Návštěva prababičky a pratety

Tento víkend příjímala naše dcera opět návštěvy. Přijela za ní delegace až z druhého konce Čech, ze Dvora Králové n/L. Já jsem se cítil chvílemi trochu stísněně. Přeci jenom jsem byl jediný muž ve společnosti čtyř žen :-)

Už to je pěkná řádka let, co moje babička a teta byly naposledy v Praze. Je to tedy pro Káju velká pocta. Ne, že by to již dokázala ocenit, ale třeba jednou se tak stane. Každopádně se aspoň ukázala v tom lepším světle. Žádný zbytečný křik, žádné slzičky. Naopak rozdávala úsměvy. Snad jediný přestupek proti etiketě byla téměř celá ruka v puse, ale asi za to mohla trochu tréma....ukazováček hluboko zaražený do krku ji uklidňuje.




Všichni si Káju chvíli pochovali. Mamča už byla zkušená, začíná být ostřílená babička. Babička, čili prababička zase nezapře své letité zkušenosti získané ve školce. Teta, vlastně prateta vypadala lehce nervózní, když se jí Kája začala kroutit a vzlykat na klíně. Ale to není nic, co by bylo třeba brát osobně. Myslím si, že holky potřebují trochu více času a moc se budou kamarádit.

Kája dostala krásný řetízek s granáty na krk. My jsme byli obdarováni poctivým mramorovým hmoždířem.

Vydali jsme se také na procházku. Babička se chytla kočárku a vyrazila neskutečnou rychlostí vpřed. Skoro jsem jí ani nestačil.

V neděli jsme přišli a návštěvu my. Mamča se opět vytáhla jako úžasná kuchařka. Po jejím jídle se opravdu všichni můžeme utlouct. Kája byla tak ohleduplná, že nás nechala v klidu najíst, zatímco si lehce zdřímla. A potom opět putovala z náruče do náruče, vždy se chvíli nechala držet a pak dala pěkně nahlas vědět, že chce zpět k mámě.

Myslím, že to byl dost povedený víkend. A už teď se těšíme, až bude teplo a návštěvu oplatíme.

Více...

Vítání občánků

Ve věku krásných necelých čtyř měsíců, se Karolínka stala občánkem Žižkova. Někdo může namítat, že to není zas až taková sláva, ale nemá pravdu. Je to sláva a veliká... Především pro samotný Žižkov, že do svých řad může přivítat naší Káju...



Poslední dobou mi přijde, že jsme na žižkovské radnici jako doma. Nejdřív naše svatba, potom svatba Tomáše Durdíka a nyní vítání občánků. Především ty dvě poslední události se konaly týden po sobě. Snad proto ten nezcela přesný pocit.

Všichni tři jsme se dost a dost těšili. Kája asi nejmíň, ale to ji myslim můžeme prominout. Maminka byla již od rána nervozní a tatínek lítal jak holub na věži, aby všechno stihl. Ale jelikož je opravdu moc šikovný, i jako holub na věži, tak všechno klaplo a několik málo minut před ceremonii jsme již seděli v předsálí a čekali, co bude dál. Nebylo dlouho nic...

Kája klasicky v autě usnula, nyní se teplem probudila a začala pozorovat všechny ty děti kolem a zcela jasně jsem ji viděl na tváři ten uspokojený výraz, kdy si byla vědoma, že je opravdu ze všech nejkrásnějsí. A jak si užívala ty závistivé pohledy osatních matek, když porovnávali svoje dítě s Karolínkou.

Dost dlouho jim to trvalo a tak Kája a většina dalších prcků dostala žízeň. Konalo se hromadné kojení. Byl to zajímavy pohled.

No a pak nás postupně nahnali do obřadní síně, paní co hrála nám na svatbě, co hrála Tomášovi na svatbě teď hrála Karolínce, dokonce kolem pobíhal i stejný pan fotograf. Pěkně jsme se usadili a zaposlouchali se nejdříve do přednesu již odrostlejších dětí, co byly asi též občánci Žižkova a následně do projevu paní místostarostky. Všechny nás to moc zajímalo.. Kromě naší Karolínky. Ta se rozhodla, že nám poví úplně něco jiného. Vlastní projev. A v tom nadšení strhla ještě další jedno mimčo a tak dvojhlasně překřikovaly ten oficiální projev. Nikoliv však nadlouho. Byly požádány, aby se šli projít a uklidnit. To dá rozum, že Kája sama jen tak někam jít nemůže, a tak vzala mamču a šly.
Nicméně pár minut hry na čmeláka ji zaujalo natolik, že zapomněla, že nám všem něco chtěla říci a tak paní místostarostka dořekla co chtěla, pak si vyvolala jednu maminku za druhou, nechala je i s tatínkem podepsat do takové velké knihy, dala jim "certifikát" o pravosti žižkovského občanství a propustili nás domů.. Z domova jsme odcházeli jen jako dva občané Žižkova, ale vraceli jsme se tam již tři..

Více...

Starbucks v Praze!

Že hodně a rádi cestujeme a výletujeme, je samozřejmě známo. Teda aspoň myslím. A ve stejném duchu se snažíme vychovat i našeho potomka. Kája má velkou výhodu, že zatím co já mohu vycházkovat jen o víkendu, ona může být venku každý den. Ať již se strejdou Honzou nebo se Silvií. A tak alespoň o víkendech se k nim přidávám a vyrážíme ven...



Tento víkend jsme se rozhodli, že navštívíme kavárnu Starbucks. Po svých cestách po Americe ji Silvie objevila a oblíbila. A jelikož po dlouhé době čekání ji otevřeli konečně i v naší zemičce, tak to byla nezbytnost se tam vydat.

Ten den byl pro Káju plný věcí, které podnikala poprvé. Začalo to tím, že poprvé v životě jela autobusem. Nelze říci, že by z toho byla nějak odvázaná.. nebo snad znechucená.. kdepak. Ona celou cestu prospala. Takže první cestu si moc neužila. Vystoupili jsme u Rudolfina a šli přes most na Malou Stranu. I to bylo její poprvé. Dosud se vždy pohybovala jenom v okolí domova. Takříkajíc co by kamenem dohodila. A ten den byla daleko předaleko.

Po krátké procházce ve Vojanových sadech, jsme konečně dorazili na Malostranské náměstí, kde Starbucks otevřel svoji provozovnu. Záměrně píši provozovnu a ne kavárnu, protože to tak přesně cítím. Vím, že Silvie se mnou nebude souhlasit, vím že má Starbucks ráda a nechci se s ní hádat. Nechci to hanit, abych se ji dotknul. Proti gustu žádný dišputát... Nicméně, já si pod slovem kavárna představuji asi dvě věci. Buďto pouliční bistro, někde v Lisabonu či v Paříži s výhledem na Eiffelovku, kde číšník, kterému nerozumím ani slovo mi přinese miniaturní hrneček kávy, ve které stojí lžička, jak je mok silný. Tu kávu, ačkoliv jí je sotva náprstek usrkávám dobrých třicet minut a odcházím s bušícím srdcem... Případně, kdybych se měl pohybovat ve více domácím prostředí, tak místnost, kde je ticho, snad hraje trochu hudby, může být swing, já sedím v polstrovaném ušáku, přede mnou malý stolek a na něm hrnek s krásně napěněným kapučínem. Já čtu noviny, případně knihu a krásně relaxuji...

