Spi děťátko, spi.... 2. díl

Hned zde na začátku musím zaklepat na dřevo, že Kájinka začala usínat tak, jak jsme si vždy přáli a jak již vlastně kdysi usínala, než jsme ji to odnaučili naší láskou k ní…



Protože ano, úplně ze začátku jsme si užívali každé vteřiny co jsme s ní byli a byli jsme s ní vždy, dokud nespinkala. Pak začala usínat sama. Ještě v době, kdy nedokázala v posteli pořádně protestovat, natož z ní jakýmkoliv způsobem utíkat. Většinou chvíli kňourala, ale pak se unavila a spinkala.

Ale přibližně před rokem dostala nepříjemnou virózu, smrkala, kašlala, kýchala.. a hlavně… bohužel.. blinkala. A to tak, že pořád. Kdykoliv se z postýlky ozvalo jakékoliv chrochtnutí, už jsem byl probuzený a utíkal ji zachraňovat před udávením se ve vlastních zvratkách. No a tak se stalo, že jsme si vždy lehli vedle postýlky a různými způsoby ji uklidňovali a „podporovali“ ve snaze usnout.

Ale jak šel čas, tak Karolínka už několik měsíců byla vyléčená, dokonce už několik měsíců jen tak neležela, ba dokonce už několik měsíců chodila a dokonce se už naučila nám i říkat co a jak můžeme či nesmíme dělat. A tak se stalo, že když jsme se rozhodli, že už u ní nebudeme ležet, že naši podporu při usínání již nepotřebuje, ona byla zcela jiného názoru. Zprvu nám to dávala najevo pouhým pláčem, ale v průběhu dalších měsíců to přecházelo téměř do verbálních útoků.. stále doprovázených podpůrným pláčem.

Sami sebe i vzájemně jsme se se Silvií přesvědčovali, že je nutné udělat ráznou změnu a nechat ji usínat samotnou. Ani jednoho z nás nebavilo u ní každý večer trávit hodinu a déle, čekat, zda konečně usne a pak po špičkách se plížit pryč a proklínat každé vrznutí parket…

Dnes, jak jsem to již na začátku zaklepával, usíná sama. Trvalo to asi týden, možná necelé dva, než přišla na to, že to není žádná tragédie, když tam nejsme s ní. Máme rituálek: večeře, umýt, převléci, mlíčko, vyčistit zuby, do postýlky, tam přečíst pohádku, pohladit pusinku a slíbit, že za chvíli přijdu ji zkontrolovat. Pouštím ji muziku na spaní a odcházím. Většinou po pěti minutách se ozve ono TáááááTíííííí a já přicházím, znovu ji pohladím a políbím, to už mi ale většinou dělá „pápá“, já se ji pro jistotu ptám, zda mám jít, ona kýve, ať už jdu.. Odcházím a většinou do několika málo minutek spinká. Žádné plakání, vzlykání, citové vydíraní. Kdepak. Je to šikovná holčička.

Občas se v noci ozývá TáááááTííííí, ale už k nám v noci nechodí. Většinou stačí chvíli počkat a ona usne. Někdy je potřeba zavolat, že jsme vedle v pokoji, ať spinká a někdy ji zajdu pohladit. Ale ať tak či onak, během chvíle dále chrupká. A většinou aspoň do těch sedmi ráno… Prostě krása a nádhera…