Jak jsme byli na houbách...

O Češích se říká, že jsme národ muzikantů. Taky, ze máme zlaté ruce, ať už je to myšleno tak či onak. Říká se i, že jsme národ komediantů a že kdo neskáče není Čech. Ale říká se, že jsme také národ houbařů.

A s tím se já osobně ztotožňuji nejvíce. Protože muzikant se svým hudebním hluchem být nemůžu, občas si říkám, že mam obě ruce levé mnohem více než zlaté a ve skákání taky nevidím zrovna velkou zábavu. Komediant určitě nejsem, ale houbařem se neostýchám nazývat.

Lásku k lesu a houbám jsem zdědil od svých rodičů a prarodičů. Vlastně tuším, že moje veškeré příbuzenstvo jsou houbaři. Opravdovému houbaření jsem se přiučil u svého dědečka z otcovi strany. Měl Brdské lesy dobře zmapované a znal úžasná místa, kam lze chodit. Ale i dědeček z matčiny strany byl vášnivý houbař. Ten zase prolézal lesy v podkrkonoší. Neméně dobře zmapovanou Šumavu měl můj strejda Lojza.

A tak stejně jako můj táta, tak i já jsem se pravidelně a rád nořil do lesa, abych se o pár hodin později vrátil s plným košíkem darů, které nám naše příroda hojně naděluje.

Má milovaná manželka ráda houby sbírá, nerada je však hledá. Já jsem schopen trávit polovinu dne procházkou po lese a pokud se vrátím s plným košíkem, tak je to nádherný pocit, pokud však košík nenaplním, stále mám aspoň příjemný pocit z pobytu na čerstvém vzduchu.

Minulý týden jsme se ponořili jako celá rodina do lesa. V televizních novinách, v denním tisku i v rádiu vychvalovali, jak jsou naše lesy touto dobou plodné. A byla to bezezbytku pravda. I Silvinka byla spokojená, protože houby nemusela téměř hledat, stačilo je sbírat. Dokázali jsme naplnit nejeden košík, což je pro houbaře vždy příjemná a uspokojující událost. Ale co mne nejvíce potěšilo… Zdá se, že máme doma úspěšného houbařského nástupce.

Karolínka nejen že ochotně chodila po lesích z kopce do kopce, sem a tam, ale byla velice úspěšná i při samotném hledání hub. Z počátku jsem vždy houbu našel, zavolal ji, až ji dohledá, ale velice rychle se „osamostatnila“ a hledala houby zcela sama. Jistě, rozeznat hříbka od holubinky či muchomůrky ji činilo poněkud potíže, ale rychle pochopila, že musí hledat houby s hnědým kloboučkem a hříbky, které našla zcela sama se dají počítat na desítky.

Teď už zbývá jenom doufat, že až bude starší, že sbírání hub, které zatím vnímá jako hru se změní v radost či dokonce vášeň a že bude chodit, ať již se mnou nebo beze mne, na houby i nadále.. a taky, že ji třeba nebude proti srsti houby čistit a připravovat na konzumaci. Protože představa, že bych měl čistit a krájet houby, které najdu nejen já a Silvie, ale které najde i budoucí úspěšná houbařka Karolínka mne upřímně lehce děsí…















Více...

Tak se ale pěkně rozmlouváme...

Tak dlouho jsme říkali, že se Karolínka začíná rozmlouvat, až jsme si téměř nevšimli, kdy k tomu opravdu došlo. Každopádně, už je to tady. Karolínka pořád něco povídá…


Někdy to dává smysl, někdy trochu méně… pokud člověk nerozumí „karolínštině“ (respektive, pokud doma nemá dítě podobného věku), tak tomu téměř nerozumí. Ona však popisuje všechno co kolem sebe vidí či co se kolem ní děje. Některé historky vypráví stále kolem dokola… To už dělala v době, kdy mluvit neuměla a kdy 95% povídání bylo ve znakové řeči. Stejně rychle, jako si tuto však vymyslela a naučila používat, ji již zapomněla a nahradila skutečnými slovy. Ač ještě mnoho slov je zkomolených, vynechaná některá písmenka, třeba R kdekoliv ve slově či L na začátku slov, tak již jí je docela obstojně rozumět.

Kromě vyprávění historek krásně popisuje logické věci ze svého okoli. Což není vždy úplně příjemné pro nás jako pro rodiče. Třeba když potkáme vousatého pána, tak s naprostou pravidelností a samozřejmostí na něj ukáže a povídá: „Bubák, Kája bojí..“. Totéž pronáší na adresu starých paní v tramvaji. Naštěstí již ne s takovou pravidelností.

Ale už si dokáže i přesně říci co sama chce či po čem touží. Takže z kuchyně se často ozývá: „mámo, ham, kaja chce ham, Kája moc chce. Mámo hned“. A nebo jak rozbitý kolovrátek kolem dokola dokáže škemrat o pohádku. Přijdu domů, sednu si na gauč, ona mi skočí na klín a povídá: „táto, pohádku… mimi… kočárek… hapalo dolu, mimi pláče… moc buaaaaaaa“. Člověku pak nezbývá nic jiného než začít vyprávět přesně na téma, které si zvolila… Po pohádce, na kterou je rodič hrdý, jak ji vymyslel, jak byla dlouhá a jak to potomka muselo uspokojit se ozve proste: „táto další pohádku….“ Po třetí již přechází na přemlouvání, že už pohádek bylo hodně. „Ne, mao pohádek. Tato, další. Novou. Pejsek, kočička, les, procházka. Tato, pohádku“

