Vzpomínky na Turecko #1

CK: Ahoj mami, jsem ráda, že jsi si udělala trochu času. Nechci Tě zdržovat nějak markantně dlouho, jen takový kratičký rozhovor, aby Karolínka jednou věděla, jak ty naše cesty začaly.*



A navíc je to i pro mne první rozhovor, tak nebude zcela a úplně profesionální, tak se předem omlouvám za všechno…

Chtěla bych s Tebou udělat tento rozhovor, který (snad) bude první ze série rozhovorů, které by se měly týkat našich cest, jo?

Víte vůbec, od kdy mne máte, od kdy s vámi cestuji?

SK: Člověče Cirilo… Já myslím ze tě máme.. no v Tunisu ani v Turecku jsme tě neměli.. myslím že poprvé až na Madeiře…

CK: Nooojoooo! Vedle jak ta jedle. Já jsem se trochu hrabala v análech (proč se směješ?) a našla jsem tyto fotky…

SK: Je, v Turecku jsi už s námi byla..

CK: Jojo, a víš kde to je přesně?

SK: No jasně v tom amfiteátru, co se taťka potom poblinkal, když jsme jeli zpátky.. Aspendos.

CK: Týjó, ty si vzpomínáš i jméno, tak to jsme s taťkou nezvládli. A vzpomínáš si i jméno hotelu, co jsme bydleli? Snažili jsme si to taky nějak vybavit a taky se nám nezadařilo.

SK: No jasně, Oba Guiness. Znamená to turecky Zlaté Slunce nebo tak něco…

CK: Sááákra, tak to moje paměť už neobsahuje tuto informaci. Safrafix…

SK: Sem dobra vid?

CK: Nojo, si fakt dobrá. My to s taťkou hledali dokonce na google earthu a nenašli…

SK: Jsem chytrá viď? Měli byste mne v této rodině víc oceňovat, já to porad říkám, že jsem chytrá…

CK: Seš fááákt dobrá..

Mimochodem na této fotce… co tě na ni zaujme?

SK: Hmmm.. můj klobouk, který se při praní rozpadnul?

CK: Neeeeee. Video kamera…

SK: Jasně, půjčená.

CK: Přesně, a zajímalo by mne, kde je ten záznam. Protože tam pravděpodobně budu i já… moje úplně první záběry. To už bude mít historickou hodnotu…

SK: Já se obávám, že tam jsi ale neuměla mluvit.. tam jsi se jen fotila

CK: Ale já myslela, že umím mluvit od mala. To jsem teďka trochu nešťastná…. Ale víš, jaký to byl rok?

SK: No to ví určitě úplně přesně taťka.

CK: No ten to ví, ale já se ptám tebe.

SK: Já si to bohužel nepamatuji.

CK: No byl to rok 2001. To už je dávno. A co si ještě z Turecka pamatuješ?

SK: Všechno.

CK: Jéééžiš, děláme rozhovor, tak nám něco přeci řekni podrobněji.

SK: Mnoooo, Turecko na mne zapůsobilo.. eeee… především tou pláží, která byla strašně rušná, jezdily tam ty autobusy, kterým se říkalo dolmuše, v moři se tam koupaly ty Rusky, které byly strašně tlusté a strašně naparfémované.. a mne se dělalo špatně z té „vůně“..

CK: Živý květy, to si vzpomínám…

SK: A taťka se tam koupal a honil tam nějaký kraby, takový malý… aaa taky jsem tam četla svoji poslední Viktorii, magazín, který pak přestal vycházet, jídlo mi tam vůbec nechutnalo, a koupila jsem si tam svůj červený svetr, který jsem pak obrečela a četli jsme tam knihu Účastníci zájezdu a kupovala si tam originál kabelku Louis Vuitton… A nejlepší byl ten výlet jak jsme jeli s tím tureckým průvodcem a nikdo tam nemluvil stejným jazykem. Byly tam s námi Rusové, Francouzi… a byli jsme na výletě u nějakých vodopádů…

CK: Jojojo, tady jsou obrázky, aby se osvěžila tvoje paměť…

SK: A taky jsem si tam nechtěně koupila od jednoho prodavače vodu, protože jsem si myslela, ze vidí, jakou mám žízeň.. jak jsem lezla do toho kopce.. a on na mne mával a mával…

CK: Tak tady to musím trochu osvětlit. Vyrazili jsme totiž na Býčí vrch. Nebo šíji nebo jak se ten útes nad mořem jmenoval. A jak se tam tak škrábeme, tak pořádně pálí slunce a máme batohy a těžkou kameru.. a lezeme a potíme se.. a vysoko nad námi chlap co na nás mává a drží v ruce láhev pomerančové šťávy, pokud se nemýlím. Táta ho minul beze slova, ale ty jsi k němu přišla, vzala si pití, vypila jej, poděkovala a chystala se jít dál. Načež on logicky že to by takhle nešlo a že je potřeba zaplatit. Mimochodem nehorázný peníz… Do dneška nechápu, jak si někdo mohl myslet, že tam stál a žíznivé turisty gratis občerstvoval.. no ale nevadí.. za ten zážitek to stálo a aspoň je co vyprávět…

SK: Jeee a tahle sukně mi byla.. to už musí být hodně let…

CK: Jo, přibližně sedm.

SK: A tyhle hodinky.. jeee. To už vůbec nemám… a tady, tady jsem chodili na višňový džus a na koláče..

CK: Jojo.. od té doby jsem vypasena a vypadám jak vypadám. Od té doby mi totiž chutná sladké.

A večeře. Fuj. Vzpomínáš na svoji dietu co jsi tam jedla?

SK: Jasně, melouny.

CK: Přesně, protože jídlo tam bylo šíleně mastný, tak jsi posledních několik dní jedla jen a pouze melouny. A že jsi jich dokázala sníst hodně.

SK: Jojo, to jsem už říkala, že tam jídlo bylo hnusný…

CK: Aha, tak to jsem nějak přeslechla. Já se tak soustředila na co se budu dál ptát, že jsem neposlouchala odpovědi…

Turecko bylo dobrý. A vzpomínáš na ty malinkatý modrý kvítky. Jak taťka kýchal?

SK: Jasně, to byl tenkrát nějaký jasmín…

Ty fotky vůbec neznám….

CK: Turecko bylo dobrý, Tunis byl až potom nebo ne?

SK: Nene, Tunis byl naše úplně první dovolená s taťkou

CK: Tam jsem ještě asi nebyla ne?

SK: Nene, ty jsi byla až právě v Turecku.

CK: Tak ale počítej prosím s tím, že tě i na Tunis časem vyzpovídám. A právě proto, že jsem tam nebyla, tak mne to zajímá dvojnásob. Taťka si to už moc nepamatuje a tak to chci slyšet od tebe.

Já koukala a fotky máme až z roku 2001. Ta fotka na začátku je moje úplně první.. to jsem ještě byla mladá a krásná….

Tak tedy mami moooc děkuji za rozhovor. Byl to teprve první, tak s tím počítej. Zatím si to zkouším, jak mi tato nová role půjde. Tak věř, ze ty další rozhovory už budu ostřílenější…

Tak ještě jednou děkuji a ahoj.

SK: Ahoj a já taky děkuji.
Více...

Nový vzhled blogu

Dneska jenom zcela krátce. Pohrávám si s novým vzhledem blogu...

Je to zatím asi jen dočasný vzhled, který bude ještě trochu pozměněn. Ať už jen fotka, barva nebo další věci. Ale přibližně takhle nějak by to mělo vypadat. Akorat, jak jsem to předělával, tak jsem zase rozházel "smršťování", ale naštěstí velký guru a Karolínčin strejda dokáže rychle opravit to, co já pokazím. Za to mu patří můj (a časem i Karolínčin) neskonalý vděk.

Už jen čekám, až sem taky dá nějaký příspěvek. Jinak vidím, že Karolínka jednou bude moc smutná... Ok, uznávám, že to je trochu nátak, ale... :-)

Dále už je připravený rozhovor Cirily a Silvie o našem cestování... Ale to zase až zítra...

PS: pro připomenutí starého vzhledu... snad to teď vypadá líp...

Snad ano...

Více...

O ztraceném labuťátku

Praha je velké město se spoustou lidí, obchodů, aut, tramvají a všech dalších možných věcí, ale je také plná zvířátek.