Bohužel Starbucks takový není. Zračí se v něm dnešní doba, zračí se v něm Amerika. Doba je uspěchaná, sotva se zastavíme, raději postojíme, než bychom poseděli a tak i Starbucks je fastfood, kde místo hamburgerů vám vydají kafe. V naprosté většině případ do kelímku, protože se počítá, že opravdu neposedíte, ale vezmete si jej s sebou. Amerika je zase velká země, kde mají rádi všechno velké a tak i kafe člověk nedostane piccolo, ale 0,4 litru. A to je na mne moc. To nevychutnám. To mne naplní tak, že zbytek už se nutím jen dopít, ačkoliv nemám chuť...

Sednout si tam není kam, protože se davy hrnou ven a dovnitř, u pokladny vás postrkují, spěchají na vás, že vy ani nevíte předem pořádně co si objednáváte...

A bohužel Kája, už když jsme se blížili, tak dostala hlad a dávala to pěkně nahlas najevo. Takže ne, neužil jsem si to... Ale nešli jsme tam kvůli mne, ale kvůli Silvii. Obávám se, že tím, že to na mne působilo tak strašně negativně, že jsem i já působil negativně na Silvii a to mne mrzí. Navíc brečící Kája jí též nepřidala na dobré náladě. A tak věřím, že Silvie tam vyrazí opět, tentokrát beze mne, případně tak, abych doma hlídal Káju a užije si to mnohem víc. Ale každopádně to bylo poprvé, co Kája byla s námi na kávě.

Cestou domů jsme to vzali přes Petřín (na Petříně to bylo Kájino také poprvé) na tramvaj a vedle mne v ní seděla holka, co pořád kašlala a smrkala. Byl jsem rád, že nejde zabít pohledem. Protože by ji jinak Silvie rozčtvrtila a zničila. Ale chápu to a jsem rád, že našeho potomka brání.



Více...

Návštěva u doktorky - Druhé očkování

Jit k doktorovi je vždycky nepříjemné. Buďto tam jdeme, protože jsme nemocní, a to je samo o sobě nepříjemné nebo tam jdeme na preventivní kontrolu, kde doktorka může zjistit, že jsme nemocní a to je pak taky nepříjemné. Vlastně kromě doby, kdy jsem chodil do školy a doktorka mi dávala razítko na omluvenku - a to i když jsem nebyl nemocný, tak si nedovedu představit, jak by to mohlo být u doktorky příjemné.

A co když tam teprve jdeme s malým dítětem a nedejbože dokonce na očkování...


Já se přiznám, že nemám nic proti očkování, naopak, myslím si, že to je úžasná věc. Druhá strana mince je, že takovému dvouměsíčnímu prckovi to může udělat krátkodobě pěknou šlamastiku s organismem. Nicméně lepší dva dny horečka, než ve dvou letech na něco umřít. To je můj názor...

A tak jsme v úterý byli již na druhém kole očkování. Ono se tak napůl vždy těšíme, protože doktorka taky Káju změří a zváží, o což se u nás doma zavírají sázky, jak Kája hezky roste a přibírá. Navíc se lze doktorky zeptat na spoustu věcí, které nás trápí a které nám ona vždy vyvrátí. To to je příjemné na té návštěvě. Ale pak ono samotné očkování. Minule Silvie radši odešla, tentokrát zůstala, ale vypadalo to, že se rozeřve minimálně jako Karolínka. Byla však nakonec statečná holka.. teda... Mám na mysli Silvii... Kája řvala, jako by ji na nože brali. A přitom ji brali na jehly. Ale jak moc ji chápu. Uvědomuji si, že jsem se usmíval. Nikoliv ze sadistických důvodů, nikoliv protože jsem jí to přál, ale protože jsem ji chápal. Jak já nenáviděl a vlastně stále nenávidím očkování. Kolikrát jsem omdlel...

No, Kája je statečná... Tím bych to uzavřel. A navíc, podobně jako minule, tak i tentokrát dva následující dny prospala. A musím to zaklepat, opět neměla žádnou reakci. Má ten vpich trochu zduřelý a zarudlý, ale to opravdu nic není... A tak jsme všichni rádi, že to máme za sebou.

Na cestě Dosud všichni víceméně klidní. Dokonce i mamka…

			Kája ze všech nejklidnější. Nevědomost je sladká…
			Vážení Za dobu na tomto božím světě již přibrala dvě kila.
			Měření Nejdříve to vypadalo na klidnou záležitost…
			...ale nakonec jsme si též užili trochu dramatického křiku.
			Okamžik oddechu, kdy jsme všichni nabírali nové síly
			Nejdříve ještě krátké a studivé poslechnutí, zda to někde nešelestí více než by mělo...
			… a pk již samotná včelka… To bylo pláče, to bylo slz… ale jak byl intenzivní, tak byl krátký…

Více...

Dva mílové kroky...

Každým dnem dochází k nepatrným krůčkům v životě Karolínky. Jen některým z nich lze říkat milníky. Ovšem minulý týden ke dvěma rozhodně došlo. Jednak se naučila brát věci do ruky a jednak zvedá hlavičku, když leží na bříšku.



Není to tak, že by již dokázala vzít dudlík a strčit si ho do pusy, je to asi víceméně ještě nevědomé, ale když její prstíky zabloudí na rachtátko, tak jej uchopí a začne s ním cvičit. Pohyby nejsou ještě zcela koordinované, o tom svědčí fakt, že se předmětem občas praští do hlavy a úplně se toho lekne a někdy i rozbrečí, ale je to další krok. Dokáže se barevnými udělátky na chvíli zabavit. Kouká na ně zblízka, máchá s nimi a občas i odhodí. Ještě má před sebou sakra velký kus cesty, než dokáže očima předmět zaměřit, rukou uchopit a například nasměrovat do pusy, ale.. až to přijde, budeme se chvíli radovat jak moc je šikovná a potom již jen zoufat, co to zase spolkla a jak to dostaneme ven...



A jak krásně drží hlavičku. Už hezkou řádku dní bojuje s gravitaci více či méně úspěšně, ale vítězství jsou stále častěji na její straně. Teď již dokáže ležet na bříšku, zvednout hlavičku a rozhlížet se kolem. Občas ještě narazí nosem o podložku, jak gravitace přeci jen zvítězí, ale znovu a znovu bojuje a kouká na nás a užívá si, jak ji chválíme a jsme z ní celí na větvi. Nemá ještě dostatečnou výdrž a její snaha se občas změní na neskutečný řev, ale blíží se doba, kdy nejen že zvedne hlavičku, ale zvedne se celá a my ji budeme muset honit.. nejdřív jen po bytě, ale později tak obecně všudemožně... skoro si říkám, že současný stav je lepší...



Více...

Americký kolotoč

Kája si to ještě dneska neuvědomuje, ale je zahrnována láskou a dary nejen svých rodičů, ale i mnoha "tetiček" ve svém okolí a dokonce i ze zámoří...