A samozřejmě si již říká, když ji něco bolí či trápí. A tak se stalo, že před pár dny jsem hlídal, zatímco Silvie získávala energii a manu kdesi ve společnosti, že Karolínka byla v postýlce a hrála si se svoji oblíbenou „hračkou“. Se skleněnkami. Ano, obyčejné skleněné kuličky. Znovu a znovu je vysypává a sbírá do krabičky. V posteli s tím vydrží hodinu až dvě a minimálně stejný čas i přes den. Já cosi dělám v obýváku, když náhle slyším onu ťapy ťapy a v chodbě stojí Kája, pyžamko sundané, jen v pleně a říká: „táto, kuk!“. Vstanu a ptám se ji co to dělá a proč nemá pyžamu. Kája se chytla v místě, kde ještě před chvílí byla nohavice od dupaček a povídá: „kulička, hapala. Tlačí. Kája klepy klepy“. Ač na mne šel smích, zachoval jsem kamennou tvář, pochválil ji a pomohl ji do pyžama. Ona si v posteli sedla, začala se tak nějak na zadku vrtět a říká: „táto, tlačí, pořád“. Napadlo mne, že ji kulička zůstala v plence. Již jednou jsem ji ráno převlíkal a našel jsem ji tam. Tak ji opět svlékám, včetně pleny a nikde nic. Tak ji plenu aspoň vyměním a po opětovném obléknutí zase zalézá do postýlky. Vrtí se, hází divné obličeje, ale že dobry. Pět minut na to se však ozývá z pokojíčku volání. Znovu přicházím. A že když sedí, že ji to tlačí. Ukazuje mi kamsi na záda. Tak prohmatám celou postel, nikde nic. Opět prohmatávám plenu, stále nic. Tak ji říkám ať si lehne, když ji to tlačí při sezení. Ona si lehne, trochu se vrtí a s uklidňujícím pohledem říká: „táto, dobý, už“.

Za pět minut však opět volání. Cestou mne popadá vztek, který zvládám potlačit, než k ní dojdu. Ona tam nešťastně sedí a prý opět tlačí. Tak ji beru ven, svlékám, stojí přede mnou nahá a ukazuje kamsi na záda, že to tam tlačí. Napadá mne, že se jen praštila a pořádně ji prohmatávám ledviny, zda to tam bolí. Tentokrát ukazuje na levou půlku zadku. Tak ji půlky roztáhnu a vypadne kulička. Kája se začne smát a ukazovat na ni. Opět se oblékáme, Kája se v posteli zkouší vrtět, hlásí, že teď už opravdu dobrý a spokojeně usíná… zatím to vyprávěla jednou Silvii, jednou mne a jednou jsme to Silvii vyprávěli spolu… A že to umí kouzelně. Jsem zvědavý, zda to pochopí prarodiče, až jim to bude taky říkat….

Více...

O dnešním dopoledni....

Ahoj tatko,
Tak my jsme vyrazily na prochazku na hrbitov, bylo to velmi romanticke, protoze je velmi sychravo, vlezlo a hnusno, a to muze ocenit jen duse basnika, takze ja to ocenuji, Kaja skotacila po hrbitove, ale za chvili ji to prestalo bavit - no 15 min ale chodila, tak dobry, ono to nestoji za to, prehnat to v tomhle pocasi - objevily jsme tam spoustu havranu na hrobech a stromech, bylo to krasne dekadentni… no a Kaja se pak rozhodla, ze ji je zima a ze teda jdeme domu
…..on to neni takovy zas pribeh, nemysli si, no ale sly jsme koupit polstarek, tam maji jezdici kravicku, Kaja na ni sedla a tam se tak mohutne vykakala!!!!! ze to razem opanovalo cely kram
… urychlene jsem zaplatila a s kymacejici se Kajou, ktera si na bobek odmitla sednout, bezela tim nakladovym nadrazim dolu na tramaj, nase holcicka byla citit jak reznik, no ovsem naladu ji to nezkazilo, jak klecela v tom kocarku, evidentne se ji pak v tramvaji libila takova starsi pani Ivanka …ano, asi se ani uz nedivis, ze vim, jak se jmenuje... Kaja ji zacla hrat divadlo - s cepici a pani si s ni moc hezky povidala a Kaja pak rikala, kdyz se otocila zase k oknu, pa.i, pa.iii, kouki, cepi - pani, koukej co delam s cepici …. no a pak si Kajinka rozhodla zazpivat arii z Rusalky, coz dela jako ja - dramaticky - zpivala to svoje beda beda!!! tak jsem to pani vysvetlila a pani ji obratem doplnila, jak to pokracuje dal - neb za sveho produktivniho zivota byla sborovou pevkyni ceske filharmonie, takze jsme jely domu jak v opere - pak si holky mavaly z tramvaje.. no a pak uz na me zbyla jen proza zivota (ocista zadecku a vareni) ….. kazdopadne asi jsi pochopil, ze mame novy polstarek?

Pa vecer, S.

Více...

Krůčky k samostatnosti

Je úžasné sledovat, jak se Karolínka učí novým věcem, jak zvládá dělat čím dál tím více činností sama bez naší pomoci. Rodičovo srdce opravdu zaplesá, když vidí, jak se jeho potomek sám dokáže svléknout.... časem, jak se dokáže i obléknout, jak se sám vyčůrá do nočníku a tento odnese. Jak tyto všechny činnosti postupně propojí a začíná byt „samostatná“…




Jenže všechno dobré k něčemu špatné. Stále častěji se následně stává, že chceme něco udělat, obléci, svléci, umýt, namazat, nakrmit, vyluxovat nebo cokoliv dalšího na co jsme zvyklí a ozve se rázné „Kája!“.

Ti co vědí, že vykřiknutí vlastního jména nahrazuje větu „to budu dělat já!“, tuší, že zde často začínají potíže. Jistě je příjemné a pocitem pýchy naplňující pozorovat, jak se vlastní dítě samo obléká, případně ještě pocitem úlevy, pokud se tak děje ráno a díky deseti minutám co zápasí s jednotlivými kousky oblečení můžeme déle ležet v posteli. Ale pokud zrovna někam spěcháme, za pět minut je potřeba být na tramvaji, jednou rukou dítě držíme a druhou se jej snažíme nasoukat do kalhot… Dítě se brání, kope nohama a křičí „Kája“ Kája“ Káááájááááá!“, tak je situace poněkud odlišná. Okamžik, kdy dítě sedí v sedačce a obědvá polévku, lžící se ne vždy zcela trefí do pusy a naše pokusy o pomoc jsou odmítány s neuvěřitelnou vervou, kdy polévka už neteče jenom po bradě, ale i po stěnách a stropu jsou jen jedním z mnoha případů.

