Svět Karolínky Košťálkové

Jak jsme byli na houbách...

2010-08-23T11:52:00.023+02:00

O Češích se říká, že jsme národ muzikantů. Taky, ze máme zlaté ruce, ať už je to myšleno tak či onak. Říká se i, že jsme národ komediantů a že kdo neskáče není Čech. Ale říká se, že jsme také národ houbařů.

A s tím se já osobně ztotožňuji nejvíce. Protože muzikant se svým hudebním hluchem být nemůžu, občas si říkám, že mam obě ruce levé mnohem více než zlaté a ve skákání taky nevidím zrovna velkou zábavu. Komediant určitě nejsem, ale houbařem se neostýchám nazývat.

Lásku k lesu a houbám jsem zdědil od svých rodičů a prarodičů. Vlastně tuším, že moje veškeré příbuzenstvo jsou houbaři. Opravdovému houbaření jsem se přiučil u svého dědečka z otcovi strany. Měl Brdské lesy dobře zmapované a znal úžasná místa, kam lze chodit. Ale i dědeček z matčiny strany byl vášnivý houbař. Ten zase prolézal lesy v podkrkonoší. Neméně dobře zmapovanou Šumavu měl můj strejda Lojza.

A tak stejně jako můj táta, tak i já jsem se pravidelně a rád nořil do lesa, abych se o pár hodin později vrátil s plným košíkem darů, které nám naše příroda hojně naděluje.

Má milovaná manželka ráda houby sbírá, nerada je však hledá. Já jsem schopen trávit polovinu dne procházkou po lese a pokud se vrátím s plným košíkem, tak je to nádherný pocit, pokud však košík nenaplním, stále mám aspoň příjemný pocit z pobytu na čerstvém vzduchu.

Minulý týden jsme se ponořili jako celá rodina do lesa. V televizních novinách, v denním tisku i v rádiu vychvalovali, jak jsou naše lesy touto dobou plodné. A byla to bezezbytku pravda. I Silvinka byla spokojená, protože houby nemusela téměř hledat, stačilo je sbírat. Dokázali jsme naplnit nejeden košík, což je pro houbaře vždy příjemná a uspokojující událost. Ale co mne nejvíce potěšilo… Zdá se, že máme doma úspěšného houbařského nástupce.

Karolínka nejen že ochotně chodila po lesích z kopce do kopce, sem a tam, ale byla velice úspěšná i při samotném hledání hub. Z počátku jsem vždy houbu našel, zavolal ji, až ji dohledá, ale velice rychle se „osamostatnila“ a hledala houby zcela sama. Jistě, rozeznat hříbka od holubinky či muchomůrky ji činilo poněkud potíže, ale rychle pochopila, že musí hledat houby s hnědým kloboučkem a hříbky, které našla zcela sama se dají počítat na desítky.

Teď už zbývá jenom doufat, že až bude starší, že sbírání hub, které zatím vnímá jako hru se změní v radost či dokonce vášeň a že bude chodit, ať již se mnou nebo beze mne, na houby i nadále.. a taky, že ji třeba nebude proti srsti houby čistit a připravovat na konzumaci. Protože představa, že bych měl čistit a krájet houby, které najdu nejen já a Silvie, ale které najde i budoucí úspěšná houbařka Karolínka mne upřímně lehce děsí…

Tak se ale pěkně rozmlouváme...

2010-05-12T11:35:00.001+02:00

Tak dlouho jsme říkali, že se Karolínka začíná rozmlouvat, až jsme si téměř nevšimli, kdy k tomu opravdu došlo. Každopádně, už je to tady. Karolínka pořád něco povídá…

Někdy to dává smysl, někdy trochu méně… pokud člověk nerozumí „karolínštině“ (respektive, pokud doma nemá dítě podobného věku), tak tomu téměř nerozumí. Ona však popisuje všechno co kolem sebe vidí či co se kolem ní děje. Některé historky vypráví stále kolem dokola… To už dělala v době, kdy mluvit neuměla a kdy 95% povídání bylo ve znakové řeči. Stejně rychle, jako si tuto však vymyslela a naučila používat, ji již zapomněla a nahradila skutečnými slovy. Ač ještě mnoho slov je zkomolených, vynechaná některá písmenka, třeba R kdekoliv ve slově či L na začátku slov, tak již jí je docela obstojně rozumět.

Kromě vyprávění historek krásně popisuje logické věci ze svého okoli. Což není vždy úplně příjemné pro nás jako pro rodiče. Třeba když potkáme vousatého pána, tak s naprostou pravidelností a samozřejmostí na něj ukáže a povídá: „Bubák, Kája bojí..“. Totéž pronáší na adresu starých paní v tramvaji. Naštěstí již ne s takovou pravidelností.

Ale už si dokáže i přesně říci co sama chce či po čem touží. Takže z kuchyně se často ozývá: „mámo, ham, kaja chce ham, Kája moc chce. Mámo hned“. A nebo jak rozbitý kolovrátek kolem dokola dokáže škemrat o pohádku. Přijdu domů, sednu si na gauč, ona mi skočí na klín a povídá: „táto, pohádku… mimi… kočárek… hapalo dolu, mimi pláče… moc buaaaaaaa“. Člověku pak nezbývá nic jiného než začít vyprávět přesně na téma, které si zvolila… Po pohádce, na kterou je rodič hrdý, jak ji vymyslel, jak byla dlouhá a jak to potomka muselo uspokojit se ozve proste: „táto další pohádku….“ Po třetí již přechází na přemlouvání, že už pohádek bylo hodně. „Ne, mao pohádek. Tato, další. Novou. Pejsek, kočička, les, procházka. Tato, pohádku“

A samozřejmě si již říká, když ji něco bolí či trápí. A tak se stalo, že před pár dny jsem hlídal, zatímco Silvie získávala energii a manu kdesi ve společnosti, že Karolínka byla v postýlce a hrála si se svoji oblíbenou „hračkou“. Se skleněnkami. Ano, obyčejné skleněné kuličky. Znovu a znovu je vysypává a sbírá do krabičky. V posteli s tím vydrží hodinu až dvě a minimálně stejný čas i přes den. Já cosi dělám v obýváku, když náhle slyším onu ťapy ťapy a v chodbě stojí Kája, pyžamko sundané, jen v pleně a říká: „táto, kuk!“. Vstanu a ptám se ji co to dělá a proč nemá pyžamu. Kája se chytla v místě, kde ještě před chvílí byla nohavice od dupaček a povídá: „kulička, hapala. Tlačí. Kája klepy klepy“. Ač na mne šel smích, zachoval jsem kamennou tvář, pochválil ji a pomohl ji do pyžama. Ona si v posteli sedla, začala se tak nějak na zadku vrtět a říká: „táto, tlačí, pořád“. Napadlo mne, že ji kulička zůstala v plence. Již jednou jsem ji ráno převlíkal a našel jsem ji tam. Tak ji opět svlékám, včetně pleny a nikde nic. Tak ji plenu aspoň vyměním a po opětovném obléknutí zase zalézá do postýlky. Vrtí se, hází divné obličeje, ale že dobry. Pět minut na to se však ozývá z pokojíčku volání. Znovu přicházím. A že když sedí, že ji to tlačí. Ukazuje mi kamsi na záda. Tak prohmatám celou postel, nikde nic. Opět prohmatávám plenu, stále nic. Tak ji říkám ať si lehne, když ji to tlačí při sezení. Ona si lehne, trochu se vrtí a s uklidňujícím pohledem říká: „táto, dobý, už“.

Za pět minut však opět volání. Cestou mne popadá vztek, který zvládám potlačit, než k ní dojdu. Ona tam nešťastně sedí a prý opět tlačí. Tak ji beru ven, svlékám, stojí přede mnou nahá a ukazuje kamsi na záda, že to tam tlačí. Napadá mne, že se jen praštila a pořádně ji prohmatávám ledviny, zda to tam bolí. Tentokrát ukazuje na levou půlku zadku. Tak ji půlky roztáhnu a vypadne kulička. Kája se začne smát a ukazovat na ni. Opět se oblékáme, Kája se v posteli zkouší vrtět, hlásí, že teď už opravdu dobrý a spokojeně usíná… zatím to vyprávěla jednou Silvii, jednou mne a jednou jsme to Silvii vyprávěli spolu… A že to umí kouzelně. Jsem zvědavý, zda to pochopí prarodiče, až jim to bude taky říkat….

O dnešním dopoledni....

2010-02-16T13:25:00.003+01:00

Ahoj tatko,
Tak my jsme vyrazily na prochazku na hrbitov, bylo to velmi romanticke, protoze je velmi sychravo, vlezlo a hnusno, a to muze ocenit jen duse basnika, takze ja to ocenuji, Kaja skotacila po hrbitove, ale za chvili ji to prestalo bavit - no 15 min ale chodila, tak dobry, ono to nestoji za to, prehnat to v tomhle pocasi - objevily jsme tam spoustu havranu na hrobech a stromech, bylo to krasne dekadentni… no a Kaja se pak rozhodla, ze ji je zima a ze teda jdeme domu
…..on to neni takovy zas pribeh, nemysli si, no ale sly jsme koupit polstarek, tam maji jezdici kravicku, Kaja na ni sedla a tam se tak mohutne vykakala!!!!! ze to razem opanovalo cely kram
… urychlene jsem zaplatila a s kymacejici se Kajou, ktera si na bobek odmitla sednout, bezela tim nakladovym nadrazim dolu na tramaj, nase holcicka byla citit jak reznik, no ovsem naladu ji to nezkazilo, jak klecela v tom kocarku, evidentne se ji pak v tramvaji libila takova starsi pani Ivanka …ano, asi se ani uz nedivis, ze vim, jak se jmenuje... Kaja ji zacla hrat divadlo - s cepici a pani si s ni moc hezky povidala a Kaja pak rikala, kdyz se otocila zase k oknu, pa.i, pa.iii, kouki, cepi - pani, koukej co delam s cepici …. no a pak si Kajinka rozhodla zazpivat arii z Rusalky, coz dela jako ja - dramaticky - zpivala to svoje beda beda!!! tak jsem to pani vysvetlila a pani ji obratem doplnila, jak to pokracuje dal - neb za sveho produktivniho zivota byla sborovou pevkyni ceske filharmonie, takze jsme jely domu jak v opere - pak si holky mavaly z tramvaje.. no a pak uz na me zbyla jen proza zivota (ocista zadecku a vareni) ….. kazdopadne asi jsi pochopil, ze mame novy polstarek?

Pa vecer, S.

Krůčky k samostatnosti

2010-01-18T15:46:00.006+01:00

Je úžasné sledovat, jak se Karolínka učí novým věcem, jak zvládá dělat čím dál tím více činností sama bez naší pomoci. Rodičovo srdce opravdu zaplesá, když vidí, jak se jeho potomek sám dokáže svléknout.... časem, jak se dokáže i obléknout, jak se sám vyčůrá do nočníku a tento odnese. Jak tyto všechny činnosti postupně propojí a začíná byt „samostatná“…

Jenže všechno dobré k něčemu špatné. Stále častěji se následně stává, že chceme něco udělat, obléci, svléci, umýt, namazat, nakrmit, vyluxovat nebo cokoliv dalšího na co jsme zvyklí a ozve se rázné „Kája!“.

Ti co vědí, že vykřiknutí vlastního jména nahrazuje větu „to budu dělat já!“, tuší, že zde často začínají potíže. Jistě je příjemné a pocitem pýchy naplňující pozorovat, jak se vlastní dítě samo obléká, případně ještě pocitem úlevy, pokud se tak děje ráno a díky deseti minutám co zápasí s jednotlivými kousky oblečení můžeme déle ležet v posteli. Ale pokud zrovna někam spěcháme, za pět minut je potřeba být na tramvaji, jednou rukou dítě držíme a druhou se jej snažíme nasoukat do kalhot… Dítě se brání, kope nohama a křičí „Kája“ Kája“ Káááájááááá!“, tak je situace poněkud odlišná. Okamžik, kdy dítě sedí v sedačce a obědvá polévku, lžící se ne vždy zcela trefí do pusy a naše pokusy o pomoc jsou odmítány s neuvěřitelnou vervou, kdy polévka už neteče jenom po bradě, ale i po stěnách a stropu jsou jen jedním z mnoha případů.

Jedna ze situací, kdy se vždy chytám za hlavu a mám chuť trhat si posledních pár vlasů, je, když mi právě Silvie řekne, až s tím či oním Káje pomůžu. Já tedy jdu a začnu jí narušovat její pečlivou, ale neskutečně pomalou činnost. Většinou se to neobejde bez řevu, často následuje žalování mámě, že ten padouch táta zase udělal to či ono. A pak následuje i napomenutí od Silvie: „máš ji nechat, ona to dělá sama…“

Však každým dnem mne něco udivuje a to velice pozitivně. Třeba to, že se Kája opravdu svlékne, vyčůrá, oblékne a jde vylejt nočník mne udivovalo před týdnem. Ale zrovna včera po sobě ještě spláchla záchod. To mne opět lehce šokovalo…

Je nádherné, jak se jí slůvka a myšlenky formují a dávají dohromady a dostávají význam. Pantomima pomalu a jistě ustupuje a čím dál tím víc se s Kájou dá bavit jak s „velkou holkou“. To že mi ve své dětské kuchyňce udělá kafe, které namíchá ze správných ingrediencí, udělá na něm pěnu i pěkně ocukruje.. to už je normálka.. ale dneska ráno, čistím si v koupelně zuby a Kája stojí ve dveřích a tak na mne upřeně kouká… tak na ni taky koukám a ptám se: „copak je Kájo?“ a dostal jsem odpověd naprosto všední, avšak protože vycházející z jejích dětských úst, tak také naprosto šokující... Odpověď zněla: „Nič.." následováno okouzlujícím úsměvem a odchodem si dělat svoje.

Naše třetí vánoce

2010-01-01T11:33:00.013+01:00

Je to téměř neuvěřitelné, jak ten čas letí. Přijde mi jako včera.. dobře, maximálně jako předevčírem, co táta přivezl domů mámu a Karolínku.

Jak byla maličká a celá zabalená a jen koukala a ani oči ještě pořádně nedokázala ovládat… A jak mamka i taťka byli celí dojatí a jak na ni pořád zamilovaně koukali a ňufali a byli unavení z porodu a rádi, že jsou doma a nadšení ze všeho, co je čeká.

Byli to vánoce – nevánoce… a přitom slavnostní. Diky mamčinu stavu nebylo možné se nijak příliš na svátky připravovat. Žádné zbytečné navařování, běhání po dárcích, balení dárků… Starosti byli jiné.. a i těšení bylo na něco jiného než na dárky pod stromečkem. I když ten dárek co tam nakonec taky měli, byl určitě k nezaplacení…

Ani se rodiče neměli v podstatě čas vzpamatovat a už tu byly vánoce druhé. Leccos se změnilo. Karolínka už teď začínala být velká slečna a ač nechápala co to ty vánoce jsou, tak chápala, že zabalená krabice je od toho, aby se rozbalila a že tam pravděpodobně bude něco pro ni. Cupování balícího papíru se stalo její druhou přirozeností.

Tyto vánoce již byly mnohem více vánocemi než ty první. Proběhly vetší přípravy, větší oslavy. Proběhla i štědrovečerní večeře. I Karolínka se ji už účastnila…Na rozdíl od předešlého roku již Kája nebyla v karanténě a máma mohla zase vesele běhat a bylo tedy možné slavit vánoce i u prarodičů. Jak u Fišerů, tak u Košťálků… A taky u Svobodů… a taky ve Dvoře u prababičky a Stejskalů – kde se mimochodem sjeli i Přibylovi a byla to velká sešlost a krásná rodinná, hromadná fotografie…

A rok se s rokem sešel a přežili jsme další svátky. Snad to přežili zní trochu „hanlivě“, ale ono to v podstatě tak je, když si člověk uvědomí toho jídla, pití, absolvovaných návštěv… Tento rok Karolínka prožívala vánoce zase trochu jinak. Stále si myslím, že je nechápe. Navíc těsně před nimi má narozeniny, které jsme s ní slavili, předtím i s Reginou, Romanem a Lilinkou.. a pak hned vánoce. Čili pro Karolínku to je příval dárků. Nic víc, nic míń… Myslím si já. Možná se mýlím.

Největší rozdíl oproti loňským byl.. bylo jich vlastně více. Jednak bydlíme v novém bytě. To je opravdu velká změna. Asi největší. Jednak jsme všichni o rok starší… mno.. to je změna, která nás sice tolik už netěší, jako nás těší ten byt, ale nic s tím nenaděláme. A taky jsme měli poprvé živý stromek. A že získat ho byl docela boj…Všechno se to mělo tak, že maminka rozhodla, že stromek bude živý (dá se tak říkat podřízlému stromku???) a tatínek byl proti. A pak ho musel jít koupit (ano, ten živý, to že byl proti mu bylo málo platné). Měl z toho velké nervy. Téměř dva dny nespal. Dvakrát ho byl pořídit a dvakrát se vrátil s prázdnou. Důvod byl jednoduchý, bál se, že ten co vybere, se doma nesetká s nadšením a on (tatínek) dostane vyhubováno a budou zkaženy diky němu vánoce. Tak až na čtvrtý pokus, kdy vyrazila celá rodina kupovat strom, si jej přivezli domů. No a pak nastal další boj. Jak dostat stromek do stojánku. Táta trávil dvě hodiny na balkóně v mrazu a snažil se nožem, pilkou, mačetou a dalšími nástroji zmenšit kmen, aby se vešel do stojanu. Nevešel. Tak vezl stromek opět tam kde ho koupil, zda by mu ho oni nezmenšili.. zmenšili. Stále se nevešel. Teprve, když nakonec mamka koupila a sama domů dotáhla nový stojan, bylo možno stromek připravit a postavit na své místo…

Bylo pod ním spousta dárků. Ač zdaleka ne všechny pro Karolínku, tak naprostou většinu z nich rozbalila právě ona. Celé rozbalování trvalo.. sotva pět minut. A přitom balení trvalo několikanásobně déle… Snad to byla trochu i škoda, ale Kája trhala a cupovala a rozbalovala… Byla k nezadržení… Ale nakonec všichni měli ze svých dárků radost.. o to přeci šlo.. o tom ty vánoce jsou ne….?

Vlastně ne tak úplně. Jde i o to se vidět s lidmi, které máme rádi. A tak následovali druhé vánoce u Fišerů, třetí u Košťálků, čtvrté u Svobodů… a to letos naštěstí stačilo.. Ale z doslechu víme, že nám Ježíšek ještě nechal kdesi dárky. Budeme se muset vydat i do Krkonoš 

Tak ahoj všichni, ať se rok 2010 podaří!!!

Spi děťátko, spi.... 2. díl

2009-11-30T13:38:00.000+01:00

Hned zde na začátku musím zaklepat na dřevo, že Kájinka začala usínat tak, jak jsme si vždy přáli a jak již vlastně kdysi usínala, než jsme ji to odnaučili naší láskou k ní…

Protože ano, úplně ze začátku jsme si užívali každé vteřiny co jsme s ní byli a byli jsme s ní vždy, dokud nespinkala. Pak začala usínat sama. Ještě v době, kdy nedokázala v posteli pořádně protestovat, natož z ní jakýmkoliv způsobem utíkat. Většinou chvíli kňourala, ale pak se unavila a spinkala.

Ale přibližně před rokem dostala nepříjemnou virózu, smrkala, kašlala, kýchala.. a hlavně… bohužel.. blinkala. A to tak, že pořád. Kdykoliv se z postýlky ozvalo jakékoliv chrochtnutí, už jsem byl probuzený a utíkal ji zachraňovat před udávením se ve vlastních zvratkách. No a tak se stalo, že jsme si vždy lehli vedle postýlky a různými způsoby ji uklidňovali a „podporovali“ ve snaze usnout.

Ale jak šel čas, tak Karolínka už několik měsíců byla vyléčená, dokonce už několik měsíců jen tak neležela, ba dokonce už několik měsíců chodila a dokonce se už naučila nám i říkat co a jak můžeme či nesmíme dělat. A tak se stalo, že když jsme se rozhodli, že už u ní nebudeme ležet, že naši podporu při usínání již nepotřebuje, ona byla zcela jiného názoru. Zprvu nám to dávala najevo pouhým pláčem, ale v průběhu dalších měsíců to přecházelo téměř do verbálních útoků.. stále doprovázených podpůrným pláčem.

Sami sebe i vzájemně jsme se se Silvií přesvědčovali, že je nutné udělat ráznou změnu a nechat ji usínat samotnou. Ani jednoho z nás nebavilo u ní každý večer trávit hodinu a déle, čekat, zda konečně usne a pak po špičkách se plížit pryč a proklínat každé vrznutí parket…

Dnes, jak jsem to již na začátku zaklepával, usíná sama. Trvalo to asi týden, možná necelé dva, než přišla na to, že to není žádná tragédie, když tam nejsme s ní. Máme rituálek: večeře, umýt, převléci, mlíčko, vyčistit zuby, do postýlky, tam přečíst pohádku, pohladit pusinku a slíbit, že za chvíli přijdu ji zkontrolovat. Pouštím ji muziku na spaní a odcházím. Většinou po pěti minutách se ozve ono TáááááTíííííí a já přicházím, znovu ji pohladím a políbím, to už mi ale většinou dělá „pápá“, já se ji pro jistotu ptám, zda mám jít, ona kýve, ať už jdu.. Odcházím a většinou do několika málo minutek spinká. Žádné plakání, vzlykání, citové vydíraní. Kdepak. Je to šikovná holčička.

Občas se v noci ozývá TáááááTííííí, ale už k nám v noci nechodí. Většinou stačí chvíli počkat a ona usne. Někdy je potřeba zavolat, že jsme vedle v pokoji, ať spinká a někdy ji zajdu pohladit. Ale ať tak či onak, během chvíle dále chrupká. A většinou aspoň do těch sedmi ráno… Prostě krása a nádhera…

Potvora ekzém...

2009-11-20T14:58:00.000+01:00

Ne vše co nás potkává je bohužel jen radost a potěšení. Ač si naštěstí nemůžeme stěžovat na zdravotní problémy vážnějšího charakteru, občas nás potrápí ucpaný nos... Nic vážného nás jinak nepotkalo a nepotkává.

Ony ty ucpané nosy naštěstí nepředstavují takový problém. Jednak díky užasnému vynálezu, kterým je vysavač a navíc se Kája naučila i sama smrkat. Sice nerada používá kapesník, radši smrká do vody a nebo jen tak do ruky.. mimochodem, když mi to párkrát udělala, tak jsem pochopil, že by se mělo správně říkat: „lepší vrabec na střeše, nežli holub v hrsti…“ a ne tak, jak se to větinou překrucuje 

Vlastně.. jak jsem již začal, ne vše je dokonalé. Ekzém… to je to, co nás trápí. Bude to asi půl roku, co se poprvé Kájince na zápěstí objevily červené fleky. Původně jsme mysleli, že to je reakce na sluníčko, protože tou dobou zrovna začalo léto. Takže se to mazalo opalovacím krémem. Zlepšilo se to, zase se to zhoršilo a zase zlepšilo a tak pořád dokola. Vlastně až do dnešních dnů.

Časem se to občas objevovalo i v loketní jamce, v podkolenní jamce, pod nosem… Většinou se to objevilo a zase zmizelo. Nikdy ji to asi nesvědilo, nikdy si nic neškrábala. Zarudlou kůže měla třeba dva tři dny a pak zcela zmizela. Objevila se však na jiné ruce. A tak se to všelijak točilo. Používali jsme na to od rozpuštěného cukru ve vodě (čti homeopatika), přes čisté sádlo, zinkové masti až po mast z konopí. Nebylo zcela jasné, co pomáhalo a co ne, protože zarudlost zdánlivě mizela sama od sebe i když se nijak moc nemazalo. Ani chvíle, která způsobila zhoršení nebyla nijak patrná. Dnes to vypadá, že dlouhé cachtání ve vodě ji to zhoršuje. Ale když to na zápěstí nemá, tak se to tam neobjevi. Jen když už to nekde má, tak to více zarudne.

Co je však nejhorší, poslední dobou ji to začíná zcela zjevně svědit. Občas si to rozškrábe do krve. I tak se ji to naštěstí dost rychle zahojí. Za dva dny po tom není ani památky. Ale my jsme stále stejně zoufalí, protože nejsme schopni přijít na to, kvůli čemu se to objevuje.

Zjistili jsme, že jí nedělá zrovna dobře čokoláda a oříšky. Obojí za cenu osypaného obličeje, hlavně kolem pusy a částečně i zad. Snažíme se postupně eliminovat možnosti, které to mohou způsobovat, citrusy, med, skořici a další. Není to úplně jednoduché. Ale snažíme se…

Co Kája okoukává...