Tolik balíků z Ameriky, kolik jich dostala za první měsíce svého života jsem jich já nedostal za všech těch třicet jedna let, co se já proháním po tomto světě. Čímž ji nezávidím. Kdepak. Právě naopak. Ještě než se narodila, tak už ji chodily první balíky, většinou s oblečením. Poslední balík pak dostala předevčírem od své mexické tety z Ameriky :-)

Rozhodně dominantní v balíku byl kolotoče. Kája již jeden kolotoč nad postýlkou měla, ale musel se natahovat a vydržel hrát minutu, možná dvě. A pak bylo opět potřeba natahovat. Navíc umělohmotní medvídci nedrželi příliš dobře a neustále hrozilo nebezpečí, že omylem zavadíme o jednoho z nich a ten spadne Káje na hlavu. Tak teď dostala kolotoč jak pro velkou holku. Je na baterky, čili se nemusí natahovat. Hraje několik druhů melodií, točí se a ještě promítá ve tmě na strop hvězdičky. Kája je jím dokonale fascinována. Což je mimochodem účel.

Je to krásný dárek, za který, kdyby Kája měla již více rozumu, byla by za něj moc vděčná. Ale jelikož jej dosud nemá, tak jsme zatím vděční aspoň my, její rodiče... :-)


Více...

Oslava narozenin

Nejen Karolínka nám stárne. Stárneme tak trochu všichni. A někteří z nás se pomalu ale jistě dostávají do toho nejkrásnějšího věku... Například Silvinka...

Zítra jí bude přibližně třicet let. :-)

Já vím že u žen není zrovna slušné říkat věk, ale když je takový krásný. Kulatiny. Jojo.. pamatuji si tu dobu, kdy jsem ještě taky býval mladý a bylo mi tolik jako bude jí. Už je to dávno. Tak dávno, že se mi o tom radši ani nechce mluvit.

A tak se Kája účastnila první oslavy narozenin, ačkoliv nebyla její. Ale chovala se jako opravdová dáma. Tedy když pominu, že první půl hoďku řvala jak tur. Vlastně né, první byla hodná. Až druhou třicetiminutovku proječela. Ale byla to zjevně naše chyba, neboť jsme podcenili logistiku zásobování. Jinými slovy měla hlad. Pak se napucla a rozhodla se, že jí oslava již nijak moc nezajímá a odebrala se na lóže, kde zůstala další tři hodiny v říši snů.

Oslava jako taková se taky povedla. Myslím, že se všichni aspoň trochu bavili. Že nikdo nebyl zpruzený či hladový. Hladový tedy určitě ne. Já osobně se sotva odvalil. Břicho jsem měl nafouklý jak týden ležící mrtvola v řece. Jídla bylo opravdu hodně. Domácí připravili několik druhů chlebíčků a různé mlsání ve formě oříšků a slaných tyček, moje mamča přinesla špenátovou roládu a ořechové "něconevímjaksetojmenujealejetomocdobrý", od Marušky jsme měli ještě kremrole, já jsem přinesl dort...

A těch dárků co Silvie dostala. Sice asi o všem předem věděla, ale snad nebyla zklamaná. A navíc na oslavě měla lampióny, o které tak stáala a o kterých jsem věděl, že když nebudou, tak bude celá oslava pro ní zkažená.

Asi by bylo spíš na ni, aby řekla, co si o oslavě myslela, ale troufám si říci, že to dopadlo dobře.. Vždyť ani Karolínka si nestěžuje..

Více fotek z oslavy najdete ZDE.



Více...

Dva měsíce za nami...

To je neskutečné, jak to letí. Karolínce už jsou dva měsíce a skoro týden navrch. Svět se točí poslední dobou jenom a pouze kolem ní a navíc ještě neskutečně rychle. Co se událo za těch dvacet dní, co jsme nic nepřipsal?

Především Karolínka povyrostla. Roste jako z vody. Už je to pomalu velká holka. Byli jsme s ní předminulý víkend na první větší procházce. Jeli jsme k Ladronce a dvě hoďky špacírovali. Naší princezně to je samozřejmě úplně jedno, protože pokud existuje jen jedno místo, kde spolehlivě spinká, tak to je na procházce v kočárku. Aspoň že tak. Můžeme proto "využívat služeb" rodičů. Naši o víkendech berou Káju na projížďky okolím. U Fišerů zase Kája pobývá, když žena potřebuje něco zařizovat ve všední dny přes den. A Brácha, ten ve všední dny taky vozí, aby si Sivlie mohla doma aspoň trochu odfrknout. Je to úžasná pomoc od nich od všech. Jsme za to moc rádi a moc vděční. Kéž by jim ten elán vydržel co nejdéle.

Už brzo půjdeme zase na kontrolu k paní doktorce. Takže Kája bude změřena a zvážena. Uvidíme, jak nám mimčo roste. Ale jednoznačně roste. Jak do délky, tak do šířky. Ta šířka není zatím tolik vidět na první pohled, ale když ji člověk drží v náručí, tak to znát rozhodně je. Hlavně tak po první půl hodině až hodině... :-)

Za těch dvacet dní se opravdu dost mění. Lze jen velice obtížně teď vše dopsat. Jednak si ne vše pamatuji a i to co si vše pamatuji by bylo na dlooooooooooooooouhou esej, kterou radši nechci psát. Ale ve zkratce je třeba aspoň říci, že už se krásně a zeširoka dokáže usmívat. Sama od sebe i jako reakci na náš úsměv. Je to neskutečně kouzelné. Člověk úplně zjihne, když se na něj usmívá ta bezzubá hubička. Krásně sleduje pohyb, když před ní cokoliv držíte a pohybujete s tím. Začíná uchopovat věci, když ji je "narafičíme" před ruku. A již celkem obstojně drží hlavičku. Nevydrží nijak dlouho, ale chvíli ano, než ji začne bimbat jak obráceny zvon.

Je taky mnohem zvědavější než bývala. Pořád sleduje co se kde děje. Není již moc spokojená, když ji drží člověk v náručí a ona vidí pouze strop. Už asi ani ti skřítkové, které ještě před měsícem tak sledovala, ji nedokáží zabavit. A tak ji musíme držet tak, aby měla dobrý výhled. A pořád ji hrát divadlo, povídat si s ní, juchat kolem ní. Její interakce opravdu ještě není zrovna bohatá, ale ten úsměv... a aspoň neřve a vše je lepší než její řev.

Což mne přivádí k další věci, která se rychle mění. A to síla jejího hlasu. Podařilo se jí zahučet mi do ucha s takovou intenzitou, že mi dva dny v tomto pískalo. Následující den jsem chodil kolem Káji radši s vatou v uších. Taky se naučila, aby ještě více umocnila žalostnost svého pláče, prolévat slzy. Pokud dřív brečela takříkajíc na sucho, teď to jsou úplné vodopády.

Uf.. bylo by toho ještě určitě víc, ale jak jsem již říkal, nechci aby to bylo příliš dlouhé. Tak to tady radši utnu a na některé události se podívám zvlášť v jiných příspěvcích.


Více...

