Vítání občánků

Ve věku krásných necelých čtyř měsíců, se Karolínka stala občánkem Žižkova. Někdo může namítat, že to není zas až taková sláva, ale nemá pravdu. Je to sláva a veliká... Především pro samotný Žižkov, že do svých řad může přivítat naší Káju...



Poslední dobou mi přijde, že jsme na žižkovské radnici jako doma. Nejdřív naše svatba, potom svatba Tomáše Durdíka a nyní vítání občánků. Především ty dvě poslední události se konaly týden po sobě. Snad proto ten nezcela přesný pocit.

Všichni tři jsme se dost a dost těšili. Kája asi nejmíň, ale to ji myslim můžeme prominout. Maminka byla již od rána nervozní a tatínek lítal jak holub na věži, aby všechno stihl. Ale jelikož je opravdu moc šikovný, i jako holub na věži, tak všechno klaplo a několik málo minut před ceremonii jsme již seděli v předsálí a čekali, co bude dál. Nebylo dlouho nic...

Kája klasicky v autě usnula, nyní se teplem probudila a začala pozorovat všechny ty děti kolem a zcela jasně jsem ji viděl na tváři ten uspokojený výraz, kdy si byla vědoma, že je opravdu ze všech nejkrásnějsí. A jak si užívala ty závistivé pohledy osatních matek, když porovnávali svoje dítě s Karolínkou.

Dost dlouho jim to trvalo a tak Kája a většina dalších prcků dostala žízeň. Konalo se hromadné kojení. Byl to zajímavy pohled.

No a pak nás postupně nahnali do obřadní síně, paní co hrála nám na svatbě, co hrála Tomášovi na svatbě teď hrála Karolínce, dokonce kolem pobíhal i stejný pan fotograf. Pěkně jsme se usadili a zaposlouchali se nejdříve do přednesu již odrostlejších dětí, co byly asi též občánci Žižkova a následně do projevu paní místostarostky. Všechny nás to moc zajímalo.. Kromě naší Karolínky. Ta se rozhodla, že nám poví úplně něco jiného. Vlastní projev. A v tom nadšení strhla ještě další jedno mimčo a tak dvojhlasně překřikovaly ten oficiální projev. Nikoliv však nadlouho. Byly požádány, aby se šli projít a uklidnit. To dá rozum, že Kája sama jen tak někam jít nemůže, a tak vzala mamču a šly.
Nicméně pár minut hry na čmeláka ji zaujalo natolik, že zapomněla, že nám všem něco chtěla říci a tak paní místostarostka dořekla co chtěla, pak si vyvolala jednu maminku za druhou, nechala je i s tatínkem podepsat do takové velké knihy, dala jim "certifikát" o pravosti žižkovského občanství a propustili nás domů.. Z domova jsme odcházeli jen jako dva občané Žižkova, ale vraceli jsme se tam již tři..