Nejvíc ze všeho je zde asi pejsků domácích. Ti jsou, stejně jako domácí kočičky, moc důležití, mají totiž za úkol rozveselovat a dělat společnost smutným nebo osamělým lidem, a to je hodně významná práce. Žije tu ale také spousta myší, ptáků, ví se o jednom velkém klanu potkanů a někde na Petříně prý žije starý pán krtek, ale toho málokdo viděl. Je starý a pohodlný, společnost nevyhledává, ze sluníčka ho prý bolí oči, a tak se většinou drží doma v teple, jen tu a tam vykoukne, jestli je na světě všechno v pořádku.
Ale tenhle příběh vypráví o ztraceném labuťátku, a to musíme z petřínského kopce dolů až k Vltavě, na Kampu, tam, kde bydlí labutí rodina Peroutkova.
Když se maminka Peroutková uvelebila na vajíčku, měl tatínek Peroutka velkou radost a nemohl se dočkat, až konečně skořápka praskne a on bude mít syna, pokračovatele slavného labutího Peroutkova rodu křtěného vždy jen Vltavou. Jaké však bylo jeho překvapení, když skořápka praskla a z ní nevyletěl krásný labutí mladík, ale kymácivým pohybem se vyklubalo něco malého, tmavého a ruzcuchaného, hlavičku to ještě neudrželo, ale už se to zvědavě rozhlíželo, kde maminka a tatínek lítají. Byla to krásná labutí holčička a když se tatínek z překvapení trochu vzpamatoval, pojmenoval ji Kálinka.
Kálinka rostla jako z vody, však taky na vodě bydlela. Když povyrostla ještě víc, zajímal ji celý svět a dávala rodičům všetečné otázky, až je z toho občas oba bolel jejich dlouhý krk. A protože Kálinka byla opravdu zvědavé labuťátko, brzy ji začal jejich břeh Vltavy trochu nudit a chtěla se dozvědět, co je tam, kde žádný břeh není. A tak ji maminka začala brát na výlety. Cestovaly všude možně, ale nejraději plula Kálinka jen kousek za humna, k Národnímu divadlu. Jeho střecha se pořád krásně blyštěla a to se Kálince tuze líbilo. Jenže byla opravdu moc zvědavá a brzy si prohlédla a znala všechno podél obou pražských břehů. Přicházelo léto a ona pořád přemýšlela, co je tam dál, dál od řeky, odkud chodí všichni ti lidé, přijíždějí velké tramvaje… Měla kamaráda, racka Kryštofa, a tak se mu jeden den svěřila, co ji tak trápí a zajímá. A racek Kryštof, který poletoval všude možně, i když se měl držet hlavně řeky, věděl.. A tak začal vyprávět o krásných ulicích plných světel a jídla, které lidi odkládají a které je moc dobré a o všech možných dobrodružstvích, která tam všude čekají.
A Kálinka dychtivě poslouchala, až zapomněla zavřít zobáček. V noci se jí o tom všem zdálo a když se ráno probudila, rozhodla se, že ten velký svět pozná. Potichu vstala, do chlebníku vzala kousek chleba a vypravila se potají z rodinného hnízda. Štrádovala si to rovnou na most směrem k Národnímu divadlu. Jenomže nevěděla, že co se zdá snadné labutím na vodě, není na souši žádná hračka. Za chvíli měl nožičky celé ucupitané, a to nebyla ani v půlce mostu.
Najednou, kde se vzal, tu se vzal, do cesty se jí postavil strážník a začal pískat na píšťalku. Kálinka o píšťalkách ani strážnících nic nevěděla, a tak ji pořádně vyděsily. Lekla se, roztáhla křídla a vykřikla, jenže v člověčí řeči to znělo jako hrozivé zasyčení. Strážník byl trochu hloupý, labutímu syčení pranic nerozuměl, hrozně se lekl a začal pískat ještě víc a máchat při tom rukama. Jenže když strážník píská a máchá rukama, znamená to spoustu věcí, hlavně pro auta a pro tramvaje, takže se na mostě začaly v tu ránu dít neuvěřitelné věci, nikdo nevěděl, co dělat, někdo popojížděl, někdo couval, každý druhý troubil, cinkal, zkrátka byl to strašný rámus a zmatek a Kálinka nevěděla, co má dělat. Celá její zvědavost byla tatam, slzy se jí koulely z očiček a chtěla zpátky k mamince a tatínkovi.
A strážník zatím volal dalšímu strážníkovi, že je poplach, že se na mostě vyskytl divoký pták a je třeba ho rychle odvézt do ZOO, protože ohrožuje celou dopravu. Byl to opravdu hloupý strážník, co nevěděl, že Peroutkovi bydlí pod mostem kousek za rohem a že žádné ZOO není potřeba.
Ten nezvyklý lomoz na mostě přilákal racka Kryštofa, který zrovna svačil nedaleko. Když uviděl ten mumraj a uprostřed něho nešťastnou Kálinku, spráskl křídla a honem letěl k Peroutkům.
O maminku Peroutkovou se nejdřív pokusily mdloby, tatínek byl zrovna v práci, tak si na kuráž dala štamprličku domácího bylinkového likéru a když ho ucítila dole v blanách, přepudrovala si ještě zobák, narovnala si krk a rozlétla se rovnou na most. Bylo už načase, protože ke Kálince se zatím blížil druhý strážník s velkým pytlem, co je v něm tma černější než noc a už už tam chtěl nešťastnou labutí holčičku strčit a odvézt do ZOO.
Ty holka jedna nezvedená, sykla máma labuť, počkej doma, to uvidíš! Strážníci, jak víme, nerozumí labutímu jazyku ani slovo, tak uslyšeli jen zlostné syčení a viděli velkou bílou labuť, vyjekli hrůzou a uskočili i s pytlem zpět. Máma popadla Kálinku za křídlo, spolu s Kryštofem ji vyzvedli do vzduchu a letěli domů. Však to měli kousek, jen pod most a za roh.
Doma dostala Kálinka co proto, musela uklízet i u sousedů Křidélkových, aby neměla čas na další hlouposti. Ale protože pak byla hodná, předplatili jí rodiče noviny, aby věděla, co se ve světě děje a nemusela zase utíkat zjišťovat to jinam.
Kálinku čtení novin začalo tak bavit, že když vyrostla, stala se profesionální labutí redaktorkou, začala vydávat vlastní labutí plátek „Vltava na křídlech“, který měl a má úspěch nejen v Praze, ale objednávají si ho prý až v Českém Krumlově.
A tak to nakonec všechno dobře dopadlo.



Více...

Kája se koupe

Stále si marně lámu hlavu nad tím, zda existuje nějaká souvislost s koupáním Káji a její nespavostí. Od první chvíle, co jsme ji ponořili do vody, se zdá, že se ji to opravdu líbí. Už v porodnici vypadalo, že si to opravdu užívá. Buďto je extrémně čistotná a potrpí si, aby hezky miminkovsky voněla a nebo po mne zdědila delfíní vlohy.


Ostatní mimina řvala, jak když je na nože bere, jakmile jim byla ponořena pata do vody. Cukala se a mrskala. To Kája ne. Vždy se naopak zklidní. Snad ji to připomíná dobu, kdy se ještě čachtala v plodové vodě. Ob den ji tedy připravujeme lázeň a já se proměňuji v kombinaci mycí linky a lazebnice Zuzany. Cachtáme se tak deset minut a Kája po celou dobu ani nedutá a s mojí pomocí, kdy ji držím vzadu pod hlavičkou, leží a mrská nožkami. Občas se rozkřičí při svlékání před nebo naopak při sušení po koupání. Ale ve vodě většinou ani nedutá. Je otázka, zda se jí to opravdu tak líbí, nebo zda je k smrti vyděšená.



Jak jsem však již psal, v dny, kdy koupeme, nespíme. Ani Kája, ani my. Je sice možné, že to je jen shoda náhod, že prostě jeden den spí a nabírá síly na den následující, kdy spát nepotřebuje. Ale zase se při něm tolik vysílí, že následující den prospí. A koupeme ji taky obden. A zrovna to tak nějak vychází. Proto počínaje dneškem děláme experiment. Dnes ji nemyjeme, ale dá se předpokládat, že jelikož včera řádila, dnes bude andílek. Pokud ne, tak víme jistě, že s tím koupání nemá moc společného. Pokud bude spát, nevíme stále nic. A zítra se pokusíme též nekoupat. Pokud bude potřebovat, tak ji opláchneme lehce v umyvadle přes den, ale noční mytí nebude. Bude-li celý večer jančit, víme, že to s koupáním nemá co společného, pokud bude klidná, budeme dále žít v nejistotě. Tak ani nevím co je lepší tedy. Rozhodně však plánuji, že už ji nebudeme koupat v sedm nebo dokonce ještě později, ale že se budeme snažit co nejdřív, nejlépe v pět, když přijdu domů z práce.

Tak uvidíme, jak to s naší žabí dcerkou dopadne… Rozhodně budu informovat…



Více...

Ultrazvuk - jeden ze zázraků moderní vědy

Musím přiznat, že nechápu, jak některé páry zvládnou zůstat v nevědomosti, co se pohlaví jejich přicházejícího potomka tyče. Ještě v minulé generaci jim nic jiného nezbývalo, teprve na porodním sále se mohli dozvědět, zda mají dceru či syna, ale naše generace již má zcela nové možnosti.