Jedna ze situací, kdy se vždy chytám za hlavu a mám chuť trhat si posledních pár vlasů, je, když mi právě Silvie řekne, až s tím či oním Káje pomůžu. Já tedy jdu a začnu jí narušovat její pečlivou, ale neskutečně pomalou činnost. Většinou se to neobejde bez řevu, často následuje žalování mámě, že ten padouch táta zase udělal to či ono. A pak následuje i napomenutí od Silvie: „máš ji nechat, ona to dělá sama…“

Však každým dnem mne něco udivuje a to velice pozitivně. Třeba to, že se Kája opravdu svlékne, vyčůrá, oblékne a jde vylejt nočník mne udivovalo před týdnem. Ale zrovna včera po sobě ještě spláchla záchod. To mne opět lehce šokovalo…

Je nádherné, jak se jí slůvka a myšlenky formují a dávají dohromady a dostávají význam. Pantomima pomalu a jistě ustupuje a čím dál tím víc se s Kájou dá bavit jak s „velkou holkou“. To že mi ve své dětské kuchyňce udělá kafe, které namíchá ze správných ingrediencí, udělá na něm pěnu i pěkně ocukruje.. to už je normálka.. ale dneska ráno, čistím si v koupelně zuby a Kája stojí ve dveřích a tak na mne upřeně kouká… tak na ni taky koukám a ptám se: „copak je Kájo?“ a dostal jsem odpověd naprosto všední, avšak protože vycházející z jejích dětských úst, tak také naprosto šokující... Odpověď zněla: „Nič.." následováno okouzlujícím úsměvem a odchodem si dělat svoje.

Více...

Naše třetí vánoce

Je to téměř neuvěřitelné, jak ten čas letí. Přijde mi jako včera.. dobře, maximálně jako předevčírem, co táta přivezl domů mámu a Karolínku.








Jak byla maličká a celá zabalená a jen koukala a ani oči ještě pořádně nedokázala ovládat… A jak mamka i taťka byli celí dojatí a jak na ni pořád zamilovaně koukali a ňufali a byli unavení z porodu a rádi, že jsou doma a nadšení ze všeho, co je čeká.

Byli to vánoce – nevánoce… a přitom slavnostní. Diky mamčinu stavu nebylo možné se nijak příliš na svátky připravovat. Žádné zbytečné navařování, běhání po dárcích, balení dárků… Starosti byli jiné.. a i těšení bylo na něco jiného než na dárky pod stromečkem. I když ten dárek co tam nakonec taky měli, byl určitě k nezaplacení…

Ani se rodiče neměli v podstatě čas vzpamatovat a už tu byly vánoce druhé. Leccos se změnilo. Karolínka už teď začínala být velká slečna a ač nechápala co to ty vánoce jsou, tak chápala, že zabalená krabice je od toho, aby se rozbalila a že tam pravděpodobně bude něco pro ni. Cupování balícího papíru se stalo její druhou přirozeností.


Tyto vánoce již byly mnohem více vánocemi než ty první. Proběhly vetší přípravy, větší oslavy. Proběhla i štědrovečerní večeře. I Karolínka se ji už účastnila…Na rozdíl od předešlého roku již Kája nebyla v karanténě a máma mohla zase vesele běhat a bylo tedy možné slavit vánoce i u prarodičů. Jak u Fišerů, tak u Košťálků… A taky u Svobodů… a taky ve Dvoře u prababičky a Stejskalů – kde se mimochodem sjeli i Přibylovi a byla to velká sešlost a krásná rodinná, hromadná fotografie…

A rok se s rokem sešel a přežili jsme další svátky. Snad to přežili zní trochu „hanlivě“, ale ono to v podstatě tak je, když si člověk uvědomí toho jídla, pití, absolvovaných návštěv… Tento rok Karolínka prožívala vánoce zase trochu jinak. Stále si myslím, že je nechápe. Navíc těsně před nimi má narozeniny, které jsme s ní slavili, předtím i s Reginou, Romanem a Lilinkou.. a pak hned vánoce. Čili pro Karolínku to je příval dárků. Nic víc, nic míń… Myslím si já. Možná se mýlím.

Největší rozdíl oproti loňským byl.. bylo jich vlastně více. Jednak bydlíme v novém bytě. To je opravdu velká změna. Asi největší. Jednak jsme všichni o rok starší… mno.. to je změna, která nás sice tolik už netěší, jako nás těší ten byt, ale nic s tím nenaděláme. A taky jsme měli poprvé živý stromek. A že získat ho byl docela boj…Všechno se to mělo tak, že maminka rozhodla, že stromek bude živý (dá se tak říkat podřízlému stromku???) a tatínek byl proti. A pak ho musel jít koupit (ano, ten živý, to že byl proti mu bylo málo platné). Měl z toho velké nervy. Téměř dva dny nespal. Dvakrát ho byl pořídit a dvakrát se vrátil s prázdnou. Důvod byl jednoduchý, bál se, že ten co vybere, se doma nesetká s nadšením a on (tatínek) dostane vyhubováno a budou zkaženy diky němu vánoce. Tak až na čtvrtý pokus, kdy vyrazila celá rodina kupovat strom, si jej přivezli domů. No a pak nastal další boj. Jak dostat stromek do stojánku. Táta trávil dvě hodiny na balkóně v mrazu a snažil se nožem, pilkou, mačetou a dalšími nástroji zmenšit kmen, aby se vešel do stojanu. Nevešel. Tak vezl stromek opět tam kde ho koupil, zda by mu ho oni nezmenšili.. zmenšili. Stále se nevešel. Teprve, když nakonec mamka koupila a sama domů dotáhla nový stojan, bylo možno stromek připravit a postavit na své místo…

Bylo pod ním spousta dárků. Ač zdaleka ne všechny pro Karolínku, tak naprostou většinu z nich rozbalila právě ona. Celé rozbalování trvalo.. sotva pět minut. A přitom balení trvalo několikanásobně déle… Snad to byla trochu i škoda, ale Kája trhala a cupovala a rozbalovala… Byla k nezadržení… Ale nakonec všichni měli ze svých dárků radost.. o to přeci šlo.. o tom ty vánoce jsou ne….?