Skřítci

Všimli jste si někdy, kolik vám doma žije skřítků? Nevšimli? Měli byste se lépe podívat. Dobře se schovávají, ale jsou zároveň hodně zvědaví a tak trochu exhibicionisti. Takže se vlastně stačí kamkoliv doma podívat. Najdete je opravdu všude, pod postelí, v rohu za skříní, v temném koutě pod stolem, ale taky stačí zvednout hlavu a uvidíte, jak pobíhají sem tam po stropě…

Není to jenom jeden druhu skřítků. Jsou to nejrůznější pidižvejci, pidimužíci, trpajzlící, skřeti, raráškové, člobrdíci… A ještě nejrůzněji oblečení a učesaní. Zatímco jedni vypadají jako malí důstojní pánové, jak zmenšení profesoři z nějaké univerzity, jiní jsou neposední, rozcuchaní, špinaví a jde z nich málem strach. Jedni mají na hlavě barety, jedni kulichy a jiní zase střapce či špičaté čapky. Barvy můžeme vidět všechny, jako na té nejbarevnější duze. Jedni mají téměř dětský obličej zatímco někteří mají dlouhé vousy, ať již černé, zrzavé nebo zcela sněhově bílé.

Teď mi to však došlo… Kolik vám je let? Vlastně, pokud toto čtete, pokud již umíte číst, tak skřítky s téměř naprostou jistotou nemůžete již vidět. S příchodem určitého věku ztrácíme schopnost pozorovat tato stvoření. Někteří dříve, někteří později. Jen málo z dospělých si tuto schopnost ponechá. Jsou tací, ale ti to radši nepřiznají a nechají si to jako tajemství jen a jen pro sebe. A tak vlastně oficiálně nemůže skřítky žádný dospělý vidět. Pokud by o sobě chtěl tvrdit, že ano, riskuje, že jej ti „normální“ budou považovat za duševně chorého… A přitom…

Zatímco vzhledově jsou skřítci tak rozdílní, jedno mají však všichni společné. Pořád něco povídají. Téměř nezavřou pusu a neustále něco drmolí, žbrblají, brumlají, frfňají, skučí, vzdychají a vydávají nejrůznější další zvuky. Když se člověk do těch zvuků příliš dlouho zaposlouchá, může jej to zcela omámit. Všichni do jednoho totiž rádi našeptávají… něco… cokoliv. Jedni „radí“ dobře, druzí nás zkouší napálit, připravují na nás všelijaké lumpárny a snaží se nám podstrčit nejrůznější myšlenky a nápady. Občas je přijmeme za svoje a vůbec si to neuvědomujeme. Protože zatím co schopnost je vidět se vytratí, schopnost slyšet nám zůstává. Jen o tom často nevíme.

Mohl bych uvádět desítky a stovky příkladů, kdy každému z nás občas říkají, co nebo jak máme dělat. Vždyť tolikrát jste šli něco dělat a než jste začali, dělali jste něco jiného a ani nevěděli proč. A nebo místo abyste to dělali jedním způsobem, udělali jste to zcela jinak. A to rozhodnutí ke změně bylo náhlé a nečekané a především nepostřehnutelné. Někdy byl výsledek lepší jindy horší. Záleželo na tom jaký skřítek vám zrovna našeptával. Nebo copak jste nikdy nekoukali na televizi a najednou nevzali do ruky ovladač a nepřepnuli náhle na jinou stanici, kde šel mnohem zajímavější program.. To se jen skřítek chtěl dívat na něco jiného než zrovna vy.

Možná si ještě vzpomínáte, jak jste skřítky pozorovali, jak jste si s nimi povídali… Možná už nikoliv. Mne jest to nyní připomenuto, neboť Karolínka si v jejich řadách nachází spoustu kamarádů. Nekamarádů ovšem zcela zjevně taky. Nejčastěji se s nimi baví ráno, když se probudí. Vydrží v družném hovoru třeba i několik hodin. Často s ní jsou v postýlce, hrají si s ní. To jsou zjevně ti hodní.

Večer je však často vystřídají rarášci, kteří Káju straší, děsí, lekají a navádějí k nepřístojnostem, nejčastěji k neutěšitelnému pláči a řevu. Tak bych si též přál míst stále schopnost je vidět, abych jo mohl zahnat či jinak na ně reagovat. Ale nemám. Jako všichni je občas slyším, ale jen když to oni chtějí a když mluví na mne. Co říkají moji dceři nemám šanci postřehnout. Jsou to klasické situace, kdy ji držím večer v náručí, ona mi přes rameno kamsi kouká, nejčastěji na strop, pohled sleduje cosi pro mé oči neviditelné a náhle, bez pro mne zjevného důvodu začne křičet a kroutit se a řvát jak tur. Mohu se jen domnívat, co jí provádí, ale ochránit ji bohužel nemohu.

Spánek je jediný lék, je to jediná doba, kdy nemají skřítci k lidem přístup. Do jejich snů nedokáží vstoupit, tam jsme před nimi v bezpečí a když spíme, tak neposloucháme. A tak když skřítky nedokážeme odehnat, když nedokážeme zajistit, aby si s naší dcerou hráli jen ti hodní, tak můžeme naše děti uspávat, abychom jim dopřáli to největší možné bezpečí. A těšit se, že brzy přijde doba, kdy skřítci nad nimi ztratí moc. Kdy přestanou být viditelní, kdy již nebudou slyšet. Pro Karolínku to znamená ještě měsíce či dokonce roky, ale nakonec se tak stane. Na jednu stranu pak bude v relativním bezpečí, avšak bude ochuzena o jedinečný zážitek. Bude ochuzena o zcela výjimečný svět, který dokáží vidět jenom děti…


Více...

Nový rekord v nespavosti

Není to tak dávno, jak jsem psal, že chci vypátrat možnou souvislost mezi mytím a nespaním Káji. Tak hlásím, že tato souvislost opravdu s největší pravděpodobností neexistuje, protože ještě tentýž den, co jsem to psal, čili den, kdy jsme ji neměli koupat, tak se pokadila a byla od toho až za ušima (samozřejmě obrazně řečeno, pampersky jsou zázrak moderní doby), ale už nestačilo ji umýt v umyvadle a tak jsem ji šoupnul opět do vaničky a vydrbal pořadně rejžákem (opět samozřejmě obrazně řečeno).


Vůbec ji to nepoznamenalo a ten den spala jak nemluvně (doslova řečeno - ačkoliv jako nemluvně spí obden a obden pak bdí jako nemluvně). Prostě to zatím pořád vypadá, že jeden den spí, druhý bdí. Bez zjevného vlivu okolí či dějů. Jediné vybočení z řady bylo po čtvrtečním očkování. Pátek, sobotu prospala... vlastně už čtvrtek. Čili tři dny spala jak dudek.

Bohužel tím asi nabrala hodně energie a nyní má... jak se řekne opak spánkového deficitu? Asi spánkový nadbytek. Tak včera byla celý den vzhůru, asi kromě hoďky a půl. Když jsem před šestou přišel domů, tak si se Silvií hrály pod hrazdičkou na posteli. Přidal jsem se k nim a před večeří, čili asi nějak kolem sedmé či tak nějak mi usnula v náručí. Byl jsem docela rád a říkal jsem si, že super, že dneska máme spavý den. Jenže ještě ani neskončily zprávy v televizi a už ji zase slyším. Tak jsem si ji vzal opět do náruče a už jsem tušil podle velikosti očí, že dneska rozhodně spavý den není. A nebyl...