2009-10-16T13:41:00.004+02:00

Naše dcera je nevysychající studnice… co studnice, gejzír, ztřeštěných nápadů a ještě ztřeštěnějších událostí. Jejich sled je tak neskutečně rychlý, že i když bych chtěl jen část jich napsat či zapamatovat si, tak tak… no tak bych měl s tím problémy.

Je tu základní pravidlo, podle kterého se jich však většina, respektive jejich vznik řídí… Okoukáváním okolí a především nás, rodičů… To je něco, co si každý den, každou hodinu, každou minutu musíme uvědomovat a dávat si na to pozor. Pokud uděláme nějakou blbost, něco sice dospělácky korektního, avšak dětsky nevhodného, můžeme mít téměř jistotu, že to Kája bude celý den zkoušet udělat stejně dobře jako my.

A tak se několikrát za den stane, ze koukam na Káju a vidim sám sebe a nebo Silvii. Přesněji její gesto, její pohyb, její výraz v obličeji.

Z počátku to bylo jen občas a méně viditelné, jak nás ještě neuměla dokonale napodobit. Přeci jen s ní nejsem tolik jako Silvie a tak si všímám jiných věcí a jinak intenzívně. Stále doma funguji jako většinová pračka na dítě. A i když se neúčastním (tak pravidelně) očistného procesu Silvie, tak vím dost přesně jak a co si myje. Protože Kája ji často doprovází do koupelny, když se jde mýt, tak mi pak předvádí dokonalou očistu. Počínaje mydlením si celého těla s kladeným důrazem na podpaží a zadeček, až po drhnutí si vlasů ručníkem – a to i tehdy, když si je nemyje…

Kdykoliv si čistím zuby, tak se přiřítí náš malý uragán a ukazuje, že si je taky chce čistit. Tak ji napastuju a namočím kartáček, ona si stoupne, opře se zády o zeď, zvedne jednu nohu a tou se taktéž opře o zeď, jednu ruku dá v bok a drbe si těch pár zubů co má… říkal jsem si nejdřív, kdo tak asi stojí, když já ne… odpověď přišla dneska ráno, když jsem vtrhl do koupelny a zrovna si tam má milovaná taktéž čistila chrup…

Nedávno koukám na televizi a kolem mne pobíhá Kája se sklenicí s vodou. Občas usrkne, ale víc si s ní hraje, než pije. Do té doby, než ji nevyklouzla z ruky a těch pár posledních kapek co tam bylo se nerozuteklo po podlaze. Kája se nejdřív lekla, pak se na mne utrápeně podívala, já na ni udělal naštvaný kukuč, ona pokrčila ramena, vzdychla a odešla. Nejdřív jsem na ni chtěl volat, ať se vrátí, ale pak mi došlo, že by to nemělo cenu. Tak vstanu, jdu do kuchyně pro hadr, ale cestou potkám Káju, jak si to šine v protisměru, hadr v ruce, přišla k té louži, vzdychla, padla na kolena a začala to utírat. Stál jsem tam a jen zíral. Opět vstala, odnesla hadr do kuchyně (kde ho hodila do kouta – to jediné kazilo celkový DOKONALÝ dojem) a šla si hrát s pastelkami…

Šlo by takhle pokračovat dál a dál… ale napíši již jen jedno. Je tomu již dávno, co mi zaskočilo, zakuckal jsem se, Silvie přiskočila a zabušila mi na záda… Od té doby, kdokoliv, kdekoliv začne kašlat, tak Karolínka ochotně přispěchá a plácá dotyčného po zádech. Když mu na záda nedosáhne, tak se rozčiluje a plácá ho aspoň do stehna. A taky se občas zakucká ona. Třeba i jen na oko. Ale opět trvá na tom, že musíme přiskočit my a taktéž ji poplácat. No a pro jistotu kašle, dokud se tak nestane…

Prostě a jednoduše musíme dávat velký pozor na to, co a jak říkáme, co a jak děláme…

Spi děťátko, spi.... 1. díl

2009-10-12T13:36:00.002+02:00

Usínání je asi něco, co mnoho rodičů řeší a nikdy nevyřeší. Co řeší a při tom všem i sobě říkají, že to neřeší. Každý z andílků, které rodiče, stejně jako my, mají doma, mají určitý rituál uspávání. Tento rituál vždy vyhovuje dítěti a povětšinou nevyhovuje rodičům.

Karolínka je již od nejútlejšího věku nespavec. Spaní ji nebaví. Spí jen když musí a tím musí nemyslím že musí protože jí to říkáme, ale že musí, protože už to nevydrží a usíná sama…

Slyšel jsem, že děti – i mnohem starší – usínají přes den k hodinovému až dvou hodinovému šlofíku. Mno… Kája jednou… někdy dvacet minut, někdy hoďku…

Slyšel jsem, že děti večer usínají samy. Že si lehnou do postele, chvíli si povídají samy se sebou a usnou… Mno, Kája k usínání potřebuje nás, rodiče. Kájinčin usínací rituál vypadá tak, že po umytí, namazání, obléknutí a uložení do postýlky, si musím já a nebo Silvie lehnout vedle její postýlky, chytnout ji za ruku a pokud možno zpívat „když jsem šel z hub“ a volně navazovat s „pec nám spadla“. Pokud člověk vydrží zpívat dost dlouho (asi 20-30x), když má Karolínka hodně dobrou náladu a je hodně unavená, tak za 15-30 min usne. Pokud však její odpolední šlofík proběhl později než kolem druhé odpoledne, může se stát, že se vydrží převalovat a pobízet nás k opakovanému zpěvu i hodinu a déle…

Nakonec ale vždy usne…. Ale ani tehdy ještě není vyhráno. Je potřeba ještě přejít její pokojíček a doufat, že vrzající parketa ji neprobudí, ze zavření dveří tak neučiní… Pokud se podaří odejít a během pěti minut se neozve řev, tak teprve pak si lze říci „Hurá – chvilka pro mne (nás)“

Bohužel tu je však ještě něco, Kája má v sobě biologické hodiny, které ji začnou zvonit kolem půlnoci. Jsou však období, trvající asi týden, kdy se budík sám od sebe přeřídí na třetí hodinu ranní. Zvoní tak dlouho, dokud se neprobudí, neprobudí nebo nepřivolá nás a nenechá se odnést k nám do postele… Bohužel jsem ztratil manuál od jejich hodin a nevím jak je přenastavit.

Každopádně se chystám ji odnaučit usínat jen s našim "doprovodem"... tak uvidíme, jak to dopadne...

Kája vodníkem

2009-10-08T20:32:00.000+02:00

Kája miluje vodu. Sice jsem nemyslel přímo tu ve skleničce, ale tehdy, kdy jí je mnohem více. Pokud možno celý bazén, v horším, ale stále akceptovatelným případě, aspoň vana. Ovšem sluší se poznamenat, že i tu ve skleničce má ráda. Ale musí to být pomerančová Ondrášovka. Pak to je „bubí“ (bublinky) a tu má taky moc ráda…

Už od samého začátku zbožňovala cachtání se ve vaně. Zcela bez bázně a hany se tam vrhala, „mazlila“ se s ruční sprchou, lehala si jak na záda, tak na bříško a bylo ji téměř nemožné ji dostat ven. Nikdy se to neobešlo bez řevu a boje.

Později začala se Silvií chodit na koupání do mateřského centra (či tam někam). Bohužel jsem ji neměl šanci tam nikdy vidět, ale z vyprávění jak Silvie, tak Karolínky se jí tam moc líbilo. Pokud se ptáte, jak mi to mohla Karolínka vyprávět, tak zcela prostě a jednoduše a pantomimicky. Plavání je znázorňováno plácáním rukou – něco jako když se plave čubička. Radost a to, že se jí to líbilo je vyjádřeno smíchem a že se jí to líbilo moc urputným kýváním hlavou a rozpažením rukou, jako by se snažila obejmout celý svět….Tam se naučila i potápět a skákat do vody a nikdy ji nešlo dostat ven. Nikdy se to neobešlo bez řevu a boje.

Celé léto v Sadské si potom užívala nafukovací bazének. Sice v něm nemohla ani plavat, ani se potápět, ale na cákání kolem sebe a na provozování nejrůznějších opičáren byl uplně ideální. Jen jeden problém měl. Dostat ji z něj, bylo téměř nemožné a nikdy se to neobešlo bez řevu a boje.

A pak jsme byli na dovolené, kde náš penzion měl bazén. Taky jsme ho dlouho a složitě vybírali, aby toto splňoval. Karolínka tímto bazénem žila. Slovo bazén bylo tabu. Jakmile jsme jej vyřkli, Kája zbystřila, začala ukazovat rukama „cáky-cák“, ukazovat směrem k bazénu, hledat plavky…. V bazénu vydržela téměř neomezeně dlouho. Rozhodně déle, než jsme tam vydrželi my, její rodiče. Vždy už byla modrá, drkotala zubama, ale znovu a znovu trvala na tom, že bude skákat z okraje bazénu do vody, ze bude delat „bubly-bubly“ a dostat ji ven? To se nikdy neobešlo bez řevu a boje.

Teď už je po dovolených. Jednou týdně stále Kája dochází se Silvií do bazénu, kde dělá obrovské pokroky, kde již s rukávkama a pásem plave zcela sama po celém bazénku, kde sklízí obdiv a pochvaly od paní cvičitelky… A jinak už ji zbývá opět jenom vana. Roční období a její možnosti užívání si vody se mění… jedno však stále zůstává. Dostat ji z ní, se nikdy neobejde bez řevu a boje…

... nic není jako bývalo...

2009-09-29T10:23:00.001+02:00

Začnu asi jako již tolik jiných na tolika jiných blozích, ale… Je nějak čím dál tím míň času… na všechno… Včetně času na psaní blogu. Ne že bych nechtěl psát, jen prostě buďto není čas a nebo není síla… nebo oboji.

Uvědomuji si to jen pomalu a postupně, jak naše dítě změnilo naše životy. Ale o tom, kolik přinesla radosti a štěstí, o tom píšu v každém zápisu. Ale ty změny jsou mnohem větší a ne vždy plné oné radosti a onoho štěstí.

Kdepak, v žádném případě si tu dnes nechystám na naši Karolínku stěžovat. Jen napsat pár postřehů z našich současných životů. Hodně jsem ty změny pocítil na dovolené. Myslím, že naše dovolené v nejbližší době nebudou co bývaly. Pro Silvii, která je na „dovolené“ už skoro dva roky, je to změna prostředí, možnost výletů, pro mne, pracujícího člověka, by měla dovolená být doba, kdy se nemusím stresovat s pracovními záležitostmi, kdy nemusím mít nastavený budík na dobu, kdy slušní lidé ještě spí …

A realita? Ano, Silvie změní prostředí a dostane se jí výletů. Ovšem změna prostředí neznamená změnu ničeho, kromě onoho prostředí. Stále je potřeba ráno vstát, udělat mléko, převléct plenu, NĚKOLIKRÁT obléci Káju, JEŠTĚ VÍCEKRÁT ji obout, kolem doby oběda ji uspávat, chodit kolem ní po špičkách, když se ji uspat podaří, intenzivně se ji po celý den věnovat a to až do večerních hodin. Já se opravdu (téměř) přestávám věnovat pracovním záležitostem (proklet budíž mobilní telefon), budík opravdu nenastavuji, ale to již skoro dva roky, neboť do doby, kdy ještě slušní lidé spí nás spolehlivě den co den budí Kája.
Dovolená, jakou jsme podnikali před čtyřmi lety, se asi ještě pár let – počítám tak patnáct – konat nebude. Vlastně ano, pokud budou prarodiče ochotni, aby Kája u nich mohla trávit prázdniny. Aby si naše dcera od nás mohla odpočinout.

Do té doby již nebudeme večer chodit na dlouhé noční procházky, nebudeme chodit na dlouhé večeře zakončené nejednou sklenicí vína či piva. A nebo budeme muset změnit ráz našich dovolených. Penziony, které vždy zcela vyhovovaly, jsou dnes již vyhovující méně. Protože většinou se spí v jedné místnosti, což dvěma dospělým lidem nevadí. Ovšem pokud tam je s nimi ještě třetí malý človíček, který je kolem sedmé hodiny probudí, dožaduje se intenzivní pozornosti po celý den až do hodiny osmé, a potom usnuvší, je potřeba kolem něho chodit po špičkách, mluvit pouze šeptem a opustit prostory pokoje je stejně nepředstavitelné, jako dostat se na planetu Mars.

Ano, dovolené již nejsou co bývaly. Do Prahy a do práce jsem se vracel poněkud unaven, těšíc se, jak si v práci trochu odpočinu. Vlastně obdivuji ženy, které tráví s ratolestmi celé dny. Obdivuji, že vydrží na té jejich dovolené tak dlouze. Mne stačil dovolené pouze týden…

Souhrn léta...

2009-09-04T20:53:00.002+02:00

Ano, já vím, já vím! Tak málo sem píšeme a přitom se toho tolik děje, je to jako přímá úměra ve škole, čím víc zážitků, tím méně času to prožít v duši - nebo je to nepřímá?
S Karolínkou jsme měly krásné léto, různě jsme se poflakovaly většinou v Sadské, pak také v Pasekách, naše dítě bylo šťastné - jako zahradnice poctivě zalévala, jako plavec se čachtala ve vodě, jako mistryně báboviček sázela jednu vedle druhé, honila kočičky, které teď vítězí nad pejsky, jezdila na motorce, házela šišky do řeky. Vážně si to moc užívala.

Pak jsme odjeli na týden do Lovětína k Jindřichovu Hradci a tam nám ke všemu výše jmenovanému přibyli pštrosi a ovce, z čehož měla Kájinka nadprůměrný zážitek, zvláště poté, co ťukali po ránu na okno a loudili rohlík..

No a také se stalo to, že i k nám dorazilo období vzdoru! Stejně, jako zhruba od ledna na všechno říkala hm a souhlasila, tak teď je na vše důrazné NE! Ne! Neeee! Vyjma jídla. Občas mě i bije. Taky mi porůznu utíká, např. v obchodě, ale jinak si mě hlídá až až... moc.

No a perlička z našeho života na závěr - dnes jsme takřka běžely na výplach žaludku. Přesazovala jsem kytku, vodu, ve které kořenila, vylila do květináče... uklízím hlínu, zametu, odnáším plnou lopatku, otočím se a drahé dítě dopíjí vodu z té sklenice!!! Pochopitelně mě došlo, že ta kytka je vlastně určitě jedovatá... tak jsem volala doktorovi, ale protože to byla jen kapička, tak nás naštěstí nikam neposlal. Jen hodně pila (ha! jako po otravě). Pak už jen spadla ze židle. Slibuju, že budu zpět dřív, než minule!

Výlet na hřiště

2009-07-22T22:11:00.000+02:00

Mílové kroky, které Karolínka dělá, občas unikají mojí pozornosti. Je to částečně tím, že ji vidím každý den a zároveň tím, že s ní nejsem celý den jako Silvie. Pak mne udivují věci, volám Silvii, aby se šla podívat a ona mi s klidnou tváří sdělí, že jasně, to už umí či dělá několik dní. Někdy mi přijdou určité věci zcela „normální“ a teprve když se nad tou či onou věcí zamyslím, tak mi dojde její jedinečnost a všimnu si toho úžasného vývoje z malého tvorečka, který jen ležel na zádech v stále více soběstačnou bytost, která nás již začíná slušně komandovat…

Pokud přijdu včas z práce a pokud aspoň trochu přeje počasí, tak se snažím Karolínku brát na dětské hřiště. A vlastně celá cesta je důkazem toho úžasného vývoje… Začíná to ještě než dorazím domů, kdy Kája na mámu co chvíli vykřikuje „Tátá“ a kýve se v bocích, čímž naznačuje, že chce jít se mnou na ono hřiště – na houpačku.

Už když zaparkuju auto pod okny, slyším přes otevřené dveře na balkon ryk a opět již notoricky známé volání „tátááá“. Pak vykouknou dvě blonďaté hlavy a následuje mávání a radostné výskání. Hned za dveřmi se mi pak vrhne kolem krku, přitiskne tvářičku k sobě a hned pak začne odstrkovat a trvá na tom, že ji musím postavit na zem. Pak mne chytne za ruku a začne se kývat v bocích jak strom ve větru. Shazuji tedy tašku ze zad a vyrážíme. Já zažívám první překvapení, když Kája sejde celé schody v podstatě sama a bez držení se zábradlí. Jasně, má svoji tlapku v mojí ruce, ale jen ji jistím. Vůbec jí neposkytuji oporu. Schody opravdu miluje. Jak nahoru, tak dolů.. Ale ono ji to už zakrátko přejde a bude ráda, že bydlí v prvním patře.

Venku už ji chození tolik nebaví, zastavuje mne, chytá za nohu a sahá si na hlavu. Chvíli mi trvá, než pochopím, že nechce čepici – tu jí několikrát nasadím a ona ji hned strhává – ale že chce vzít na koně. A tak vyrážíme. Ona pohodlně usazena za mým krkem a začíná mi radostně líbat hlavu. Ujdeme sotva pár kroků a začne ukazovat kamsi do zahrádky a vydávat pro mne nový zvuk: „čččččččččč“. Tak se zastavím a koukám, kam kouká a ukazuje. U domečku tam mají sochu kočky, jak leží na schodech….

Když dorazíme na hřiště, pouštím ji a ptám se, kam chce jít jako první. Čapne mne za ruku a táhne k houpačce. Vydržela by tam určitě několik hodin. Nechává se pohupovat a přitom pozoruje dění kolem sebe. Jen občas na mne zahučí, když zapomenu pravidelně houpat. I já se totiž věnuji pozorování okolí a občas žasnu, o čem se maminky kolem mne baví.

Abych Káju z houpačky dostal, musim jí lákat na jiné atrakce. Druhá nejoblíbenější je klouzačka. Opravdu jsem se divil, když Kája na ni vyšplhala po schůdkách bez jakékoliv pomoci. Aby se sklouzla však natahovala ručičku a chtěla jištění. Ale jelikož to je odvážná a nebojácná holka, tak po pár jízdách jsem ji jistil jen svoji přítomností a připraveností přiskočit.

Poslední atrakce, kterou navštěvujeme, je kolotoč. Je sice koncipovaný pro větší děti, čili Kája nedosáhne nohama na pedály. Sedím tedy u ní a točím nás oba. Taky by vydržela mnohem déle než tam zůstáváme, ale odcházím, protože se mi již samotnému točí hlava a dostávám mořskou nemoc. Většinou následuje opět houpačka, klouzačka, houpačka, klouzačka a tak dále, dokud nepřijde čas jít domů. Občas to je boj, kdy já už stojím u východu, volám na ni, ona kroutí hlavou a opět peláší po schůdkách nahoru na klouzačku, což já psychicky nevydržím a utíkám ji opět jistit. Pak ji čapnu, posadím opět za krk a vydáme se domů. Těsně před barákem následuje „ččččččč“ a pak volání „mámááááá, mááááámááá“. Opět vykoukne blonďatá hlava, mávají ručky nahoře i dole, pak už jen vyběhnutí schodů, opět žasnu, že to zvládá úplně sama bez pomoci a když máme štěstí, tak už nás čeká nejen vřelá náruč naší maminky, ale i teplá večeře…

A o tom, jak Kája sama popisuje výlet na hřiště… o tom až jindy…

Kájin pokojíček

2009-06-23T12:50:00.015+02:00

Šest měsíců uteklo jako voda a naše rodina se přestěhovala do nového bytu…. Proč zrovna šest měsíců? Protože tak dlouho trvala jeho přestavba. Není ale divu. Ač jsme původně doufali, že to bude trvat dobu jednoznačně a podstatně kratší, tak nakonec měla pravdu (a to pravdu naprostou) Silvie, která říkala, že se budeme stěhovat prvního června. A to říkala již v listopadu. Klobouk dolů…

Snad si řeknete, co má naše stěhování společného s Karolínkou, aby to muselo byt na
jejím blogu, ale odpověď je snad jasná… Hlavní důvod, proč jsme hledali nový byt, byl její pokojíček. Totiž, aby mohla mít pokojíček, což na Vápence možné nebylo. Jasně, byly i další důvody, jako to, že jsme už neměli kam dávat naše krámy a bylo tudíž potřeba udělat selekci, která se při stěhování vždy dělá a zároveň jsme potřebovali i my více místa…

Nový byt byl krásně veliký, ale vybavení více než hrozné a ani rozložení místností nebylo ideální. A tak rekonstrukce byla kompletní. Nové podlahy, topení, voda, obklady, okna, nábytek, nová chodba mezi místnostmi… prostě VŠE.

Fotky myslím mluví za vše…

Po dobu stavby jsme Káju museli několikrát vzít na místo a nikdy se jí tam nelíbilo. Ale to ani nám. Chybějící stěny, podlahy, o nábytku ani nemluvě. Všude špína a prach. Ani nám se tam nelíbilo. Nejednou mne chytalo zoufalství a myšlenky, zda jsme to vůbec měli pořizovat. Ale jak šel čas a začínalo to vypadat dle našich představ, tak bylo jasné, že jsme udělali dobře. První „zkompletovaný“ pokoj byl právě Kájinky. Řekli jsme si, že jí tam ale zatím nepustíme. Aby měla překvapení v den D…

A ten přišel právě prvního června. Karolínku jsme dali na hlídání k babičce a hned ráno přivítali stěhováky na Vápence a už kolem jedenácté hodiny jsme rozbalovali krabice na Koněvce. Díky tomu, že jsme již skoro dva týdny před tím převáželi věci po troškách, tak při stěhování toho již bylo opravdu minimum. Během dalších dvou hodin bylo „rozklizeno“ tedy aspoň na hrubo a další dvě hodiny jsme uklízeli, neboť do té doby se všude chodilo v botách.

Když jsme vyzvedli a přivezli naši ratolest, tak jsme s napětím očekávali, co na to řekne. Otevřeli jsme dveře a pustili ji do nového domova. Rozhlídla se a hned se jala vše prozkoumávat. Chodila, všechno osahávala, prohlížela si a pořád dělala“ „jeeeeeeeee“… Pak vtrhla i k sobě do pokojíčku, pohladila svoji postýlku a už se hrnula na hračky a začala se s nimi mazlit a opět vykřikovala své nadšené „jéééééééé“.

Našla i několik hraček zcela nových a hned se se všema skamarádila… Taky se hned posadila na chvíli ke svému stolečku a dokonce i vyzkoušela pastelky…

Byli jsme překvapeni, jak rychle si na nový domov zvykla. Báli jsme se, že třeba první noc bude mít problémy s usínáním. Ale asi si u babičky tak intenzívně hrála, že byla fakt vyčerpaná, snad ji vyčerpalo i seznamování se s novým bytem.. ale usnula krásně a spokojeně. Ve své postýlce, ve svém pokojíčku. A spala celou noc… bez probuzení… přesně tak jak jsme si přáli…

A je tu opět jaro...

2009-04-03T17:06:00.015+02:00

Hurá! Zdá se, že po dlouhých a studených a taky šedivých dnech jsme se konečně dočkaly jara i já a Kája. Na uvítaní té krásy jsme si sice pořídily trochu rýmy, ale ujde to, pravidelně luxujeme, Kája už si dokonce sama drží hadičku u nosu (pak když na to přijde, tak ji zase rychle odhodí, ale i tak je to pokrok a spolupráce).

Hned jak se sluníčko vykulilo v teplé podobě, vykulily jsme se i my do centra, abychom zjistily, zda nám něco neuteklo. Začly jsme ve Františkánské zahradě, kde Karolínka vystoupila z kočár(k)u a jala se kynout kolemsedícím. U každého jednoho zastavila a zamávala mu na pozdrav a počkala si, až dotyčný odpoví. Opravdu, zamávali všichni.

Pak Kája nakupovala v Tescu oblečky, což probíhalo tak, že mi vždy zmizela za nějakým stojanem, tam se vrhla na tričko a vzdychala a s trikem se mazlila. Byla neuvěřitelně rychlá a měla jsem co dělat, abych ji vůbec lapila.
Na Staromáku ji nejvíc nadchli holubi. Honila je a nedbala přitom vůbec, zda se jí někdo připletl do cesty, klidně se chytla nějakého Itala za bundu na udržení rovnováhy. V Ungeltu se jí taky líbilo, nejvíc jeden Japonec. A pak brusič podlahy, na toho fascinovaně koukala asi 10 min. V tramvaji i na ulici navazuje kontakty, usmívá se na lidi a mává jim na pozdrav i rozloučení. Bývá to kvitováno s radostí.

Užíváme si ale i doma. Karolínka miluje houpání a protože na našem dvoře je houpačka, trávíme na ní každé dopoledne zhruba 40 min. Kájinka má už jasnou představu o tom, kam chce jít, a tak mi při odpoledních vycházkách ukazuje cestu, kudy mám vést kočár. Když neposlechnu, zuřivě ukazováčkem a ryčením dává najevo nespokojenost. Pochopitelně chce jít či jet vždy opačně, než kam potřebujeme.