Ultrazvuk je schopen poodhalit roušku tajemna dovoluje nám nakouknout do budoucnosti, abychom zjistili, zda se budeme moci pyšnit tím, jak máme krásnou princeznu, či zručného prince.

Jsou tací, kteří však tuto vymoženost dnešních dnů odmítají, kteří nechtějí být ochuzeni o to napětí a následné překvapení při porodu. Asi jo, svým způsobem to snad i chápu, ale vůbec tomu nerozumím. Mne osobně stačí tři měsíce napětí (v našem případě to tedy bylo asi šest) místo devíti a to "překvapení" mohu mít klidně i bez stresu, který by jej předcházel při porodu, v klidu při vyšetření ultrazvukem. A má to dle mého soudu nesporné výhody. Při přípravě výbavičky se můžeme již soustředit na odpovídající barvu, oblečky mohou být tématicky přizpůsobeny, kočárek vypovídat jakého pohlaví je náš potomek... Jistě, pokud nevíme, tak to neznamená, že budeme nakupovat až po porodu, ale spíš, že pořídíme neutrální barvy. Zelenou, žlutou, béžovou. Morbidní rodiče či rodiče satanisti určitě často sáhnou i po takových líbivých barvách, jako je černá případně černá se vzorem lebek s kříženými hnáty...

Rodiče, kteří se tedy nepřipraví a barevně nesladí s pohlavím svého potomka se vystavují potupným poznámkám na svoji dceru zabalenou v zelené zavinovačce, když jedou se svým béžovým kočárem parkem: "To je ale statný klučina, z toho jednou bude úplný Bivoj", jak by mohla povídat postarší sousedka. Určitě můžeme ji omlouvat tím, že jí je už hodně přes devadesát, špatně vidí, slyší a vůbec, začíná senilnět... ale co řeknou rodiče, kteří drandí se svým synem, nad kterým přetékají hrdostí a pýchou, zabaleném v žluté kombinéze a jedoucí v oranžovém kočárku, když je na chodníku před domem zastaví mladá sousedka a rozplývá se: "To je ale krásná princezna, jaký má krásný nosánek a ty rtíky, no ty jednou budou líbat krásní princové..." Jako by nestačila představa, jak se kolem naší ratolesti v jeho pubertě snáší hejno homosexuálně orientovaných jedinců, kteří ho chtějí líbat, uzemní nás sousedka slovy: "A co oušička, kdy ji dáte náušničky?". Ano, opět ji můžeme omlouvat tím, že chudák má brýle a fakt blbě vidí (či pokud brýle neměla, tak že by je asi měla mít a zapomněla si je doma), případně tím, že je chudinka hodně přepracovaná, zrovna táhla tašku s nákupama a byla tááááák roztržitá...

Ale každé takové setkání nám ubírá trochu na naší neoblomné radosti. A tak holčičkám opravdu necháváme hned v útlém věku propíchnout ouška, klukům narychlo kupujeme oblečky s autíčky, ačkoliv máme plnou skříň hadříku universálních barev. A tak hlavní rozlišovacím prvkem se stává růžový či modrý dudlík... Ale chudáci milovníci temných barev. Když takový satanista nechá propíchnout uši dítku, ať toho či onoho pohlaví, když všechno oblečení je černé, když i novorozenému chlapečkovi načerno zvýrazní oči, tak jak potom odhadnout, zda v černém, řetězy ozdobeném kočáře drandí kluk či holka... Na druhou stranu, kdo by se odvážil do takovéhoto kočárku nakouknout, o tom dát se do řeči s jeho rodiči ani nemluvě...

A tak ti, kteří jdou na ultrazvuk a v tom lepším případě, kdy se jim dítko zjeví a ukáže jim nikoliv zadnici, ale přednici, tak se můžou připravit a pořádné barevně vybavit...

Na druhou stranu nevědět to do poslední chvíle má jednu nespornou výhodu. Věřím, že naprostá většina chlapů si přeje kluka, stejně jako naprostá většina žen si přeje dívku (výjimku tvoří Čína, kde nebýt kluk je pohroma a tak ani matky by nepřály svým dcerám, aby byly ženského pohlaví). A tak logicky dle toho co se narodí, jeden má o chlup vetší radost, než ten druhý. Ovšem, pokud nevíme, co to bude, pokud si projdeme tím očistcem, kterým porod bezesporu je a pak držíme našeho potomka, tak nám je úplně jedno co to je, hlavně že to je zdravé a i mamča že je v pořádku a to "zklamání" přijde až během let, kdy maminka by si tak chtěla se svým Pepíčkem hrát s panenkami a on na to nechce přistoupit a kdy tatínek by tak chtěl aby si jeho Marcelka hrála s těmi cínovými vojáčky, které on má tak rád...

Ti kteří si nechají pohlaví říct ultrazvukem se tomuto pozdnímu zklamání vyhnou tím, že si ho odbudou ještě před narozením...

My šli na ultrazvuk s tím že to rozhodně vědět chceme. Akorát, že náš potomek se rozhodl, že ne, že ať jsme ještě trochu napnutí. A tak když jsme tam byli poprvé, byl ještě příliš malý, podruhé byl stále ještě nepoznatelně malý, potom k nám byl zády, na další návštěvě se cudně kryla ručkami a tak až teprve mnohem později, na 3D ultrazvuku byl doktor schopen nám říci, co že to čekáme.

Pravil nám, že on už to vidí a zda to též vidíme. Já točil hlavou jak sova a neviděl nic, Silvie šilhala jak kdyby to byl takový ten stereogram 3D obrázek a též hlásila že nic nevidí. A pozor, tady nešlo o žádné takové to černo-šedivo-bílé zrnění, jak když je rozbitá televize, tady měl být vidět obraz opravdu odpovídající skutečnosti. Viz obrázek obličejíčku, který jsme viděli chvíli předtím...

A tak tam jezdil dál a my napínali zrak jak ostříži a porad viděli kulový. Tak potom tam tedy "naladil" cosi, co jsme viděli, ale nevěděli co to je. Doktor nás stále povzbuzoval, zda už vidíme a víme. A ptal se, jako co to vypadá. Silvie se stále neodhodlávala k hádání, tak jsem to zkusil já a zjišťoval, zda je to pindík. A doktor říká: "No copak nevidíte kávové zrno?". Tak to jsme sice neviděli, ale ani jsme nechápali, co tam nějaký kafe má co dělat. A tak doktor se ptal Silvie: "Co vidíte, když se na sebe při čůrání koukáte zespodu?". Silvie otevřela nevěřícně pusu a odpověděla po pravdě, že při čůrání na sebe ze spodu nevidí.

V tu chvíli nad námi doktor zlomil hůl a přešel z jinotajů do reality a oznámil, že když to vypadá jako kávové zrno, tak že to je holka. Já to tušil už od okamžiku, kdy mi neodpověděl na to, zda to je pindík. V tu chvíli mi proběhl celý život před očima. Život, který se nikdy neodehraje. Viděl jsem syna, jak roste, dělá lumpárny, viděl jsem první kočku, kterou tahá za ocas a za uši, první okno, které vymlátil kamenem, viděl jsem, jak nakupujeme v hračkářství auto na vysílačku, jak chodíme spolu na dvorek kopat do míče, jak ho poučuji, jak balit holky, jak se ho vyptávám, jak mu šlo balení holek, jak mu zakazuji stýkat se s tou šerednou holkou, jak mu schvaluji tu, kterou si pak bude chtít vzít, jak spolu budeme soutěžit, kdo bude mít lepší auto... Všechno toto se mi mihlo během několika vteřin před očima. A asi to na mne bylo vidět, protože Silvie začala natahovat. A pak se zcela regulérně rozbrečela s tím, že jsem zklamaný. Ale to nebyla vůbec pravda.
Byl jsem lehce šokován, protože poslední dobou nám všichni říkali, že to bude určitě kluk, i já i Silvie jsme tomu věřili. Nemělo to žádný opodstatněný důvod, proč jsme si to mysleli, ale... A teď... asi ano, byl jsem minutu nebo dvě zklamaný. Ale pak jsem si začal představovat, jakou budeme mít princeznu a opět jsem se moc těšil. Potřeboval jsem se jen v rychlosti přeorientovat. A jakmile se mi to během pěti minut podařilo, nebylo o smutku či zklamání ani památka. Bohužel to trvalo minimálně čtrnáct dní, než jsem to Silvii vysvětlil, ale pochopila.

Sem tam i do dnešních dnů si malinko postesknu a je mi trochu líto, že nemám kluka. Přeci jenom o holku se člověk víc a déle strachuje. Patnáctiletému synovy člověk nenápadně podává prezervativ a radí mu, jak na to a přeje mu hodně úspěchu, zatímco patnáctileté dceři zakážeme kamkoliv večer chodit, protože venku běhají patnáctiletí kluci, kteří nemyslí na nic jiného než na to jedno...