V nespavé dny máme vypozorováno, ze jakmile odbije hodina duchů, čili půlnoc, tak naše dítě usíná. Snad nějaké vnitřní hodiny, protože upřímně nevěřím, že by již dokázalo vyčíst z budíku, kolik je hodin, možná opravdu to má něco společného s těma duchy... Každopádně plus mínus minutka v době půlnoční nám dává "pokoj". Ono to není úplně přesné, protože to většinou je tak, že si ten den říkáme, jak půjdeme brzo spát a půlnoc není zas tak brzo, obzvlášť, když je potom ještě třeba páchat nějakou osobní hygienu atd...

Včera, už táhlo na půl půlnoci a Silvie upozorňovala Káju, že je nejvyšší čas zabrat. Pak se ale dvanáctá hodina přehoupla a stále nic. Uběhlo dalších třicet minut a začínalo to vypadat, že Kája ztratila přehled o čase. Po dalších třiceti minutách, kdy již Silvie ležela v posteli a zkusila si ji vzít, zda spolu neusnou, kdy Kája začala řvát, jak když ji na nože vezmou, kdy jsem si ji vzal zpátky do obýváku, jsem začal být lehce zoufalý. Uběhlo dalších a ještě jednou dalších třicet minut.

Silvie vysílením ležela v posteli a nemohla se zahřát, tak jsem ji musel pod peřinu dát PET láhev plnou horké vody, jako náhradu za ... jak se to jmenuje... taková ta gumová zahřívací láhev do postelí? Má to jméno, jen nevím zrovna jaké... tak to ji zahřálo a snad i usnula... A viděl jsem na budíku čas 1:55 když se Kája prohnula a spustila další koncert. Trval však asi půl minuty, když to v ní zabublalo a ozvala se dělová rána, že mi to málem utrhlo ruku, kterou jsem ji držel pod zadečkem, ona se na mne naposledy vysíleně podívala a okamžitě usnula. Jako když mávne proutkem. Sice mi bylo jasné, že se zrovna potentonc, ale už jsem neměl sílu, abych rozsvěcel v ložnici a začal ji přebalovat - čímž bych jak jí, tak Silvii probudil - a tak jsem ji uložil do postele, omluvil se jí za to, že ji tak nechávám a šel poklidit, umýt se a... v 2:20 jsem se konečně dostal též do postele...



Více...

Vzpomínky na Turecko #2

CK: Ahoj tati, jak se máš?

JK: Dobře, děkuji, co ty?

CK: Jako vždy, čili báječně. Jak jinak by se mohla vycpaná kapesní kráva mít? :-)

Už jsi asi četl rozhovor s mamkou ohledně Turecka a muselo Ti být jasné, že s tebou jej udělám v nejbližší době taky. Takže jsi na rozdíl od mamky měl tu výhodu, že sis to mohl připravit. Tak doufám, že jsi tak opravdu učinil a že tedy rovnou spustíš a budeš nás bavit vtipnejma historkami z natáčení… teda vlastně cestování…

JK: Jojo, bylo mi to jasné, ale přípravu jsem omezil na přečtení si toho, co psala mamka a doplnění detailů. Totiž, popravdě, mamča si vždy pamatovala mnohem víc než já. Však víš, jak jsme se snažili vzpomenout na název hotelu a nezdařilo se nám… Oba Gunes.. to je neuvěřitelné, že si to máma opravdu pamatuje. To má můj naprostý obdiv. Vždyť to byl rok 2001!
Ale nejsme tady, abychom pěli chvalozpěvy na její sloní paměť, ale abychom potrápili tu moji a zkusili z ní taky něco vymáčknout. Tak pokusím se doplnit mezery, které máma ponechala prázdné či je jen naťukla…
Asi víš, že když jsem byl malý špunt, tak jsem žil v Brazílii pár desítek kilometrů od moře. Ale tam to moře vypadalo zcela jinak. Nebyl jsem zvyklý na dlouhé promenády, na kilometry a kilometry pláže, kolem které vedla silnice a za ní hned hotely, které rostly jako houby po dešti. Možná to už bylo i v Brazílii, v Riu asi určitě, ale byl jsem příliš malý, abych si to asi uvědomoval. Čili novodobě sem si to uvědomil až v Tunisu a pak právě v Turecku.

Zaujalo mne, že náš hotel měl v přízemí prodejnu aut značky Renault. To je první, na co si vzpomínám. Pokoj… no takový úplně normální. Jako jsem byl z hotelů vždy zvyklý. Nevím, s tím já narozdíl od mamčy nemám téměř žádné problémy. To už musí být opravdu díra, aby mi to vadilo. Mnohem častěji jsem z toho rozhozený, protože vidím, že se tam mamča necítí dobře. V Turecku to bylo… nevím. Asi v pohodě. Teda přes den. V noci to bylo mnohem horší protože tam bylo vedro. A nebo strašná zima. Nedalo se tam větrat, protože po té dlouhé silnici, jak jsem o ní mluvil před chvílí jezdili ony dolmuše, jak o nich zase mluvila mamka.

Co to je taková dolmuše. To je autobus, většinou dost hrozná plečka, která jezdí po té dlouhé silnici z centra letoviska až na konec, kde končí hotely a začíná „nic“ a zase zpátky. Nemá většinou vůbec žádný pevný jízdní řád, jezdí řidič a naháněč. Ten kouká a vyhlíží turisty, kteří zrovna vylezou z hotelu nebo z postranních uliček a snaží se je nalákat, aby nastoupili do autobusu a za úplatu se nechali odvézt do centra. A tak z otevřených dveří nahaněč neustále huláká, dolmuše co chvíli hází zpátečku, aby ještě o trochu víc povzbudili turisty a většinou krokem se šine na konečnou v centru.

A jelikož to jsou starý autobusy a jelikož se neustále rozjíždí či jede krokem, tak strašně smrdí. Na silnici podél našeho hotelu… Kde jsme se snažili mít otevřené dveře na balkón a nešlo to… Proto tam bylo vedro. Anebo jsme se pokusili pustit klimatizaci, která nešla vůbec regulovat a foukala přímo na naší postel. Proto tam byla strašná zima. To si vzpomínám, že v tom hotelu bylo opravdu strašný…

Jídlo už mamča poznamenala, že nebylo nic moc. Spíš bych dokonce řekl moc nic. Mastná hrůza. Už když se šlo do jídelny, tak tam byla cítit taková těžká „vůně“ (čti to jako smrad) a není divu, že jsme oba přestoupili potom na melounovou dietu…

Se Silvií nejsme zrovna typy, který se válejí celou dovolenou na pláži pod slunečníkem nebo nedej bože pod přímým sluncem. Ale tam jsme ještě trávili většinu času nicneděláním. I když v bazénu u hotelu jsme nebyli ani jednou. Nechápu lidi, co jedou k moři a potom leží celý týden u bazénu. Fakt divný.