Začíná mi i pomáhat doma. Ví, kdy přinést smetáček a lopatku (pokaždé, když něco rozsype), utírat hadrem stůl, podává mi ručník a krém po koupání, umí vyndavat prádlo z pračky a sušičky, ukládat ponožky do skříně, zalévat kytky (s mou rukou), stlát (klepe do postele), zkrátka usoudila jsem, že je dobré ji rozvíjet všemi směry. Taky krmí miminko (panenka) a medvídka křupkami, miminko posazuje na nočník (místo sebe).

Miluje ukazovací říkanky a knížku "Kam se schoval nůž", kde je pejsek a datel. Kája umí datla tak, že si klepe na hlavu a vyžaduje totéž i od nás. Onehdá jsem si povzdychla: Kájo, mě z toho klepne... A Kájinka si s gustem zaklepala na hlavičku.
Je to zkrátka čím dál větší legrace...

Takové obyčejné ráno...

2009-03-27T08:00:00.003+01:00

Když už se naše robátko probudí tak brzo, jak se probudí a já zrovna s radostí musím vyskočit z postele a jít se o něho starat, tak co vlastně děláme. Protože jednoduchými výpočty jde zjistit, že ráno mívám v průměru tak dvě hoďky na dovádění a užívání si Karolínky.

Ono je to pokaždé jiné, samozřejmě. A v podstatě vůbec nezáleží na mne, ale na Kájince. To ona udává ranní dění. Jsou sice dny, kdy mi dá trochu prostoru a volnosti, jako například dneska, kdy jsem se posadil na zem, Káji mi přitáhla obě deky co máme v obýváku a pak si vylezla na gauč a poplácáváním vedle sebe mi dala najevo, že tam mam jít taky. Což se stalo a ona se vítězně usmívala. Já se uvelebil, ale připraven, že každou chvíli vyskočím a půjdu stavět kostky, ale ona kupodivu šla kostky stavět sama!!! Tak jsem ji jedním okem pozoroval a druhému oku dopřál trochu odpočinku. Ovšem za krátkou chvíli se k druhému oku přidalo i to první a já na několik sladkých minut usnul.

Spal jsem asi deset minut, což je o deset minut víc, než byl dosavadní rekord, když tu náhle mne praštila kniha do hlavy. Vyskočil jsem jako by mne bodla vosa a koukám co se děje. U mne stojí naše zubajda a směje se od ucha k uchu. Následovalo kýchnutí, přímo mne do obličeje a opět si odešla sama hrát. Trochu jsem byl zmaten, ale dál jsem ležel a znovu na několik minut usnul. Však nedovolil jsem sám sobě mít zavřené oči na déle, jak dalších deset minut. Kája si stále sama hrála. Já potřeboval na záchod, měl jsem strašlivou žízeň a tlačil mne polštář. Ovšem plánoval jsem všechno utrpení vydržet a nevyrušit ji ze samostatného konání a zabavování se. Na prázdno jsem polknul, stiskl břicho, abych umlčel močák a jen trochu se zavrtěl, abych ulevil záda.

Ale i to stačilo, aby mne zaregistrovala. Otočila se, zafuněla, vyskočila směrem ke mne a prozpěvovala si svoje tatatatatatatata… chytla mne za ukazováček a já věděl, že už spát nebudu…

I tak jsem si s ní odpočinul více než kdykoliv předtím.

A co že tedy děláme normálně? Vytahujeme knížky, které čteme, vytahujeme kostky, které stavíme, vytahujeme polštáře, na kterých ležíme, vytahujeme deky, kterými se přikrýváme, vytahujeme motorku,na které jezdíme, vytahujeme plyšáky, se kterými si hrajeme… prostě…. Nepořádek, aby až přijde mamča, mohla se ptát svoje „Ježíš, co se to tady dělo“ :-)

Když kohout ještě spí... (naše dítě již bdí!)

2009-03-24T12:31:00.008+01:00

Málokdo, kdo ještě není dospělý, rád poslouchá historky dospělých, o tom, jaké byl miminko… Jednak je těžké uvěřit, že zrovna já bych se tak dlouho pokakával, tak dlouho neuměl říkat „ř“, dlouho odmítal chodit po dvou a nebo třeba tak brzo ráno vstával, druhak se za to asi tak trochu stydíme… prostě nám to je nepříjemné. Teprve když se staneme rodiči, začínáme chápat celou podstatu věci…

Nikdy mi nebylo jasné, proč máma tak často mluví o tom, že jsem vstával jako mimino v pět ráno. Nepamatuji si na to. Samozřejmě. Ale i kdybych opravdu v těch pět vstával, tak co? Proč to moji mamče tak utkvělo v paměti? Lze to asi jen těžko pochopit, pokud se nedostaneme do její situace.

Jak moc jsem nyní vděčný, když Karolínka spí aspoň do sedmi. Což se bohužel nestává příliš často. Šestá hodina ranní pro ni není žádná brzká hodina. Dokonce i v těch pět již párkrát vstávala.. Kdyby to naše dítě aspoň spalo přes den. Ale to ona taky ne. To jsou vždy drahoty a přemlouvání a tancování a šaškování. A jí to sice baví, ale neuspává. Kolem oběda hodinku. Zcela výjimečně to je hoďka a půl či dvě. A to si pak vynahrazuje, že se probudí v noci. Už se jednu dobu nebudila. Namlsala nás a teď se probudí, zařve si a… a zrovna včera jsem ji musel vzít k oknu do kuchyně a koukali jsme na… na… no na lampy a tmu.. Asi deset minut mi usínala v náručí a já opět musel uznat, že to naše miminko pěkně přibralo.

Kdyby alespoň potom spala do těch sedmi. Ono je strašné, ta představa, že jsou tři ráno, já stojím s usínajícím dítětem v náručí a za dvě až tři hodiny mne totéž miminko bude opět zuřivým řevem tahat z postele…

Takže asi jsem zase o trochu dospělejší, protože chápu moji maminku, že jí to utkvělo tak v hlavě, že o tom tak ráda vypráví.. A víte co… i já o tom už začínám vyprávět. A mnoho lidí mne zatím nechápe….

Karolínčiny rituálky

2009-03-04T14:14:00.005+01:00

Není tajemstvím, že malé děti mají rády rituály. A Karolínka není v žádném případě výjimka. Naopak. Její den je složen z řady za sebou jdoucích a často na sebe navazujících rituálů. Některé možná není úplně přesné kategorizovat jako rituály, ale.. já pro větší dramatičnost tak učiním…

Karolínka začíná den probuzením se. Jako většina z nás. Rozdíl je v tom, že ona se budí sama od sebe a my se budíme díky ní… Už však neplatí, že se probudí rovnou do ohlušujícího řevu. Ten nyní přichází až jako součást prvního ranního rituálu. Kája se probudí, posadí, začne se rozhlížet a povídat si svoje buuuuu, eeeeeeee, mamamamamamama, tatatatatatata hmmmm hmmmm a podobně. Vydrží to pár minut, načež se v postýlce postaví a začne se rozkoukávat, co kde kolem lítá. Tou dobou ještě nelítá nic, protože venku je tma a normální lidi i zvířata ještě spí. Ona se toto snaží změnit tím, že na nás začne pokřikovat: „Hmmmm! Hmmmm! Mamamamma! Hmmmmm!“ Tou dobou již většinou proklínáme ráno, ale ještě děláme že spíme a tajně doufáme, že i Karolínka ještě usne. Zásadně doufáme marně.

Když Kája pochopí, ze „normálním“ voláním nás nepřivolá, tak vytáhne těžší a již prověřený kalibr a začne řvát. To již jeden z nás vyskakuje z postele a přikládáme Káju, aby se napila z prsu. To je okamžik, kdy já ještě rychle ulehám a snažím se znovu aspoň na pár minut usnout, protože je mi jasné, že naše ratolest již spát nebude. A bohužel se nikdy nemýlím.

Když Kája dopije, tak se chvíli mezi námi válí, jednomu dává hlavou do zubů a druhému většinou patou či kolenem. Ale i to ji brzo přestane bavit a začne nás za úporného povzbuzování Hmmmmm! Hmmmmm! Vytlačovat z postele, tahat za prst, za pyžamo… A tak jeden z nás vstává a druhy má ještě slastných pár okamžiků spánku…

Na řadu přijde převlékání, kdy musí podržet plenu, ukázat na krém, abych na něj nááááhodou nezapomněl a pak ukáže na zoubky, aby bylo jasné, že si je ještě nečistila a nemíní chodit s nevyčištěnou pusou.

V koupelně při čištění zubů si většinou vzpomene, že není ještě učesaná a tak se dožaduje dvou až tří hřebenů, respektive kartáčů na vlasy, aby se mohla upravit…
Tou dobou se již opět hlásí její hlad a tak zasedá do své židličky a já připravuji něco, čím ji zasytit. Pokud si troufnu ji rovnou začít krmit, tak se zmítá, kroutí hlavou a kamsi ukazuje. Já hlupák, pokud hned nepochopím, ze jde o bryndák, který jako slušná holka vyžaduje. Přeci se neušpiní! Jakmile jí ho připnu kolem krku, odmění mne kýváním a spokojeným Hmmmm a můžu ji pořádně nakrmit..

Člověk by řekl, že tím ranní rituál musí končit, ale kdepak… ještě je potřeba pustit na počítači seriál „ Byla jednu koťata“. To si stoupne před stolek s počítačem, začne si stoupat na špičky a Hmmmmanim se dožadovat svého oblíbeného večerníčku, který ji však pouštíme ráno.. ale je pravda, že ho pustíme ráno a s přestávkami běží až do večera… Jeden díl má sice jen sedm minut, ale tak dlouho pozornost ještě neudrží. Po dvou minutách odchází si hrát, dokud ten díl neskončí. Jakmile dohraje znělka, již je opět na nohou a opět se dožaduje puštění.

Většinou již ráno navazuje další oblíbená činnost či rituál. Nebo možno říct činnost plná rituálů. Kája si stoupne pod okna a svým způsobem si řekne o vyzvednutí. Pak stojí na parapetu a vyhlíží psy. Jakmile jde nějaký kolem, tak na něj ukazuje, mává, ťuká na okno. A pak přijde prohrábnutí ozdob, které jsou pověšené na klice okna, pohlazení pažitky, co roste v květináčku, chycení mojí ruky, abych i já pohladil květináček a potom uchopení moji hlavy a „ťuknutím“ s ní o okno, kde já musím udělat zvuk, jak to bolí, Kája se začne smát a můžeme to opakovat znovu a znovu a znovu…

Nejsouvislejší řada rituálů je tedy ráno a pak ještě večer. Začíná to mytím se, kdy Karolínka sama doběhne do koupelny, tam již zvedá ruce, aby jí šlo sundat oblečení, pak poslušně sama zvedá nohy, abych mohl svléknout kalhoty... Jakmile se ocitne ve vaničce, tak ukáže na houbu, pak na žínku, pak na kačenky... všechno musí mít, aby byla spokojená. A já jí musím houbou jak nějaký lazebník smáčet záda. Když přestanu, tak si vysloužím výhružné HMmmmmm nebo dokonce EEEEeeeee!
Pak zabalit, osušit, namazat krémem, připravit kaši, jít si vyčistit zuby a s mamkou do ložnice nabídnout mlíčko... A pak se již ozve áááááááá a já vím, že musím rychle přijít, pokud nechceme utěšovat pláč, ona se mi vrhne kolem krku, mámě rovnou dělá pápá, a tak pochopí, že už má jít. Ja musím pustit hudbu a světlo na kolotočí, prohnutím mi dcera dá najevo, že chce do postele, chytne si mojí ruku, ukáže mi, jak ji mám hladit, druhou si stále ráda pokládá na bříško a začne si pobrukovat. Ale tím mi jen naznačuje, že mam začít zpívat já. Ano, naše dcera neusíná sama. Potřebuje k tomu nás. Už dlouho plánujeme, že ji to odnaučíme... ale..

Taková skoro "otcovská" dovolená

2009-02-14T19:00:00.001+01:00

Tak mi pomalu končí moje skoro tří měsíční „dovolená“. Navíc ještě neplánovaná dovolená. Ale nemohu si vůbec stěžovat. To, že se z plánovaného jednoho měsíce hledání práce nakonec staly měsíce tři, mne vlastně vůbec nevadí. Důvod je více než jasný. Karolínka. Za ty dva a půl měsíce jsem si ji užil více než za celý první rok jejího života. A to i přes to, že ze začátku jsem taky byl víc doma, než v práci. A to jsem ale ještě pracoval. Celkem vzato jsem za ten vyhazov téměř vděčný.

Karolínka je úžasná malá osobnost. Měl jsem možnost to pozorovat tak zblízka, až jsem si radši chtěl držet odstup. Ale to nešlo. Ne s naší dcerou. Stává se z ní mladá slečna, která ví co chce a umí si to „vzít“.

Se Silvií jsme se dohodli, že jednou ráno vstanu já a následující den zase ona. A tak pořád dokola. I když i tak jednou Kája vstává už v šest a jednou v osm a samozřejmě si závidíme, když zrovna jeden vstává v šest a druhý den si Kája vychrupkává do osmi... Ale není to moc často. Karolínka je spravedlivá. Většinou vstává v sedm. Ona vůbec je spravedlivá, ale o tom jsme již tuším psali. Pusinky rozdává oběma stejně, pohlazení taktéž. Občas i krmit požaduje od jednoho a pak od druhého... horší je, když to požaduje během jednoho krmení. Musíme u ní sedět oba a jednu lžičku já, jednu Silvie. Karolínka si nás posadí na židli, ukáže na ni a udělá AAAAAAAaaaa!!! Hned víme co nás čeká a ani se nesnažíme odmlouvat. Dobře, přiznávám, občas tu tendenci máme, ale jsme na ni bohužel už dneska krátcí. Ale pořád jsem optimista a doufám, že se to zlepší...

Kdybych měl popisovat vše nové co umí... asi by to byl příliš dlouhý článek. Je toho hodně a moc. Navíc si nepamatuji přesně, co jsem psal před měsícem. Ale co mne dokáže rozesmát.... Když Kája začne couvat. Udělá pár kroků dopředu, zastaví se a pak pomalu jde pozadu. A taky to často dělá, když na ni zavolám. Stojí metr přede mnou a já ji lákám na výměnu pleny. Ona se na mne podívá tím svým kukučem a začne pomalu couvat. Pravda, ne vždy. Občas se otočí a upaluje pěkně popředu a pěkně rychle.

Mezi všemi jejími hračkami je evergreen stavění kostek. Všech. Dřevěné má moc ráda. Vydrží se na mne koukat, než postavím pořádně vysokou věž (někdy se snažím aby to nějak vypadalo, někdy jen stavím přímo kostky na sebe) a pak s vítězoslavným úsměvem věž zboří, chytne mne za prst, položí mi ruku na nejbližší kostku a můžu (musím?) stavět dál. Ale její milované kostky jsou ty hadrové. Ty zvládne bořit celé dopoledne. Stačí se ji zeptat, zda budeme stavět kostky, ona kývne, řekne „hm!“ a jde pro ně. Trvá na tom, že já musím sedět v tureckém sedu, postaví se metr přede mne a pomalu mi zacouvá do klína, kde se usadí a nechává si znovu a znovu stavět věž, kterou může bořit. S tím kýváním je taky sranda. Kroutit hlavou umí už dlouho. To ano je však docela nové. Nicméně ví přesně jak a kdy jej používat. Například, když ochutnává jídlo. Ona nikdy nezačne rovnou jist. Kdepak. Nejdřív malou porcičku do škvírky mezi rtíky, pak poválet na jazyku a na patře a my rodiče čekáme na ortel. Jsme šťastni jak blechy, když se ozve „hm!“ a kývne a hrůzy by se v nás nedořezali, když začne kroutit hlavou, jako by si ji chtěla vyšroubovat. To totiž víme, že jídlo můžeme vyhodit. Toho už se ani nedotkne. Radostně kýve večer, když se jí ptám, zda se jdeme mýt. Kýve celou cestu až do koupelny, kterou uběhne, ještě než já vůbec vstanu a vydám se za ní. Dneska ráno jsem měl službu já. Ráno je tak 75%ni šance, že se Kájinka vykadí ještě před prvním přebalením. Tak ji očichávám a nic... podívám se jí do očí a ptám se, Káji, kakala jsi? Kroutí hlavou.. jasně, to jsem věděl předem, jen ji zkouším. Káji, budeš kakat teďka? Kroutí hlavou. „Mám ti teda vyměnit plenu?“. Radostne přikyvuje... Tak ji přebalím, usadím do židlicky a otevírám přesnídávku, když ucítím onu známou „vůni“ a není to ta přesnídávka. Tak se ptám: „Káji, ty jsi právě kadila??“. Ona kýve jak snad ještě nikdy a navíc si u toho tleská. Myslel jsem, že mne klepne... Aspoň, že po přebalení ji může člověk dát tu plenu a ona ji odnese do koše. Ale trochu se bojím, až a co tam všechno sama začne nosit, až ji pleny už nebudou uspokojovat.

Ukončit toto povídaní bych měl asi popisem toho, jak končí náš den s Karolínkou. Víme, že dítě, aby lépe usínalo potřebuje mít svůj rituál. Chvíli po šesté se zeptám Karolínky, zda se chce jít umýt. Svlékání máme nacvičené již dlouho. To je okamžik. Vykoupeme se, zabalíme do osušky a předáváme mámě k namazání a zapyžamování. Já mezitím připravím kaši. Té dle nálady sní jednu až čtyři polévkové lžíce. Následuje čištění zubů. I na to má již Kája svoje gesto. Jezdí si ukazováčkem v puse. Pak většinou ještě cucnutí mléka od Silvie a pak už mne volá. Ja přiklušu, pochovám, zahučením a ukázáním na postel mi dá najevo, že již o mé objetí nestojí, v dalším povelu mi ukazováčkem přikáže pustit hudbu z oslíka, pustit kolotoč, chytne mi jednu ruku, kterou si položí na břicho, druhou na hlavu a ukáže mi, že chce hladit. Když je dobrý den, tak spí během pěti minut. Když je horší, tak patnácti i třiceti minut. Horší je, když ji rituál narušíme tím, že nejsem doma, čili v pátek. No, Silvie s ní bojovala více jak devadesát minut, než ji nechala uřvat...

Karolínčiny pokroky v lednu 2009

2009-01-26T22:12:00.006+01:00

Je konec ledna a tak mame dvanáctinu nového roku 2009 skoro za sebou. Mohli bychom sem zaznamenat všechny naše patálie, ale tohle je hlavně o Karolínce, ze které se v lednu stala zase samostatnější a výraznější holčička se stále více se projevující osobností.

Jednak je to akrobatka. Po mě určitě není. Je totiž opravdu šikovná. Houpací křesílko, které leželo tak trochu opomenuto v koutě, je teď v dennodenním provozu. Ovšem ne tak, jak bych čekala, totiž holčičku v něm pololežící, opřenou, koukající třeba na krtečka. Ooo, nikoliv. Naše Kája se ohne, vyleze na něj, podleze rukojeť, vystrčí zadeček, takže napul visí dolů, vyhoupne se, stojí, vyrazí bojovný výkřik a pak skočí zase dolů, pohoupe se, prohne a šup celé dokola znovu. Mrzne mi krev v žilách při té podívané.
Taky se naučila vylézt na pohovku, naši dosavadní bariéru vytvořenou z bobanů mezi kuchyní a obývákem také zdolává. Je rychlá a mrštná.
I nadále miluje toaletní mísu. Chodí s námi - bohužel - při každé příležitosti a když jsme rychlejší, mlátí do dveří, abychom ji vpustili. Pak vejde, dojde k toaletnímu papíru a s velkou radostí nám několik metrů odmotá, event. nakouskuje na miniaturní proužečky. Obojí je velmi nepoužitelné.
Miluje čištění zubů! Čistí si ovšem důkladně jen ty spodní, o horní se starám s trochou boje já. Ráda se češe, ponejlépe dvěma hřebeny naráz a ráda se zdobí čelenkami, náramky apod. Ráda se kouká, jak se maluju, nejvíc na tom ovšem miluje přepudrování (jen jako) jejího vlastního obličeje a aplikaci jeleního loje na její rtíky. Ostatně krémy jsou taky její hobby, s velkou chutí do každého zaboří ukazováček a pak si ho roztírá po tváři.
Dále umí jíst sama banán, do půlky oloupaný třímá vítězně v ruce, chodí po bytě a ukusuje. Občas se to nepovede a banán je - v závislosti na své zralosti - všude, pochopitelně.
Už se strefuje s puzzle - a protože ji za každou její šikovnost chválíme i tleskáme - tak když se jí to povede, sama si zatleská.
Umí říkat mama, baba, ham, nam, gaga, kac kac a hlavne buuu, to je opravdu rozkošné. Ví moc dobře, že některé věci nesmí, např. vytahovat moje knihy z knihovny, strkat prsty do otvorů v počítači.. ovšem její touha to udělat je tak silná, že přijde, podívá se na mě zcela vážně, zakroutí hlavou nene, že tohle se nedělá a pak tam ten prst strčí, knihy lítají..
Její největší odměnou pro nás jsou ovšem pusinky, které nám velkoryse a velmi spravedlivě rozdává. Potěší to i uprostřed noci, kdy se jí zrovna nechce spát. Nejdřív nám skáče chvíli po hlavách a pak, když to vypadá, že budeme šílet, dá nám pusinku. Krása....

Kájiny patery Vánoce

2008-12-29T22:20:00.020+01:00

Karolínka letos prožívala svoje první Vánoce. Když nepočítám ty loňské, kdy čtyřiadvacátého jsem si ji i se Silvií přivezl z porodnice. A neprožívala je jen jednou. Ale hned pětkrát...

Zprvu jsme se báli, že tím, že má narozeniny tak těsně před Vánocemi, bude ošizena. Místo aby dostávala dvakrát plnou várku dárků, tak jedna várka bude rozdělena na dvě poloviny. Jednu dostane k narozeninám a tu druhou o pět dní později k Ježíšku. Nevím, možná někdy v budoucnu se tak dít opravdu bude, ale letos tomu tak rozhodně nebylo. Vánoce totiž slavila od 24. do 28. včetně. Čili pětkrát.

Nejprve doma, v úzkém kruhu rodinném. Bylo by to na dlouhé psaní, tak jen to nejdůležitější, z pohledu Karolínky, a to jsou dárky. Shrnu je do třech slov: "plyšák, knihy, kostky". Dostala toho samozřejmě víc, ale tyto artikly jsou její oblíbené...

Následující den slavila Vánoce v Lupajdě. Tím že bylo víc lidí, byla nadšenější, lítala sem tam a rozbalovala dárky. Nejen svoje, ale všech. Nějak se jí to zalíbilo. Je to i pochopitelné, když za poslední měsíc těch papírů na strhání z dárků bylo tolik. Prarodiče se strejdou na ni rozhodně taky nešetřili, ale pro úsporu místa shrnu dárky do tří slov: "plyšák, knihy, kostky". Byla nadšena. Stejně jako byli nadšeni její rodiče a snad i její prarodiče z dárků, které dostali...

Z celé návštěvy se Karolínce nejvíc asi líbila houpačka. Teda abyste rozuměli. Nešlo o standardní houpačku. Děda přinesl takové malé křesílko, ve kterém kdysi ještě Silvinka sedávala, posadil do něho Káju a začal ji v rukou houpat. To se naší slečně natolik líbilo, že když se děda opovážil přestat, dožadovala si zuřivým jekotem ještě další a další houpání. Nakonec se děda střídal se strejdou a případně houpali oba dva najednou. Nejsem si jistý, zda ke konci návštěvy si stále ještě říkali, že to byl dobrý nápad to křesílko přinést...

Hned další den slavila v Horní Stromce. Co dostala? No přeci plyšáka, knihy... a žádné kostky. Naštěstí. Troje sady totiž stačí. Dvě k Vánocům a jedny o týden dřív k narozeninám. Pro kostky nevíme, kam hlavu doma složit... Opět všechny dárky víc než potěšily.

Z Karolínky se stal průzkumník. Naštěstí ve Stromkách jsou na to již řádně připraveni a všechny předměty z dosahu Kájiných tlapek byly odstraněny. Naše malá si toho samozřejmě všimla a začala systematicky šmejdit a hledat co kde uloupit. Zkoušela to s láhví od alkoholu, od dobré vody, od nejrůznějších mastiček, chvíli se aspoň mazlila s beranem co je na zemi a nakonec zjistila, že skřinky jdou taky otevírat. A tento poznatek si bohužel přinesla i domů. A my nyní zatím marně přemýšlíme, jak ji zabránit rabovat hrnce a talíře.