Kluk zase má větší pravděpodobnost, že v pubertě zmutuje do grázla bez jakékoliv úcty k rodičům. Nicméně dneska je pokroková doba a stejně tak se to může stát i dceři. To si člověk nevybere. Horší to je s autíčky na vysílačku. Ty, co jsem chtěl a nikdy pořádně neměl, když jsem byl malý (a že ty dnešní auta jsou něco proti těm co byly za mne). S klukem stačí dvakrát kolem mnou vysněného modelu přejit v hračkářství a syn si ho všimne a už ho chce. Ochotně nám slíbí, že bude hodný a bude se učit a bude poslouchat a tak mi se smilujeme a když jej tak chce, tak mu to terénní vozidlo na vysílačku koupíme. Doufáme a tak trochu s tím počítáme, že a) jej brzo přestane bavit a my se ho ujmeme b) bude zlobit, my mu ho zabavíme a budeme si s ním hrát...

Ale s dcerou můžeme kolem regálu s tímto autem chodit třeba celý den a ani když ji nenápadne strčíme, aby přímo na to auto spadla, tak si jej nevšimne. Určitě by šlo jej udělat pro ni trochu atraktivnější, jako jej například namalovat jako berušku, ale kdo si s tím pak má hrat... :-)

Více...

Výběr jména

Člověk by skoro řekl, že vybrat jméno pro dítko nemůže být těžké. Ale vyberte něco, co bude mít na celý život a co pasuje k vašemu příjmení.

A to nemluvím o takových potížích, jako kontrolování, zda zrovna není období, kdy tak pojmenuje svoji ratolest každá druhá matka…

Ono pak jít se synem na pískoviště do parku a při každém zavolání „Pepíčku“, se otočí polovina dětských hlaviček. A to jsme teprve na začátků úskalí, které nás potkávají při té nesmírně důležité, citlivé a (téměř) nezvratné činnosti, výběru jména.

Například my jsme si řekli, že nechceme, aby jméno bylo již někde v rodině. Samozřejmě, nestudovali jsme rodokmeny několik pokolení zpátky, ale brali jsme v potaz jména příbuzných, kteří jsou ještě mezi živými a ty, na které ještě je kdo by si vzpomněl. Sice nejsme žádná obrovská famílie – a to počítám již moji i Silviinu větev, ale i tak to poněkud zúžilo náš výběr.

Je třeba brát i ohled na to, co to bude u lidí vyvolávat za vzpomínky či spojitosti. Například v dnešní době nazvat holčičku Aneta znamená, že za par let bude v parku běhat hejno Anet, jejichž maminky kdysi obdivovaly Anetu Langerovou. A ta děvčátka, která nebudou mít jméno z tohoto neprozaického důvodu, to budou těžko vysvětlovat a stejně jim to nikdo neuvěří.

Spousta více či méně hezkých jmen, která nejsou tak častá a nebo třeba i jsou, zase mají k sobě vázané pevně nějaké příjmení. Pomyslím-li na jméno Valerie, které se mi jinak hodně líbí, tak se mi vybaví bohužel ještě Zavadská, což poněkud obtěžuje. A co třeba takové jméno Klement. Ne že bychom o něm uvažovali. Klement Koštálek… ehm… prosím? Tak možná automobilistům se vybaví jistá spojitost, ale pan Gottwald toto jméno poněkud znepříjemnil budoucím generacím. Stejně tak Hitler dokázal zatratit jedno křestní jméno. A na koho si vzpomenete když řeknu Adina? Čili chápete, jak to myslím…

Taktéž je potřeba zvážit zda při vyslovení celého jména si dítko či kdokoliv jiný nezláme jazyk. Aby to nebylo samé ššššš nebo žžžžž nebo rrrrrr. Co potom, když dítko bude ještě v dospělosti ráčkovat?? A co délka jména (tady jsme zrovna my trochu zaspali, ale to nevadí)? Nebude trvat dva dny, než se dítě v první třídě podepíše?

Nesmíme opomenout ani to, že děti jsou zlé. A tak, jaké přezdívky nebo jak zpitvoří jméno našeho potomka. Jistě, zde mnohem více prostoru skýtá příjmení, ale když už se někdo jmenuje tak, že to přímo vybízí děti, aby na to skládaly básničky, tak se to nesnažíme zachránit křestním jménem. To může dopadnout dost tragicky. A to že nám přijde nějaké spojení „zajímavý“ neznamená, že z toho bude mít radost i dítko. Tak pokud se jmenuji například Martin Klíč, tak rozhodně nepojmenuji syna Petr. Hned v první třídě děti jména spojí tak, že již je nikdo nerozpojí… Nebo nosím-li jméno Karel Lupák, tak nemohu přeci pojmenovat syna Hector. Jednak Hektor Lupák… ačkoliv, to je zajímavé jméno… ale co až se poprvé ve škole podepíše H.Lupák???

Mnoho párů má však největší problém se domluvit mezi sebou. Když se jednomu jméno líbí, tak druhý je opačného názoru. Když se druhému jméno zdá úžasné, první nechápe, zda to vůbec může myslet vážně. Případně každý máme k jménům přiřazeny lidi z našich životů. A ty pocity z jmen a tudíž to, zda se nám jméno líbí či nikoliv se může dost často měnit, dle toho, jak potkáváme nové lidi. A pak třeba z neznámých či více či méně známých důvodů máme k některým jménům averzi…

A pak je tu otázka příbuzenstva. Co si o tom myslí oni. Většinou se jich na to nastávající rodiče neptají a přitom stejně dostanou jejich názor servírovaný na stříbrném tácu. A tak mnoho krásných jmen je s pláčem zavrhnuto, protože jméno Amélie se nelíbí babičce, prababičce, nebo tetičce. A bohužel zrovna tento příbuzný je s rodinou často ve styku a dává tak okatě najevo svůj názor, který je sice hezký a každý máme právo na názor, ale proč ho nutit někomu, kdo o něj nemá názor a proč kazit někomu radost ze jména. Budoucí maminka nebo tatínek, odmalička toužící po tom či onom jméně a pak tetička z druhého kolene, či nějaké jiné dobračisko jim to zkazí.

A tak není vůbec nic divného na tom, že mnozí nastávající rodiče nechtějí prozradit nikomu do poslední chvíle jméno. Co do poslední chvíle, až do okamžiku, kdy už je pozdě, aby se k tomu příbuzný či známý vyjadřovali… Přeci jenom o nenarozeným lze říci, že to či ono jméno se k němu nehodí, ale když novopečený prarodič vidí dítko v kolébce, tak snad žádný z nich nemá to srdce říci: „Jééééžiš, BONIFÁC, to snad nemyslíte vážně, vždyť se mu budou všichni smát…“


Více...

Tak sem se zase jednou dostala k počítači

Tak jsem se taky konečně dostala na chvíli k počítači. Máma totiž usnula na gauči, jako by snad měla z čeho být unavená a táta se hrabe v legu jak malej kluk. To fakt nechápu. No, ale když ho to baví… Aspoň mam chvilku pro sebe…

To je hrůza, jak mne pořád přebalujou, ňufaj, chovaj a houpaj a šišlaj na mně. Z toho by se jedno mimino zcvoklo. Naštěstí já mam svatou trpělivost a když je to baví, tak je v tom nechávám. Navíc občas to je docela příjemný. Někdy, když nemůžu spát a po dlouhých večerech trpím nespavostí, tak je to fajn, když mne drží a hopsaj se mnou na té velké kulaté věci, co ji říkají balón. Přitom, když mne na to včera dávali bříškem dolů, tak říkali něco v tom smyslu, že to je pro mne celý svět. Tak nevím.

Každopádně se na tom fajn usíná. Tedy pokud se zrovna trefí do té správné hopsací vlny. Jinak z toho mam žaludek na vodě a trpím mořskou nemocí. A ti rodiče fakt mi občas přijdou divný. Tak se mnou hopsají, já se jim snažím vysvětlit, že nechci hopsat, že už chci do postele, vysvětluji jim to deset minut a nic. Furt hopsaj jak pominutí. Já unavená, že bych spala ve stoje, teda zkusím spát. Daří se mi to.. akorát že jak mne pořád drží jak nějakou zajatkyni na tom míči, tak se za chvíli probudím a zjišťuji, že stále nejsem v posteli. No tak se jim nejdřív po dobrém a pak už lehce rozladěná snažím říct, že už ale OPRAVDU chci do postele. A co myslíte. Oni mne ignorují a začnou ještě víc skákat! To by mne trefil šlak. Fakt už vzteky bez sebe na ně křičím, že CHCI DO POSTELE. Ale připadají mi, že jsou buďto úplně hluchý nebo úplně mimo. Hopsaj a hopsaj. Opět se snažím usnout ale to už mne budí i mořská nemoc. Zase už zoufale prosím, ať toho nechají a oni pořád nic. Snažím se udržet žaludek v klidu, ale zkuste si to bejt na matějský na nějaký atrakci několik hodin v kuse… A tak si blinknu..