Vlastně ne tak úplně. Jde i o to se vidět s lidmi, které máme rádi. A tak následovali druhé vánoce u Fišerů, třetí u Košťálků, čtvrté u Svobodů… a to letos naštěstí stačilo.. Ale z doslechu víme, že nám Ježíšek ještě nechal kdesi dárky. Budeme se muset vydat i do Krkonoš 

Tak ahoj všichni, ať se rok 2010 podaří!!!

Více...

Spi děťátko, spi.... 2. díl

Hned zde na začátku musím zaklepat na dřevo, že Kájinka začala usínat tak, jak jsme si vždy přáli a jak již vlastně kdysi usínala, než jsme ji to odnaučili naší láskou k ní…



Protože ano, úplně ze začátku jsme si užívali každé vteřiny co jsme s ní byli a byli jsme s ní vždy, dokud nespinkala. Pak začala usínat sama. Ještě v době, kdy nedokázala v posteli pořádně protestovat, natož z ní jakýmkoliv způsobem utíkat. Většinou chvíli kňourala, ale pak se unavila a spinkala.

Ale přibližně před rokem dostala nepříjemnou virózu, smrkala, kašlala, kýchala.. a hlavně… bohužel.. blinkala. A to tak, že pořád. Kdykoliv se z postýlky ozvalo jakékoliv chrochtnutí, už jsem byl probuzený a utíkal ji zachraňovat před udávením se ve vlastních zvratkách. No a tak se stalo, že jsme si vždy lehli vedle postýlky a různými způsoby ji uklidňovali a „podporovali“ ve snaze usnout.

Ale jak šel čas, tak Karolínka už několik měsíců byla vyléčená, dokonce už několik měsíců jen tak neležela, ba dokonce už několik měsíců chodila a dokonce se už naučila nám i říkat co a jak můžeme či nesmíme dělat. A tak se stalo, že když jsme se rozhodli, že už u ní nebudeme ležet, že naši podporu při usínání již nepotřebuje, ona byla zcela jiného názoru. Zprvu nám to dávala najevo pouhým pláčem, ale v průběhu dalších měsíců to přecházelo téměř do verbálních útoků.. stále doprovázených podpůrným pláčem.

Sami sebe i vzájemně jsme se se Silvií přesvědčovali, že je nutné udělat ráznou změnu a nechat ji usínat samotnou. Ani jednoho z nás nebavilo u ní každý večer trávit hodinu a déle, čekat, zda konečně usne a pak po špičkách se plížit pryč a proklínat každé vrznutí parket…

Dnes, jak jsem to již na začátku zaklepával, usíná sama. Trvalo to asi týden, možná necelé dva, než přišla na to, že to není žádná tragédie, když tam nejsme s ní. Máme rituálek: večeře, umýt, převléci, mlíčko, vyčistit zuby, do postýlky, tam přečíst pohádku, pohladit pusinku a slíbit, že za chvíli přijdu ji zkontrolovat. Pouštím ji muziku na spaní a odcházím. Většinou po pěti minutách se ozve ono TáááááTíííííí a já přicházím, znovu ji pohladím a políbím, to už mi ale většinou dělá „pápá“, já se ji pro jistotu ptám, zda mám jít, ona kýve, ať už jdu.. Odcházím a většinou do několika málo minutek spinká. Žádné plakání, vzlykání, citové vydíraní. Kdepak. Je to šikovná holčička.

Občas se v noci ozývá TáááááTííííí, ale už k nám v noci nechodí. Většinou stačí chvíli počkat a ona usne. Někdy je potřeba zavolat, že jsme vedle v pokoji, ať spinká a někdy ji zajdu pohladit. Ale ať tak či onak, během chvíle dále chrupká. A většinou aspoň do těch sedmi ráno… Prostě krása a nádhera…


Více...

Potvora ekzém...

Ne vše co nás potkává je bohužel jen radost a potěšení. Ač si naštěstí nemůžeme stěžovat na zdravotní problémy vážnějšího charakteru, občas nás potrápí ucpaný nos... Nic vážného nás jinak nepotkalo a nepotkává.


Ony ty ucpané nosy naštěstí nepředstavují takový problém. Jednak díky užasnému vynálezu, kterým je vysavač a navíc se Kája naučila i sama smrkat. Sice nerada používá kapesník, radši smrká do vody a nebo jen tak do ruky.. mimochodem, když mi to párkrát udělala, tak jsem pochopil, že by se mělo správně říkat: „lepší vrabec na střeše, nežli holub v hrsti…“ a ne tak, jak se to větinou překrucuje 

Vlastně.. jak jsem již začal, ne vše je dokonalé. Ekzém… to je to, co nás trápí. Bude to asi půl roku, co se poprvé Kájince na zápěstí objevily červené fleky. Původně jsme mysleli, že to je reakce na sluníčko, protože tou dobou zrovna začalo léto. Takže se to mazalo opalovacím krémem. Zlepšilo se to, zase se to zhoršilo a zase zlepšilo a tak pořád dokola. Vlastně až do dnešních dnů.

Časem se to občas objevovalo i v loketní jamce, v podkolenní jamce, pod nosem… Většinou se to objevilo a zase zmizelo. Nikdy ji to asi nesvědilo, nikdy si nic neškrábala. Zarudlou kůže měla třeba dva tři dny a pak zcela zmizela. Objevila se však na jiné ruce. A tak se to všelijak točilo. Používali jsme na to od rozpuštěného cukru ve vodě (čti homeopatika), přes čisté sádlo, zinkové masti až po mast z konopí. Nebylo zcela jasné, co pomáhalo a co ne, protože zarudlost zdánlivě mizela sama od sebe i když se nijak moc nemazalo. Ani chvíle, která způsobila zhoršení nebyla nijak patrná. Dnes to vypadá, že dlouhé cachtání ve vodě ji to zhoršuje. Ale když to na zápěstí nemá, tak se to tam neobjevi. Jen když už to nekde má, tak to více zarudne.