Člověk by řekl, že troje Vánoce by stačily, ale kdepak. Hned den následující jsme jeli do Bráníku, kde Karolínku čekalo plyšové překvapení, knižní překvapení a taky její první panenka. Tak tedy v jednom roce a devíti dnech dostala svojí zcela a úplně první panenku. Blonďatou, culíkatou, modrookou... jaká to náhoda...

A aby toho tedy nebylo moc, tak poslední oslava se konala ve Dvoře. Ta byla výjimečná v tom, že se tam sešla velká část rodiny. Vlastně kromě Petry celá Píchovic větev. Karolínka tak měla jedinečnou příležitost vidět i ty příbuzné, které ještě nikdy neviděla a nebo aspoň nikdy neviděla pohromadě. Snad tušili, že už máme celou plyšovou ZOO a tak další do sbírky nepřibyl a připsali jsme si jen několik dalších knižních úlovků...

Bylo zajímavé pozorovat, jaký má Karolínka vliv na mužskou část rodiny. Že jsou oba dědečkové z Karolínky krásně hotoví, to už vím dávno, ale nyní jsem mohl pozorovat, že i prastrýčkové a... vlastně ani nevím, jak se ty rodinné propojení jmenujou. Ale prostě moji stejdové, bratranci... všichni na ni šišlali a úsměvy měli od ucha k uchu.

Naše dítě je opravdu spravedlivé. Dokazuje to pokaždé, když si ji já nebo Silvie zeptáme, zda dostaneme pusinku. Vždy ji dostaneme, ale vždy pak trvá na tom, že i druhý z nás ji musí dostat. A tak se občas stává, že buďto ona mezi námi, nebo my s ní v náručí pobíháme sem a tam a jsme obdarováváni pusinkama. Ve Dvoře to nebyly sice pusinky, ale "jen" pohlazení, ale zato každému nadělila čtyřikrát či ještě vícekrát. Silvie ji nosila v náručí, Karolínka si ukazovala na jednotlivé členy rodiny, ke kterým má být zanesena, vždy něžně pohladila, ukázala na dalšího a tak několikrát kolem dokola...

Kdyby Karolínka byla starší, tak řeknu, že na tyto Vánoce asi jen tak hned nezapomene. Bohužel je mi jasné, že to není pravda. A tak mohu konstatovat, že na ně hned tak nezapomenu aspoň já a jednou jí o nich budu vyprávět... třeba až si bude číst tento zápis z blogu...

Oslava mojich narozenin

2008-12-21T23:58:00.015+01:00

Tak je to tady! Je mi jeden rok. Teda už je to jeden rok a tři dny. Mam za sebou tři oslavy... Jednu s Lilinkou, jednu s taťkou a mamčou a jednu s prarodiči. Čili byl to náročný týden.

Ale nestěžuji si. To v žádném případě. Hned první oslava, několik dní před narozeninami, kde mi nesmělo být však pořádně popřáno, protože to prý přináší smůlu, jsem dostala nejen krásný dort ve tvaru motýlka, ale i krásný dáreček. Byly to červené boty Adidas. A společnost byla taky moc fajn. Lilinku jsem poznala, když mi bylo jen několik dnů. Přesněji řečeno, dva dny. Byla taky jen takové kuře, jako já. Tenkrát jsem jí ještě neuměla ani pozdravit, ale to nevadilo. Ona mi zase neuměla ještě odpovědět.

Zato teď už je to o něčem jiném. O tom, kdo ukořistí dřív křupku, kdo se dřív ujme hrnku s vodou, kdo si nabere větší porci dortu. A taky to je o vzájemném hučení a hekání na sebe. Sice Lilince moc nerozumím, ale nevadí, ona zase asi nerozumí mně.

Druhá oslava byla opravdu v den, kdy jsem se před tím rokem probudila na tento svět. To jsem sice žádný dort nedostala, ale dostala jsem medvídka, leporela a hlavně... MOTORKU. A ta se mi echt líbí. Je to Harley Huggieson. Nejdřív jsem potřebovala tátu, aby mi na ni pomáhal vyškrábat se a i aby se mnou jezdil, ale během necelé hodiny jsem již zvládala základní popojíždění sem a tam druhý den jsem už jezdila, jako kdybych se s motorkou pod zadkem už narodila. A ještě další den jsem se z ní naučila i slézat. A pak i nastupovat :-)

V den mých narozenin se na mne znovu přišla podívat Lilinka se svojí mamčou a přinesly mi ještě jeden dárek. Světlušku Simbu. Je to asi nějaká vzdálená příbuzná od mého medvídka Simby.

A další den se konala další oslava. Normálního člověka by to muselo zmáhat, ale mne nikoliv.. Přišly obě babičky, oba dědečkové, přišel strejda... No lidí tady bylo, že jsem se chvílemi bála, že náš byt praskne. A nebo že praskne někdo z nich, protože tolik jídla, co tady bylo na stolech jsem už dlouho neviděla. Ale asi to je proto, že přede mnou naši jídlo schovávají.

Všichni na mne byli strašně hodní a milí a chtěli si se mnou hrát a povídat a... Prostě byla jsem hvězdou dne a moc mi to vyhovovalo. Asi budu po mamince. A těch dárků co jsem dostala. Ani to nedokážu všechno vyjmenovat a ani jsem si se vším ještě nestihla hrát. Ale bylo to úžasné. Maminka, která taky dostává ráda dárky, mi potom ukazovala, co s nimi. Narovnala je pěkně na peřiňák a spolu jsme se z nich radovaly. Chvílemi jsem měla podezření, že z některých má mamka snad ještě větší radost než já.

Těch dárků bylo opravdu ale neskutečně moc. A to jsem ještě dostala balík od tety z Ameriky a od tety z Braníku... Mimochodem, zjistila jsem, že asi miluji zlato... :-)

Prostě den to byl úžasný. A jak jsem říkala na začátku, normálního člověka by to zmohlo. Mne nikoliv. Když všichni odešli, tak jsem si dala chvilku šlofíka, ale kolem půlnoci jsem se opět cítila fit. Chtěla jsem si hrát s dárky, především jezdit na motorce, ale nějak se to nesetkalo s pochopením taťky ani mamky. Jasně, táta se mnou do čtyř na té motorce jezdil, ale vůbec nevypadal, že si to užívá, dokonce bych řekla, že se chvílemi tvářil znuděně.. ospale... A pak pár minut po čtvrté přiběhla mamka, chytla mne a odvlekla do postýlky. Trochu předčasně tím ukončila moji afterparty, ale i tak to byl úžasný den a úžasný týden a vlastně úžasný rok...

Všechno nejlepší k narozeninám, Karolínko!

2008-12-19T19:24:00.002+01:00

Letí to letí... Jen co je pravda. A co je horší, zcela zřetelně to teď mohu vidět.

Dříve byl rok jen taková mlhavá představa času. Něco trvalo rok... to byla neskutečně dlouhá doba. Představa, že by něco mělo být až za rok. To bylo v nedohlednu.Téměř jako by to ani být nemělo. Kalendářní rok se dal měřit, rok mého života se dal měřit... Ale stále.. bylo to takové... nejasné. Ale teď vidím každý měsíc nejen na kalendáři, nejen v zrcadle, ale především na Karolínce. Vidím jak každým dnem dělá pokroky, jak roste, jak sílí, jak je chytřejší a krásnější..

A už jí je rok... Rok, který utekl opravdu neskutečně rychle. Původně jsem chtěl psát úplně něco jiného, o oslavách a návštěvách a dárcích... Ale teď chci vlastně napsat jen jedno. Děkuji Karolínko, že jsi, že jsi přišla a prozářila jsi nejen můj život, ale i život Silvince a život celému našemu příbuzenstvu. Na babičkách a na dědečcích vidím, jak jim prospíváš. Jak opět dělají, co již dlouho ne. Jak šišlají, poskakují, šklebí se a dělají zvuky... Hřeje mne to u srdce... Cítím se šťastný...

Chci poděkovat i Silvince, že mi dala takovou krásnou dceru. Obě dvě jsou zářivými hvězdami na mé obloze. A chci poděkovat i Kájinčině babičce a dědovi ze strany Košťálkovic, za to že jsem takový jaký jsem, protože za většinu toho, co si nesu v srdci i v hlavě, vděčím jim. Ale nemohu opomenout poděkovat ani babičce a dědovi a strejčkovi z Fišerovic strany. Děkuji za Silvinku. A všem děkuji... Všem které jsem nejmenoval a čtou (anebo i nečtou) tyto řádky. Děkuji...

Ale především děkuji Karolínko za tento krásný Tvůj první rok...

A přeji ti, Karolínko, mnoho a mnoho štastných roků, ať to s námi nemáš příliš těžké, ač lehké to mít určitě nebudeš. Ať jsi zdravá, ať v životě můžeš dělat, co tě bude bavit, ať jednou najdeš svoji velkou lásku, ať hodně cestuješ, pokud tě cestování bude bavit... Přeji ti, ať se ti splní, co si sama budeš přát...

První POŘÁDNÉ krůčky

2008-11-24T22:03:00.005+01:00

Trvalo to jedenáct měsíců a pět dní, než Karolínka poprvé přešla vzdálenost o trochu větší než jeden metr, která se rozprostírá mezi naším konferenčním stolkem a bobany, který jí zabraňují jít do kuchyně...

Po pravdě řečeno jsme čekali, že tento okamžik přijde mnohem dříve. Vše tomu nasvědčovalo. Kája již bez problémů chodila kolem gauče, stolku i oněch bobanů. Držela se při tom jednou rukou, ale v jejím kroku byla cítit jistota. Pokud jsme ji drželi za ruce, tak cupitala po celém bytě rychle jako šváb.. a kdo někdy viděl, jak rychle se pohybuje takový šváb, tak ví, že Karolínka byla opravdu rychlá.

Už déle jak čtrnáct dní jsme pozorovali její nesmělé pokusy, jeden, dva, tři, někdy tři a půl krůčku a pak ležérní zakončení plácnutím sebou na zem. Ale teprve dneska se odhodlala, odpoutala od bobanu a nejistým krokem zamířila k Silvii. Jako obvykle jsem její kroky počítal... Jeden, dva, tři, ČTYŘI, PĚT, ŠEST, SEDM, OSM.... a zakončila to ladně v náručí své matky. Dočkala se ovací, potlesku, chvály. A tak se jí to líbilo, že se vymanila z mámina objetí a zamířila stejnou cestou zpátky ke mne. Opět jsem kroky počítal a opět jsem končil těsně pod desítkou. Opět ovace, opět Káji úsměv, opět se otočila a zase už cupitala zpátky za mamkou.

Opakovalo se to snad desetkrát. Zcela zjevně se jí to líbilo minimálně stejně jako nám...

Karolínka na výstavě

2008-11-23T22:45:00.003+01:00

Řekli jsme si, že je načase vrátit se trochu ke kulturnímu životu. Už nemusíme neustále kojit ani přebalovat, ale naopak, naše dcera již leccos vnímá, leccos ji zajímá, a tak jsme se rozhodli vzít ji na výstavu na pražském Purkrabství - Zlato Inků.

Pro větší pohodlí a také aby lépe viděla, vzali jsme s sebou klokanku. Kájinka si cestou pospala a tak jsme ji růžově naladěnou usadili na mé břicho, zaplatili rodinné vstupné a vyrazili vstříc třpytivým maskám, nožům, ornamentům, ...

Bohužel stejný nápad jako my mělo ještě asi půl Prahy, takže nebylo zcela jednoduché se k vitrínám s artefakty dostat. Byl to ten typ výstavy, na které je dobré se zastavit a popisky si opravdu přečíst a nejen proběhnout kolem. To se Kájince poměrně zamlouvalo, do skla se totiž pěkně mlátí dlaněmi, ono to tak hezky pleská. Ovšem zamlouvalo se jí to asi jednu minutu, pak se jí v tom mírném předklonu už nelíbilo a začala se různě vzpouzet. Brzy se jí nabídlo ovšem jiné rozptýlení - vlasy a vousy našich bližních. Jedné blonďaté paní se rozkošnicky pohrabovala ve vlasech. Jednomu ne moc dobře naladěnému pánu chtěla prohrábnout vousy, ale ten včas utekl.

Abychom ji rozptýlili, vytáhli jsme zbraň těžkého kalibru, totiž kukuřičné křupky. Trhala je a pojídala je s chutí. Když ji i toto přestalo bavit, strčila zbytek jedné paní do kabelky. Zůstávala však v dobré náladě a tak jsem se odvážila znovu naklonit nad popisky. U jedné vitríny byla shodou okolností asi 6ti letá holčička. Naše Kája se jí chytla za ruku a k mému překvapení holčička zděšeně neutekla a dokonce se jí to moc líbilo. Chvíli se tak držely a koukaly si vzájemně do očí.

Zkusili jsme jít i do místnosti, kde se promítal doprovodný film. Určitě byl zajímavý, ale to my bohužel nemůžeme potvrdit. Naší holčičku totiž vůbec nebavil. Hulákala tam zvesela a hlavně nahlas. A tak jsme šli radši zase domů....

Myslím, že to pro letos s kulturou stačí.

10 měsíců

2008-11-01T20:01:00.007+01:00

Karolínce je už pár dní 10 měsíců a už se v ní projevuje holčička s vlastní osobností.

Zatím je optimistická, milá, usměvavá, ale neváhá si říct o to, co chce - ukazuje na to svým miniaturním ukazováčkem a "eh"uje tak dlouho, dokud nepochopíme. Někdy nám to trvá a to potom ztrácí trpělivost a přechází do mírného rykotu. Průšvih máme, pokud jí sebereme nějakou hodně oblíbenou hračku - což je většinou nějaký kus papíru nebo víčko od krémů - Karolínka víčka miluje. Samotné tuby ji také zajímají, ale víčka vyhrávají na celé čáře. Hraje si ale i s opravdovými hračkami - s kelímky, krtkem, medvídkem - s těmi se mazlí, tulí si je k obličeji a tváří se spokojeně. Miminkovské jídlo jí přestává chutnat, začíná mlsně koukat po našem a tuším, že by se směle pustila i do řízku, pokud bychom ji k němu pustili my.
No a naučila se toho spoustu - paci paci, dělá nám malá malá, umí se posadit na hačí, ukázat, jak je veliká, rozeznává jednotlivé hračky - když se zeptám, kde je medvídek, vezme ho do ruky a ukáže mi ho. Taky už umí pápá a nejintenzivněji to dělá při tatínkově odchodu do práce. Střídavě se mu vrhá kolem krku a mává.
Ovšem nejvíce smekáme před jejím pohybovým nadáním. Ručičkami si nahodí náramky stylem keltských kněžek před obřadem, nejlépe na každou ruku jeden. Ten pohyb je zcela ženský a elegantní, až jí ho závidím. Leze s velkým přehledem, ale hlavně chodí podél stolu, myslím, že klidně můžu říct, že ho obíhá, ale dokonce se už i pouští! Udělá dva tři krůčky a pak se jí nožičky zapletou. Dlužno jí přiznat, že padá dost šikovně a z ran si moc nedělá.
Vypadá to, že první slůvko bude ham, aspoň zatím se to podobá normálním slovům nejvíc.
Je to naše šikovná beruška a jak říká tatínek, nádhernice nádherná....

Kája poprvé marodem

2008-10-16T10:51:00.005+02:00

Člověk si většinou vozí z dovolené dobrou náladu, spoustu nově načerpané energie, možná suvenýry.. My si však přivezli úplně něco jiného. My si přivezli nachlazení.

Zřejmě po onom výletu v mlze jsme naší holčičku dorazili. Jestli do té doby pokuckávala, tak zde bylo dílo dokonáno. A snad se k tomu přidala opravdu ještě viróza, kterou Kája chytila ochutnáváním hraček v dětském koutku. A nebo to možná nebyla viróza, ale jen projev nachlazení. Ať tak či onak, dva dny po návratu z dovolené byla v noci Kája neklidná. Vzali jsme ji kolem třetí hodiny ranní k nám do postele, kde ležíc na zádech se rozkašlala a poprvé poblinkala. A jelikož byla zrovna po kojení, byla to opravdu velká spoušť. V nás situace vyvolala překvapení a zděšení. A to byl jen začátek. Po další tři dny, kdykoliv Kája něco jedla – a to něco bylo vždy jen mateřské mléko, protože vše ostatní odmítala, tak jsme stáli v pohotovosti s plenami, připravené zachytávat veškerou vrácenou potravu. Občas to byla jen otázka minut, než to šlo ven, jindy to trvalo třeba i dvě, tři hodiny.

Nachlazení bylo samozřejmě doprovázeno též plným nosem. Co je pro nás samozřejmostí a jednoduché, tak pro takhle malé dítě je neskutečná zátěž. Štěstí je, že již umí dýchat pusou. Ovšem stále zjevně preferuje nos. A ten má plný. Čili to zkusí, nejde to, spustí zoufalý pláč a tím se to jen zhoršuje. Několikrát denně a někdy i několikrát za hodinu jsme odsávali z nosu. Vždy ji to pomohlo, ale jelikož se bránila a často i rozčilovala a opět plakala, nos se brzy znovu beznadějně ucpával.

Bylo to sedm opravdu těžkých dní a nocí. Třikrát i vícekrát za noc se hlady budila. A každé kojení jsme byli oba v pozoru a čekali, kdy se zase poblinká. Většinou nás nezklamala...

Ale mělo to i „pozitivní“ stránky. Jak byla holčička zoufalá, tak se naučila „mazlit“. V náručí se přitiskla na rameno a objala nás kolem krku. To byla jediná pozice, kdy byla aspoň trochu klidná a spokojená. Běda však, když se člověk pokusil s ní v náručí sednout nebo snad lehnout. To okamžitě projevila svůj odpor k našemu konání a řvala, dokud jsme si opět nestoupli. Jednu noc jsme takto skoro celou prostáli. Nakonec po několika hodinách mi přeci jen usnula na rameni, nejdřív jsem si opatrně sedl a následní s ní lehl. Já ležel na zádech a ona mi na břiše. Zůstali jsme tak ještě asi další hodinu. Pak se ji podařilo uložit na další hodinu do postýlky... To mazlení ji zůstalo i poté, co se uzdravila.

Trvalo šest dní, než přestala blinkat, deset dní, než se ji přestali u nosu dělat bublinky, když se snažila dýchat nosem a kašel má trochu i dneska, čtrnáct dní od začátku nemoci. Už teď se bojím, až se objeví další nemoc, ať již zase „pouhé“ nachlazení nebo třeba angína...

Kájinčina první dovolena - Bedřichov

2008-10-02T12:56:00.019+02:00

Tak jsme se vrátili z naší první rodinné dovolené, kterou jsme absolvovali ve třech. Chtěl bych napsat něco jako „nezmokli jsme a jsme tu“, ale nebyla by to úplně pravda. Bohužel nám počasí moc nepřálo. Snad to je tak trochu i naše chyba, že dle zvyku, který je železná košile, jsme opět vyrazili poslední týden v září, abychom jako vždy „oslavili“ moje narozeniny mimo Prahu.

Ovšem dřív jsme jezdili ve dvou a nějaké horší počasí nás nemohlo jen tak rozházet. Naopak to často bylo ještě o chlup dobrodružnější. Tak tedy tentokrát ve třech do „kopců“. Nechci nazývat Jizerské hory úplně „horama“. Však jsme taky vybírali místo, aby se tam dalo jezdit co nejlépe s kočárem. Přeci jen, nějaké vysokohorské túry po řetězech nějak nepřipadají v úvahu.

Hned první den, když jsme tam přijeli, tak se před námi schovalo slunce za mraky a svatý Petr nám seslal na přivítanou nějakou tu kapku deště. Nic jsme si z toho nedělali, ubytovali se a vyrazili na první procházku po Bedřichově. Má neohrožená žena, řídící se heslem, že líná huba – holé neštěstí, zaběhla do bedřichovského informačního centra, dala se tam do řeči se znuděnou slečnou, kterou již dlouho nikdo neobšťastnil žádným dotazem a po hodině konverzace získala turistickou mapu pro vozíčkáře. A je více než jasné, že kam může vozíčkář, může i kočárkář. A tak jsem se již těšili na další dny, kdy bude krásné počasí a my budeme pořádně "túrovat".

Při večeři nás čekala další překvapení. Jednak až na pár výjimek, všichni hosté penzionu byli obdařeni stejně jako my. Dětmi. A ti co nebyli, tak měli s sebou psa. A někteří měli obojí. Výherci byli ti, co měli dvě děti a dva labradory. Byl připravený dětský koutek, dětské hřiště, množství dětských židliček, dětská ohrádka, dětské příbory atd atd. V tomto ohledu super. Navíc Kája se ukázala jako velmi družná a všechny děti neustále pozorovala a bylo vidět, ze by se ráda seznamovala.
Trochu horší byla kuchyně. Nebylo zrovna moc z čeho vybírat v jídelním lístku a navíc si večeři bylo lepší objednávat hned u snídaně. Přeci jenom trvalo trochu déle, než to přinesli. Když jsme poprvé čekali na hotovou polévku přes půl hodiny a na zbytek jídla hoďku, tak nás to trochu šokovalo. Pak jsme si už zvykli.

Bohužel ani další dny nám počasí nepřálo. Nicméně to nás neodradilo a hned další den jsme vyrazili kousek za hranice do Reichu. Prošli jedno městečko, koupili Silvince vestičku, vyrazili do druhého městečka, zašli na oběd, zjistili, že neberou karty a došli tedy k závěru, že absence Euro po našich kapsách tedy bude problém. Ale vlastně nebyl. Lámanou němčinou se ptám, kde tu mají bankomat. Číšník kroutí hlavou a vysvětluje, že takové vymoženosti v jejich vesnici nemají. Tak ponechávajíc obě holky mezi německými důchodci nadšenými z naší dcery, vyrážím do nejbližšího městečka, kde už vymoženost jménem bankomat mají . Ale aspoň mi pořádně vyhládlo, než jsem opět usedl ke stolu, kde už obě ženy poobědvali a začínaly se bát, že se nevrátím a budou muset odmývat nádobí, aby se vyplatily.

Další dny jsme již chodili jen v okolí. Nejlepší byla kolem „Blaťáku“ čili Blatného rybníku (ale Blaťák ala Čtyřlístek zní lépe ne?). Sice jsme se trochu ztratili a prodloužili si procházku o pár kilometrů, ale stálo to za to. Další den jsme vybrali z naší „vozíčkářské“ mapy údajně nejmalebnější tůru v okolí. Lemovanou řekou, vodopády, výhledy na okolní vršky, pohledy do dálky na okolní městečka... bohužel naše představivost nebyla tak bohatá a tak jsme si kvůli mlze, která snížila dohled na špičku nosu těchto nádher moc neužili. Jasně, řeku jsme slyšeli a stále se přeme, zda i náhodou nezahlédli, ale.. No nebylo to ono. Navíc jak mlha padala v kusech, tak jsme docela promokli a Kájince se v kočárku pod pláštěnkou moc nelíbilo. A tak řvala a řvala a ono to nešlo úplně vydržet, tak jsem dal s kočárem poklusem asi tři kilometry z kopce, abych s ní doběhl k autu a nechal ji tam trochu zahřát. Ovšem jak jsem doběhl, tak zrovna usnula a nechtěl jsem ji budit, tak jsem si dali aspoň na stojáka venku před horskou chatou čaj. Dovnitř jsme nešli,protože tam zase bylo moc vedro a abychom Káju svlékli, tak bychom ji museli taky budit...

Prostě vyloženě odpočinková dovolená. K tomu, když ještě připočtu, že jsem na schodech spadl na sklenici s mlékem a pořezal si prsty, že Kája padla čelem na hranu postele a trochu si rozsekla čelo, že jsme všichni domů přivezli rýmu.. a hlavně, že Kája se poprvé nejen nachladila, ale má i nějakou virózu, tak.. tak asi bude lepší příště změnit termín naší dovolené...

A teď mne napadá, že bych málem zapomněl. Poslední den se totiž udělalo krásně. jak jinak. To by jinak nebylo snad ani možné. A tak jsme ještě cestou domů navštívili Ještěd. Asi jsme očekávali leccos, spíš více než méně. Možná díky shlédnutí filmu Grandhotel. Pravda však je, že Silvie se zdála hodně zklamaná. Nevím úplně přesně, co očekávala, ale zcela zjevně něco jiného. Byl tam hezký výhled, to ano. Ale jinak tam bylo příliš mnoho turistů, příliš aut, příliš motorkářů, uvnitř byl bufet, který vypadal, jako kdyby se tam čas zastavil někdy před dvaceti lety... Prostě žádná sláva. Ale rozhodně jsem rád, že jsme tam byli.

Pokroky a nevyspání...