Fakt se za to vždy stydím a dlouho předlouho se potom vždy omlouvám. Rodiče se na mne zato sice nijak očividně nezlobí, ale vždy z toho mam takovej divněj pocit. Stydím se, až na prdelce se červenám. Celá zoufalá z té situace žádoním, prosím, slibuju, vyhrožuju.. a oni nic. Už jsem pochopila, že musím počkat, až je to přestane bavit, nebo až je začnou bolet záda. Pak toho nechají. Jako, ať si fakt hopsaj, když je to tak baví, ale proč mne u toho potřebujou???

Ale jako by to nestačilo, tak potom, co dohopsají mne odnesou konečně do postele, ale nenechají mne spát. Kdepak, to by bylo moc jednoduchý. Oni se oba nade mnou slezou, jak vosy nad bonbonem a začnou mručet jak medvědi! To byste nevěřili. Fakt mi to přijde směšný. Oni asi nemají ani kousek studu v sobě. Tak jim vždy dělám chvíli radost a říkám jim, jak je to super a jak jim to jde a dokud je chválím, tak v tom pokračujou. Naštěstí pro mne, když jim to přestanu chválit, tak se urazí a nechají toho, konečně mne uloží do postele a nechají mne spát…

Více...

Dovolte mi se též představit... Cirka...

Neuvěřitelný. Oni mi to vůbec neřekli, že tady je tento blog!!! Kdybych včera večer nebrousila net a nepodívala se na kostalek.cz a nevšimla si, že tam přibyla nová položka BLOG, tak bych dál žila v nevědomosti. No, trochu mne naprdli, musím říct. Ale dobrý, promíjím jim to. Ještě by to vypadalo, že na Káju žárlím…




Měla bych se Vám asi trochu představit a říci vám něco ze svého curiculum vitee. Narodila jsem se v jedné továrně spolu s mými tisíci a tisíci sestřiček. Rodiče jsem nikdy nepoznala. Hned mne s mnoha sourozenci zavřeli do velké krabice a poslali do světa. Ocitla jsem se až v srdci Evropy, ve městě zvaném Praha. Asi měsíc jsem trávila v jednom adopčním domě, jmenoval se „sparkye´s“, než tam přišel Jenda a na první pohled se do mne zamiloval. Taky jsem si ho hned oblíbila musím přiznat. Vzniklo mezi námi dost silné pouto, které kromě jiného se časem vytříbilo i do obchodního vztahu. Ale o tom až později.

Vzal mne domů, kde mne představil Silvulein a to jsem již věděla, že jsem na tom správném místě. Sice už doma několik adoptovaných dětí měli, ale tak nějak jsem tušila, že mají stále dost lásky i pro mne.

Dostalo se mi totiž jednoho výsadního práva a to práva s nimi cestovat. Ať jeli kamkoliv, nikdy mne nezapomněli vzít s sebou. Dokonce jsem s mámou (omlouvám se, ale ač je mi jasné, že to není moje biologická máma, tak máme leccos společného a tak ji tak říkám) byla i ve Spojených Státech. Už jsem viděla opravdu spoustu míst. A na jedné z těch cest zjistili, že jsem docela dobrá moderátorka. A tak jsme uzavřeli obchodní dohodu. Oni mne vozí a já jim dělám komentáře na video. Chtěla bych se s nimi domluvit, že bychom retrospektivně povyprávěli a zavzpomínali na naše cesty. Ráda bych okomentovala, případně vyzpovídala i je, jak a na co vzpomínají nejvíc… a případně sem dali nejen fotky, ale i kousky videa. Uvidíme, jak to dopadne… Snad dobře a Kája se jednou dozví něco o cestách, které podnikali její rodiče, dokud ještě byla na houbách.

Tak myslím, že to prozatím stačí. Pokud se domluvíme, tak bych příště již zavzpomínala na jednu z našich cest.


Více...

Můj první příspěvek aneb kde jsem se tu vzala...

Svět… Hmmm… tak takhle vypadá. Vlastně je nic moc. Takovej.. rozmazanej. Nejasnej.

A hlavně… Já vlastně netuším, co o něm říct. Ale jsem ráda, že už na něm sem. Těch devět měsíců v tom bytě 0+kk bylo k uzoufání. Cítila jsem se jak někde v Japonsku o období zemětřesení. Si to představte, že devět měsíců se vám třese zem pod nohama. V mém případě navíc zem pod hlavou, protože nevím, jak se to stalo ale jednoho rána se probudím a tam kde předtím bylo nahoře, je teďka dole a naopak, tam kde bylo nahoře je dole. Dovedete si to vůbec představit? A to si ještě představte, že je noc a nejde vám světlo. Ano, celou tu dobu jsem nenašla vypínač od světla. Takže ani číst jsem si nemohla. O televizi nebo internetu ani nemluvě, to tam ještě nemají. A ty zvuky… týýýý zvuky, to bylo něco. Sousedi byli strašní. Chvílema jsem měla pocit, že vedle mne bydlí stádo slonů, potom zase několik medvědů, nade mnou se občas prohánělo něco, co mi připadalo jako když řádí bouřka a ve sklepě jako by prasklo potrubí a pořád to tam žbluňkalo. Opravdu žádný luxus. Takže mi ani tak moc nevadilo, když mi oznámili, že jsem dostala výpověď z té špeluňky a že mam jít zkusit štěstí jinam… řekla jsem si fajn, když mne tu nechcete, mne tu nic nedrží. Nebyla to sice úplně pravda, protože od pupíku mi vedla taková srandovní šnůra kamsi do ztracena. Často jsem si s ní hrála, tahala za ni, cucala ji. Netuším vůbec k čemu tam byla, ale jednou sem ji asi nečím naštvala, ona se mi vrhla kolem krku a lehce mne přiškrtila. Od té doby jsem ji ignorovala a ona ignorovala mne. A ten vztah nám moc klapal. Akorát když jsem chtěla odejít, tak mne nechtěla pustit. Nechápu to, nejdřív mne škrtí, pak mne drží. Hold byla asi pěkně citově nevyrovnaná…

A tak ač jsem dostala výpověď k datu 7.12. nějak jsem se odtamtud nemohla urvat. Nevím proč. Snad to, že když jsem měla hlad, mohla jsem se najíst aniž bych otevírala pusu, snad to, že jsem nemusela chodit nikam daleko na záchod.. Snad to teplo, které tam bylo… prostě a jednoduše se mi nechtělo pryč. Nějak jsem s tím bytečkem srostla, zvykla si na něj. Bylo mi jasný, že nakonec mne majitel vykopne, ale řekla jsem si, že mu to neulehčím.

Trochu se zlobil, snažili se mne všelijak vypudit, třásli se mnou, jako by to byli nějací obři a můj byt tahali po nějakých stezkách, potom si majitel pozval posilu a mlátili mi ze spoda na zdi, házeli mi kameny do oken, dokonce zašli tak zákeřně daleko, že se mne snažili vytopit…

Dali mi definitivní termín 18.12. Chvíli jsem o tom přemýšlela a řekla si, že už sem si docela užila, že by to chtělo zkusit zase něco jiného, že v životě každého člověka přijde chvíle, kdy je potřeba zvednout kotvy, přetrhat šňůry a pouta a jít dál… Nebyla bych to ale asi já, kdybych se nešprajcla a neřekla si, že půjdu až devatenáctého. Zajímalo mne, co rafinovaného na mne ještě vymyslí. A uff. Myslím, že jsem to málem přepískla. Majitel si pozval na mne nejen exekutora, celého v bílém, ale taky demoliční četu a rozhodl se že když byt neopustím po dobrém, tak byt zničí tak, abych už neměla kde bydlet. A to bylo i na mne moc. Schovala jsem se v koutě a rozhodla se, že když teda takhle, tak nepůjdu nikam. Ale byl zákeřnější než jsem čekala. Obrovským krumpáčem rozbořil jednu ze stěn mojeho příbytku, v tu chvíli tam skočil exekutor, chytl mne a vyvlekl ven… A bylo po všem.

Najednou strašná zima, strašně intenzivní světlo, divně to smrdělo, exekutor mne předal jinému, ten asi nějakýmu dalšímu či co a pak mne divně natahovali a pokládali na studeny věci, pak nade mnou vyřkli ortel „padesát centimetrů a třitisícepětsettřicet gramů“… ať už to znamenalo cokoliv… A pak najednou začaly lítat blesky. Koukám odkud jde ta bouřka a oni lítají jednomu člověkovi z hlavy!!! Neuvěřitelné. A i když zrovna nelítaly blesky, tak jeho hlava házela prasátka! Fakt jsem se divila.. a ještě víc jsem se divila, když mi oznámil že je můj táta!!!