Co je však nejhorší, poslední dobou ji to začíná zcela zjevně svědit. Občas si to rozškrábe do krve. I tak se ji to naštěstí dost rychle zahojí. Za dva dny po tom není ani památky. Ale my jsme stále stejně zoufalí, protože nejsme schopni přijít na to, kvůli čemu se to objevuje.

Zjistili jsme, že jí nedělá zrovna dobře čokoláda a oříšky. Obojí za cenu osypaného obličeje, hlavně kolem pusy a částečně i zad. Snažíme se postupně eliminovat možnosti, které to mohou způsobovat, citrusy, med, skořici a další. Není to úplně jednoduché. Ale snažíme se…

Více...

Co Kája okoukává...

Naše dcera je nevysychající studnice… co studnice, gejzír, ztřeštěných nápadů a ještě ztřeštěnějších událostí. Jejich sled je tak neskutečně rychlý, že i když bych chtěl jen část jich napsat či zapamatovat si, tak tak… no tak bych měl s tím problémy.




Je tu základní pravidlo, podle kterého se jich však většina, respektive jejich vznik řídí… Okoukáváním okolí a především nás, rodičů… To je něco, co si každý den, každou hodinu, každou minutu musíme uvědomovat a dávat si na to pozor. Pokud uděláme nějakou blbost, něco sice dospělácky korektního, avšak dětsky nevhodného, můžeme mít téměř jistotu, že to Kája bude celý den zkoušet udělat stejně dobře jako my.

A tak se několikrát za den stane, ze koukam na Káju a vidim sám sebe a nebo Silvii. Přesněji její gesto, její pohyb, její výraz v obličeji.

Z počátku to bylo jen občas a méně viditelné, jak nás ještě neuměla dokonale napodobit. Přeci jen s ní nejsem tolik jako Silvie a tak si všímám jiných věcí a jinak intenzívně. Stále doma funguji jako většinová pračka na dítě. A i když se neúčastním (tak pravidelně) očistného procesu Silvie, tak vím dost přesně jak a co si myje. Protože Kája ji často doprovází do koupelny, když se jde mýt, tak mi pak předvádí dokonalou očistu. Počínaje mydlením si celého těla s kladeným důrazem na podpaží a zadeček, až po drhnutí si vlasů ručníkem – a to i tehdy, když si je nemyje…

Kdykoliv si čistím zuby, tak se přiřítí náš malý uragán a ukazuje, že si je taky chce čistit. Tak ji napastuju a namočím kartáček, ona si stoupne, opře se zády o zeď, zvedne jednu nohu a tou se taktéž opře o zeď, jednu ruku dá v bok a drbe si těch pár zubů co má… říkal jsem si nejdřív, kdo tak asi stojí, když já ne… odpověď přišla dneska ráno, když jsem vtrhl do koupelny a zrovna si tam má milovaná taktéž čistila chrup…

Nedávno koukám na televizi a kolem mne pobíhá Kája se sklenicí s vodou. Občas usrkne, ale víc si s ní hraje, než pije. Do té doby, než ji nevyklouzla z ruky a těch pár posledních kapek co tam bylo se nerozuteklo po podlaze. Kája se nejdřív lekla, pak se na mne utrápeně podívala, já na ni udělal naštvaný kukuč, ona pokrčila ramena, vzdychla a odešla. Nejdřív jsem na ni chtěl volat, ať se vrátí, ale pak mi došlo, že by to nemělo cenu. Tak vstanu, jdu do kuchyně pro hadr, ale cestou potkám Káju, jak si to šine v protisměru, hadr v ruce, přišla k té louži, vzdychla, padla na kolena a začala to utírat. Stál jsem tam a jen zíral. Opět vstala, odnesla hadr do kuchyně (kde ho hodila do kouta – to jediné kazilo celkový DOKONALÝ dojem) a šla si hrát s pastelkami…

Šlo by takhle pokračovat dál a dál… ale napíši již jen jedno. Je tomu již dávno, co mi zaskočilo, zakuckal jsem se, Silvie přiskočila a zabušila mi na záda… Od té doby, kdokoliv, kdekoliv začne kašlat, tak Karolínka ochotně přispěchá a plácá dotyčného po zádech. Když mu na záda nedosáhne, tak se rozčiluje a plácá ho aspoň do stehna. A taky se občas zakucká ona. Třeba i jen na oko. Ale opět trvá na tom, že musíme přiskočit my a taktéž ji poplácat. No a pro jistotu kašle, dokud se tak nestane…

Prostě a jednoduše musíme dávat velký pozor na to, co a jak říkáme, co a jak děláme…


Více...

Spi děťátko, spi.... 1. díl

Usínání je asi něco, co mnoho rodičů řeší a nikdy nevyřeší. Co řeší a při tom všem i sobě říkají, že to neřeší. Každý z andílků, které rodiče, stejně jako my, mají doma, mají určitý rituál uspávání. Tento rituál vždy vyhovuje dítěti a povětšinou nevyhovuje rodičům.