2008-09-05T14:03:00.015+02:00

Je neuvěřitelné sledovat Káju, jak každý den objevuje něco nového. Jak se neustále učí novým věcem. Jak rostou zoubky, jak se ruce stávají šikovnější, očka zvídavější, tělo tvárnější... Je tomu „pár dní“, co ještě neměla lézt po čtyřech a nyní už chodí s přidržováním kolem konferenčního stolku...

Ani jsme pořádně nepostřehli, kdy přešla z plazení ala „Meresjev“ na lezení po čtyřech. Ze začátku to kombinovala, zkusila pár pohybů po čtyřech, ale šlo jí to pomalu, tak sebou plácla a plazila se pak mnohem rychleji. Ale teď už je naprosto blesková i na styl pejsek. Pravidelně se stávalo, že jsem ji položil v obýváku, došel přes celý byt do koupelny na malou a než jsem byl hotový, tak Kája už na mne koukala ze dveří, cože to tam dělám... V kuchyni taky nešlo nic moc dělat, protože od okamžiku, kdy ji člověk odložil na koberci v obýváku do okamžiku, kdy mu v kuchyni při práci začala šplhat po noze vetšinou uběhlo tak maximálně deset sekund a za tu dobu se moc práce nedá udělat.

Vyřešil jsem to tak, že jsem zablokoval průchod mezi kuchyní a obývákem „bobany“. Jsou Káje po prsa, čili se jí u nich pohodlně stojí, ale v žádném případě je nedokáže přelézt. Vydrží u nich stát dlouhé minuty.. a koukat co máma nebo táta v kuchyni dělají...

Konferenční stolek ji neskutečně láká. Vše co je na něm nebo v něm by ráda ochutnala. Samozřejmě nejvíce počítač, dálkové ovládání od televize, mobily... Mezi její naprosto nejoblíbenější hračky rozhodně patří myš od mého počítače. Leze po čtyřech po koberci a tahá ji za sebou jak kačera.
Je neskutečně šikovná.. a neskutečně brzo ráno vstává. Naštěstí stále usíná kolem sedmé hodiny, budí se průměrně dvakrát či třikrát za noc a naposledy pak mezi šestou a sedmou... Občas po nakojení v noci neusne hned, ale stoupne si v postýlce, chytne se špryclí a kouká na nás. Vydrží to opět dlouhé minuty, ale vždy ukončí řevem. Chvíli chování a spinká opět jak miminko. Ráno se ji snažím pravidelně brát vedle do pokoje, aby se Silvinka mohla ještě trochu vyspat. Je to sice vždy tak hoďka, ale lepší než nic. Já se pak pokouším si s Kájou hrát, nebo ji nechat si hrát a tak tam podřimuji. Na jedné straně bobany, který jí brání mi utéci, na druhé moje tělo jako živá přehrada. Ale stejně.. je to jen takové klimbání. Usnout nejde. To mi strach nedovolí.

Jsem sice potom trochu unavenější, opět usínám při dlouhých a nudných schůzích v práci, ale to nevadí. Utěšuji se, že jednou Kája bude taky chtít dlouho spát.. a já jí to vrátím. Budu ji budit do školky, do školy, do práce...

Srpen ... a co už umí naše Kája

2008-08-24T09:48:00.004+02:00

Srpen skoro končí, Karolínka dělá neuvěřitelné pokroky, objevuje, poznává, učí se... to všechno ohromnou rychlostí, které my dva třicátníci sotva stačíme!
Ani nevím, kde začít, je toho tolik! A tak se možná omezím jen na stručnější výčet, neb kdybych popisovala všechno, sedím tu dlouho a to mi má drahá dcera rozhodně nedovolí.

Na začátku srpna jsme objevili první zub! Jedničku vpravo dole. Ta vlevo se už taky klube a nahoře objevil dnes taťka další jedničku a také vpravo, což znamená, že Karolka bude vypadat dost legračně s dvěma jedničkama vpravo proti sobě. Ale máme radost a dostala jsem na šaty!

A co Karolínka ve svých 8 měsících už umí?

- nejen sama sedět, ale sama se i z lehu posadit
- postavit se s minimální oporou, kdekoliv, bohužel se o to snaží už i v kočárku
- doplazit se kamkoliv
- lézt kamkoliv
- zpívat vysokou fistulkou
- bědovat "jejejejejejeee"
- kontrolovat mi náušnice a sponky ve vlasech rázným škubnutím hlavou (mojí)
- najít mě kdekoli, kleknout, jednou rukou se mě chytnout za nohu a druhou vztahovat a ječet, dokud ji nezvednu
- brečet, kdykoliv zmizím za roh
- skákat po mně, padat na mě, používat všechny části mého těla jako podporu a oporu
- válet sudy po naší posteli
- projevit přízeň v podobě zakousnutí se do nosu
- ráno po probuzení vydávat výkřiky a la Tarzan, dokud ji nevyzvedneme
- nenechat se přebalit, po sundání plínky se bleskově přetočí na všechny 4 a má tendence skočit dolů z přebalováku, vylézt po zdi a kdesi cosi

Karolínka miluje:
- větrníky, když se točí
- naše fotky
- odsávačku nosu (jen na hraní, samozřejmě!)
- říkanky Paci paci, Vařila myška..., Houpy kroupy...
- když ji neseme v jedné ruce a druhou tlačíme kočár

Karolínka nesnáší:
- když ji držíme a ona chce jít jinam, ... což chce vždy, když ji držíme
- když stavíme komín z kostek, musí ho okamžitě zkopnout, srazit a pohrdavě si nás při tom měří

Karolínka kromě mlíčka jí:
- zeleninu - hlavně brambory, mrkev a cuketu
- kaši - rýžovou a jáhlovou
- ovoce - velmi nerada, na milost vzala banán a švestkovou přesnídávku, ostatní se chvíli šklebí, pak zavře pusu a už ji nehodlá otevřít
- maso - to jí chutná moc
- kukuřičné křupky
- vše, co najde spadlé na zemi
- noviny a časopisy

Prázdniny v Sadské

2008-07-23T11:26:00.003+02:00

Tak už je to týden, co se mi holky vrátily z "dovolené" na venkově. Čtrnáct dní jsem byl slaměný vdovec. Musím říct, že jsem se docela těšil, až se jím stanu, až si trochu odpočinu, ale jak to všechno ve skutečnosti bylo?

V sobotu jsem holky odvážel do Sadské, kde jsem s nima byl do neděle a pak se vrátil do šumu velkoměsta, zanechávajíc je s babičkou a strejdou Honzou.
Plánoval jsem, jak si doma odpočinu, jak budu brzo chodit spát a pozdě vstávat. Nicméně v práci byl velký fofr a tak se mé plány nevyplnily. Ve středu jsem jel do Sadské snad ještě unavenější, než když jsem v neděli odjížděl.

Silvie mne vítala s Kájou v náručí a ta na mne koukala a úplně na ní bylo vidět, jak vzpomíná, kdo že to vlastně jsem, kde jsem tak dlouho byl a zda se mne má bát nebo být ráda, že mne vidí. Po několika sekundách přemýšlení se ji roztáhl úsměv od ucha k uchu a natáhla ke mne ručičky. Akorát, že když jsem si ji vzal, tak si to rozmyslela, začala se odtahovat a poplakávat. Tak si ji Silvie vzala zase zpátky a byl klid. Nicméně po mne stále pokukovala a když jsem se na ni podíval, tak se styděla. Bylo to poprvé, co něco takového projevila. Bojovala s tím, že se na mne chce dívat a zároveň stud ji vždy donutil schovat tvářičku v náručí mámy. Trvalo asi další dvě minuty, než se zcela osmělila a mohl jsem si ji zase vzít do náruče já.

Největší problém byl se spaním. Domácí postel se s ničím nevyrovná. Navíc ji babička přes den několikrát ukládala ke spánku, na což Kája nebyla zvyklá a tak se stávalo, že usínání večer trvalo klidně hodinu a navíc se beruška budila v pět hodin.

Druhý týden bylo víceméně ošklivě a tak si pobyt na venkově zas až tak neužily. A tak jsem si v sobotu ráno odvezl holky zase domů.Kája se nadýchala čerstvějšího vzduchu, pochovala se víc, než je obvyklé, ale přeci jenom, doma je doma. K naší radosti se jí opět srovnalo usínání i probouzení.

Tak jsme zase všichni spolu, což je krásný pocit. Vlastně mi chybělo i to ranní vstávání, abych mohl nechat Silvinku ještě chvíli spát a mohl si užít Káji.. Ale úplně nejvíc ze všeho mi chyběl jejich úsměv.. Ten který dokáže rozjasnit celý den...

Další fotky jsou k vidění ZDE

Léto budiž pochváleno!

2008-07-20T23:14:00.007+02:00

A bylo léto…. Obloha zmodrala tak, že už nemohla být modřejší, ptáci rozezněly svá hrdýlka v těch nejněžnějších melodiích, květy se vypnuly v pyšné kráse a včely kolem nich bzučely svou milostnou píseň… Léto začalo, ulice v Praze se zabarvily nejodvážnějšími barvami a co šlo, to odhalily a zároveň jim z toho trochu vyprahlo v ústech.

Na nás čekala idyla venkova, čistší vzduch, klid a otevřená náruč mých rodičů a Kájinčiných nadšených prarodičů.

Odjely jsme nejdřív na zkušební čtyři dny. Opojeny změnou a nádherou, ulehly jsme do trávy a smetávaly ze sebe prach a špínu velkoměsta.
Vzápětí nás poštípala hovada. A taky komáři. A ještě mravenci. Pak jsme s Karolkou zjistily, že sluníčko na nás, na rozdíl od Prahy, může skoro kamkoliv a tak začalo velké stěhování z místa na místo, prchaly jsme, jak se dalo, ale stejně neutekly a trochu se připálily. Pak se Karolínka trochu napásla okolní trávy. V houpací síti jsme se zamotaly do pavoukovy pavučiny a pocit neskonalé romantiky mne začínal opouštět. Nicméně večerní grilování vyhladilo vrásky a my prosáklí kouřem odešly spát. Ne nadlouho. Schody nám totiž na chaloupce vržou tak strašně, že by se přes ně potichu nedostala ani myš. Natož my. Natož spící miminko. Při mé frekvenci chození tam a zase zpátky je to pravidelný budíček pro všechny obyvatele domečku. Zlatým hřebem zkušebního pobytu ovšem byla (a bohužel stále je) rodinka Kunových. Tedy kun. Tedy těch (prý) krásných zvířátek, co se k nám nastěhovala a bydlí nad našimi postelemi. A celé noci dupou, honí se, rdousí slepice, ptáky. Idylka se mění v horor. Noční stíny vše prodlužují, i katastrofické scénáře. A tak v noci kojím anebo zírám vyděšeně před sebe, v kterém místě prosákne strop krví zavražděného nebožátka.

Karolínka si ovšem z ničeho nic nedělá. V Sadské je spokojená, neboť jde z náruče do náruče. S babičkou tančí, otrhává vrbu, zvoní na zvonek v kuchyni, rozhoupává lustr, je uhoupávána v kočárku, obdivována neustále, užívá si to tedy plnými doušky. Protože ji to opravdu baví, zkrátila své noce na nutné minimum a vstává spolu se sluncem (po 5 h) a uléhá kolem půl 9. K mé velké nelibosti, pochopitelně. Dále cvičí jógu (pozici Střechy a Kobry) a když ji něco opravdu zaujme, neváhá se pro to doplazit. Vykoupala se také v bazénku a ochutnala prababičkou vypěstovanou okurku. Také si pozpěvuje tenkým vysokým hláskem. Pobyt mimo Prahu jí vyloženě prospívá.

Desetkrát poprvé

2008-06-24T12:47:00.014+02:00

Ač již Silvie popsala tak trochu minulý víkend, tak i já cítím ještě potřebu jej zapsat. U příspěvku mé choti jsem se docela zasmál, protože to tak opravdu všechno bylo. Nejsem si sice jistý s tím bodem, že jsem spal ve stoje, to si dost dobře nepamatuji.. ale asi proto, že se mi v tu chvíli zdál nějaký sen a ... no.. možná jsem tam opravdu chvíli spal. A to jsem ani nebyl o nic opřený. Prostě jsem si chvíli dáchnul ve stoje.

Ale tento víkend byl opravdu zlomový v mnoha ohledech a v mnoha bodech. A to jak pro nás, tak pro Káju. I když, pro nás to bylo vlastně všechno jedinečné a nové pravě proto, že jsme poprvé jeli někam s Kájou. Takže se omezím na novinky, které zažila právě ona. Když nepočítám víkend v Sadské, kdy Kája poprvé spala mimo domov, tak tentokrát poprvé spala na skutečném výletě. Vyjížděli jsme dost brzo. A byla to první její cesta, kdy v autě ujela více jak sto kilometrů (1). Celou cestu tam v pořádku přežila. Na rozdíl od její maminky, které se v poslední části cesty, kdy nás navigace vedla nejkratší a zároveň nejkrkolomnější cestou udělalo špatně. Přeci jenom jsme jeli asi dvacet nebo třicet kilometrů serpentinami. (2). Hned po příjezdu jsme se šli najíst, protože jsme dorazili po jedenácté hodině. Jelikož se penzion jmenuje Zámeček a snad to dřív zámeček byl, tak i restaurace je zámecká. To bylo poprvé, co Kája jedla v zámecké restauraci (3). Totiž ona tam skutečně i jedla. Uloupila mezi jiným ze stolu ubrousek a začala ho v rychlosti konzumovat.

Po obědě jsme vyrazili na výlet. Cela oblast je tak trochu kopcovitá. Zdráhám se říci horská, ale žádná rovinka to není. Takže Kája se účastnila první „horské“ túry (4). Sice jela v kočárku, čili toho moc nenachodila, ale poprvé v kočárku jela bez korbičky, chvílemi vleže, chvílemi však seděla a koukala na svět, kam zrovna mířil kočár (5). My dlouho nikde nechodili a tak únava na sebe dlouho nenechala čekat. Navíc bylo docela teplo a tlačit kočár do kopců taky nebyla žádná sranda. V okamžiku, kdy byla Kája poprvé kojena v lese (6) jsem asi opravdu na chvíli usnul. Sice mikrospánek, ale pomohl. Lepší, než kdyby na mne přišel při cestě autem.

Jak již psala Silvie, nedorazili jsme až kam jsme chtěli, ale zase to tolik nevadilo, neboť únava nás opravdu zmáhala a my byli rádi, že jsme dorazili zase na pokoj. A mohli jsme jít do bazénu. Původně jsme neplánovali, že se bude Kája taky koupat, ale stalo se tak a tak poprvé zakusila, jaké to je vykoupat se jinde než ve vaně (7). Aby ze sebe pak smyla chlor a zbytky z bazénu, vlezly se Silvií do vířivé vany na pokoji. A ač vanu již Kája znala, tak vířivou si dala poprvé (8). Já mezi tím sestavil její přenosnou cestovní postýlku, kam jsme jí potom na několik pokusů ukládali a doufali, že usne. Stalo se tak, ale až o několik hodin později, než chodí spát doma. (9). Druhý den jsme dali ještě jednu procházku, ale Kája ji skoro celou prospala. Zato pak cestou domu byla vzhůru a dost protestovala, že je cesta nějaká dlouhá. Ale na jedné zastávce, co jsme dělali, viděla par metrů od sebe poprvé projet vlak (10) a koukala na něj, až ji málem oči z důlků vypadly...

Domů jsme dorazili v pořádku. Dost vyčerpaní, ale šťastní a těšící se na další výlet.. Káju jsme položili na její dečku a takovou radost jsem u ní dlouho neviděl. Mazlila se s ní a natahovala se i po hračkách, které předtím nechávala bez povšimnutí.. všude dobře, ale doma nejlépe...

Další fotky naleznete na našem webu ZDE.

Kájin opravdu první VÝLET aneb vše je jinak....

2008-06-23T22:17:00.007+02:00

Mám pocit, že někde v hloubi duše tíhneme oba k přesvědčení, že je všechno stejné, jen je nás o jednoho víc. Že ale jinak budeme dál jezdit na výlety, chodit na túry, večer si dáme večeři a pivo a vínko a ráno, až se vyspíme, tak vyrazíme a cestou se zastavíme tam anebo tamhle, jak se nám bude chtít.

Zítra máme 3 roky od svatby a tak jsme vyrazili oslavit to víkendem v Rynarticích (České Švýcarsko), kde už jsme párkrát byli a je to tam moc prima. Kdybych porovnala náš loňský a letošní výlet a hledala 10 odlišností, tak tedy:

1. loni jsme se vzbudili někdy v 8 a vyrazili v 9, letos jsme byli vzbuzeni v půl 6 a vyrazili v 9 v už trochu vyčerpaném stavu a polití kafem (tatínek není zvyklý zapnout si pc, udělat si kafičko a mít v klidu Kájinku na klíně - Kájinka na klíně klidná opravdu není! Polití jsme byli všichni tři.)

2. loni jsme jeli bez zastávky až na místo, letos jsme dělali uklidňovací pauzu rozeřvané Karolínce, nosili ji v náručí, dělali "éro" na poli....

3. loni jsme se vybalili a v klídku došli na oběd, letos jsme vyhodili obsah tašek, přebalili, nakrmili, stále polití kafem dorazili na oběd, kde jsme zvedali příbory shozené ze stolu, zachraňovali ubrus, co chtěla naše holčička strhnout, střídali se v jídle a opět dělali "éro" - před restaurací

4. loni jsme na procházku vyrazili víceméně volným tempem a došli až k cíli, tam si dali pití a párek a volně šli dál, letos jsme k cíli nedošli, protože kočár neprojel přes úzkou chodbu ve skále, volným tempem jsme taky moc nešli, kojila jsem na pařezu, u potůčku, na kládách....vyndavala a zandavala pláštěnku, konejšila vyčerpaného tatínka...

5. loni po procházce jsme si zaplavali v bazénu, letos s Kájou ležící na ručníku na dlaždičkách a vyděšenou, kde to rodiče mizí - a na střídačku a všehovšudy asi 10 min

6. loni jsme večeřeli v klidu, pak poseděli nad skleničkou a večer si četli, letos jsme večeřeli pro změnu na střídačku, bavili Kájinku, přetáhli její čas na spinkání a za trest ji pak uspávali do půl 10. V 10 jsme šli spát my.

7. loni jsme v neděli spali asi do 9 h, letos jsme v neděli spali do 4.20

8. loni jsme měli sílu na další procházku a radostně jsme fotili, letos jsme ji jen absolvovali, při zastávkách tatínek spal ve stoje

9. loni jsme si povídali, letos jsem zpívala, syčela, houpala

10. loni jsem po výletě byla nadšená a hned bych jela zase nekam, letos jsem vděčně objala očima náš domov a byla hodná a bez plánů….

Nicméně to nevzdáváme! Karolínka byla báječná, jen to bylo její další poprvé.
Za měsíc další pokus, tentokrát na Vysočinu!

Kája modelkou

2008-05-16T09:40:00.003+02:00

...že naše Kája je modelka, jsme věděli od samého začátku. Ovšem pořádný význam tomuto prohlášení dala až návštěva tety Káti z Ameriky.

Začalo to tak, že jsem přišel domů z práce a Katka zrovna byla u nás. Již z chodby jsem viděl obrovský kufr z půlky plný oblečků všeho druhu. Již z dálky jsem hádal dupačky, bodíčka, šatičky, rifle, ponožky, čepičky a další věci, které já jako představitel mužského pohlaví nejsem schopen rozeznat. Říkal jsem si cosi o tom, že jsem zvědavý, kam to všechno uskladníme. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem vešel do obýváku, kde seděla na zemi Silvie s Katkou a přehrabovaly se v hromadě dalších oblečků. Ta kupa mi ne vzdáleně připomínala horu Říp. Nejen tvarem, ale i velikostí. Trochu se mi z toho zatočila hlava. Holky mne moc nevnímaly a dál se rozplývaly nad tím či oním kouskem oblečení.

Hned bylo jasné, a to nejen mne, ale i Silvii a Katce, že i kdyby Kája nosila každý kus toho oblečení jen jednou a nikdy více, tak že to odnosit prostě nemůže stihnout. Některé věci už teď jí byly malé. A ty, které byly právě teď, či za rok nebo dva... no, koukal jsem na to opravdu jak vyoraná sůva z nudlí.

Holky byly u vytržení. Třídily, přehazovaly z hromady na různé malé hromádky. Systém jsem sice nechápal, ale ony ano a to je hlavní. Ještě celý večer a následující den Silvie hromadu procházela, třídila, věci, které Káje budou za rok nebo dva ukládala do pytlů a schovávala kamsi a věci k okamžitému používání ukrývala do velké skříně, kterou den předtím vyprázdnila.

A tak od té doby vidím Káju téměř každý den v něčem novém. Samozřejmě vytváříme fotografické portfolio, aby se naše modelka mohla jednou tímto prezentovat, jako že začínala opravdu mladá :-D.

Fotky naší parádnice najdete zde na našem webu.

Dovolená díl druhý

2008-05-13T10:36:00.009+02:00

V podstatě každý den je u Káji něco nového. Za ten poslední měsíc se toho událo strašně moc a určitě nedokážu vše vyjmenovat a dokonce asi ani nezvládnu správnou časovou posloupnost. Tak zkusím aspoň to nejdůležitější.

Jako první musím popsat, jak jsem přišel odkudsi domů a Silvie mi hned ve dveřích hlásila, že se Kája poprvé natáhla po hračcce, když ležela na bříšku a pásla koně. Ten samý den šla Silvie na kondiční jízdy a já hlídal. Takže jsem připravil kameru, deku, rozložil hračky, položil Káju na bříško. Vzal do ruky kameru a než ji stihl pustit, tak už držela kroužky v ruce. Tak jsem si řekl, že toto budu ignorovat a že pořád ještě zvládnu nafilmovat jak „poprvé“ bere hračku do ruky. A opravdu. Na podruhé se to podařilo. Kroužky jsem vzal, položil je sice na dosah, ale co nejdál od ležící Káji a čekal. A šup, bleskově natáhla ručku, uchopila kroužky a šup s nima do pusy...

Několik dní poté se naučila další věc. Převalit se z bříška na záda. Ze začátku ji to stálo spoustu síly, ale během dvou dnů se natolik zlepšila, že když zrovna nechce být na bříšku, tak se během dvou tří sekund otočí. Občas se tomu sama diví, že najednou vidí strop.

Zdokonalila i sahání po věcech, když pase koníčky. Nyní již sahá oběma ručkama najednou. Náš andílek byl vždy zvědavej. Což je pro její život určitě pozitivní, ale pro nás to je zatím dost stresující a tušíme, že bude mnohem hůř. Projevuje se to zatím tak nevinně, například při krmení. Nelze kolem ní projít, nelze šustnout papírkem, nejde vlastně ani promluvit, aniž by se ona nepustila a nezačala se usilovně rozhlížet, kde se co děje. Během jednoho kojení je schopna toto udělat třeba dvacetkrát. Je to trochu o nervy.

Stejně tak se znovu stěžuje její usínání přes den, tuším, že se bojí, že jí během spánku něco uteče a tak se vždy drží bdělá co to jde. Což je doprovázeno řevem. Ostatně řev u nás doma nějak zevšedněl. Obzvlášť únavné je, když se andílek promění v ďáblíka během procházky venku. Pak to vypadá tak, že Kája je celé dopoledne vzhůru. Tak natěšeni vyrážíme ven s nadějí, že miminko co nevidět usne a my si budeme někde moci sednout a číst si. Jenže ležíce v kočáru na zádech má Kája pocit, že ji utíká strašně moc věcí kolem a tak se snaží neúspěšně posadit a z tohoto neúspěchu frustrovaná řve jak na lesy. Vydrží to hodiny.

Během dovolené jsme plánovali nejeden výlet. Skutečnost se však opět řídila Karolínkou a tak jsme radši chodili jen „lokálně“. To znamená po Praze tak, aby se šlo případně rychle vrátit domů. Fotky z těchto „akcí“ najdete na našich stránkách.

Dovolená díl první

2008-05-12T17:09:00.004+02:00

Tak dovolená utekla jako voda. Dva a půl týdne. Musím upřímně přiznat, že jsem měl trochu obavy, jak to doma bude probíhat. Přeci jenom poslední dobou jsem to měl v práci hodně odpočinkové a naopak doma to bylo poněkud náročné. Ale těšil jsem se. Hlavně na Káju.