PS: já vím, že se toto stalo již před měsícem, ale myslíte, že mne ti dva co si říkají moji rodiče pustí k počítači. Kdepak. Já to musím nenápadně tajně po večerech psát na co najdu. A jen jednou za čas se mi podaří proklouznout k počítači a pak to rychle přepisuji, jako dnes. Takže sem tam asi úplně všude budou překlepy, ale nedivte se, chtěl bych vidět vás, jak by vám to šlo, kdyby vám byl sotva měsíc a ještě museli pracovat v ilegalitě…

Více...

Výročí! Už je nám měsíc!

Tak dneska... je devatenáctého. Teda ještě pár minut. Musím zaťukat na dřevo, ale dneska byla Kája zase jednou andílek. Vlastně od rána spinkala. Teďka je skoro půlnoc a stále ještě spí...

Je to příjemná změna po včerejšku, kdy jsem přišel ve tři domů z práce, a v podstatě si vzal řvoucí dítě do náruče a s malýma přestávkama sem jej tam držel až do půlnoci. Jak je to naše štěstí, tak je potřeba říci, že občas to je dost namáhavé. Včera nám opravdu dávala co proto. Vyžadovala houpat a houpat a houpat a vůbec nebrala v potaz, že nás bolí záda. Střídali jsme se se Silvií v hopsáni. Vždy, když jeden už byl příliš hotovej, nastoupil druhej. Kája si nás evidentně vychutnávala. Asi po čtvrt hodině hopsání zavřela oči a zdálo se, že usnula. Akorát ji to vydrželo přesně deset minut. Po těch deset minut to opravdu vypadalo, že tvrdě spí. Jenže pak začala ještě stále se zavřenýma očima natahovat a následně pěkně řvát. Což pro nás byl povel, abychom hopsali poněkud intenzivněji. Po pěti minutách intenzívního hopsání se zase začala usmívat, což činila po dalších patnáct minut a následně na deset minut usnula, aby se pak ze spaní mohla začít šklebit a natahovat. Což pro nás byl povel... A tak dále a tak dále. Před jedenáctou večerní to Silvie vzdala. Nebo spíš již nevydržela a odebrala se na lože. Já Káju vzal, pustil si do sluchátek z počítače film a hádejte co dělal.. no jasně, hopsal. V moudré knížce od Karpa jsme se dočetli, že dětátko má rádo teplíčko. Takže jsem do PET láhve dal co nejteplejší vodu, láhev jsem strčil ke Káje do zavinovačky a obě, jak Káju, tak láhev houpal. A možná, že to zabralo. Nebo přesněji pomohlo. Protože po klasické čtvrthodince usnula, ale kupodivu se po oněch desetiminutách neprobudila. Vydržel jsem to pro jistotu půl hoďky, než jsem se rozhodl ji odnést do postýlky. Pořádně jsem ji zabalil i s láhví a ještě chvíli šel sledovat onen film.

Mimochodem film... Koukal jsem na 2001: Vesmírná odysea. Odpoledne jsem totiž dočetl knihu a chtěl jsem vidět, jak se to podařilo převést do filmu. A zjistil jsem, že nepodařilo. Kniha je dobrá. Není to to nejlepší co jsem kdy četl. Dokonce to není ani v první třetině, ale dočetl jsem to. Ale ten film. Dvě a půl hodiny nepochopitelných scén. Kdybych to nečetl, tak nevím, co se děje a co tím chtěl Kubrick říct... Radím vám dobře.. nekoukejte na to. Pokud nemáte co dělat, hodně se nudíte, tak knížku zkuste. Neslibuji, že se u ní budete nějak extra bavit, ale to že se u filmu budete nudit, to vám slíbit můžu.

Kája je nakojená a uložená v postýlce. Slyším však z ložnice, že si buďto stále povídá se skřítkama, kterých musíme mít v ložnici nepředstavitelné množství a nebo nám nadává, že si chce ještě povídat a my zhasnuli.

Chudinka měla zase plný nos. Tak jsem připravil vysavač a pustil ho a chtěl jí nosánek vyčistit. Ona, ačkoliv se luxu normálně nebojí, se schoulila do takové pozice, že měla ruce před nosem a upřeně koukala na ústí hadice. V očích se ji zračila hrůza. Úplně mne to rozhodilo, protože, ač jí už je měsíc, tak toto by ještě rozhodně neměla zvládat. Silvík říkala, že proč by ne, ze je krásná a chytrá.. a já na to, že ať nezapomíná, že to je naše dcera a jablko nepadá daleko od stromu. Silvie na to povídá: "Ale já sem chytrá." Co na to říct.. tak mlčím... "Ale já sem chytrá!", opakuje má choť. Jistě, má pravdu, a tak ji přitakávám. Odsaju jí tedy nosánek jenom pusou, bez použití vysavače, něco tam přeci jen měla a hned se jí začalo dýchat líp, když Silvie opakuje: "Ale já jsem chytrá". Nojo... Určitě to je naše dcera.. není o tom pochyb :-)

Fotky pořízené na mé výročí naleznete ZDE

Více...

Slovníček

Mluva každé generace, a v dnešní době i v jednotlivých ročnících v rámci generací, se rychle mění, vyvíjí a má svá specifika. Stejně jako my nemusíme rozumět všemu, co by si říkali naši praprarodiče mezi sebou, tak oni zcela jistě nebudou rozumět, když budou poslouchat, jak si povídají dnešní výrostci na základní škole. A ani já bych jim asi už úplně nerozuměl. Jsou ovlivněni "dětskými" pořady v televizi. A budou si povídat v pokemonštině, která je pro mne zcela cizí. Vlastně dodnes nevím, co tento fenomén (který tusím již ale zase opadá) znamená... Podobně nemusím rozumět odborné řeči v tom či onom (vlastně v jakémkoliv) oboru...

A tak se zde pokusím tak nějak udržovat slovníček.. ale nejen slovíčka, ale i fráze, kterým rozumím, které používám a dost možná, za pět let, již opět budou zapomenuta a pokud toto Kája má jednou číst a rozumět tomu, tak potřebuje něco, co jí pomůže se v tom vyznat. Tak tento příspěvek by měl mít svoji vlastní kategorii - slovníček - a budu se jej snažit pravidelně updatovat - hmmm, hned slovíčko, které je dobré sem přidat, protože naše řeč je prorostlá anglickými výrazy, stejně jako terminologiemi z nejrůznějších oborů (hodně často to bude IT) a má-li tomu rozumět jednou můj sedmiletý potomek nebo moji rodiče či něčí prarodiče, tak je dobré vysvětlovat... a hodně vysvětlovat... a pokud možno polopaticky :-). A ono je dost pravděpodobné, že ani těm polopatickým vysvětlením spousta lidí neporozumí nebo jim naopak přijdou směšná či absurdní, či ty věci budou již zcela zažité a zevšednělé, že nebudou potřebovat vysvětlení ani pro tříleté dítě či naopak již budou mít zcela jiný význam :-)

Tento příspěvěk bude aktualizován podle toho, jak budou přibývat nová "nová" slova v blogu... V budoucnu jej vždy najdete například na levé straně obrazovky pod štítky -> slovníček a nebo zcela v levo nahoře na stránce do vyhledávání napíšete slovo "slovník".

B
blog	Weblog neboli blog je zajímavý a jednoduchý způsob, jak se na internetu prezentovat. Můžete zde psát své názory, postřehy a komentáře pomocí krátkých chronologicky řazených textů, odkazů na jiné internetové stránky, obrázků a fotografií. Tento způsob osobní prezentace přišel na svět z odborných internetových vod a jako módní fenomén si získává stále větší popularitu mezi běžnými uživateli internetu. Zajímavé je, že podle zahraničních průzkumů tvoří nadpoloviční většinu bloggerů, tedy tvůrců blogů, mladé ženy. Ty využívají možnost vést si jednoduchý a atraktivní internetový deník, který je volně přístupný jak přátelům, tak i neznámým čtenářům

C
Cachaca	Čti Kašasa – Destilát z cukrové třtiny
Caipirinha	Čti Kajpiríňa. Alkoholický míchaný nápoj skládající se z rozmačkaných limetek, třtinového cukru, hodně ledu a Cachacy. Brazilská specialita a defacto národní pití
Cvičící míč	sportovní míč, kterého lze úspěšně využít k rehabilitaci i ke kondičním cvičením, je vyroben ze speciální směsi materiálu - Crylon

I
IT	Informační technologie - obor zabívající se vším kolem počítačů

M
My name is earl	Znáte takovýho toho chlápka, kterýho potkáte cestou do obchodu na maloměstě, kde se stavíte cestou k babičce? Takovej ten trhan, co si koupí krabičku cigaret, pár výherních losů a jedno pivo v deset ráno. Takovej ten typ, u kterýho si radši počkáte, až odejde, než tam se svou rodinou vůbec vkročíte. No… Tak to jsem já. Jmenuju se Earl. Tak začíná pilotní díl seriálu My Name is Earl. Jednoho dne Earl vyhraje v loterii 100000$. Než si jich však stačí užít, srazí ho auto, výherní los odnese vítr a Earl skončí na nemocničním lůžku. Jeho žena se s ním rozvede a uvědomí si, že jeho život stojí za nic. V televizi běží zrovna Last Call show Carsona Dalyho a tam Earl uslyší myšlenku Karmy: „Děláš dobré věci a dobré věci se stanou i tobě. Děláš špatné věci a ty se ti pak vrátí.“. Proto si sepíše seznam všech špatných věcí, které za život udělal, a ty se bude snažit odčinit. Toto je základní myšlenka seriálu. Některé položky seznamu jdou splnit lehce, jiné jsou složitější. Každý díl je doslova nabit různými vtípky a hláškami.