Já miluji vodu a tak jsem trávil notnou část dne ve vodě. Byla tam celkem čistá, vlnky asi tak dvaceticentimetrové, což lidi komentovali tak, že si člověk myslel, že tam jsou minimálně tsunami. Byl jsem vždy zklamán, když u snídaně slyším, jak je moře rozbouřené a pak přijdu a sem tam se líně proplazí třiceticentimetrové zpěněné něco…

CK: Promiň, ale musím ti skočit do řeči. To má být rozhovor a ne monolog! Sice vyprávíš krásně, ale co kdybys mi taky dal nějaký prostor???

JK: Tak to se omlouvám, ty mne promiň, ptej se…

CK: Co domorodci, jaký byli?

JK: To je dobrá otázka, ale nejdřív musím ještě povyprávět o našem cestování. Jak jsem již říkal, dovolené, které jsme celé prochodily, měly teprve přijít. Tam jsme jeli snad jen na jeden výlet. Pár pěších, ale jen jeden větší. K starému akvaduktu, do nějaké továrny na kůži – což byl především velký obchoďák, kde nám nutili věci a pak krásné vodopády. Z té cesty si však pamatuji hlavně to, že jsem myslel, že umřu. Už si nevzpomínám, zda díky tomu jídlu, co jsme tam měli nebo zda ještě předtím, ale bylo to strašné. Držel jsem se co se dalo a nechtěl žít… uff.. ještě že jsme tam fotili, abych si to aspoň dodatečně mohl prohlédnout, kde jsme byli…

A teď k těm lidem. Turecko je země, podobně jako Tunis, kde jsou bazary a prodavači vás tahají dovnitř a nutí nakupovat. Na rozdíl od Tunisu naštěstí mnohem umírněněji. Stačí pohledem naznačit, že nic nechceme a oni dají pokoj. To mi na nich bylo sympatické. I když nakupování nebylo vždy jednoduché. Já nejsem typ na smlouvání. Silvie si myslela, že ano a rozhodla se usmlouvat červený svetr. Šli jsem do krámu, Silvie ukázala, co chce a prodavač řekl cenu. Nevím už kolik, ale v poměrech to vypadalo asi takto:

ON: 100

Silvie: 5

ON: padla mu čelist, vysmál se a my šli dál…

V druhém krámě to bylo podobné:

ON: 100

Silvie: 10

ON: (opět se dost divil) – 95

Silvie: 10

ON: (už vůbec nevěřil) – 90

Silvie: 10

A tak jsme šli opět dál, neboť nám naznačil, že tam nenakoupíme.

A to už Silvinka natahovala a když se ani v třetím nezadařilo a ona již brečela jak krokodýl, musela změnit taktiku a nakonec jej asi za 65 koupila. Bohužel po dvou vypráních se zažmolkoval a již nešel nosit..

Ale jinak mne turečtina zaujala svou libozvukostí. Nerozumím ani slovo z toho, co říkají, ale moc hezky se to poslouchá. V Německu, kde jsem rok žil měli Turky za podobné, jako my u nás máme cikány. A tak jsem do Turecka jel tak trochu nelibě. Ale tam se můj pohled zcela změnil a například mne hodně zaujalo, jak staří muži tam mají krásné rysy v obličeji. Jim život do tváře vytesává nádherné skvosty. Nepochopitelné, jak vrásky na tváři mohou vypadat jinak v Turecku a v Čechách…

CK: Co? Co? Promiň, já usnula, říkal jsi něco?

JK: Taky Ti moc děkuji za rozhovor a zase někdy…

CK: Počkej… kam jdeš? Halooooo… stůůůůůj….

Více...

Moje první těhotentsví

Poprvé jsem byla těhotná v 8 letech. Stalo se to hrozně jednoduše. Měla jsem tehdy malého brášku, ani ne 2letého a protože to bylo miminko roztomilé a svět, který byl do té doby výhradně můj, začal být výrazně jeho, řekla jsem si, že by nebylo špatné mít vlastní miminko.



Ptala jsem se tedy ve své nevinnosti, jak se takové robátko pořídí a moji rodiče mi vysvětlili, že si člověk musí mimino moc přát a když si ho přeje dostatečně silně, tak mu vyroste v bříšku. Odehrálo se to celé v Sadské, dodnes si to pamatuju živě, u babičky a dědečka v kuchyni. Našim jsem teorii spolkla i s navijákem. Oni byli spokojeni, že nemusí nic dalšího vysvětlovat a já utíkala se svoji novou pravdou na dvorek, kde jsem se soustředila celou svou duší na to, abych měla miminko. Záhy se začly dít podivné věci.... asi dvě hodiny poté mě začalo být špatně od žaludku - měla jsem radost, první nevolnosti byly tady, jak jsem je viděla u mámy. No a taky mi začalo růst to břicho! Víra je mocná. Viditelně jsem viděla, že se zvětšuje a teď na mě dopadla vina, co asi řeknu rodičům? (jako trochu přezrálé dítě jsem pár dnů předtím četla ve 100+1 o nejmladší rodiččce světa, nějaké africké holčičce). Pocit zátěže byl příšerný, trápilo mě, že naše zklamu, zatížím jejich rozpočet a hlavně mě seřežou. Zavřela jsem se tehdy na záchodě a brečela.
Nicméně pak jsem asi musela jít na večeři, už nevím, každopádně jsem na to zapomněla a až o pár dní později zjistila, že břicho už neroste a tak asi těhotná nejsem.

Dítě jsem vždycky chtěla, děti miluju. Člověk (nebo tedy já) si většinou významnjší události svého života nějak představuje, v duchu si píše scénáře, jak by to asi tak mělo probíhat. A tak i já jsem si v průběhu svého mladého života představila mnoho situací, jak sděluji svou sladkou novinu. Samozřejmě, bylo to úplně jinak... Hned, když se na testu objevily dvě čárky, skočila jsem zpátky do postele k Honzovi, zalomcovala s ním a strčila mu papírek pod nos. Moc jsme tomu nevěřili, takže jsem udělala ještě asi 5 dalších testů a všechny pozitivní! A tak jsme začali těhotenství...

Být těhotná (byla jsem tak hrdá!) se mi opravdu začalo líbit až od července - to mi přestalo být špatně a léto jsem strávila v Sadské. Bylo to fajn. Břicho obklopuje člověka jakousi gloriolou, lidé se začínají chovat jinak, líp. Těhotenství bylo příjemné, odmyslím-li si noční vstávání na záchod, průměrně tak 12x a neohrabanost, byl to celé krásný čas. Taky asi poslední, kdy se zájem okolí soustředil na mě. Od Karolínčina narození je středobodem naší rodiny ona. A je to tak dobře.


Více...

Vzpomínky na Turecko #1

CK: Ahoj mami, jsem ráda, že jsi si udělala trochu času. Nechci Tě zdržovat nějak markantně dlouho, jen takový kratičký rozhovor, aby Karolínka jednou věděla, jak ty naše cesty začaly.*



A navíc je to i pro mne první rozhovor, tak nebude zcela a úplně profesionální, tak se předem omlouvám za všechno…

Chtěla bych s Tebou udělat tento rozhovor, který (snad) bude první ze série rozhovorů, které by se měly týkat našich cest, jo?