Vždyť v Zentivě jsem zůstával kvůli ní. Asi před půl rokem a něco málo jsem si řekl, že Zentiva není to pravé ořechové. Je tam pohoda.. to ano.. až moc pohody. Dokonce až příliš. A tak jsem chtěl něco, kde bych mohl víc pracovat a taky za to dostat víc peněz. Ale měla tu nespornou výhodu volného času. Mohl jsem přijít do práce dřív a dřív odejít. Vlastně jsem mohl odejít kdykoliv i v průběhu dne. Prostě se to někdy, libovolně kdy, napracovalo. A to, když má člověk malé dítě doma, je úžasná výhoda. Vyšlo to krásně, že když se Kája narodila, tak jsem s ní byl tři týdny doma a staral se o obě holky. A pak jsem byl taky víc než často doma, abych mohl být nápomocen. A tak toto byla taková hezká tečka za mojí působností v Zentivě. Ještě jednou vlastně skoro tři týdny.

Káju jsme naučili docela dobře chodit spát. Vlastně třikrát denně. Kája vstává v sedm. Někdy v šest. Někdy až v osm. Probudí se a už neusne. Silvinka vždy chtěla ještě trochu spát, tak jsem si Káju bral do obýváku, hrál si s ní, dával ji pod hrazdičku a ona byla víc než spokojená. Vydržela to většinou tak do devíti či do desíti hodin a následně usnula. V horším případě se probudila za půl hoďky, v tom lepším až kolem oběda. Respektive většinou ve chvíli, když jsme usedli ke stolu. Ano, obědy jsou docela stresující. Potom následoval pokus o siestu, který jsme brzy vzdali a raději jsme vyrazili s kočárem na projíždku. Tam v lepším případě usnula, v tom horším nikoliv. To pak znamenalo, že se vztekala a nadávala nám a chtěla vidět z kočárku ven, což se jí ještě nemůže dařit, protože neumí sedět.

Doma pak kolem půl sedmé až sedmé následovalo mytí a pak pokus o uspání. Občas se to opravdu vydařilo již na poprvé, někdy ještě bylo třeba trochu pochovat a pohrát si a nejpozději v osm krásně spinkala.

Pokračování zítra...

Návštěva tety Káti

2008-05-06T12:19:00.005+02:00

Tři roky uběhly jako voda, co jsme se naposledy viděly s mou drahou přítelkyní Katynkou. Kačenka je starší o dvě děti, Sophii a Annabel, no a já o naši Káju.

Kačenka přijela jako pravátetička z Ameriky, totiž s ohromným kufrem plným garderoby pro Karolínku. Skrýval odhadem 200 ks oblečků a museli jsme vyhodit obsah jedné skříně, abychom ho tam vůbec dokázali přerovnat. Takže Karoli, ať chce nebo nechce, je nucena státi se ve svém raném věku 4 měsíců manekýnkou a měnit modely. A toto ji čeká až do dvou let.

Za těch pár dnů jsme toho my tři, totiž já, Karoli a Katy, spoustu zvládly! Byly na thajské masáži. Podnikly takřka horolezeckou výpravu strmou Kinského zahradou a Petřínem, kojily snad na každé druhé lavičce, skoro stihly i Pražský hrad… (drahé dítko nám to nedovolilo, někde od Úvozu si vyžádala hlasitým rykem odnos v náručí). Ale ještě jsme zvládly spoustu jiného….přejít půl Karlova mostu a uvíznout v davu, co se nehýbal tam ani zpátky, dostat se na Malou Stranu přes jiný most až do Starbucks, tam nenajít místo k sezení, ale sedět venku, zmoknout tamtéž, vyšplhat se opět Nerudovkou vzhůru k Hradu, pro změnu opět s Kájou v náručí (vydávala celou cestu blažené hrdelní výkřiky), prosekat si cestu Hradem davy turistů, nepodívat se nakonec vlastně vůbec nikam do interiéru, dojít na konec k Purkrabství a zjistit, že cesta dále je rozkopána a jediná průchozí ucpána pro změnu nehybným davem, otočit se a dojít pěšky zpět Nerudovkou, již tradičně s Kájinkou v náručí, dojít pěšky na Újezd a smrtelně unaveny se rozloučit. Teta Káťa je již opět doma, nám se trochu stýská, ale snad se brzy opět shledáme.

Návštěva prababičky a pratety

2008-04-07T13:24:00.018+02:00

Tento víkend příjímala naše dcera opět návštěvy. Přijela za ní delegace až z druhého konce Čech, ze Dvora Králové n/L. Já jsem se cítil chvílemi trochu stísněně. Přeci jenom jsem byl jediný muž ve společnosti čtyř žen :-)

Už to je pěkná řádka let, co moje babička a teta byly naposledy v Praze. Je to tedy pro Káju velká pocta. Ne, že by to již dokázala ocenit, ale třeba jednou se tak stane. Každopádně se aspoň ukázala v tom lepším světle. Žádný zbytečný křik, žádné slzičky. Naopak rozdávala úsměvy. Snad jediný přestupek proti etiketě byla téměř celá ruka v puse, ale asi za to mohla trochu tréma....ukazováček hluboko zaražený do krku ji uklidňuje.

Všichni si Káju chvíli pochovali. Mamča už byla zkušená, začíná být ostřílená babička. Babička, čili prababička zase nezapře své letité zkušenosti získané ve školce. Teta, vlastně prateta vypadala lehce nervózní, když se jí Kája začala kroutit a vzlykat na klíně. Ale to není nic, co by bylo třeba brát osobně. Myslím si, že holky potřebují trochu více času a moc se budou kamarádit.

Kája dostala krásný řetízek s granáty na krk. My jsme byli obdarováni poctivým mramorovým hmoždířem.

Vydali jsme se také na procházku. Babička se chytla kočárku a vyrazila neskutečnou rychlostí vpřed. Skoro jsem jí ani nestačil.

V neděli jsme přišli a návštěvu my. Mamča se opět vytáhla jako úžasná kuchařka. Po jejím jídle se opravdu všichni můžeme utlouct. Kája byla tak ohleduplná, že nás nechala v klidu najíst, zatímco si lehce zdřímla. A potom opět putovala z náruče do náruče, vždy se chvíli nechala držet a pak dala pěkně nahlas vědět, že chce zpět k mámě.

Myslím, že to byl dost povedený víkend. A už teď se těšíme, až bude teplo a návštěvu oplatíme.

Vítání občánků

2008-03-31T10:23:00.014+02:00

Ve věku krásných necelých čtyř měsíců, se Karolínka stala občánkem Žižkova. Někdo může namítat, že to není zas až taková sláva, ale nemá pravdu. Je to sláva a veliká... Především pro samotný Žižkov, že do svých řad může přivítat naší Káju...

Poslední dobou mi přijde, že jsme na žižkovské radnici jako doma. Nejdřív naše svatba, potom svatba Tomáše Durdíka a nyní vítání občánků. Především ty dvě poslední události se konaly týden po sobě. Snad proto ten nezcela přesný pocit.

Všichni tři jsme se dost a dost těšili. Kája asi nejmíň, ale to ji myslim můžeme prominout. Maminka byla již od rána nervozní a tatínek lítal jak holub na věži, aby všechno stihl. Ale jelikož je opravdu moc šikovný, i jako holub na věži, tak všechno klaplo a několik málo minut před ceremonii jsme již seděli v předsálí a čekali, co bude dál. Nebylo dlouho nic...

Kája klasicky v autě usnula, nyní se teplem probudila a začala pozorovat všechny ty děti kolem a zcela jasně jsem ji viděl na tváři ten uspokojený výraz, kdy si byla vědoma, že je opravdu ze všech nejkrásnějsí. A jak si užívala ty závistivé pohledy osatních matek, když porovnávali svoje dítě s Karolínkou.

Dost dlouho jim to trvalo a tak Kája a většina dalších prcků dostala žízeň. Konalo se hromadné kojení. Byl to zajímavy pohled.

No a pak nás postupně nahnali do obřadní síně, paní co hrála nám na svatbě, co hrála Tomášovi na svatbě teď hrála Karolínce, dokonce kolem pobíhal i stejný pan fotograf. Pěkně jsme se usadili a zaposlouchali se nejdříve do přednesu již odrostlejších dětí, co byly asi též občánci Žižkova a následně do projevu paní místostarostky. Všechny nás to moc zajímalo.. Kromě naší Karolínky. Ta se rozhodla, že nám poví úplně něco jiného. Vlastní projev. A v tom nadšení strhla ještě další jedno mimčo a tak dvojhlasně překřikovaly ten oficiální projev. Nikoliv však nadlouho. Byly požádány, aby se šli projít a uklidnit. To dá rozum, že Kája sama jen tak někam jít nemůže, a tak vzala mamču a šly.
Nicméně pár minut hry na čmeláka ji zaujalo natolik, že zapomněla, že nám všem něco chtěla říci a tak paní místostarostka dořekla co chtěla, pak si vyvolala jednu maminku za druhou, nechala je i s tatínkem podepsat do takové velké knihy, dala jim "certifikát" o pravosti žižkovského občanství a propustili nás domů.. Z domova jsme odcházeli jen jako dva občané Žižkova, ale vraceli jsme se tam již tři..

Jak jsem pásla koně

2008-03-27T11:07:00.004+01:00

Kdepak, neznamená to, že bych již byla kovbojka.. respektive Cowgirl, ale že už mi nedělá takové obrovské problémy zvednout hlavičku, když ležím na bříšku.

Když mne táta nebo máme vezme do náručí, tak už jsem si zvykla na tu věc, co mam na krku a klidně ji udržím sama bez opory dlouhé minuty. I když radši se ještě nepřepínám, potože pak se občas stane, že mne síly opustí a ja si dám čelem o máminu klíční kost nebo o tátovu bradu. To mi vždy úplně zaduní v hlavě...

A podobné to je, když mne položí na bříško. Nejdříve mne to obtěžovalo a dávala jsem jim to pěkně nahlas najevo. Ale teď jsem zjistila, že to je docela super. Jen tak si tak ležet, rozhlížet se kolem, kopat si nohama do vzduchu. Akorát stále čas od času zvítězí přitažlivost zemská a já padnu nosem na zem. Naštěstí to je jen malá výška, tak i rána je malá.

Dělám však den ode dne pokroky. Je to taky tím, že oba rodiče se mnou pěkně poctvě cvičí. Úplně cítím, jak mi sílí svaly na krku.

To je všechno.. chtěla jsem vám jen toto říct, protože z toho mám radost.. Tak já jdu zase cvičit...

Jak jsem zkoušela pít z láhve

2008-03-13T10:25:00.014+01:00

To jsem se takhle ráno probudila a říkala si, že je na čase vyzkoušet nějaké nové dovednosti. Nejdřív jsme nevěděli, co by to mělo být a tak jsme se jen tak ňufali v posteli. Ale pak mne to napadlo...

No jasně, dyť jsme ještě nezkoušeli pít z láhve. A je nejvyšší čas to zkusit. Už proto, že mamča chodí cvičit a nechává mne s taťkou a ačkoliv mám v lednici a v mrazáku odstříkané mléko, tak jsme dosud nezkusili, zda jej budu umět pít.

Začala jsem tedy oběma vysvětlovat můj plán, ale jako kdybych to předem netušila, tak mi zase moc nerozuměli. Ono jim to moje povídaní jak se zdá, pořád zní jako nesrozumitelné kvíkaní. To mne strašně štve. Každopádně jsem začala vysílat telepatickou zprávu a doufala, že se na ni jeden z nich chytí. A mamka nezklamala. Přišla s tím, že když tedy chodí cvičit a na dlouhé procházky, že by bylo dobré, abychom vyzkoušeli, zda umím pít z flašky. Nechala jsem jí při tom, že to vymyslela ona a už se těšila na nový zážitek.

Mamka přinesla onu láhev, kterou mi předtím zahřála na příjemnou teplotu a... a.... no co vám budu povídat. To bylo něco. Chutnalo to stejně dobře, akorát to teklo s vynaložením mnohem menšího úsilí. Během dvou minut jsem vyžunkla tolik, co jinak mi trvá aspoň deset minut a co mamča odstříkávala více jak půl hodiny. Ale opravdu to bylo úúúúúžasný. A jak se mi po tom spalo. Aby taky ne, takhle rychle mi do bříška mléko ještě nikdy neteklo.

Jen jedna věc mne na tom štve. Že od té doby jsme to neopakovali. Pořád říkají něco jako že nechtějí, abych si na to příliš zvykla, že by mne pak nebavilo sát z prsu... hm.. nesmysly.. Každopádně dneska jde mamka cvičit a zůstávám s taťkou... Takže myslím, že budu mít moooooc velký hlad, který dám najevo pořádným pláčem, aby mi opravdu, ale opravdu táta rozuměl. A jelikož vím, že mám připravené mlíko v lednici, tak nic nemůže pokazit můj dokonalý plán...

Starbucks v Praze!

2008-03-11T13:32:00.021+01:00

Že hodně a rádi cestujeme a výletujeme, je samozřejmě známo. Teda aspoň myslím. A ve stejném duchu se snažíme vychovat i našeho potomka. Kája má velkou výhodu, že zatím co já mohu vycházkovat jen o víkendu, ona může být venku každý den. Ať již se strejdou Honzou nebo se Silvií. A tak alespoň o víkendech se k nim přidávám a vyrážíme ven...

Tento víkend jsme se rozhodli, že navštívíme kavárnu Starbucks. Po svých cestách po Americe ji Silvie objevila a oblíbila. A jelikož po dlouhé době čekání ji otevřeli konečně i v naší zemičce, tak to byla nezbytnost se tam vydat.

Ten den byl pro Káju plný věcí, které podnikala poprvé. Začalo to tím, že poprvé v životě jela autobusem. Nelze říci, že by z toho byla nějak odvázaná.. nebo snad znechucená.. kdepak. Ona celou cestu prospala. Takže první cestu si moc neužila. Vystoupili jsme u Rudolfina a šli přes most na Malou Stranu. I to bylo její poprvé. Dosud se vždy pohybovala jenom v okolí domova. Takříkajíc co by kamenem dohodila. A ten den byla daleko předaleko.

Po krátké procházce ve Vojanových sadech, jsme konečně dorazili na Malostranské náměstí, kde Starbucks otevřel svoji provozovnu. Záměrně píši provozovnu a ne kavárnu, protože to tak přesně cítím. Vím, že Silvie se mnou nebude souhlasit, vím že má Starbucks ráda a nechci se s ní hádat. Nechci to hanit, abych se ji dotknul. Proti gustu žádný dišputát... Nicméně, já si pod slovem kavárna představuji asi dvě věci. Buďto pouliční bistro, někde v Lisabonu či v Paříži s výhledem na Eiffelovku, kde číšník, kterému nerozumím ani slovo mi přinese miniaturní hrneček kávy, ve které stojí lžička, jak je mok silný. Tu kávu, ačkoliv jí je sotva náprstek usrkávám dobrých třicet minut a odcházím s bušícím srdcem... Případně, kdybych se měl pohybovat ve více domácím prostředí, tak místnost, kde je ticho, snad hraje trochu hudby, může být swing, já sedím v polstrovaném ušáku, přede mnou malý stolek a na něm hrnek s krásně napěněným kapučínem. Já čtu noviny, případně knihu a krásně relaxuji...

Bohužel Starbucks takový není. Zračí se v něm dnešní doba, zračí se v něm Amerika. Doba je uspěchaná, sotva se zastavíme, raději postojíme, než bychom poseděli a tak i Starbucks je fastfood, kde místo hamburgerů vám vydají kafe. V naprosté většině případ do kelímku, protože se počítá, že opravdu neposedíte, ale vezmete si jej s sebou. Amerika je zase velká země, kde mají rádi všechno velké a tak i kafe člověk nedostane piccolo, ale 0,4 litru. A to je na mne moc. To nevychutnám. To mne naplní tak, že zbytek už se nutím jen dopít, ačkoliv nemám chuť...

Sednout si tam není kam, protože se davy hrnou ven a dovnitř, u pokladny vás postrkují, spěchají na vás, že vy ani nevíte předem pořádně co si objednáváte...

A bohužel Kája, už když jsme se blížili, tak dostala hlad a dávala to pěkně nahlas najevo. Takže ne, neužil jsem si to... Ale nešli jsme tam kvůli mne, ale kvůli Silvii. Obávám se, že tím, že to na mne působilo tak strašně negativně, že jsem i já působil negativně na Silvii a to mne mrzí. Navíc brečící Kája jí též nepřidala na dobré náladě. A tak věřím, že Silvie tam vyrazí opět, tentokrát beze mne, případně tak, abych doma hlídal Káju a užije si to mnohem víc. Ale každopádně to bylo poprvé, co Kája byla s námi na kávě.

Cestou domů jsme to vzali přes Petřín (na Petříně to bylo Kájino také poprvé) na tramvaj a vedle mne v ní seděla holka, co pořád kašlala a smrkala. Byl jsem rád, že nejde zabít pohledem. Protože by ji jinak Silvie rozčtvrtila a zničila. Ale chápu to a jsem rád, že našeho potomka brání.

Návštěva u doktorky - Druhé očkování

2008-03-06T14:05:00.022+01:00

Jit k doktorovi je vždycky nepříjemné. Buďto tam jdeme, protože jsme nemocní, a to je samo o sobě nepříjemné nebo tam jdeme na preventivní kontrolu, kde doktorka může zjistit, že jsme nemocní a to je pak taky nepříjemné. Vlastně kromě doby, kdy jsem chodil do školy a doktorka mi dávala razítko na omluvenku - a to i když jsem nebyl nemocný, tak si nedovedu představit, jak by to mohlo být u doktorky příjemné.

A co když tam teprve jdeme s malým dítětem a nedejbože dokonce na očkování...

Já se přiznám, že nemám nic proti očkování, naopak, myslím si, že to je úžasná věc. Druhá strana mince je, že takovému dvouměsíčnímu prckovi to může udělat krátkodobě pěknou šlamastiku s organismem. Nicméně lepší dva dny horečka, než ve dvou letech na něco umřít. To je můj názor...

A tak jsme v úterý byli již na druhém kole očkování. Ono se tak napůl vždy těšíme, protože doktorka taky Káju změří a zváží, o což se u nás doma zavírají sázky, jak Kája hezky roste a přibírá. Navíc se lze doktorky zeptat na spoustu věcí, které nás trápí a které nám ona vždy vyvrátí. To to je příjemné na té návštěvě. Ale pak ono samotné očkování. Minule Silvie radši odešla, tentokrát zůstala, ale vypadalo to, že se rozeřve minimálně jako Karolínka. Byla však nakonec statečná holka.. teda... Mám na mysli Silvii... Kája řvala, jako by ji na nože brali. A přitom ji brali na jehly. Ale jak moc ji chápu. Uvědomuji si, že jsem se usmíval. Nikoliv ze sadistických důvodů, nikoliv protože jsem jí to přál, ale protože jsem ji chápal. Jak já nenáviděl a vlastně stále nenávidím očkování. Kolikrát jsem omdlel...

No, Kája je statečná... Tím bych to uzavřel. A navíc, podobně jako minule, tak i tentokrát dva následující dny prospala. A musím to zaklepat, opět neměla žádnou reakci. Má ten vpich trochu zduřelý a zarudlý, ale to opravdu nic není... A tak jsme všichni rádi, že to máme za sebou.

Na cestě

Dosud všichni víceméně klidní. Dokonce i mamka…

Kája ze všech nejklidnější. Nevědomost je sladká…

Vážení

Za dobu na tomto božím světě již přibrala dvě kila.

Měření

Nejdříve to vypadalo na klidnou záležitost…

...ale nakonec jsme si též užili trochu dramatického křiku.

Okamžik oddechu, kdy jsme všichni nabírali nové síly

Nejdříve ještě krátké a studivé poslechnutí, zda to někde nešelestí více než by mělo...

… a pk již samotná včelka… To bylo pláče, to bylo slz… ale jak byl intenzivní, tak byl krátký…

Dva mílové kroky...

2008-03-03T13:47:00.011+01:00

Každým dnem dochází k nepatrným krůčkům v životě Karolínky. Jen některým z nich lze říkat milníky. Ovšem minulý týden ke dvěma rozhodně došlo. Jednak se naučila brát věci do ruky a jednak zvedá hlavičku, když leží na bříšku.

Není to tak, že by již dokázala vzít dudlík a strčit si ho do pusy, je to asi víceméně ještě nevědomé, ale když její prstíky zabloudí na rachtátko, tak jej uchopí a začne s ním cvičit. Pohyby nejsou ještě zcela koordinované, o tom svědčí fakt, že se předmětem občas praští do hlavy a úplně se toho lekne a někdy i rozbrečí, ale je to další krok. Dokáže se barevnými udělátky na chvíli zabavit. Kouká na ně zblízka, máchá s nimi a občas i odhodí. Ještě má před sebou sakra velký kus cesty, než dokáže očima předmět zaměřit, rukou uchopit a například nasměrovat do pusy, ale.. až to přijde, budeme se chvíli radovat jak moc je šikovná a potom již jen zoufat, co to zase spolkla a jak to dostaneme ven...

A jak krásně drží hlavičku. Už hezkou řádku dní bojuje s gravitaci více či méně úspěšně, ale vítězství jsou stále častěji na její straně. Teď již dokáže ležet na bříšku, zvednout hlavičku a rozhlížet se kolem. Občas ještě narazí nosem o podložku, jak gravitace přeci jen zvítězí, ale znovu a znovu bojuje a kouká na nás a užívá si, jak ji chválíme a jsme z ní celí na větvi. Nemá ještě dostatečnou výdrž a její snaha se občas změní na neskutečný řev, ale blíží se doba, kdy nejen že zvedne hlavičku, ale zvedne se celá a my ji budeme muset honit.. nejdřív jen po bytě, ale později tak obecně všudemožně... skoro si říkám, že současný stav je lepší...

Americký kolotoč

2008-02-27T11:59:00.003+01:00

Kája si to ještě dneska neuvědomuje, ale je zahrnována láskou a dary nejen svých rodičů, ale i mnoha "tetiček" ve svém okolí a dokonce i ze zámoří...

Tolik balíků z Ameriky, kolik jich dostala za první měsíce svého života jsem jich já nedostal za všech těch třicet jedna let, co se já proháním po tomto světě. Čímž ji nezávidím. Kdepak. Právě naopak. Ještě než se narodila, tak už ji chodily první balíky, většinou s oblečením. Poslední balík pak dostala předevčírem od své mexické tety z Ameriky :-)

Rozhodně dominantní v balíku byl kolotoče. Kája již jeden kolotoč nad postýlkou měla, ale musel se natahovat a vydržel hrát minutu, možná dvě. A pak bylo opět potřeba natahovat. Navíc umělohmotní medvídci nedrželi příliš dobře a neustále hrozilo nebezpečí, že omylem zavadíme o jednoho z nich a ten spadne Káje na hlavu. Tak teď dostala kolotoč jak pro velkou holku. Je na baterky, čili se nemusí natahovat. Hraje několik druhů melodií, točí se a ještě promítá ve tmě na strop hvězdičky. Kája je jím dokonale fascinována. Což je mimochodem účel.

Je to krásný dárek, za který, kdyby Kája měla již více rozumu, byla by za něj moc vděčná. Ale jelikož jej dosud nemá, tak jsme zatím vděční aspoň my, její rodiče... :-)

Oslava narozenin

2008-02-25T15:53:00.009+01:00

Nejen Karolínka nám stárne. Stárneme tak trochu všichni. A někteří z nás se pomalu ale jistě dostávají do toho nejkrásnějšího věku... Například Silvinka...

Zítra jí bude přibližně třicet let. :-)

Já vím že u žen není zrovna slušné říkat věk, ale když je takový krásný. Kulatiny. Jojo.. pamatuji si tu dobu, kdy jsem ještě taky býval mladý a bylo mi tolik jako bude jí. Už je to dávno. Tak dávno, že se mi o tom radši ani nechce mluvit.

A tak se Kája účastnila první oslavy narozenin, ačkoliv nebyla její. Ale chovala se jako opravdová dáma. Tedy když pominu, že první půl hoďku řvala jak tur. Vlastně né, první byla hodná. Až druhou třicetiminutovku proječela. Ale byla to zjevně naše chyba, neboť jsme podcenili logistiku zásobování. Jinými slovy měla hlad. Pak se napucla a rozhodla se, že jí oslava již nijak moc nezajímá a odebrala se na lóže, kde zůstala další tři hodiny v říši snů.

Oslava jako taková se taky povedla. Myslím, že se všichni aspoň trochu bavili. Že nikdo nebyl zpruzený či hladový. Hladový tedy určitě ne. Já osobně se sotva odvalil. Břicho jsem měl nafouklý jak týden ležící mrtvola v řece. Jídla bylo opravdu hodně. Domácí připravili několik druhů chlebíčků a různé mlsání ve formě oříšků a slaných tyček, moje mamča přinesla špenátovou roládu a ořechové "něconevímjaksetojmenujealejetomocdobrý", od Marušky jsme měli ještě kremrole, já jsem přinesl dort...

A těch dárků co Silvie dostala. Sice asi o všem předem věděla, ale snad nebyla zklamaná. A navíc na oslavě měla lampióny, o které tak stáala a o kterých jsem věděl, že když nebudou, tak bude celá oslava pro ní zkažená.

