Můj první příspěvek aneb kde jsem se tu vzala...

Svět… Hmmm… tak takhle vypadá. Vlastně je nic moc. Takovej.. rozmazanej. Nejasnej.

A hlavně… Já vlastně netuším, co o něm říct. Ale jsem ráda, že už na něm sem. Těch devět měsíců v tom bytě 0+kk bylo k uzoufání. Cítila jsem se jak někde v Japonsku o období zemětřesení. Si to představte, že devět měsíců se vám třese zem pod nohama. V mém případě navíc zem pod hlavou, protože nevím, jak se to stalo ale jednoho rána se probudím a tam kde předtím bylo nahoře, je teďka dole a naopak, tam kde bylo nahoře je dole. Dovedete si to vůbec představit? A to si ještě představte, že je noc a nejde vám světlo. Ano, celou tu dobu jsem nenašla vypínač od světla. Takže ani číst jsem si nemohla. O televizi nebo internetu ani nemluvě, to tam ještě nemají. A ty zvuky… týýýý zvuky, to bylo něco. Sousedi byli strašní. Chvílema jsem měla pocit, že vedle mne bydlí stádo slonů, potom zase několik medvědů, nade mnou se občas prohánělo něco, co mi připadalo jako když řádí bouřka a ve sklepě jako by prasklo potrubí a pořád to tam žbluňkalo. Opravdu žádný luxus. Takže mi ani tak moc nevadilo, když mi oznámili, že jsem dostala výpověď z té špeluňky a že mam jít zkusit štěstí jinam… řekla jsem si fajn, když mne tu nechcete, mne tu nic nedrží. Nebyla to sice úplně pravda, protože od pupíku mi vedla taková srandovní šnůra kamsi do ztracena. Často jsem si s ní hrála, tahala za ni, cucala ji. Netuším vůbec k čemu tam byla, ale jednou sem ji asi nečím naštvala, ona se mi vrhla kolem krku a lehce mne přiškrtila. Od té doby jsem ji ignorovala a ona ignorovala mne. A ten vztah nám moc klapal. Akorát když jsem chtěla odejít, tak mne nechtěla pustit. Nechápu to, nejdřív mne škrtí, pak mne drží. Hold byla asi pěkně citově nevyrovnaná…

A tak ač jsem dostala výpověď k datu 7.12. nějak jsem se odtamtud nemohla urvat. Nevím proč. Snad to, že když jsem měla hlad, mohla jsem se najíst aniž bych otevírala pusu, snad to, že jsem nemusela chodit nikam daleko na záchod.. Snad to teplo, které tam bylo… prostě a jednoduše se mi nechtělo pryč. Nějak jsem s tím bytečkem srostla, zvykla si na něj. Bylo mi jasný, že nakonec mne majitel vykopne, ale řekla jsem si, že mu to neulehčím.

Trochu se zlobil, snažili se mne všelijak vypudit, třásli se mnou, jako by to byli nějací obři a můj byt tahali po nějakých stezkách, potom si majitel pozval posilu a mlátili mi ze spoda na zdi, házeli mi kameny do oken, dokonce zašli tak zákeřně daleko, že se mne snažili vytopit…

Dali mi definitivní termín 18.12. Chvíli jsem o tom přemýšlela a řekla si, že už sem si docela užila, že by to chtělo zkusit zase něco jiného, že v životě každého člověka přijde chvíle, kdy je potřeba zvednout kotvy, přetrhat šňůry a pouta a jít dál… Nebyla bych to ale asi já, kdybych se nešprajcla a neřekla si, že půjdu až devatenáctého. Zajímalo mne, co rafinovaného na mne ještě vymyslí. A uff. Myslím, že jsem to málem přepískla. Majitel si pozval na mne nejen exekutora, celého v bílém, ale taky demoliční četu a rozhodl se že když byt neopustím po dobrém, tak byt zničí tak, abych už neměla kde bydlet. A to bylo i na mne moc. Schovala jsem se v koutě a rozhodla se, že když teda takhle, tak nepůjdu nikam. Ale byl zákeřnější než jsem čekala. Obrovským krumpáčem rozbořil jednu ze stěn mojeho příbytku, v tu chvíli tam skočil exekutor, chytl mne a vyvlekl ven… A bylo po všem.

Najednou strašná zima, strašně intenzivní světlo, divně to smrdělo, exekutor mne předal jinému, ten asi nějakýmu dalšímu či co a pak mne divně natahovali a pokládali na studeny věci, pak nade mnou vyřkli ortel „padesát centimetrů a třitisícepětsettřicet gramů“… ať už to znamenalo cokoliv… A pak najednou začaly lítat blesky. Koukám odkud jde ta bouřka a oni lítají jednomu člověkovi z hlavy!!! Neuvěřitelné. A i když zrovna nelítaly blesky, tak jeho hlava házela prasátka! Fakt jsem se divila.. a ještě víc jsem se divila, když mi oznámil že je můj táta!!!

PS: já vím, že se toto stalo již před měsícem, ale myslíte, že mne ti dva co si říkají moji rodiče pustí k počítači. Kdepak. Já to musím nenápadně tajně po večerech psát na co najdu. A jen jednou za čas se mi podaří proklouznout k počítači a pak to rychle přepisuji, jako dnes. Takže sem tam asi úplně všude budou překlepy, ale nedivte se, chtěl bych vidět vás, jak by vám to šlo, kdyby vám byl sotva měsíc a ještě museli pracovat v ilegalitě…