S
Stínový rodiče	tchán s tchýní
Stínový bratr, sestra	Švagr, švagrová

U
Updatovat	aktualizovat - doplnit o nejnovější informace. z angličtiny

O
Odsávačka	Podtlakové zařízení na odsávání hlenů kojenců. Děti do půl roku života neumějí dýchat pusou - a logicky ani smrkat - a tak jim je potřeba trochu pomáhat... Jeden konec přijde do nosu dítěte, druhým ústy tvoříme podtlak. případně přesně tento model jde odstranit ta nádobka dole a nasadit na hadici vysavače. Což se mi velice osvědčilo.

Více...

Nespavost

Je chvíli po šesté hodině ranní. Sedím již v práci. Tvrdit, že jsem kdoví jak vyspalý, to by byla neskonalá lež.

Ale netrpím nespavostí, i když to tak dle názvu záznamu vypadá. Vlastně nespavostí netrpí nikdo. Všichni jsme jen nevyspalí. Tak se to možná mělo nazývat nevyspalost. Ale to už je teďka nepodstatné. A proč tu tedy sedím? Řekl bych, že většině už to je naprosto jasné, těm kterým ještě nikoliv, tak věřím, že když zapojí trochu mozkové závity, tak že jim to dojde. A pokud se někomu z jakéhokoliv již důvodu přemýšlet nechce, tak to sem prostě napíšu. Bez žádného dlouhého napínání a bez jakékoliv snahy kohokoliv napínat. Neb důvod je tak prostý, že prostší již být nemůže. Tak jen ještě dodám, že pokud někoho napadlo, že důvodem je můj workoholismus, tak ho zklamu. Důvod je, že se o půl šesté probudila Kája a chtěla pít. A jelikož krmení naší šelmičky vždy zabere tak půl hoďky, potom následně chvíle na odříhnutí, potom uspání... tak to bychom byli tak ve čtvrt na sedm a jelikož na půl sedmou mam budíka, tak jsem holt vyrazil rovnou.

Práce, ve které se nyní nacházím má jednu nespornou výhodu a tou je flexibilní pracovní doba. Ač se flexibilní pracovní dobou může chlubit nejeden zaměstnavatel, tak zde to je dotažené... teď nevím, zda psát k dokonalosti či do extrému. Docházku nám sleduje počítač, totiž přesněji - docházkový systém, který sice nejde "očůrat", ale zase je naprosto čestný co se přesčasů týče. V práci musíme být osm hodin včetně půl hodiny na oběd. To znamená sedmi a půl hodinová pracovní doba. Tedy pokud přijdu v osm, tak mi ve čtyři padla. Avšak, přijdu-li v sedm, padne mi již ve tři. A prostou logikou a matematikou lze zjistit, v kolik končím, přijdu-li, podobně jako dnes v šest...

Ale to je jen část výhod našeho docházkového systému. Protože se může stát, že tu musíme zůstat trochu déle. Třeba pokud mám schůzku od tří do čtyř. A přijdu jako dnes již v šest. Tak tu pak nesedím osm hodin, ale deset. A náš naprosto čestný systém mi napíše dvě hodiny přesčasů, které se můžou dle libosti čerpat. A tak příště, mohu přijít v šest, tedy měl bych odcházet ve dvě hodiny odpolední, ale jelikož mam ještě dvě hodiny přesčasů, tak mohu jít vlastně již ve dvanáct. Nebo lze každý den od pondělí do čtvrtka o hodinu déle. Člověk to ani nepostřehne většinou. Ale postřehne to v pátek, kdy již má čtyři hodiny navíc a může jít o tyto čtyři hodiny dřív domů...

A samozřejmě to platí i tak, že když něco potřebuji vyřizovat, ať již ráno nebo odpoledne, tak není problém. I když se dostaneme s přesčasy do mínusu, tak si to potom lze napracovat. Nevýhodou systému je snad jen to, že se přesčasy neproplácí a nelze jich vybrat více jak osm hodin najednou. Nelze to hold čerpat jako standardní dovolenou, třeba týden v kuse. I když ono to jde, ale aby se dodržela ona podmínka, tak by bylo potřeba každý den na skok přijít do práce, pípnout si kartičkou příchod a klidně zase hnedka odchod. Tedy pokud byste onen týden chtěli trávit v Praze, tak to není takový problém, až na tu prudu, že každý den by byl nutný výlet do práce, ale do zahraničí by na čerpání přesčasů asi úplně vhodné nebylo...

A tak tu sedím, pouštím si do uší mongolské pastevce a koukám, že jsem se rozepsal úplně o něčem jiném, než jsem chtěl... Začal jsem psát o nespavosti. O nespavosti naší Káji. Musím přiznat, že už to nejen Silvii, ale i mne trochu znepokojuje... Naše robátko, které prvních čtrnáct dní bylo vzorem, podle kterého by šel brát standard pro určení anděla, nám začíná dávat co proto. Když mi předevčírem ve tři odpoledne volala Silvie, kdy přijdu, že už je úplně hotová, že Kája nezavřela nejen oko, ale ani pusu již od rána raníčka, tak jsem tomu ani nechtěl věřit. Jednak proto, že ten první měsíc byla relativně hodná (úplně hodná byla jen prvních 14 dní) a taky proto, že jsem přišel domů, Kája sice vypadala ufňukaná, ale já si ji vzal do náruče, sedl s ní na míč a ona okamžitě usnula. Ani na okamžik mne nenapadlo, že by Silvie přeháněla, protože pohled na ní byl docela žalostný. Pobledlá, zplihlá a na první pohled unavená a nevyspalá. Tak když jsme již uložili Káju, tak jsem poslal spát i jí. Bylo sice těsně po večerníčku, ale bylo na ni vidět, že to potřebuje. Ostatně já den předtím, když jsem přišel z práce taky zamířil rovnou do postele. Sice jen na hodinu a půl, ale i to hrozně pomohlo...

Silvie se bránila, že musí číst emaily a číst si a já nevím co ještě, ale byl jsem neoblomný. Říkal ji, ať teď jde do postele a až se Kája třeba v deset probudí na kojení, tak potom, až již bude Silvie vyspalejší, může jít k počítači. Nechala se přemluvit a odešla na lože. Tušil jsem, že až se probudí, tak to bude krušné, ale bylo zapotřebí, aby se vyspala aspoň trochu...

Nedá mi to a potřebuji vysvětlit, proč by to mělo být krušné.. Nevím jak vy, ale já miluji odpolední šlofíky. Jsou sice trochu vysněné, protože se mi jen málo kdy poštěstí, ale opravdu je mám rád. Hlavně v létě. Když člověk přijde třeba z práce nebo o víkendu po obědě, lehne si někam na gauč, či na postel, skrz okno jej šimrá sluníčko a člověk okamžitě upadá do limbu... A aspoň mne se při takovýchto šlofících zdají ty nejúžasnější sny, které si navíc ve většině případů pamatuji.. A potom ten pocit, když se člověk probudí, mžourá do sluníčka, třebaže již je pozdější odpoledne, ale slunce je stále vysoko.. den zdaleka nekončí a vy jste krásně odpočatí a vydržíte dlouho do noci... V zimě to není tolik ono, protože již v pět, když přijdeme domů, je za okny tma a máme pocit, že den již nenávratně skončil a jít spát znamená spát až do rána...