Asi by bylo spíš na ni, aby řekla, co si o oslavě myslela, ale troufám si říci, že to dopadlo dobře.. Vždyť ani Karolínka si nestěžuje..

Více fotek z oslavy najdete ZDE.

Dva měsíce za nami...

2008-02-25T15:34:00.004+01:00

To je neskutečné, jak to letí. Karolínce už jsou dva měsíce a skoro týden navrch. Svět se točí poslední dobou jenom a pouze kolem ní a navíc ještě neskutečně rychle. Co se událo za těch dvacet dní, co jsme nic nepřipsal?

Především Karolínka povyrostla. Roste jako z vody. Už je to pomalu velká holka. Byli jsme s ní předminulý víkend na první větší procházce. Jeli jsme k Ladronce a dvě hoďky špacírovali. Naší princezně to je samozřejmě úplně jedno, protože pokud existuje jen jedno místo, kde spolehlivě spinká, tak to je na procházce v kočárku. Aspoň že tak. Můžeme proto "využívat služeb" rodičů. Naši o víkendech berou Káju na projížďky okolím. U Fišerů zase Kája pobývá, když žena potřebuje něco zařizovat ve všední dny přes den. A Brácha, ten ve všední dny taky vozí, aby si Sivlie mohla doma aspoň trochu odfrknout. Je to úžasná pomoc od nich od všech. Jsme za to moc rádi a moc vděční. Kéž by jim ten elán vydržel co nejdéle.

Už brzo půjdeme zase na kontrolu k paní doktorce. Takže Kája bude změřena a zvážena. Uvidíme, jak nám mimčo roste. Ale jednoznačně roste. Jak do délky, tak do šířky. Ta šířka není zatím tolik vidět na první pohled, ale když ji člověk drží v náručí, tak to znát rozhodně je. Hlavně tak po první půl hodině až hodině... :-)

Za těch dvacet dní se opravdu dost mění. Lze jen velice obtížně teď vše dopsat. Jednak si ne vše pamatuji a i to co si vše pamatuji by bylo na dlooooooooooooooouhou esej, kterou radši nechci psát. Ale ve zkratce je třeba aspoň říci, že už se krásně a zeširoka dokáže usmívat. Sama od sebe i jako reakci na náš úsměv. Je to neskutečně kouzelné. Člověk úplně zjihne, když se na něj usmívá ta bezzubá hubička. Krásně sleduje pohyb, když před ní cokoliv držíte a pohybujete s tím. Začíná uchopovat věci, když ji je "narafičíme" před ruku. A již celkem obstojně drží hlavičku. Nevydrží nijak dlouho, ale chvíli ano, než ji začne bimbat jak obráceny zvon.

Je taky mnohem zvědavější než bývala. Pořád sleduje co se kde děje. Není již moc spokojená, když ji drží člověk v náručí a ona vidí pouze strop. Už asi ani ti skřítkové, které ještě před měsícem tak sledovala, ji nedokáží zabavit. A tak ji musíme držet tak, aby měla dobrý výhled. A pořád ji hrát divadlo, povídat si s ní, juchat kolem ní. Její interakce opravdu ještě není zrovna bohatá, ale ten úsměv... a aspoň neřve a vše je lepší než její řev.

Což mne přivádí k další věci, která se rychle mění. A to síla jejího hlasu. Podařilo se jí zahučet mi do ucha s takovou intenzitou, že mi dva dny v tomto pískalo. Následující den jsem chodil kolem Káji radši s vatou v uších. Taky se naučila, aby ještě více umocnila žalostnost svého pláče, prolévat slzy. Pokud dřív brečela takříkajíc na sucho, teď to jsou úplné vodopády.

Uf.. bylo by toho ještě určitě víc, ale jak jsem již říkal, nechci aby to bylo příliš dlouhé. Tak to tady radši utnu a na některé události se podívám zvlášť v jiných příspěvcích.

Skřítci

2008-02-06T16:38:00.000+01:00

Všimli jste si někdy, kolik vám doma žije skřítků? Nevšimli? Měli byste se lépe podívat. Dobře se schovávají, ale jsou zároveň hodně zvědaví a tak trochu exhibicionisti. Takže se vlastně stačí kamkoliv doma podívat. Najdete je opravdu všude, pod postelí, v rohu za skříní, v temném koutě pod stolem, ale taky stačí zvednout hlavu a uvidíte, jak pobíhají sem tam po stropě…

Není to jenom jeden druhu skřítků. Jsou to nejrůznější pidižvejci, pidimužíci, trpajzlící, skřeti, raráškové, člobrdíci… A ještě nejrůzněji oblečení a učesaní. Zatímco jedni vypadají jako malí důstojní pánové, jak zmenšení profesoři z nějaké univerzity, jiní jsou neposední, rozcuchaní, špinaví a jde z nich málem strach. Jedni mají na hlavě barety, jedni kulichy a jiní zase střapce či špičaté čapky. Barvy můžeme vidět všechny, jako na té nejbarevnější duze. Jedni mají téměř dětský obličej zatímco někteří mají dlouhé vousy, ať již černé, zrzavé nebo zcela sněhově bílé.

Teď mi to však došlo… Kolik vám je let? Vlastně, pokud toto čtete, pokud již umíte číst, tak skřítky s téměř naprostou jistotou nemůžete již vidět. S příchodem určitého věku ztrácíme schopnost pozorovat tato stvoření. Někteří dříve, někteří později. Jen málo z dospělých si tuto schopnost ponechá. Jsou tací, ale ti to radši nepřiznají a nechají si to jako tajemství jen a jen pro sebe. A tak vlastně oficiálně nemůže skřítky žádný dospělý vidět. Pokud by o sobě chtěl tvrdit, že ano, riskuje, že jej ti „normální“ budou považovat za duševně chorého… A přitom…

Zatímco vzhledově jsou skřítci tak rozdílní, jedno mají však všichni společné. Pořád něco povídají. Téměř nezavřou pusu a neustále něco drmolí, žbrblají, brumlají, frfňají, skučí, vzdychají a vydávají nejrůznější další zvuky. Když se člověk do těch zvuků příliš dlouho zaposlouchá, může jej to zcela omámit. Všichni do jednoho totiž rádi našeptávají… něco… cokoliv. Jedni „radí“ dobře, druzí nás zkouší napálit, připravují na nás všelijaké lumpárny a snaží se nám podstrčit nejrůznější myšlenky a nápady. Občas je přijmeme za svoje a vůbec si to neuvědomujeme. Protože zatím co schopnost je vidět se vytratí, schopnost slyšet nám zůstává. Jen o tom často nevíme.

Mohl bych uvádět desítky a stovky příkladů, kdy každému z nás občas říkají, co nebo jak máme dělat. Vždyť tolikrát jste šli něco dělat a než jste začali, dělali jste něco jiného a ani nevěděli proč. A nebo místo abyste to dělali jedním způsobem, udělali jste to zcela jinak. A to rozhodnutí ke změně bylo náhlé a nečekané a především nepostřehnutelné. Někdy byl výsledek lepší jindy horší. Záleželo na tom jaký skřítek vám zrovna našeptával. Nebo copak jste nikdy nekoukali na televizi a najednou nevzali do ruky ovladač a nepřepnuli náhle na jinou stanici, kde šel mnohem zajímavější program.. To se jen skřítek chtěl dívat na něco jiného než zrovna vy.

Možná si ještě vzpomínáte, jak jste skřítky pozorovali, jak jste si s nimi povídali… Možná už nikoliv. Mne jest to nyní připomenuto, neboť Karolínka si v jejich řadách nachází spoustu kamarádů. Nekamarádů ovšem zcela zjevně taky. Nejčastěji se s nimi baví ráno, když se probudí. Vydrží v družném hovoru třeba i několik hodin. Často s ní jsou v postýlce, hrají si s ní. To jsou zjevně ti hodní.

Večer je však často vystřídají rarášci, kteří Káju straší, děsí, lekají a navádějí k nepřístojnostem, nejčastěji k neutěšitelnému pláči a řevu. Tak bych si též přál míst stále schopnost je vidět, abych jo mohl zahnat či jinak na ně reagovat. Ale nemám. Jako všichni je občas slyším, ale jen když to oni chtějí a když mluví na mne. Co říkají moji dceři nemám šanci postřehnout. Jsou to klasické situace, kdy ji držím večer v náručí, ona mi přes rameno kamsi kouká, nejčastěji na strop, pohled sleduje cosi pro mé oči neviditelné a náhle, bez pro mne zjevného důvodu začne křičet a kroutit se a řvát jak tur. Mohu se jen domnívat, co jí provádí, ale ochránit ji bohužel nemohu.

Spánek je jediný lék, je to jediná doba, kdy nemají skřítci k lidem přístup. Do jejich snů nedokáží vstoupit, tam jsme před nimi v bezpečí a když spíme, tak neposloucháme. A tak když skřítky nedokážeme odehnat, když nedokážeme zajistit, aby si s naší dcerou hráli jen ti hodní, tak můžeme naše děti uspávat, abychom jim dopřáli to největší možné bezpečí. A těšit se, že brzy přijde doba, kdy skřítci nad nimi ztratí moc. Kdy přestanou být viditelní, kdy již nebudou slyšet. Pro Karolínku to znamená ještě měsíce či dokonce roky, ale nakonec se tak stane. Na jednu stranu pak bude v relativním bezpečí, avšak bude ochuzena o jedinečný zážitek. Bude ochuzena o zcela výjimečný svět, který dokáží vidět jenom děti…

Nový rekord v nespavosti

2008-02-05T10:29:00.000+01:00

Není to tak dávno, jak jsem psal, že chci vypátrat možnou souvislost mezi mytím a nespaním Káji. Tak hlásím, že tato souvislost opravdu s největší pravděpodobností neexistuje, protože ještě tentýž den, co jsem to psal, čili den, kdy jsme ji neměli koupat, tak se pokadila a byla od toho až za ušima (samozřejmě obrazně řečeno, pampersky jsou zázrak moderní doby), ale už nestačilo ji umýt v umyvadle a tak jsem ji šoupnul opět do vaničky a vydrbal pořadně rejžákem (opět samozřejmě obrazně řečeno).

Vůbec ji to nepoznamenalo a ten den spala jak nemluvně (doslova řečeno - ačkoliv jako nemluvně spí obden a obden pak bdí jako nemluvně). Prostě to zatím pořád vypadá, že jeden den spí, druhý bdí. Bez zjevného vlivu okolí či dějů. Jediné vybočení z řady bylo po čtvrtečním očkování. Pátek, sobotu prospala... vlastně už čtvrtek. Čili tři dny spala jak dudek.

Bohužel tím asi nabrala hodně energie a nyní má... jak se řekne opak spánkového deficitu? Asi spánkový nadbytek. Tak včera byla celý den vzhůru, asi kromě hoďky a půl. Když jsem před šestou přišel domů, tak si se Silvií hrály pod hrazdičkou na posteli. Přidal jsem se k nim a před večeří, čili asi nějak kolem sedmé či tak nějak mi usnula v náručí. Byl jsem docela rád a říkal jsem si, že super, že dneska máme spavý den. Jenže ještě ani neskončily zprávy v televizi a už ji zase slyším. Tak jsem si ji vzal opět do náruče a už jsem tušil podle velikosti očí, že dneska rozhodně spavý den není. A nebyl...

V nespavé dny máme vypozorováno, ze jakmile odbije hodina duchů, čili půlnoc, tak naše dítě usíná. Snad nějaké vnitřní hodiny, protože upřímně nevěřím, že by již dokázalo vyčíst z budíku, kolik je hodin, možná opravdu to má něco společného s těma duchy... Každopádně plus mínus minutka v době půlnoční nám dává "pokoj". Ono to není úplně přesné, protože to většinou je tak, že si ten den říkáme, jak půjdeme brzo spát a půlnoc není zas tak brzo, obzvlášť, když je potom ještě třeba páchat nějakou osobní hygienu atd...

Včera, už táhlo na půl půlnoci a Silvie upozorňovala Káju, že je nejvyšší čas zabrat. Pak se ale dvanáctá hodina přehoupla a stále nic. Uběhlo dalších třicet minut a začínalo to vypadat, že Kája ztratila přehled o čase. Po dalších třiceti minutách, kdy již Silvie ležela v posteli a zkusila si ji vzít, zda spolu neusnou, kdy Kája začala řvát, jak když ji na nože vezmou, kdy jsem si ji vzal zpátky do obýváku, jsem začal být lehce zoufalý. Uběhlo dalších a ještě jednou dalších třicet minut.

Silvie vysílením ležela v posteli a nemohla se zahřát, tak jsem ji musel pod peřinu dát PET láhev plnou horké vody, jako náhradu za ... jak se to jmenuje... taková ta gumová zahřívací láhev do postelí? Má to jméno, jen nevím zrovna jaké... tak to ji zahřálo a snad i usnula... A viděl jsem na budíku čas 1:55 když se Kája prohnula a spustila další koncert. Trval však asi půl minuty, když to v ní zabublalo a ozvala se dělová rána, že mi to málem utrhlo ruku, kterou jsem ji držel pod zadečkem, ona se na mne naposledy vysíleně podívala a okamžitě usnula. Jako když mávne proutkem. Sice mi bylo jasné, že se zrovna potentonc, ale už jsem neměl sílu, abych rozsvěcel v ložnici a začal ji přebalovat - čímž bych jak jí, tak Silvii probudil - a tak jsem ji uložil do postele, omluvil se jí za to, že ji tak nechávám a šel poklidit, umýt se a... v 2:20 jsem se konečně dostal též do postele...

Vzpomínky na Turecko #2

2008-02-04T14:04:00.000+01:00

CK: Ahoj tati, jak se máš?

JK: Dobře, děkuji, co ty?

CK: Jako vždy, čili báječně. Jak jinak by se mohla vycpaná kapesní kráva mít? :-)

Už jsi asi četl rozhovor s mamkou ohledně Turecka a muselo Ti být jasné, že s tebou jej udělám v nejbližší době taky. Takže jsi na rozdíl od mamky měl tu výhodu, že sis to mohl připravit. Tak doufám, že jsi tak opravdu učinil a že tedy rovnou spustíš a budeš nás bavit vtipnejma historkami z natáčení… teda vlastně cestování…

JK: Jojo, bylo mi to jasné, ale přípravu jsem omezil na přečtení si toho, co psala mamka a doplnění detailů. Totiž, popravdě, mamča si vždy pamatovala mnohem víc než já. Však víš, jak jsme se snažili vzpomenout na název hotelu a nezdařilo se nám… Oba Gunes.. to je neuvěřitelné, že si to máma opravdu pamatuje. To má můj naprostý obdiv. Vždyť to byl rok 2001!
Ale nejsme tady, abychom pěli chvalozpěvy na její sloní paměť, ale abychom potrápili tu moji a zkusili z ní taky něco vymáčknout. Tak pokusím se doplnit mezery, které máma ponechala prázdné či je jen naťukla…
Asi víš, že když jsem byl malý špunt, tak jsem žil v Brazílii pár desítek kilometrů od moře. Ale tam to moře vypadalo zcela jinak. Nebyl jsem zvyklý na dlouhé promenády, na kilometry a kilometry pláže, kolem které vedla silnice a za ní hned hotely, které rostly jako houby po dešti. Možná to už bylo i v Brazílii, v Riu asi určitě, ale byl jsem příliš malý, abych si to asi uvědomoval. Čili novodobě sem si to uvědomil až v Tunisu a pak právě v Turecku.

Zaujalo mne, že náš hotel měl v přízemí prodejnu aut značky Renault. To je první, na co si vzpomínám. Pokoj… no takový úplně normální. Jako jsem byl z hotelů vždy zvyklý. Nevím, s tím já narozdíl od mamčy nemám téměř žádné problémy. To už musí být opravdu díra, aby mi to vadilo. Mnohem častěji jsem z toho rozhozený, protože vidím, že se tam mamča necítí dobře. V Turecku to bylo… nevím. Asi v pohodě. Teda přes den. V noci to bylo mnohem horší protože tam bylo vedro. A nebo strašná zima. Nedalo se tam větrat, protože po té dlouhé silnici, jak jsem o ní mluvil před chvílí jezdili ony dolmuše, jak o nich zase mluvila mamka.

Co to je taková dolmuše. To je autobus, většinou dost hrozná plečka, která jezdí po té dlouhé silnici z centra letoviska až na konec, kde končí hotely a začíná „nic“ a zase zpátky. Nemá většinou vůbec žádný pevný jízdní řád, jezdí řidič a naháněč. Ten kouká a vyhlíží turisty, kteří zrovna vylezou z hotelu nebo z postranních uliček a snaží se je nalákat, aby nastoupili do autobusu a za úplatu se nechali odvézt do centra. A tak z otevřených dveří nahaněč neustále huláká, dolmuše co chvíli hází zpátečku, aby ještě o trochu víc povzbudili turisty a většinou krokem se šine na konečnou v centru.

A jelikož to jsou starý autobusy a jelikož se neustále rozjíždí či jede krokem, tak strašně smrdí. Na silnici podél našeho hotelu… Kde jsme se snažili mít otevřené dveře na balkón a nešlo to… Proto tam bylo vedro. Anebo jsme se pokusili pustit klimatizaci, která nešla vůbec regulovat a foukala přímo na naší postel. Proto tam byla strašná zima. To si vzpomínám, že v tom hotelu bylo opravdu strašný…

Jídlo už mamča poznamenala, že nebylo nic moc. Spíš bych dokonce řekl moc nic. Mastná hrůza. Už když se šlo do jídelny, tak tam byla cítit taková těžká „vůně“ (čti to jako smrad) a není divu, že jsme oba přestoupili potom na melounovou dietu…

Se Silvií nejsme zrovna typy, který se válejí celou dovolenou na pláži pod slunečníkem nebo nedej bože pod přímým sluncem. Ale tam jsme ještě trávili většinu času nicneděláním. I když v bazénu u hotelu jsme nebyli ani jednou. Nechápu lidi, co jedou k moři a potom leží celý týden u bazénu. Fakt divný.

Já miluji vodu a tak jsem trávil notnou část dne ve vodě. Byla tam celkem čistá, vlnky asi tak dvaceticentimetrové, což lidi komentovali tak, že si člověk myslel, že tam jsou minimálně tsunami. Byl jsem vždy zklamán, když u snídaně slyším, jak je moře rozbouřené a pak přijdu a sem tam se líně proplazí třiceticentimetrové zpěněné něco…

CK: Promiň, ale musím ti skočit do řeči. To má být rozhovor a ne monolog! Sice vyprávíš krásně, ale co kdybys mi taky dal nějaký prostor???

JK: Tak to se omlouvám, ty mne promiň, ptej se…

CK: Co domorodci, jaký byli?

JK: To je dobrá otázka, ale nejdřív musím ještě povyprávět o našem cestování. Jak jsem již říkal, dovolené, které jsme celé prochodily, měly teprve přijít. Tam jsme jeli snad jen na jeden výlet. Pár pěších, ale jen jeden větší. K starému akvaduktu, do nějaké továrny na kůži – což byl především velký obchoďák, kde nám nutili věci a pak krásné vodopády. Z té cesty si však pamatuji hlavně to, že jsem myslel, že umřu. Už si nevzpomínám, zda díky tomu jídlu, co jsme tam měli nebo zda ještě předtím, ale bylo to strašné. Držel jsem se co se dalo a nechtěl žít… uff.. ještě že jsme tam fotili, abych si to aspoň dodatečně mohl prohlédnout, kde jsme byli…

A teď k těm lidem. Turecko je země, podobně jako Tunis, kde jsou bazary a prodavači vás tahají dovnitř a nutí nakupovat. Na rozdíl od Tunisu naštěstí mnohem umírněněji. Stačí pohledem naznačit, že nic nechceme a oni dají pokoj. To mi na nich bylo sympatické. I když nakupování nebylo vždy jednoduché. Já nejsem typ na smlouvání. Silvie si myslela, že ano a rozhodla se usmlouvat červený svetr. Šli jsem do krámu, Silvie ukázala, co chce a prodavač řekl cenu. Nevím už kolik, ale v poměrech to vypadalo asi takto:

ON: 100

Silvie: 5

ON: padla mu čelist, vysmál se a my šli dál…

V druhém krámě to bylo podobné:

ON: 100

Silvie: 10

ON: (opět se dost divil) – 95

Silvie: 10

ON: (už vůbec nevěřil) – 90

Silvie: 10

A tak jsme šli opět dál, neboť nám naznačil, že tam nenakoupíme.

A to už Silvinka natahovala a když se ani v třetím nezadařilo a ona již brečela jak krokodýl, musela změnit taktiku a nakonec jej asi za 65 koupila. Bohužel po dvou vypráních se zažmolkoval a již nešel nosit..

Ale jinak mne turečtina zaujala svou libozvukostí. Nerozumím ani slovo z toho, co říkají, ale moc hezky se to poslouchá. V Německu, kde jsem rok žil měli Turky za podobné, jako my u nás máme cikány. A tak jsem do Turecka jel tak trochu nelibě. Ale tam se můj pohled zcela změnil a například mne hodně zaujalo, jak staří muži tam mají krásné rysy v obličeji. Jim život do tváře vytesává nádherné skvosty. Nepochopitelné, jak vrásky na tváři mohou vypadat jinak v Turecku a v Čechách…

CK: Co? Co? Promiň, já usnula, říkal jsi něco?

JK: Taky Ti moc děkuji za rozhovor a zase někdy…

CK: Počkej… kam jdeš? Halooooo… stůůůůůj….

Moje první těhotentsví

2008-02-02T20:49:00.000+01:00

Poprvé jsem byla těhotná v 8 letech. Stalo se to hrozně jednoduše. Měla jsem tehdy malého brášku, ani ne 2letého a protože to bylo miminko roztomilé a svět, který byl do té doby výhradně můj, začal být výrazně jeho, řekla jsem si, že by nebylo špatné mít vlastní miminko.

Ptala jsem se tedy ve své nevinnosti, jak se takové robátko pořídí a moji rodiče mi vysvětlili, že si člověk musí mimino moc přát a když si ho přeje dostatečně silně, tak mu vyroste v bříšku. Odehrálo se to celé v Sadské, dodnes si to pamatuju živě, u babičky a dědečka v kuchyni. Našim jsem teorii spolkla i s navijákem. Oni byli spokojeni, že nemusí nic dalšího vysvětlovat a já utíkala se svoji novou pravdou na dvorek, kde jsem se soustředila celou svou duší na to, abych měla miminko. Záhy se začly dít podivné věci.... asi dvě hodiny poté mě začalo být špatně od žaludku - měla jsem radost, první nevolnosti byly tady, jak jsem je viděla u mámy. No a taky mi začalo růst to břicho! Víra je mocná. Viditelně jsem viděla, že se zvětšuje a teď na mě dopadla vina, co asi řeknu rodičům? (jako trochu přezrálé dítě jsem pár dnů předtím četla ve 100+1 o nejmladší rodiččce světa, nějaké africké holčičce). Pocit zátěže byl příšerný, trápilo mě, že naše zklamu, zatížím jejich rozpočet a hlavně mě seřežou. Zavřela jsem se tehdy na záchodě a brečela.
Nicméně pak jsem asi musela jít na večeři, už nevím, každopádně jsem na to zapomněla a až o pár dní později zjistila, že břicho už neroste a tak asi těhotná nejsem.

Dítě jsem vždycky chtěla, děti miluju. Člověk (nebo tedy já) si většinou významnjší události svého života nějak představuje, v duchu si píše scénáře, jak by to asi tak mělo probíhat. A tak i já jsem si v průběhu svého mladého života představila mnoho situací, jak sděluji svou sladkou novinu. Samozřejmě, bylo to úplně jinak... Hned, když se na testu objevily dvě čárky, skočila jsem zpátky do postele k Honzovi, zalomcovala s ním a strčila mu papírek pod nos. Moc jsme tomu nevěřili, takže jsem udělala ještě asi 5 dalších testů a všechny pozitivní! A tak jsme začali těhotenství...

Být těhotná (byla jsem tak hrdá!) se mi opravdu začalo líbit až od července - to mi přestalo být špatně a léto jsem strávila v Sadské. Bylo to fajn. Břicho obklopuje člověka jakousi gloriolou, lidé se začínají chovat jinak, líp. Těhotenství bylo příjemné, odmyslím-li si noční vstávání na záchod, průměrně tak 12x a neohrabanost, byl to celé krásný čas. Taky asi poslední, kdy se zájem okolí soustředil na mě. Od Karolínčina narození je středobodem naší rodiny ona. A je to tak dobře.

Jak jsem šla na očkování

2008-02-01T14:57:00.000+01:00

Tak už to mam za sebou. Nebylo to tak hrozné, jak mi to bylo prezentované. Musím říci, že jsem se docela bála, ale ani zdaleka ne tolik, jako moje mamča.