Karolínka je již od nejútlejšího věku nespavec. Spaní ji nebaví. Spí jen když musí a tím musí nemyslím že musí protože jí to říkáme, ale že musí, protože už to nevydrží a usíná sama…

Slyšel jsem, že děti – i mnohem starší – usínají přes den k hodinovému až dvou hodinovému šlofíku. Mno… Kája jednou… někdy dvacet minut, někdy hoďku…

Slyšel jsem, že děti večer usínají samy. Že si lehnou do postele, chvíli si povídají samy se sebou a usnou… Mno, Kája k usínání potřebuje nás, rodiče. Kájinčin usínací rituál vypadá tak, že po umytí, namazání, obléknutí a uložení do postýlky, si musím já a nebo Silvie lehnout vedle její postýlky, chytnout ji za ruku a pokud možno zpívat „když jsem šel z hub“ a volně navazovat s „pec nám spadla“. Pokud člověk vydrží zpívat dost dlouho (asi 20-30x), když má Karolínka hodně dobrou náladu a je hodně unavená, tak za 15-30 min usne. Pokud však její odpolední šlofík proběhl později než kolem druhé odpoledne, může se stát, že se vydrží převalovat a pobízet nás k opakovanému zpěvu i hodinu a déle…

Nakonec ale vždy usne…. Ale ani tehdy ještě není vyhráno. Je potřeba ještě přejít její pokojíček a doufat, že vrzající parketa ji neprobudí, ze zavření dveří tak neučiní… Pokud se podaří odejít a během pěti minut se neozve řev, tak teprve pak si lze říci „Hurá – chvilka pro mne (nás)“

Bohužel tu je však ještě něco, Kája má v sobě biologické hodiny, které ji začnou zvonit kolem půlnoci. Jsou však období, trvající asi týden, kdy se budík sám od sebe přeřídí na třetí hodinu ranní. Zvoní tak dlouho, dokud se neprobudí, neprobudí nebo nepřivolá nás a nenechá se odnést k nám do postele… Bohužel jsem ztratil manuál od jejich hodin a nevím jak je přenastavit.

Každopádně se chystám ji odnaučit usínat jen s našim "doprovodem"... tak uvidíme, jak to dopadne...

Více...

Kája vodníkem

Kája miluje vodu. Sice jsem nemyslel přímo tu ve skleničce, ale tehdy, kdy jí je mnohem více. Pokud možno celý bazén, v horším, ale stále akceptovatelným případě, aspoň vana. Ovšem sluší se poznamenat, že i tu ve skleničce má ráda. Ale musí to být pomerančová Ondrášovka. Pak to je „bubí“ (bublinky) a tu má taky moc ráda…



Už od samého začátku zbožňovala cachtání se ve vaně. Zcela bez bázně a hany se tam vrhala, „mazlila“ se s ruční sprchou, lehala si jak na záda, tak na bříško a bylo ji téměř nemožné ji dostat ven. Nikdy se to neobešlo bez řevu a boje.

Později začala se Silvií chodit na koupání do mateřského centra (či tam někam). Bohužel jsem ji neměl šanci tam nikdy vidět, ale z vyprávění jak Silvie, tak Karolínky se jí tam moc líbilo. Pokud se ptáte, jak mi to mohla Karolínka vyprávět, tak zcela prostě a jednoduše a pantomimicky. Plavání je znázorňováno plácáním rukou – něco jako když se plave čubička. Radost a to, že se jí to líbilo je vyjádřeno smíchem a že se jí to líbilo moc urputným kýváním hlavou a rozpažením rukou, jako by se snažila obejmout celý svět….Tam se naučila i potápět a skákat do vody a nikdy ji nešlo dostat ven. Nikdy se to neobešlo bez řevu a boje.

Celé léto v Sadské si potom užívala nafukovací bazének. Sice v něm nemohla ani plavat, ani se potápět, ale na cákání kolem sebe a na provozování nejrůznějších opičáren byl uplně ideální. Jen jeden problém měl. Dostat ji z něj, bylo téměř nemožné a nikdy se to neobešlo bez řevu a boje.

A pak jsme byli na dovolené, kde náš penzion měl bazén. Taky jsme ho dlouho a složitě vybírali, aby toto splňoval. Karolínka tímto bazénem žila. Slovo bazén bylo tabu. Jakmile jsme jej vyřkli, Kája zbystřila, začala ukazovat rukama „cáky-cák“, ukazovat směrem k bazénu, hledat plavky…. V bazénu vydržela téměř neomezeně dlouho. Rozhodně déle, než jsme tam vydrželi my, její rodiče. Vždy už byla modrá, drkotala zubama, ale znovu a znovu trvala na tom, že bude skákat z okraje bazénu do vody, ze bude delat „bubly-bubly“ a dostat ji ven? To se nikdy neobešlo bez řevu a boje.

Teď už je po dovolených. Jednou týdně stále Kája dochází se Silvií do bazénu, kde dělá obrovské pokroky, kde již s rukávkama a pásem plave zcela sama po celém bazénku, kde sklízí obdiv a pochvaly od paní cvičitelky… A jinak už ji zbývá opět jenom vana. Roční období a její možnosti užívání si vody se mění… jedno však stále zůstává. Dostat ji z ní, se nikdy neobejde bez řevu a boje…

Více...

... nic není jako bývalo...

Začnu asi jako již tolik jiných na tolika jiných blozích, ale… Je nějak čím dál tím míň času… na všechno… Včetně času na psaní blogu. Ne že bych nechtěl psát, jen prostě buďto není čas a nebo není síla… nebo oboji.



Uvědomuji si to jen pomalu a postupně, jak naše dítě změnilo naše životy. Ale o tom, kolik přinesla radosti a štěstí, o tom píšu v každém zápisu. Ale ty změny jsou mnohem větší a ne vždy plné oné radosti a onoho štěstí.

Kdepak, v žádném případě si tu dnes nechystám na naši Karolínku stěžovat. Jen napsat pár postřehů z našich současných životů. Hodně jsem ty změny pocítil na dovolené. Myslím, že naše dovolené v nejbližší době nebudou co bývaly. Pro Silvii, která je na „dovolené“ už skoro dva roky, je to změna prostředí, možnost výletů, pro mne, pracujícího člověka, by měla dovolená být doba, kdy se nemusím stresovat s pracovními záležitostmi, kdy nemusím mít nastavený budík na dobu, kdy slušní lidé ještě spí …

A realita? Ano, Silvie změní prostředí a dostane se jí výletů. Ovšem změna prostředí neznamená změnu ničeho, kromě onoho prostředí. Stále je potřeba ráno vstát, udělat mléko, převléct plenu, NĚKOLIKRÁT obléci Káju, JEŠTĚ VÍCEKRÁT ji obout, kolem doby oběda ji uspávat, chodit kolem ní po špičkách, když se ji uspat podaří, intenzivně se ji po celý den věnovat a to až do večerních hodin. Já se opravdu (téměř) přestávám věnovat pracovním záležitostem (proklet budíž mobilní telefon), budík opravdu nenastavuji, ale to již skoro dva roky, neboť do doby, kdy ještě slušní lidé spí nás spolehlivě den co den budí Kája.
Dovolená, jakou jsme podnikali před čtyřmi lety, se asi ještě pár let – počítám tak patnáct – konat nebude. Vlastně ano, pokud budou prarodiče ochotni, aby Kája u nich mohla trávit prázdniny. Aby si naše dcera od nás mohla odpočinout.

