Když kohout ještě spí... (naše dítě již bdí!)

Málokdo, kdo ještě není dospělý, rád poslouchá historky dospělých, o tom, jaké byl miminko… Jednak je těžké uvěřit, že zrovna já bych se tak dlouho pokakával, tak dlouho neuměl říkat „ř“, dlouho odmítal chodit po dvou a nebo třeba tak brzo ráno vstával, druhak se za to asi tak trochu stydíme… prostě nám to je nepříjemné. Teprve když se staneme rodiči, začínáme chápat celou podstatu věci…


Nikdy mi nebylo jasné, proč máma tak často mluví o tom, že jsem vstával jako mimino v pět ráno. Nepamatuji si na to. Samozřejmě. Ale i kdybych opravdu v těch pět vstával, tak co? Proč to moji mamče tak utkvělo v paměti? Lze to asi jen těžko pochopit, pokud se nedostaneme do její situace.

Jak moc jsem nyní vděčný, když Karolínka spí aspoň do sedmi. Což se bohužel nestává příliš často. Šestá hodina ranní pro ni není žádná brzká hodina. Dokonce i v těch pět již párkrát vstávala.. Kdyby to naše dítě aspoň spalo přes den. Ale to ona taky ne. To jsou vždy drahoty a přemlouvání a tancování a šaškování. A jí to sice baví, ale neuspává. Kolem oběda hodinku. Zcela výjimečně to je hoďka a půl či dvě. A to si pak vynahrazuje, že se probudí v noci. Už se jednu dobu nebudila. Namlsala nás a teď se probudí, zařve si a… a zrovna včera jsem ji musel vzít k oknu do kuchyně a koukali jsme na… na… no na lampy a tmu.. Asi deset minut mi usínala v náručí a já opět musel uznat, že to naše miminko pěkně přibralo.

Kdyby alespoň potom spala do těch sedmi. Ono je strašné, ta představa, že jsou tři ráno, já stojím s usínajícím dítětem v náručí a za dvě až tři hodiny mne totéž miminko bude opět zuřivým řevem tahat z postele…

Takže asi jsem zase o trochu dospělejší, protože chápu moji maminku, že jí to utkvělo tak v hlavě, že o tom tak ráda vypráví.. A víte co… i já o tom už začínám vyprávět. A mnoho lidí mne zatím nechápe….