Kájin pokojíček

Šest měsíců uteklo jako voda a naše rodina se přestěhovala do nového bytu…. Proč zrovna šest měsíců? Protože tak dlouho trvala jeho přestavba. Není ale divu. Ač jsme původně doufali, že to bude trvat dobu jednoznačně a podstatně kratší, tak nakonec měla pravdu (a to pravdu naprostou) Silvie, která říkala, že se budeme stěhovat prvního června. A to říkala již v listopadu. Klobouk dolů…



Snad si řeknete, co má naše stěhování společného s Karolínkou, aby to muselo byt na
jejím blogu, ale odpověď je snad jasná… Hlavní důvod, proč jsme hledali nový byt, byl její pokojíček. Totiž, aby mohla mít pokojíček, což na Vápence možné nebylo. Jasně, byly i další důvody, jako to, že jsme už neměli kam dávat naše krámy a bylo tudíž potřeba udělat selekci, která se při stěhování vždy dělá a zároveň jsme potřebovali i my více místa…

Nový byt byl krásně veliký, ale vybavení více než hrozné a ani rozložení místností nebylo ideální. A tak rekonstrukce byla kompletní. Nové podlahy, topení, voda, obklady, okna, nábytek, nová chodba mezi místnostmi… prostě VŠE.

Fotky myslím mluví za vše…




Po dobu stavby jsme Káju museli několikrát vzít na místo a nikdy se jí tam nelíbilo. Ale to ani nám. Chybějící stěny, podlahy, o nábytku ani nemluvě. Všude špína a prach. Ani nám se tam nelíbilo. Nejednou mne chytalo zoufalství a myšlenky, zda jsme to vůbec měli pořizovat. Ale jak šel čas a začínalo to vypadat dle našich představ, tak bylo jasné, že jsme udělali dobře. První „zkompletovaný“ pokoj byl právě Kájinky. Řekli jsme si, že jí tam ale zatím nepustíme. Aby měla překvapení v den D…

A ten přišel právě prvního června. Karolínku jsme dali na hlídání k babičce a hned ráno přivítali stěhováky na Vápence a už kolem jedenácté hodiny jsme rozbalovali krabice na Koněvce. Díky tomu, že jsme již skoro dva týdny před tím převáželi věci po troškách, tak při stěhování toho již bylo opravdu minimum. Během dalších dvou hodin bylo „rozklizeno“ tedy aspoň na hrubo a další dvě hodiny jsme uklízeli, neboť do té doby se všude chodilo v botách.

Když jsme vyzvedli a přivezli naši ratolest, tak jsme s napětím očekávali, co na to řekne. Otevřeli jsme dveře a pustili ji do nového domova. Rozhlídla se a hned se jala vše prozkoumávat. Chodila, všechno osahávala, prohlížela si a pořád dělala“ „jeeeeeeeee“… Pak vtrhla i k sobě do pokojíčku, pohladila svoji postýlku a už se hrnula na hračky a začala se s nimi mazlit a opět vykřikovala své nadšené „jéééééééé“.

Našla i několik hraček zcela nových a hned se se všema skamarádila… Taky se hned posadila na chvíli ke svému stolečku a dokonce i vyzkoušela pastelky…

Byli jsme překvapeni, jak rychle si na nový domov zvykla. Báli jsme se, že třeba první noc bude mít problémy s usínáním. Ale asi si u babičky tak intenzívně hrála, že byla fakt vyčerpaná, snad ji vyčerpalo i seznamování se s novým bytem.. ale usnula krásně a spokojeně. Ve své postýlce, ve svém pokojíčku. A spala celou noc… bez probuzení… přesně tak jak jsme si přáli…


Více...

A je tu opět jaro...

Hurá! Zdá se, že po dlouhých a studených a taky šedivých dnech jsme se konečně dočkaly jara i já a Kája. Na uvítaní té krásy jsme si sice pořídily trochu rýmy, ale ujde to, pravidelně luxujeme, Kája už si dokonce sama drží hadičku u nosu (pak když na to přijde, tak ji zase rychle odhodí, ale i tak je to pokrok a spolupráce).

Hned jak se sluníčko vykulilo v teplé podobě, vykulily jsme se i my do centra, abychom zjistily, zda nám něco neuteklo. Začly jsme ve Františkánské zahradě, kde Karolínka vystoupila z kočár(k)u a jala se kynout kolemsedícím. U každého jednoho zastavila a zamávala mu na pozdrav a počkala si, až dotyčný odpoví. Opravdu, zamávali všichni.

Pak Kája nakupovala v Tescu oblečky, což probíhalo tak, že mi vždy zmizela za nějakým stojanem, tam se vrhla na tričko a vzdychala a s trikem se mazlila. Byla neuvěřitelně rychlá a měla jsem co dělat, abych ji vůbec lapila.
Na Staromáku ji nejvíc nadchli holubi. Honila je a nedbala přitom vůbec, zda se jí někdo připletl do cesty, klidně se chytla nějakého Itala za bundu na udržení rovnováhy. V Ungeltu se jí taky líbilo, nejvíc jeden Japonec. A pak brusič podlahy, na toho fascinovaně koukala asi 10 min. V tramvaji i na ulici navazuje kontakty, usmívá se na lidi a mává jim na pozdrav i rozloučení. Bývá to kvitováno s radostí.




Užíváme si ale i doma. Karolínka miluje houpání a protože na našem dvoře je houpačka, trávíme na ní každé dopoledne zhruba 40 min. Kájinka má už jasnou představu o tom, kam chce jít, a tak mi při odpoledních vycházkách ukazuje cestu, kudy mám vést kočár. Když neposlechnu, zuřivě ukazováčkem a ryčením dává najevo nespokojenost. Pochopitelně chce jít či jet vždy opačně, než kam potřebujeme.



Začíná mi i pomáhat doma. Ví, kdy přinést smetáček a lopatku (pokaždé, když něco rozsype), utírat hadrem stůl, podává mi ručník a krém po koupání, umí vyndavat prádlo z pračky a sušičky, ukládat ponožky do skříně, zalévat kytky (s mou rukou), stlát (klepe do postele), zkrátka usoudila jsem, že je dobré ji rozvíjet všemi směry. Taky krmí miminko (panenka) a medvídka křupkami, miminko posazuje na nočník (místo sebe).

Miluje ukazovací říkanky a knížku "Kam se schoval nůž", kde je pejsek a datel. Kája umí datla tak, že si klepe na hlavu a vyžaduje totéž i od nás. Onehdá jsem si povzdychla: Kájo, mě z toho klepne... A Kájinka si s gustem zaklepala na hlavičku.
Je to zkrátka čím dál větší legrace...

Více...