Do té doby již nebudeme večer chodit na dlouhé noční procházky, nebudeme chodit na dlouhé večeře zakončené nejednou sklenicí vína či piva. A nebo budeme muset změnit ráz našich dovolených. Penziony, které vždy zcela vyhovovaly, jsou dnes již vyhovující méně. Protože většinou se spí v jedné místnosti, což dvěma dospělým lidem nevadí. Ovšem pokud tam je s nimi ještě třetí malý človíček, který je kolem sedmé hodiny probudí, dožaduje se intenzivní pozornosti po celý den až do hodiny osmé, a potom usnuvší, je potřeba kolem něho chodit po špičkách, mluvit pouze šeptem a opustit prostory pokoje je stejně nepředstavitelné, jako dostat se na planetu Mars.

Ano, dovolené již nejsou co bývaly. Do Prahy a do práce jsem se vracel poněkud unaven, těšíc se, jak si v práci trochu odpočinu. Vlastně obdivuji ženy, které tráví s ratolestmi celé dny. Obdivuji, že vydrží na té jejich dovolené tak dlouze. Mne stačil dovolené pouze týden…

Více...

Souhrn léta...

Ano, já vím, já vím! Tak málo sem píšeme a přitom se toho tolik děje, je to jako přímá úměra ve škole, čím víc zážitků, tím méně času to prožít v duši - nebo je to nepřímá?
S Karolínkou jsme měly krásné léto, různě jsme se poflakovaly většinou v Sadské, pak také v Pasekách, naše dítě bylo šťastné - jako zahradnice poctivě zalévala, jako plavec se čachtala ve vodě, jako mistryně báboviček sázela jednu vedle druhé, honila kočičky, které teď vítězí nad pejsky, jezdila na motorce, házela šišky do řeky. Vážně si to moc užívala.

Pak jsme odjeli na týden do Lovětína k Jindřichovu Hradci a tam nám ke všemu výše jmenovanému přibyli pštrosi a ovce, z čehož měla Kájinka nadprůměrný zážitek, zvláště poté, co ťukali po ránu na okno a loudili rohlík..

No a také se stalo to, že i k nám dorazilo období vzdoru! Stejně, jako zhruba od ledna na všechno říkala hm a souhlasila, tak teď je na vše důrazné NE! Ne! Neeee! Vyjma jídla. Občas mě i bije. Taky mi porůznu utíká, např. v obchodě, ale jinak si mě hlídá až až... moc.

No a perlička z našeho života na závěr - dnes jsme takřka běžely na výplach žaludku. Přesazovala jsem kytku, vodu, ve které kořenila, vylila do květináče... uklízím hlínu, zametu, odnáším plnou lopatku, otočím se a drahé dítě dopíjí vodu z té sklenice!!! Pochopitelně mě došlo, že ta kytka je vlastně určitě jedovatá... tak jsem volala doktorovi, ale protože to byla jen kapička, tak nás naštěstí nikam neposlal. Jen hodně pila (ha! jako po otravě). Pak už jen spadla ze židle. Slibuju, že budu zpět dřív, než minule!
Více...

Výlet na hřiště

Mílové kroky, které Karolínka dělá, občas unikají mojí pozornosti. Je to částečně tím, že ji vidím každý den a zároveň tím, že s ní nejsem celý den jako Silvie. Pak mne udivují věci, volám Silvii, aby se šla podívat a ona mi s klidnou tváří sdělí, že jasně, to už umí či dělá několik dní. Někdy mi přijdou určité věci zcela „normální“ a teprve když se nad tou či onou věcí zamyslím, tak mi dojde její jedinečnost a všimnu si toho úžasného vývoje z malého tvorečka, který jen ležel na zádech v stále více soběstačnou bytost, která nás již začíná slušně komandovat…



Pokud přijdu včas z práce a pokud aspoň trochu přeje počasí, tak se snažím Karolínku brát na dětské hřiště. A vlastně celá cesta je důkazem toho úžasného vývoje… Začíná to ještě než dorazím domů, kdy Kája na mámu co chvíli vykřikuje „Tátá“ a kýve se v bocích, čímž naznačuje, že chce jít se mnou na ono hřiště – na houpačku.

Už když zaparkuju auto pod okny, slyším přes otevřené dveře na balkon ryk a opět již notoricky známé volání „tátááá“. Pak vykouknou dvě blonďaté hlavy a následuje mávání a radostné výskání. Hned za dveřmi se mi pak vrhne kolem krku, přitiskne tvářičku k sobě a hned pak začne odstrkovat a trvá na tom, že ji musím postavit na zem. Pak mne chytne za ruku a začne se kývat v bocích jak strom ve větru. Shazuji tedy tašku ze zad a vyrážíme. Já zažívám první překvapení, když Kája sejde celé schody v podstatě sama a bez držení se zábradlí. Jasně, má svoji tlapku v mojí ruce, ale jen ji jistím. Vůbec jí neposkytuji oporu. Schody opravdu miluje. Jak nahoru, tak dolů.. Ale ono ji to už zakrátko přejde a bude ráda, že bydlí v prvním patře.

Venku už ji chození tolik nebaví, zastavuje mne, chytá za nohu a sahá si na hlavu. Chvíli mi trvá, než pochopím, že nechce čepici – tu jí několikrát nasadím a ona ji hned strhává – ale že chce vzít na koně. A tak vyrážíme. Ona pohodlně usazena za mým krkem a začíná mi radostně líbat hlavu. Ujdeme sotva pár kroků a začne ukazovat kamsi do zahrádky a vydávat pro mne nový zvuk: „čččččččččč“. Tak se zastavím a koukám, kam kouká a ukazuje. U domečku tam mají sochu kočky, jak leží na schodech….

