Kájiny patery Vánoce

Karolínka letos prožívala svoje první Vánoce. Když nepočítám ty loňské, kdy čtyřiadvacátého jsem si ji i se Silvií přivezl z porodnice. A neprožívala je jen jednou. Ale hned pětkrát...



Zprvu jsme se báli, že tím, že má narozeniny tak těsně před Vánocemi, bude ošizena. Místo aby dostávala dvakrát plnou várku dárků, tak jedna várka bude rozdělena na dvě poloviny. Jednu dostane k narozeninám a tu druhou o pět dní později k Ježíšku. Nevím, možná někdy v budoucnu se tak dít opravdu bude, ale letos tomu tak rozhodně nebylo. Vánoce totiž slavila od 24. do 28. včetně. Čili pětkrát.

Nejprve doma, v úzkém kruhu rodinném. Bylo by to na dlouhé psaní, tak jen to nejdůležitější, z pohledu Karolínky, a to jsou dárky. Shrnu je do třech slov: "plyšák, knihy, kostky". Dostala toho samozřejmě víc, ale tyto artikly jsou její oblíbené...

Následující den slavila Vánoce v Lupajdě. Tím že bylo víc lidí, byla nadšenější, lítala sem tam a rozbalovala dárky. Nejen svoje, ale všech. Nějak se jí to zalíbilo. Je to i pochopitelné, když za poslední měsíc těch papírů na strhání z dárků bylo tolik. Prarodiče se strejdou na ni rozhodně taky nešetřili, ale pro úsporu místa shrnu dárky do tří slov: "plyšák, knihy, kostky". Byla nadšena. Stejně jako byli nadšeni její rodiče a snad i její prarodiče z dárků, které dostali...

Z celé návštěvy se Karolínce nejvíc asi líbila houpačka. Teda abyste rozuměli. Nešlo o standardní houpačku. Děda přinesl takové malé křesílko, ve kterém kdysi ještě Silvinka sedávala, posadil do něho Káju a začal ji v rukou houpat. To se naší slečně natolik líbilo, že když se děda opovážil přestat, dožadovala si zuřivým jekotem ještě další a další houpání. Nakonec se děda střídal se strejdou a případně houpali oba dva najednou. Nejsem si jistý, zda ke konci návštěvy si stále ještě říkali, že to byl dobrý nápad to křesílko přinést...

Hned další den slavila v Horní Stromce. Co dostala? No přeci plyšáka, knihy... a žádné kostky. Naštěstí. Troje sady totiž stačí. Dvě k Vánocům a jedny o týden dřív k narozeninám. Pro kostky nevíme, kam hlavu doma složit... Opět všechny dárky víc než potěšily.

Z Karolínky se stal průzkumník. Naštěstí ve Stromkách jsou na to již řádně připraveni a všechny předměty z dosahu Kájiných tlapek byly odstraněny. Naše malá si toho samozřejmě všimla a začala systematicky šmejdit a hledat co kde uloupit. Zkoušela to s láhví od alkoholu, od dobré vody, od nejrůznějších mastiček, chvíli se aspoň mazlila s beranem co je na zemi a nakonec zjistila, že skřinky jdou taky otevírat. A tento poznatek si bohužel přinesla i domů. A my nyní zatím marně přemýšlíme, jak ji zabránit rabovat hrnce a talíře.

Člověk by řekl, že troje Vánoce by stačily, ale kdepak. Hned den následující jsme jeli do Bráníku, kde Karolínku čekalo plyšové překvapení, knižní překvapení a taky její první panenka. Tak tedy v jednom roce a devíti dnech dostala svojí zcela a úplně první panenku. Blonďatou, culíkatou, modrookou... jaká to náhoda...

A aby toho tedy nebylo moc, tak poslední oslava se konala ve Dvoře. Ta byla výjimečná v tom, že se tam sešla velká část rodiny. Vlastně kromě Petry celá Píchovic větev. Karolínka tak měla jedinečnou příležitost vidět i ty příbuzné, které ještě nikdy neviděla a nebo aspoň nikdy neviděla pohromadě. Snad tušili, že už máme celou plyšovou ZOO a tak další do sbírky nepřibyl a připsali jsme si jen několik dalších knižních úlovků...

Bylo zajímavé pozorovat, jaký má Karolínka vliv na mužskou část rodiny. Že jsou oba dědečkové z Karolínky krásně hotoví, to už vím dávno, ale nyní jsem mohl pozorovat, že i prastrýčkové a... vlastně ani nevím, jak se ty rodinné propojení jmenujou. Ale prostě moji stejdové, bratranci... všichni na ni šišlali a úsměvy měli od ucha k uchu.

Naše dítě je opravdu spravedlivé. Dokazuje to pokaždé, když si ji já nebo Silvie zeptáme, zda dostaneme pusinku. Vždy ji dostaneme, ale vždy pak trvá na tom, že i druhý z nás ji musí dostat. A tak se občas stává, že buďto ona mezi námi, nebo my s ní v náručí pobíháme sem a tam a jsme obdarováváni pusinkama. Ve Dvoře to nebyly sice pusinky, ale "jen" pohlazení, ale zato každému nadělila čtyřikrát či ještě vícekrát. Silvie ji nosila v náručí, Karolínka si ukazovala na jednotlivé členy rodiny, ke kterým má být zanesena, vždy něžně pohladila, ukázala na dalšího a tak několikrát kolem dokola...

Kdyby Karolínka byla starší, tak řeknu, že na tyto Vánoce asi jen tak hned nezapomene. Bohužel je mi jasné, že to není pravda. A tak mohu konstatovat, že na ně hned tak nezapomenu aspoň já a jednou jí o nich budu vyprávět... třeba až si bude číst tento zápis z blogu...