Víte vůbec, od kdy mne máte, od kdy s vámi cestuji?

SK: Člověče Cirilo… Já myslím ze tě máme.. no v Tunisu ani v Turecku jsme tě neměli.. myslím že poprvé až na Madeiře…

CK: Nooojoooo! Vedle jak ta jedle. Já jsem se trochu hrabala v análech (proč se směješ?) a našla jsem tyto fotky…

SK: Je, v Turecku jsi už s námi byla..

CK: Jojo, a víš kde to je přesně?

SK: No jasně v tom amfiteátru, co se taťka potom poblinkal, když jsme jeli zpátky.. Aspendos.

CK: Týjó, ty si vzpomínáš i jméno, tak to jsme s taťkou nezvládli. A vzpomínáš si i jméno hotelu, co jsme bydleli? Snažili jsme si to taky nějak vybavit a taky se nám nezadařilo.

SK: No jasně, Oba Guiness. Znamená to turecky Zlaté Slunce nebo tak něco…

CK: Sááákra, tak to moje paměť už neobsahuje tuto informaci. Safrafix…

SK: Sem dobra vid?

CK: Nojo, si fakt dobrá. My to s taťkou hledali dokonce na google earthu a nenašli…

SK: Jsem chytrá viď? Měli byste mne v této rodině víc oceňovat, já to porad říkám, že jsem chytrá…

CK: Seš fááákt dobrá..

Mimochodem na této fotce… co tě na ni zaujme?

SK: Hmmm.. můj klobouk, který se při praní rozpadnul?

CK: Neeeeee. Video kamera…

SK: Jasně, půjčená.

CK: Přesně, a zajímalo by mne, kde je ten záznam. Protože tam pravděpodobně budu i já… moje úplně první záběry. To už bude mít historickou hodnotu…

SK: Já se obávám, že tam jsi ale neuměla mluvit.. tam jsi se jen fotila

CK: Ale já myslela, že umím mluvit od mala. To jsem teďka trochu nešťastná…. Ale víš, jaký to byl rok?

SK: No to ví určitě úplně přesně taťka.

CK: No ten to ví, ale já se ptám tebe.

SK: Já si to bohužel nepamatuji.

CK: No byl to rok 2001. To už je dávno. A co si ještě z Turecka pamatuješ?

SK: Všechno.

CK: Jéééžiš, děláme rozhovor, tak nám něco přeci řekni podrobněji.

SK: Mnoooo, Turecko na mne zapůsobilo.. eeee… především tou pláží, která byla strašně rušná, jezdily tam ty autobusy, kterým se říkalo dolmuše, v moři se tam koupaly ty Rusky, které byly strašně tlusté a strašně naparfémované.. a mne se dělalo špatně z té „vůně“..

CK: Živý květy, to si vzpomínám…

SK: A taťka se tam koupal a honil tam nějaký kraby, takový malý… aaa taky jsem tam četla svoji poslední Viktorii, magazín, který pak přestal vycházet, jídlo mi tam vůbec nechutnalo, a koupila jsem si tam svůj červený svetr, který jsem pak obrečela a četli jsme tam knihu Účastníci zájezdu a kupovala si tam originál kabelku Louis Vuitton… A nejlepší byl ten výlet jak jsme jeli s tím tureckým průvodcem a nikdo tam nemluvil stejným jazykem. Byly tam s námi Rusové, Francouzi… a byli jsme na výletě u nějakých vodopádů…

CK: Jojojo, tady jsou obrázky, aby se osvěžila tvoje paměť…

SK: A taky jsem si tam nechtěně koupila od jednoho prodavače vodu, protože jsem si myslela, ze vidí, jakou mám žízeň.. jak jsem lezla do toho kopce.. a on na mne mával a mával…

CK: Tak tady to musím trochu osvětlit. Vyrazili jsme totiž na Býčí vrch. Nebo šíji nebo jak se ten útes nad mořem jmenoval. A jak se tam tak škrábeme, tak pořádně pálí slunce a máme batohy a těžkou kameru.. a lezeme a potíme se.. a vysoko nad námi chlap co na nás mává a drží v ruce láhev pomerančové šťávy, pokud se nemýlím. Táta ho minul beze slova, ale ty jsi k němu přišla, vzala si pití, vypila jej, poděkovala a chystala se jít dál. Načež on logicky že to by takhle nešlo a že je potřeba zaplatit. Mimochodem nehorázný peníz… Do dneška nechápu, jak si někdo mohl myslet, že tam stál a žíznivé turisty gratis občerstvoval.. no ale nevadí.. za ten zážitek to stálo a aspoň je co vyprávět…

SK: Jeee a tahle sukně mi byla.. to už musí být hodně let…

CK: Jo, přibližně sedm.

SK: A tyhle hodinky.. jeee. To už vůbec nemám… a tady, tady jsem chodili na višňový džus a na koláče..

CK: Jojo.. od té doby jsem vypasena a vypadám jak vypadám. Od té doby mi totiž chutná sladké.

A večeře. Fuj. Vzpomínáš na svoji dietu co jsi tam jedla?

SK: Jasně, melouny.

CK: Přesně, protože jídlo tam bylo šíleně mastný, tak jsi posledních několik dní jedla jen a pouze melouny. A že jsi jich dokázala sníst hodně.

SK: Jojo, to jsem už říkala, že tam jídlo bylo hnusný…

CK: Aha, tak to jsem nějak přeslechla. Já se tak soustředila na co se budu dál ptát, že jsem neposlouchala odpovědi…

Turecko bylo dobrý. A vzpomínáš na ty malinkatý modrý kvítky. Jak taťka kýchal?

SK: Jasně, to byl tenkrát nějaký jasmín…

Ty fotky vůbec neznám….

CK: Turecko bylo dobrý, Tunis byl až potom nebo ne?

SK: Nene, Tunis byl naše úplně první dovolená s taťkou

CK: Tam jsem ještě asi nebyla ne?

SK: Nene, ty jsi byla až právě v Turecku.

CK: Tak ale počítej prosím s tím, že tě i na Tunis časem vyzpovídám. A právě proto, že jsem tam nebyla, tak mne to zajímá dvojnásob. Taťka si to už moc nepamatuje a tak to chci slyšet od tebe.

Já koukala a fotky máme až z roku 2001. Ta fotka na začátku je moje úplně první.. to jsem ještě byla mladá a krásná….

Tak tedy mami moooc děkuji za rozhovor. Byl to teprve první, tak s tím počítej. Zatím si to zkouším, jak mi tato nová role půjde. Tak věř, ze ty další rozhovory už budu ostřílenější…

Tak ještě jednou děkuji a ahoj.

SK: Ahoj a já taky děkuji.
Více...

Nový vzhled blogu

Dneska jenom zcela krátce. Pohrávám si s novým vzhledem blogu...

Je to zatím asi jen dočasný vzhled, který bude ještě trochu pozměněn. Ať už jen fotka, barva nebo další věci. Ale přibližně takhle nějak by to mělo vypadat. Akorat, jak jsem to předělával, tak jsem zase rozházel "smršťování", ale naštěstí velký guru a Karolínčin strejda dokáže rychle opravit to, co já pokazím. Za to mu patří můj (a časem i Karolínčin) neskonalý vděk.