Když dorazíme na hřiště, pouštím ji a ptám se, kam chce jít jako první. Čapne mne za ruku a táhne k houpačce. Vydržela by tam určitě několik hodin. Nechává se pohupovat a přitom pozoruje dění kolem sebe. Jen občas na mne zahučí, když zapomenu pravidelně houpat. I já se totiž věnuji pozorování okolí a občas žasnu, o čem se maminky kolem mne baví.

Abych Káju z houpačky dostal, musim jí lákat na jiné atrakce. Druhá nejoblíbenější je klouzačka. Opravdu jsem se divil, když Kája na ni vyšplhala po schůdkách bez jakékoliv pomoci. Aby se sklouzla však natahovala ručičku a chtěla jištění. Ale jelikož to je odvážná a nebojácná holka, tak po pár jízdách jsem ji jistil jen svoji přítomností a připraveností přiskočit.

Poslední atrakce, kterou navštěvujeme, je kolotoč. Je sice koncipovaný pro větší děti, čili Kája nedosáhne nohama na pedály. Sedím tedy u ní a točím nás oba. Taky by vydržela mnohem déle než tam zůstáváme, ale odcházím, protože se mi již samotnému točí hlava a dostávám mořskou nemoc. Většinou následuje opět houpačka, klouzačka, houpačka, klouzačka a tak dále, dokud nepřijde čas jít domů. Občas to je boj, kdy já už stojím u východu, volám na ni, ona kroutí hlavou a opět peláší po schůdkách nahoru na klouzačku, což já psychicky nevydržím a utíkám ji opět jistit. Pak ji čapnu, posadím opět za krk a vydáme se domů. Těsně před barákem následuje „ččččččč“ a pak volání „mámááááá, mááááámááá“. Opět vykoukne blonďatá hlava, mávají ručky nahoře i dole, pak už jen vyběhnutí schodů, opět žasnu, že to zvládá úplně sama bez pomoci a když máme štěstí, tak už nás čeká nejen vřelá náruč naší maminky, ale i teplá večeře…

A o tom, jak Kája sama popisuje výlet na hřiště… o tom až jindy…


Více...

Kájin pokojíček

Šest měsíců uteklo jako voda a naše rodina se přestěhovala do nového bytu…. Proč zrovna šest měsíců? Protože tak dlouho trvala jeho přestavba. Není ale divu. Ač jsme původně doufali, že to bude trvat dobu jednoznačně a podstatně kratší, tak nakonec měla pravdu (a to pravdu naprostou) Silvie, která říkala, že se budeme stěhovat prvního června. A to říkala již v listopadu. Klobouk dolů…



Snad si řeknete, co má naše stěhování společného s Karolínkou, aby to muselo byt na
jejím blogu, ale odpověď je snad jasná… Hlavní důvod, proč jsme hledali nový byt, byl její pokojíček. Totiž, aby mohla mít pokojíček, což na Vápence možné nebylo. Jasně, byly i další důvody, jako to, že jsme už neměli kam dávat naše krámy a bylo tudíž potřeba udělat selekci, která se při stěhování vždy dělá a zároveň jsme potřebovali i my více místa…

Nový byt byl krásně veliký, ale vybavení více než hrozné a ani rozložení místností nebylo ideální. A tak rekonstrukce byla kompletní. Nové podlahy, topení, voda, obklady, okna, nábytek, nová chodba mezi místnostmi… prostě VŠE.

Fotky myslím mluví za vše…




Po dobu stavby jsme Káju museli několikrát vzít na místo a nikdy se jí tam nelíbilo. Ale to ani nám. Chybějící stěny, podlahy, o nábytku ani nemluvě. Všude špína a prach. Ani nám se tam nelíbilo. Nejednou mne chytalo zoufalství a myšlenky, zda jsme to vůbec měli pořizovat. Ale jak šel čas a začínalo to vypadat dle našich představ, tak bylo jasné, že jsme udělali dobře. První „zkompletovaný“ pokoj byl právě Kájinky. Řekli jsme si, že jí tam ale zatím nepustíme. Aby měla překvapení v den D…

A ten přišel právě prvního června. Karolínku jsme dali na hlídání k babičce a hned ráno přivítali stěhováky na Vápence a už kolem jedenácté hodiny jsme rozbalovali krabice na Koněvce. Díky tomu, že jsme již skoro dva týdny před tím převáželi věci po troškách, tak při stěhování toho již bylo opravdu minimum. Během dalších dvou hodin bylo „rozklizeno“ tedy aspoň na hrubo a další dvě hodiny jsme uklízeli, neboť do té doby se všude chodilo v botách.

Když jsme vyzvedli a přivezli naši ratolest, tak jsme s napětím očekávali, co na to řekne. Otevřeli jsme dveře a pustili ji do nového domova. Rozhlídla se a hned se jala vše prozkoumávat. Chodila, všechno osahávala, prohlížela si a pořád dělala“ „jeeeeeeeee“… Pak vtrhla i k sobě do pokojíčku, pohladila svoji postýlku a už se hrnula na hračky a začala se s nimi mazlit a opět vykřikovala své nadšené „jéééééééé“.

Našla i několik hraček zcela nových a hned se se všema skamarádila… Taky se hned posadila na chvíli ke svému stolečku a dokonce i vyzkoušela pastelky…

Byli jsme překvapeni, jak rychle si na nový domov zvykla. Báli jsme se, že třeba první noc bude mít problémy s usínáním. Ale asi si u babičky tak intenzívně hrála, že byla fakt vyčerpaná, snad ji vyčerpalo i seznamování se s novým bytem.. ale usnula krásně a spokojeně. Ve své postýlce, ve svém pokojíčku. A spala celou noc… bez probuzení… přesně tak jak jsme si přáli…


Více...