čtvrtek 17. ledna 2008

Společenský život Karolínky, aneb návštěvy a zase návštěvy

Jako všichni rodiče, tak i my jsme měli a stále ještě máme ochranářské tendence. Na jednu stranu máme dceru, kterou chceme ukázat a chceme aby ji celý svět obdivoval. Na druhou stranu ji nechceme vystavovat bezmeznému osahávání a ňufání. V dnešní době internetu to je přeci jenom jednodušší, co se ukazování týče. Vždyť i tento blog k tomu tak trochu slouží, jdou na internet vystavovat fotky, fotky jdou posílat emailem a možností je prostě bezpočet. Ale nic se nevyrovná osobnímu kontaktu.



Silvie sice na začátku prohlašovala, že nedovolí žádné návštěvy v průběhu šestinedělí, ale realita byla nakonec jiná. Samozřejmě to začalo již v porodnici, kam se museli přijít podívat prarodiče. Tedy Karolínčini prarodiče. To by ani jinak nešlo. A stálo to za to. Vidět ty zjihlé pohledy, dojetí a nadšení. Způsob, jakým poprvé Karolínku brali do náruče, jak na ni šišlali...

Jako první přišli Silviiny rodiče. Teda vlastně jen mamka s bráchou, které jsem přivezl do porodnice.

Novopečený strýc zdál se být poněkud vyjukaný a čerstvá babička zase dojatá až k slzám. Oba obskakovali jak Silvinku, tak Karolínku. Oba si ji pochovali a bylo vidět, že ve své nové roli budou rádi a určitě i hodně úspěšní.



Svého nového dědečka Kája bohužel ten den neviděla, protože byl příliš pracovně zaneprázdněn… Když odešli, zůstal jsem již jako návštěva pouze já…

Následující den Káju očekávalo další kolo příbuzenských návštěv. Tentokrát babička a dědeček z mojí strany. Opět mne mile překvapili… Totiž oboje rodiče mne překvapili. Vzpomínám, že ne zas až tak dávno se tvářili poněkud chladně na myšlenku, že by se měli stát prarodiče (až na moji mamču, ta se na to těší již dáááávno J). Vždy nás všichni ujišťovali, že nemáme počítat s žádným hlídáním, že rozhodně nebudou kritit žádnou dravou zvěř. A pak to dopadne tak, že přijdou naši a první co taťka dělá je čertík… Bylo to hrozně roztomilé a strašně moc mne to potěšilo...


Stejně tak naši nezklamali, co se dojetí týče. Opět jsem v koutku oka u obou viděl, že jsou šťastní a tím pádem jsem byl šťastný i já a Silvie. Oba si taktéž pochovali a dokonce se o Káju „přetahovali“, kdo bude ještě chvíli chovat. Měl jsem takovou radost. Byl jsem hrozně pyšný na Káju a v podstatě i na rodiče. Akorát Kája vypadala poněkud "nevzrušená" či se až nudící, soudě podle neustálého zívání...


Když už pak byla Kája doma, tak návštěvy pokračovaly. Především jsme museli „dohnat“ Vánoce. Sice jsem si holky přivezl pod stromeček, ale jinak letošní vánoce nebyly příliš vánoční. Nebyl čas se ani na ně připravovat ani je pak prožívat. Ale zas tak moc to nevadilo. Oboje rodiče jsme museli odmítnout, když čtyřiadvacátého chtěli přijít na návštěvu. Sice jsem chápal je, že chtějí popřát k vánocům, ale ten den byly vánoce tak nějak to poslední co nás zajímalo. Kolem oběda jsem holky dovezl a bylo potřeba se aklimatizovat, ověřit, zda všechno co jsme připravovali funguje tak jak má, chtěli jsme aby si Kája zvykla na nový domov. Chtěli jsme si my zvyknout na nového člena naší domácnosti. Byli jsme ještě stále unavení z porodu, z porodnice. Navíc vystrašení z neznalosti dítěte. Přišlo mi, že oběma prarodičům bylo líto, že jsme je „odmítli“. Však bylo to kvůli Káje nutné a pevně doufám a myslím, že to pochopili. Vždyť hned následující dny jsme je zvali a těšili se na ně. Využili jsme navíc to, že u Fišerů byla babička se Sadské a u našich zase pasecká babička, kterým jsme Káju taky moc toužili ukázat… a které, v co se nadšení z miminka týče, s námi ani s praprarodici nemohly vůbec soutěžit .. Holt bylo vidět, že prarodič vnouče prožívá mnohem víc, než praprarodič prapravnouče…

Káji si tedy opět hlavně užívali naši rodiče. Stínový otec Káju konečně pochoval. Nějak se k tomu při návštěvě porodnice nedostal. A stejně tak si chování dosyta užili všichni ostatní. Více fotek najdete ZDE









Nemělo by se zapomenout ani na návštěvu Marušky a Irenky. Taktéž si Káji užily...

Žádné komentáře: