak si na kuráž dala štamprličku domácího bylinkového likéru a když ho ucítila dole v blanách, přepudrovala si ještě zobák, narovnala si krk a rozlétla se rovnou na most. Bylo už načase, protože ke Kálince se zatím blížil druhý strážník s velkým pytlem, co je v něm tma černější než noc a už už tam chtěl nešťastnou labutí holčičku strčit a odvézt do ZOO.
Ty holka jedna nezvedená, sykla máma labuť, počkej doma, to uvidíš! Strážníci, jak víme, nerozumí labutímu jazyku ani slovo, tak uslyšeli jen zlostné syčení a viděli velkou bílou labuť, vyjekli hrůzou a uskočili i s pytlem zpět. Máma popadla Kálinku za křídlo, spolu s Kryštofem ji vyzvedli do vzduchu a letěli domů. Však to měli kousek, jen pod most a za roh.
Doma dostala Kálinka co proto, musela uklízet i u sousedů Křidélkových, aby neměla čas na další hlouposti. Ale protože pak byla hodná, předplatili jí rodiče noviny, aby věděla, co se ve světě děje a nemusela zase utíkat zjišťovat to jinam.
Kálinku čtení novin začalo tak bavit, že když vyrostla, stala se profesionální labutí redaktorkou, začala vydávat vlastní labutí plátek „Vltava na křídlech“, který měl a má úspěch nejen v Praze, ale objednávají si ho prý až v Českém Krumlově.
A tak to nakonec všechno dobře dopadlo.