Už jen čekám, až sem taky dá nějaký příspěvek. Jinak vidím, že Karolínka jednou bude moc smutná... Ok, uznávám, že to je trochu nátak, ale... :-)

Dále už je připravený rozhovor Cirily a Silvie o našem cestování... Ale to zase až zítra...

PS: pro připomenutí starého vzhledu... snad to teď vypadá líp...

Snad ano...

Více...

O ztraceném labuťátku

Praha je velké město se spoustou lidí, obchodů, aut, tramvají a všech dalších možných věcí, ale je také plná zvířátek.


Nejvíc ze všeho je zde asi pejsků domácích. Ti jsou, stejně jako domácí kočičky, moc důležití, mají totiž za úkol rozveselovat a dělat společnost smutným nebo osamělým lidem, a to je hodně významná práce. Žije tu ale také spousta myší, ptáků, ví se o jednom velkém klanu potkanů a někde na Petříně prý žije starý pán krtek, ale toho málokdo viděl. Je starý a pohodlný, společnost nevyhledává, ze sluníčka ho prý bolí oči, a tak se většinou drží doma v teple, jen tu a tam vykoukne, jestli je na světě všechno v pořádku.
Ale tenhle příběh vypráví o ztraceném labuťátku, a to musíme z petřínského kopce dolů až k Vltavě, na Kampu, tam, kde bydlí labutí rodina Peroutkova.
Když se maminka Peroutková uvelebila na vajíčku, měl tatínek Peroutka velkou radost a nemohl se dočkat, až konečně skořápka praskne a on bude mít syna, pokračovatele slavného labutího Peroutkova rodu křtěného vždy jen Vltavou. Jaké však bylo jeho překvapení, když skořápka praskla a z ní nevyletěl krásný labutí mladík, ale kymácivým pohybem se vyklubalo něco malého, tmavého a ruzcuchaného, hlavičku to ještě neudrželo, ale už se to zvědavě rozhlíželo, kde maminka a tatínek lítají. Byla to krásná labutí holčička a když se tatínek z překvapení trochu vzpamatoval, pojmenoval ji Kálinka.
Kálinka rostla jako z vody, však taky na vodě bydlela. Když povyrostla ještě víc, zajímal ji celý svět a dávala rodičům všetečné otázky, až je z toho občas oba bolel jejich dlouhý krk. A protože Kálinka byla opravdu zvědavé labuťátko, brzy ji začal jejich břeh Vltavy trochu nudit a chtěla se dozvědět, co je tam, kde žádný břeh není. A tak ji maminka začala brát na výlety. Cestovaly všude možně, ale nejraději plula Kálinka jen kousek za humna, k Národnímu divadlu. Jeho střecha se pořád krásně blyštěla a to se Kálince tuze líbilo. Jenže byla opravdu moc zvědavá a brzy si prohlédla a znala všechno podél obou pražských břehů. Přicházelo léto a ona pořád přemýšlela, co je tam dál, dál od řeky, odkud chodí všichni ti lidé, přijíždějí velké tramvaje… Měla kamaráda, racka Kryštofa, a tak se mu jeden den svěřila, co ji tak trápí a zajímá. A racek Kryštof, který poletoval všude možně, i když se měl držet hlavně řeky, věděl.. A tak začal vyprávět o krásných ulicích plných světel a jídla, které lidi odkládají a které je moc dobré a o všech možných dobrodružstvích, která tam všude čekají.
A Kálinka dychtivě poslouchala, až zapomněla zavřít zobáček. V noci se jí o tom všem zdálo a když se ráno probudila, rozhodla se, že ten velký svět pozná. Potichu vstala, do chlebníku vzala kousek chleba a vypravila se potají z rodinného hnízda. Štrádovala si to rovnou na most směrem k Národnímu divadlu. Jenomže nevěděla, že co se zdá snadné labutím na vodě, není na souši žádná hračka. Za chvíli měl nožičky celé ucupitané, a to nebyla ani v půlce mostu.
Najednou, kde se vzal, tu se vzal, do cesty se jí postavil strážník a začal pískat na píšťalku. Kálinka o píšťalkách ani strážnících nic nevěděla, a tak ji pořádně vyděsily. Lekla se, roztáhla křídla a vykřikla, jenže v člověčí řeči to znělo jako hrozivé zasyčení. Strážník byl trochu hloupý, labutímu syčení pranic nerozuměl, hrozně se lekl a začal pískat ještě víc a máchat při tom rukama. Jenže když strážník píská a máchá rukama, znamená to spoustu věcí, hlavně pro auta a pro tramvaje, takže se na mostě začaly v tu ránu dít neuvěřitelné věci, nikdo nevěděl, co dělat, někdo popojížděl, někdo couval, každý druhý troubil, cinkal, zkrátka byl to strašný rámus a zmatek a Kálinka nevěděla, co má dělat. Celá její zvědavost byla tatam, slzy se jí koulely z očiček a chtěla zpátky k mamince a tatínkovi.
A strážník zatím volal dalšímu strážníkovi, že je poplach, že se na mostě vyskytl divoký pták a je třeba ho rychle odvézt do ZOO, protože ohrožuje celou dopravu. Byl to opravdu hloupý strážník, co nevěděl, že Peroutkovi bydlí pod mostem kousek za rohem a že žádné ZOO není potřeba.
Ten nezvyklý lomoz na mostě přilákal racka Kryštofa, který zrovna svačil nedaleko. Když uviděl ten mumraj a uprostřed něho nešťastnou Kálinku, spráskl křídla a honem letěl k Peroutkům.
O maminku Peroutkovou se nejdřív pokusily mdloby, tatínek byl zrovna v práci, tak si na kuráž dala štamprličku domácího bylinkového likéru a když ho ucítila dole v blanách, přepudrovala si ještě zobák, narovnala si krk a rozlétla se rovnou na most. Bylo už načase, protože ke Kálince se zatím blížil druhý strážník s velkým pytlem, co je v něm tma černější než noc a už už tam chtěl nešťastnou labutí holčičku strčit a odvézt do ZOO.
Ty holka jedna nezvedená, sykla máma labuť, počkej doma, to uvidíš! Strážníci, jak víme, nerozumí labutímu jazyku ani slovo, tak uslyšeli jen zlostné syčení a viděli velkou bílou labuť, vyjekli hrůzou a uskočili i s pytlem zpět. Máma popadla Kálinku za křídlo, spolu s Kryštofem ji vyzvedli do vzduchu a letěli domů. Však to měli kousek, jen pod most a za roh.
Doma dostala Kálinka co proto, musela uklízet i u sousedů Křidélkových, aby neměla čas na další hlouposti. Ale protože pak byla hodná, předplatili jí rodiče noviny, aby věděla, co se ve světě děje a nemusela zase utíkat zjišťovat to jinam.
Kálinku čtení novin začalo tak bavit, že když vyrostla, stala se profesionální labutí redaktorkou, začala vydávat vlastní labutí plátek „Vltava na křídlech“, který měl a má úspěch nejen v Praze, ale objednávají si ho prý až v Českém Krumlově.
A tak to nakonec všechno dobře dopadlo.



Více...