No a přesně takovéto dáchnutí si Silvie naprosto nesnáší. Nedokážu říci proč a ani ona ne. Nejčastěji říká, že to je tím, že po probuzení na sebe má vztek a pocit promeškaného dne, kdy mohla zvládnout tolik věcí. Na jedné návštěvě u stínových rodičů (takto označená slova nebo fráze budou vysvětlena ve "Slovníčku"...) jsem se dozvěděl, že toto má již od útlého věku. Že ani jako mimino nechtěla spát, že pořád koukala co se kolem děje a bála se, že jí něco uteče a když se probudila, tak prý řvala, jako když ji na nože bere. Jak toto tchán vyprávěl, tak mi úplně běhal mráz po zádech. Jednak mi bylo jasné, že toto tedy není žádné přechodné období, že si budeme užívat dokud živí budeme a navíc jsem si představoval, jak toto zdědí náš potomek...

A vypadá to, že se tak stalo. Zatímco jeden den Kája prospí od rána do večera a celou noc až do dalšího rána s přestávkami ve spaní, jen aby se najedla, tak včera přes celý den nezahmouřila oko. Celé dopoledne to ještě bylo OK, to ležela v postýlce, povídala si se skřítky a byla hodná. Potom za Silvií přišla na návštěvu Míša Chovancová (Christensenová) a po jejím odchodu se již Kája nespokojila s povídáním si sama se sebou a rozhodla se, že dá svůj hlas na obdiv všem. A vydržela to s malými přestávkami až do půlnoci. Dokonce ani když jsem přišel já domů, tak to tentokrát nepolevilo. Vzal jsem si ji a šel hopsat na míč. Ovšem první dojem, že to pomáhá, byl zapuzen asi za pět minut, kdy i přes houpání Kája začala natahovat. A tak jsem hopsal a hopsal, různě měnil intenzitu hopsání a vyrovnával její natahování a fňukání. Ale vždy, když už to vypadalo, že usíná, otevřela nejdřív na škvírku jedno oko, pak druhé, pak obě oči dokořán a řev. Tak zase rychlejší hopsání, nejdřív přestal pláč, potom se uklidnila a zavřela oči. Na pár minut a celé se to opět opakovalo.. téměř do nekonečna. Kdykoliv byla pořádně vytuhlá a dali jsme ji do postýlky, tak tam vydržela sotva deset minut a opět jsme ji museli vyndávat... A tak jsme se rozhodli, že když to nejde řešit po dobrém, tak že to nebudeme řešit vůbec a nechali jsme ji v postýlce, ať se vyřve. Tušil jsem, že sama od sebe nepřestane řvát. Jakmile se jednou do toho kolotoče dostane, tak to vypadá, že zdědila další vlastnost Silvie - samonasírání a nedokáže přestat. Tak jsme aspoň doufali, že se trochu unaví. Nevydrželi jsme to ale poslouchat déle jak deset minut. A i ty jsme si řekli hned na začátku, že ASPOŇ tak dlouho ji necháme. To bylo druhů pláče. Od naprosto nasraného, po zoufalý, vzlykavý, naříkavý, vzteklý... a tak jsem pro ni šel, sedl s ní na míč a v tu chvíli usnula. Vypadalo to, že se opravdu unavila.. odfrkávala dobrých patnáct minut a když jsem věřil, že už to je opravdu tutovka, tak opět škvírka na jednom oku a začátek natahování...

V tu chvíli mne přepadalo zoufalství. Tak jsem zase začal intenzivněji hopsat na míči a zase to její chmury trochu odehnalo... Ale to bylo teprve osm hodin, já ještě nevečeřel a vypadalo to, že to bude dlouhý večer.. a byl. Opravdu usnula až chvilku po půlnoci. Vypadalo to hodně slibně již chvíli po jedenácté, ale její vnitřní hodiny ji napovídaly, že ještě nemá odslouženo a tak se rozeřvala opět a opět. Dožadovala se mlíka. A tak, když ji Silvie znovu (ten den asi již po dvacáté) nakojila, tak se madam uráčila usnout. Taky aby ne, bylo dvanáct a pět minut..

A spala v kuse do půl šesté.. a proto tu teďka sedím v práci.. a říkám si, co se asi děje doma, zda holky spí, či již opět bojují s nespavostí...

Více...

Společenský život Karolínky, aneb návštěvy a zase návštěvy

Jako všichni rodiče, tak i my jsme měli a stále ještě máme ochranářské tendence. Na jednu stranu máme dceru, kterou chceme ukázat a chceme aby ji celý svět obdivoval. Na druhou stranu ji nechceme vystavovat bezmeznému osahávání a ňufání. V dnešní době internetu to je přeci jenom jednodušší, co se ukazování týče. Vždyť i tento blog k tomu tak trochu slouží, jdou na internet vystavovat fotky, fotky jdou posílat emailem a možností je prostě bezpočet. Ale nic se nevyrovná osobnímu kontaktu.

Silvie sice na začátku prohlašovala, že nedovolí žádné návštěvy v průběhu šestinedělí, ale realita byla nakonec jiná. Samozřejmě to začalo již v porodnici, kam se museli přijít podívat prarodiče. Tedy Karolínčini prarodiče. To by ani jinak nešlo. A stálo to za to. Vidět ty zjihlé pohledy, dojetí a nadšení. Způsob, jakým poprvé Karolínku brali do náruče, jak na ni šišlali...

Jako první přišli Silviiny rodiče. Teda vlastně jen mamka s bráchou, které jsem přivezl do porodnice.

Novopečený strýc zdál se být poněkud vyjukaný a čerstvá babička zase dojatá až k slzám. Oba obskakovali jak Silvinku, tak Karolínku. Oba si ji pochovali a bylo vidět, že ve své nové roli budou rádi a určitě i hodně úspěšní.

Svého nového dědečka Kája bohužel ten den neviděla, protože byl příliš pracovně zaneprázdněn… Když odešli, zůstal jsem již jako návštěva pouze já…

Následující den Káju očekávalo další kolo příbuzenských návštěv. Tentokrát babička a dědeček z mojí strany. Opět mne mile překvapili… Totiž oboje rodiče mne překvapili. Vzpomínám, že ne zas až tak dávno se tvářili poněkud chladně na myšlenku, že by se měli stát prarodiče (až na moji mamču, ta se na to těší již dáááávno J). Vždy nás všichni ujišťovali, že nemáme počítat s žádným hlídáním, že rozhodně nebudou kritit žádnou dravou zvěř. A pak to dopadne tak, že přijdou naši a první co taťka dělá je čertík… Bylo to hrozně roztomilé a strašně moc mne to potěšilo...

Stejně tak naši nezklamali, co se dojetí týče. Opět jsem v koutku oka u obou viděl, že jsou šťastní a tím pádem jsem byl šťastný i já a Silvie. Oba si taktéž pochovali a dokonce se o Káju „přetahovali“, kdo bude ještě chvíli chovat. Měl jsem takovou radost. Byl jsem hrozně pyšný na Káju a v podstatě i na rodiče. Akorát Kája vypadala poněkud "nevzrušená" či se až nudící, soudě podle neustálého zívání...

Když už pak byla Kája doma, tak návštěvy pokračovaly. Především jsme museli „dohnat“ Vánoce. Sice jsem si holky přivezl pod stromeček, ale jinak letošní vánoce nebyly příliš vánoční. Nebyl čas se ani na ně připravovat ani je pak prožívat. Ale zas tak moc to nevadilo. Oboje rodiče jsme museli odmítnout, když čtyřiadvacátého chtěli přijít na návštěvu. Sice jsem chápal je, že chtějí popřát k vánocům, ale ten den byly vánoce tak nějak to poslední co nás zajímalo. Kolem oběda jsem holky dovezl a bylo potřeba se aklimatizovat, ověřit, zda všechno co jsme připravovali funguje tak jak má, chtěli jsme aby si Kája zvykla na nový domov. Chtěli jsme si my zvyknout na nového člena naší domácnosti. Byli jsme ještě stále unavení z porodu, z porodnice. Navíc vystrašení z neznalosti dítěte. Přišlo mi, že oběma prarodičům bylo líto, že jsme je „odmítli“. Však bylo to kvůli Káje nutné a pevně doufám a myslím, že to pochopili. Vždyť hned následující dny jsme je zvali a těšili se na ně. Využili jsme navíc to, že u Fišerů byla babička se Sadské a u našich zase pasecká babička, kterým jsme Káju taky moc toužili ukázat… a které, v co se nadšení z miminka týče, s námi ani s praprarodici nemohly vůbec soutěžit .. Holt bylo vidět, že prarodič vnouče prožívá mnohem víc, než praprarodič prapravnouče…

Káji si tedy opět hlavně užívali naši rodiče. Stínový otec Káju konečně pochoval. Nějak se k tomu při návštěvě porodnice nedostal. A stejně tak si chování dosyta užili všichni ostatní. Více fotek najdete ZDE









Nemělo by se zapomenout ani na návštěvu Marušky a Irenky. Taktéž si Káji užily...


Více...