Jsem ráda, že to mám za sebou. Protože horší než samotné očkování bylo čekání na něj. Já pořádně nevěděla ani, co to to očkování je, ale samozřejmě jsem zaregistrovala, jak je z toho mamča nervózní a jak pořád studuje v časopisech, zda mi to ublíží či nikoliv. Chvílemi dokonce prohlašovala, že mne očkovat nenechá.

Naštěstí taťka je v tomto mnohem víc... jak to říci.. konzervativní a věděl, že očkování mi udělá dobře. Protože co je případná chvilka bolesti, oproti nemocem, které bych mohla dostat a na které bych mohla umřít.

Včera, když byl onen den D, tak mamča od rána natahovala a říkala cosi, že by chtěla radši utéct. Moc jsem to nechápala a upřímně jsem z toho byla zděšená. Nerozuměla jsem tomu, proč když já mam dostat včelku (jak to nazýval taťka), tak proč chce mamča utéci. To snad bych měla utíkat já ne? Táta ji pořad uklidňoval a říkal, že budu v pořádku. To jsem již začínala být opravdu nervózní. Co se mi to chystali udělat? A mamča tady pak četla nějaké články a jak jsem ji koukala přes rameno, tak mi to na klidu nepřidalo.

Pochopila jsem aspoň, co je očkování a že to je opravdu pro moje dobro. Nerozumím tomu, jak někteří lidé mohou být tak nezodpovědní a nedat děti očkovat. Dyť to je hazard s jejich zdravím. A nejen s jejich.. To mi připomíná, jak dávali v televizi (to jsem zase koukala taťkovi přes rameno), jak nějaký Ukrajinec, nebo Polák nebo kdo to byl má otevřenou tuberu a utekl z nemocnice a teď je velké nebezpečí, že nakazí mnoho dalších lidí. Ježiš. To je opravdu hrozný. To jsem již věděla, že očkovaná být musím. Snažila jsem se to vysvětlit mamče, ale vypadá to, že ona ještě pořádně nerozumí tomu co říkám nebo rozumět nechce, protože potom tátovi říkala něco, jako podívej se, jak brečí, ona se toho taky bojí.. A tak jsem znovu a znovu opakovala, že se nebojím a že očkovaná být chci, ale mamča zase začala brečet a taťka ji zase musel trochu utěšovat.

Já mamče rozumím, že o mne má strach. Jsem přeci ještě úplný škvrně, ale už jsem velká a statečná holka. Dyť už mi je šest týdnů!!!

Táta pro nás přijel, napakovali mne zase do té hrozné vrstvy oblečení, kde mi zase bylo takové vedro, že jsem radši usnula. Probudila jsem se až u paní doktorky. Je to moc milá paní. V jejích rukou se fakt cítím bezpečně a bylo mi jasné, že by mi neublížila. A tak i ona znovu říkala mamče, že to je velice jemné a bezpečné očkování a že se nic určitě nebude dít.

Viděla jsem sice trochu na tátovi, že je takový trochu nesvůj. Co já vím, tak opravdu nemá rád injekce. Dokonce se o něm vypráví, že dřív hodně omdléval. Tentokrát však byl trochu za hrdinu. Mamča nemohla vidět, jak mi paní doktorka bude "ubližovat" a tak radši šla vedle a nekoukala se. Taťka mne držel a hladil a najednou bylo po všem a já ani nevím, že se něco dělo. Trochu mne píchlo v noze, ale mnohem víc mne píchalo, jak se na mne přitiskl táta a byl neoholený. Pak přišla uplakaná mamka, vzala mne do náruče, zabalili mne a zase bylo všechno v pořádku...

Celý večer mne oba zkoumavě prohlíželi, zda mi něco není, ale já se cítím jak rybka.. a to jsem přitom prasátko.. čínské... :-)

Vzpomínky na Turecko #1

2008-01-31T10:51:00.001+01:00

CK: Ahoj mami, jsem ráda, že jsi si udělala trochu času. Nechci Tě zdržovat nějak markantně dlouho, jen takový kratičký rozhovor, aby Karolínka jednou věděla, jak ty naše cesty začaly.*

A navíc je to i pro mne první rozhovor, tak nebude zcela a úplně profesionální, tak se předem omlouvám za všechno…

Chtěla bych s Tebou udělat tento rozhovor, který (snad) bude první ze série rozhovorů, které by se měly týkat našich cest, jo?

Víte vůbec, od kdy mne máte, od kdy s vámi cestuji?

SK: Člověče Cirilo… Já myslím ze tě máme.. no v Tunisu ani v Turecku jsme tě neměli.. myslím že poprvé až na Madeiře…

CK: Nooojoooo! Vedle jak ta jedle. Já jsem se trochu hrabala v análech (proč se směješ?) a našla jsem tyto fotky…

SK: Je, v Turecku jsi už s námi byla..

CK: Jojo, a víš kde to je přesně?

SK: No jasně v tom amfiteátru, co se taťka potom poblinkal, když jsme jeli zpátky.. Aspendos.

CK: Týjó, ty si vzpomínáš i jméno, tak to jsme s taťkou nezvládli. A vzpomínáš si i jméno hotelu, co jsme bydleli? Snažili jsme si to taky nějak vybavit a taky se nám nezadařilo.

SK: No jasně, Oba Guiness. Znamená to turecky Zlaté Slunce nebo tak něco…

CK: Sááákra, tak to moje paměť už neobsahuje tuto informaci. Safrafix…

SK: Sem dobra vid?

CK: Nojo, si fakt dobrá. My to s taťkou hledali dokonce na google earthu a nenašli…

SK: Jsem chytrá viď? Měli byste mne v této rodině víc oceňovat, já to porad říkám, že jsem chytrá…

CK: Seš fááákt dobrá..

Mimochodem na této fotce… co tě na ni zaujme?

SK: Hmmm.. můj klobouk, který se při praní rozpadnul?

CK: Neeeeee. Video kamera…

SK: Jasně, půjčená.

CK: Přesně, a zajímalo by mne, kde je ten záznam. Protože tam pravděpodobně budu i já… moje úplně první záběry. To už bude mít historickou hodnotu…

SK: Já se obávám, že tam jsi ale neuměla mluvit.. tam jsi se jen fotila

CK: Ale já myslela, že umím mluvit od mala. To jsem teďka trochu nešťastná…. Ale víš, jaký to byl rok?

SK: No to ví určitě úplně přesně taťka.

CK: No ten to ví, ale já se ptám tebe.

SK: Já si to bohužel nepamatuji.

CK: No byl to rok 2001. To už je dávno. A co si ještě z Turecka pamatuješ?

SK: Všechno.

CK: Jéééžiš, děláme rozhovor, tak nám něco přeci řekni podrobněji.

SK: Mnoooo, Turecko na mne zapůsobilo.. eeee… především tou pláží, která byla strašně rušná, jezdily tam ty autobusy, kterým se říkalo dolmuše, v moři se tam koupaly ty Rusky, které byly strašně tlusté a strašně naparfémované.. a mne se dělalo špatně z té „vůně“..

CK: Živý květy, to si vzpomínám…

SK: A taťka se tam koupal a honil tam nějaký kraby, takový malý… aaa taky jsem tam četla svoji poslední Viktorii, magazín, který pak přestal vycházet, jídlo mi tam vůbec nechutnalo, a koupila jsem si tam svůj červený svetr, který jsem pak obrečela a četli jsme tam knihu Účastníci zájezdu a kupovala si tam originál kabelku Louis Vuitton… A nejlepší byl ten výlet jak jsme jeli s tím tureckým průvodcem a nikdo tam nemluvil stejným jazykem. Byly tam s námi Rusové, Francouzi… a byli jsme na výletě u nějakých vodopádů…

CK: Jojojo, tady jsou obrázky, aby se osvěžila tvoje paměť…

SK: A taky jsem si tam nechtěně koupila od jednoho prodavače vodu, protože jsem si myslela, ze vidí, jakou mám žízeň.. jak jsem lezla do toho kopce.. a on na mne mával a mával…

CK: Tak tady to musím trochu osvětlit. Vyrazili jsme totiž na Býčí vrch. Nebo šíji nebo jak se ten útes nad mořem jmenoval. A jak se tam tak škrábeme, tak pořádně pálí slunce a máme batohy a těžkou kameru.. a lezeme a potíme se.. a vysoko nad námi chlap co na nás mává a drží v ruce láhev pomerančové šťávy, pokud se nemýlím. Táta ho minul beze slova, ale ty jsi k němu přišla, vzala si pití, vypila jej, poděkovala a chystala se jít dál. Načež on logicky že to by takhle nešlo a že je potřeba zaplatit. Mimochodem nehorázný peníz… Do dneška nechápu, jak si někdo mohl myslet, že tam stál a žíznivé turisty gratis občerstvoval.. no ale nevadí.. za ten zážitek to stálo a aspoň je co vyprávět…

SK: Jeee a tahle sukně mi byla.. to už musí být hodně let…

CK: Jo, přibližně sedm.

SK: A tyhle hodinky.. jeee. To už vůbec nemám… a tady, tady jsem chodili na višňový džus a na koláče..

CK: Jojo.. od té doby jsem vypasena a vypadám jak vypadám. Od té doby mi totiž chutná sladké.

A večeře. Fuj. Vzpomínáš na svoji dietu co jsi tam jedla?

SK: Jasně, melouny.

CK: Přesně, protože jídlo tam bylo šíleně mastný, tak jsi posledních několik dní jedla jen a pouze melouny. A že jsi jich dokázala sníst hodně.

SK: Jojo, to jsem už říkala, že tam jídlo bylo hnusný…

CK: Aha, tak to jsem nějak přeslechla. Já se tak soustředila na co se budu dál ptát, že jsem neposlouchala odpovědi…

Turecko bylo dobrý. A vzpomínáš na ty malinkatý modrý kvítky. Jak taťka kýchal?

SK: Jasně, to byl tenkrát nějaký jasmín…

Ty fotky vůbec neznám….

CK: Turecko bylo dobrý, Tunis byl až potom nebo ne?

SK: Nene, Tunis byl naše úplně první dovolená s taťkou

CK: Tam jsem ještě asi nebyla ne?

SK: Nene, ty jsi byla až právě v Turecku.

CK: Tak ale počítej prosím s tím, že tě i na Tunis časem vyzpovídám. A právě proto, že jsem tam nebyla, tak mne to zajímá dvojnásob. Taťka si to už moc nepamatuje a tak to chci slyšet od tebe.

Já koukala a fotky máme až z roku 2001. Ta fotka na začátku je moje úplně první.. to jsem ještě byla mladá a krásná….

Tak tedy mami moooc děkuji za rozhovor. Byl to teprve první, tak s tím počítej. Zatím si to zkouším, jak mi tato nová role půjde. Tak věř, ze ty další rozhovory už budu ostřílenější…

Tak ještě jednou děkuji a ahoj.

SK: Ahoj a já taky děkuji.

Nový vzhled blogu

2008-01-30T22:08:00.000+01:00

Dneska jenom zcela krátce. Pohrávám si s novým vzhledem blogu...

Je to zatím asi jen dočasný vzhled, který bude ještě trochu pozměněn. Ať už jen fotka, barva nebo další věci. Ale přibližně takhle nějak by to mělo vypadat. Akorat, jak jsem to předělával, tak jsem zase rozházel "smršťování", ale naštěstí velký guru a Karolínčin strejda dokáže rychle opravit to, co já pokazím. Za to mu patří můj (a časem i Karolínčin) neskonalý vděk.

Už jen čekám, až sem taky dá nějaký příspěvek. Jinak vidím, že Karolínka jednou bude moc smutná... Ok, uznávám, že to je trochu nátak, ale... :-)

Dále už je připravený rozhovor Cirily a Silvie o našem cestování... Ale to zase až zítra...

PS: pro připomenutí starého vzhledu... snad to teď vypadá líp...

Snad ano...

O ztraceném labuťátku

2008-01-29T21:21:00.003+01:00

Praha je velké město se spoustou lidí, obchodů, aut, tramvají a všech dalších možných věcí, ale je také plná zvířátek.

Nejvíc ze všeho je zde asi pejsků domácích. Ti jsou, stejně jako domácí kočičky, moc důležití, mají totiž za úkol rozveselovat a dělat společnost smutným nebo osamělým lidem, a to je hodně významná práce. Žije tu ale také spousta myší, ptáků, ví se o jednom velkém klanu potkanů a někde na Petříně prý žije starý pán krtek, ale toho málokdo viděl. Je starý a pohodlný, společnost nevyhledává, ze sluníčka ho prý bolí oči, a tak se většinou drží doma v teple, jen tu a tam vykoukne, jestli je na světě všechno v pořádku.
Ale tenhle příběh vypráví o ztraceném labuťátku, a to musíme z petřínského kopce dolů až k Vltavě, na Kampu, tam, kde bydlí labutí rodina Peroutkova.
Když se maminka Peroutková uvelebila na vajíčku, měl tatínek Peroutka velkou radost a nemohl se dočkat, až konečně skořápka praskne a on bude mít syna, pokračovatele slavného labutího Peroutkova rodu křtěného vždy jen Vltavou. Jaké však bylo jeho překvapení, když skořápka praskla a z ní nevyletěl krásný labutí mladík, ale kymácivým pohybem se vyklubalo něco malého, tmavého a ruzcuchaného, hlavičku to ještě neudrželo, ale už se to zvědavě rozhlíželo, kde maminka a tatínek lítají. Byla to krásná labutí holčička a když se tatínek z překvapení trochu vzpamatoval, pojmenoval ji Kálinka.
Kálinka rostla jako z vody, však taky na vodě bydlela. Když povyrostla ještě víc, zajímal ji celý svět a dávala rodičům všetečné otázky, až je z toho občas oba bolel jejich dlouhý krk. A protože Kálinka byla opravdu zvědavé labuťátko, brzy ji začal jejich břeh Vltavy trochu nudit a chtěla se dozvědět, co je tam, kde žádný břeh není. A tak ji maminka začala brát na výlety. Cestovaly všude možně, ale nejraději plula Kálinka jen kousek za humna, k Národnímu divadlu. Jeho střecha se pořád krásně blyštěla a to se Kálince tuze líbilo. Jenže byla opravdu moc zvědavá a brzy si prohlédla a znala všechno podél obou pražských břehů. Přicházelo léto a ona pořád přemýšlela, co je tam dál, dál od řeky, odkud chodí všichni ti lidé, přijíždějí velké tramvaje… Měla kamaráda, racka Kryštofa, a tak se mu jeden den svěřila, co ji tak trápí a zajímá. A racek Kryštof, který poletoval všude možně, i když se měl držet hlavně řeky, věděl.. A tak začal vyprávět o krásných ulicích plných světel a jídla, které lidi odkládají a které je moc dobré a o všech možných dobrodružstvích, která tam všude čekají.
A Kálinka dychtivě poslouchala, až zapomněla zavřít zobáček. V noci se jí o tom všem zdálo a když se ráno probudila, rozhodla se, že ten velký svět pozná. Potichu vstala, do chlebníku vzala kousek chleba a vypravila se potají z rodinného hnízda. Štrádovala si to rovnou na most směrem k Národnímu divadlu. Jenomže nevěděla, že co se zdá snadné labutím na vodě, není na souši žádná hračka. Za chvíli měl nožičky celé ucupitané, a to nebyla ani v půlce mostu.
Najednou, kde se vzal, tu se vzal, do cesty se jí postavil strážník a začal pískat na píšťalku. Kálinka o píšťalkách ani strážnících nic nevěděla, a tak ji pořádně vyděsily. Lekla se, roztáhla křídla a vykřikla, jenže v člověčí řeči to znělo jako hrozivé zasyčení. Strážník byl trochu hloupý, labutímu syčení pranic nerozuměl, hrozně se lekl a začal pískat ještě víc a máchat při tom rukama. Jenže když strážník píská a máchá rukama, znamená to spoustu věcí, hlavně pro auta a pro tramvaje, takže se na mostě začaly v tu ránu dít neuvěřitelné věci, nikdo nevěděl, co dělat, někdo popojížděl, někdo couval, každý druhý troubil, cinkal, zkrátka byl to strašný rámus a zmatek a Kálinka nevěděla, co má dělat. Celá její zvědavost byla tatam, slzy se jí koulely z očiček a chtěla zpátky k mamince a tatínkovi.
A strážník zatím volal dalšímu strážníkovi, že je poplach, že se na mostě vyskytl divoký pták a je třeba ho rychle odvézt do ZOO, protože ohrožuje celou dopravu. Byl to opravdu hloupý strážník, co nevěděl, že Peroutkovi bydlí pod mostem kousek za rohem a že žádné ZOO není potřeba.
Ten nezvyklý lomoz na mostě přilákal racka Kryštofa, který zrovna svačil nedaleko. Když uviděl ten mumraj a uprostřed něho nešťastnou Kálinku, spráskl křídla a honem letěl k Peroutkům.
O maminku Peroutkovou se nejdřív pokusily mdloby, tatínek byl zrovna v práci, tak si na kuráž dala štamprličku domácího bylinkového likéru a když ho ucítila dole v blanách, přepudrovala si ještě zobák, narovnala si krk a rozlétla se rovnou na most. Bylo už načase, protože ke Kálince se zatím blížil druhý strážník s velkým pytlem, co je v něm tma černější než noc a už už tam chtěl nešťastnou labutí holčičku strčit a odvézt do ZOO.
Ty holka jedna nezvedená, sykla máma labuť, počkej doma, to uvidíš! Strážníci, jak víme, nerozumí labutímu jazyku ani slovo, tak uslyšeli jen zlostné syčení a viděli velkou bílou labuť, vyjekli hrůzou a uskočili i s pytlem zpět. Máma popadla Kálinku za křídlo, spolu s Kryštofem ji vyzvedli do vzduchu a letěli domů. Však to měli kousek, jen pod most a za roh.
Doma dostala Kálinka co proto, musela uklízet i u sousedů Křidélkových, aby neměla čas na další hlouposti. Ale protože pak byla hodná, předplatili jí rodiče noviny, aby věděla, co se ve světě děje a nemusela zase utíkat zjišťovat to jinam.
Kálinku čtení novin začalo tak bavit, že když vyrostla, stala se profesionální labutí redaktorkou, začala vydávat vlastní labutí plátek „Vltava na křídlech“, který měl a má úspěch nejen v Praze, ale objednávají si ho prý až v Českém Krumlově.
A tak to nakonec všechno dobře dopadlo.

Kája se koupe

2008-01-24T20:34:00.000+01:00

Stále si marně lámu hlavu nad tím, zda existuje nějaká souvislost s koupáním Káji a její nespavostí. Od první chvíle, co jsme ji ponořili do vody, se zdá, že se ji to opravdu líbí. Už v porodnici vypadalo, že si to opravdu užívá. Buďto je extrémně čistotná a potrpí si, aby hezky miminkovsky voněla a nebo po mne zdědila delfíní vlohy.

Ostatní mimina řvala, jak když je na nože bere, jakmile jim byla ponořena pata do vody. Cukala se a mrskala. To Kája ne. Vždy se naopak zklidní. Snad ji to připomíná dobu, kdy se ještě čachtala v plodové vodě. Ob den ji tedy připravujeme lázeň a já se proměňuji v kombinaci mycí linky a lazebnice Zuzany. Cachtáme se tak deset minut a Kája po celou dobu ani nedutá a s mojí pomocí, kdy ji držím vzadu pod hlavičkou, leží a mrská nožkami. Občas se rozkřičí při svlékání před nebo naopak při sušení po koupání. Ale ve vodě většinou ani nedutá. Je otázka, zda se jí to opravdu tak líbí, nebo zda je k smrti vyděšená.

Jak jsem však již psal, v dny, kdy koupeme, nespíme. Ani Kája, ani my. Je sice možné, že to je jen shoda náhod, že prostě jeden den spí a nabírá síly na den následující, kdy spát nepotřebuje. Ale zase se při něm tolik vysílí, že následující den prospí. A koupeme ji taky obden. A zrovna to tak nějak vychází. Proto počínaje dneškem děláme experiment. Dnes ji nemyjeme, ale dá se předpokládat, že jelikož včera řádila, dnes bude andílek. Pokud ne, tak víme jistě, že s tím koupání nemá moc společného. Pokud bude spát, nevíme stále nic. A zítra se pokusíme též nekoupat. Pokud bude potřebovat, tak ji opláchneme lehce v umyvadle přes den, ale noční mytí nebude. Bude-li celý večer jančit, víme, že to s koupáním nemá co společného, pokud bude klidná, budeme dále žít v nejistotě. Tak ani nevím co je lepší tedy. Rozhodně však plánuji, že už ji nebudeme koupat v sedm nebo dokonce ještě později, ale že se budeme snažit co nejdřív, nejlépe v pět, když přijdu domů z práce.

Tak uvidíme, jak to s naší žabí dcerkou dopadne… Rozhodně budu informovat…

Ultrazvuk - jeden ze zázraků moderní vědy

2008-01-23T09:57:00.001+01:00

Musím přiznat, že nechápu, jak některé páry zvládnou zůstat v nevědomosti, co se pohlaví jejich přicházejícího potomka tyče. Ještě v minulé generaci jim nic jiného nezbývalo, teprve na porodním sále se mohli dozvědět, zda mají dceru či syna, ale naše generace již má zcela nové možnosti.

Ultrazvuk je schopen poodhalit roušku tajemna dovoluje nám nakouknout do budoucnosti, abychom zjistili, zda se budeme moci pyšnit tím, jak máme krásnou princeznu, či zručného prince.

Jsou tací, kteří však tuto vymoženost dnešních dnů odmítají, kteří nechtějí být ochuzeni o to napětí a následné překvapení při porodu. Asi jo, svým způsobem to snad i chápu, ale vůbec tomu nerozumím. Mne osobně stačí tři měsíce napětí (v našem případě to tedy bylo asi šest) místo devíti a to "překvapení" mohu mít klidně i bez stresu, který by jej předcházel při porodu, v klidu při vyšetření ultrazvukem. A má to dle mého soudu nesporné výhody. Při přípravě výbavičky se můžeme již soustředit na odpovídající barvu, oblečky mohou být tématicky přizpůsobeny, kočárek vypovídat jakého pohlaví je náš potomek... Jistě, pokud nevíme, tak to neznamená, že budeme nakupovat až po porodu, ale spíš, že pořídíme neutrální barvy. Zelenou, žlutou, béžovou. Morbidní rodiče či rodiče satanisti určitě často sáhnou i po takových líbivých barvách, jako je černá případně černá se vzorem lebek s kříženými hnáty...

Rodiče, kteří se tedy nepřipraví a barevně nesladí s pohlavím svého potomka se vystavují potupným poznámkám na svoji dceru zabalenou v zelené zavinovačce, když jedou se svým béžovým kočárem parkem: "To je ale statný klučina, z toho jednou bude úplný Bivoj", jak by mohla povídat postarší sousedka. Určitě můžeme ji omlouvat tím, že jí je už hodně přes devadesát, špatně vidí, slyší a vůbec, začíná senilnět... ale co řeknou rodiče, kteří drandí se svým synem, nad kterým přetékají hrdostí a pýchou, zabaleném v žluté kombinéze a jedoucí v oranžovém kočárku, když je na chodníku před domem zastaví mladá sousedka a rozplývá se: "To je ale krásná princezna, jaký má krásný nosánek a ty rtíky, no ty jednou budou líbat krásní princové..." Jako by nestačila představa, jak se kolem naší ratolesti v jeho pubertě snáší hejno homosexuálně orientovaných jedinců, kteří ho chtějí líbat, uzemní nás sousedka slovy: "A co oušička, kdy ji dáte náušničky?". Ano, opět ji můžeme omlouvat tím, že chudák má brýle a fakt blbě vidí (či pokud brýle neměla, tak že by je asi měla mít a zapomněla si je doma), případně tím, že je chudinka hodně přepracovaná, zrovna táhla tašku s nákupama a byla tááááák roztržitá...

Ale každé takové setkání nám ubírá trochu na naší neoblomné radosti. A tak holčičkám opravdu necháváme hned v útlém věku propíchnout ouška, klukům narychlo kupujeme oblečky s autíčky, ačkoliv máme plnou skříň hadříku universálních barev. A tak hlavní rozlišovacím prvkem se stává růžový či modrý dudlík... Ale chudáci milovníci temných barev. Když takový satanista nechá propíchnout uši dítku, ať toho či onoho pohlaví, když všechno oblečení je černé, když i novorozenému chlapečkovi načerno zvýrazní oči, tak jak potom odhadnout, zda v černém, řetězy ozdobeném kočáře drandí kluk či holka... Na druhou stranu, kdo by se odvážil do takovéhoto kočárku nakouknout, o tom dát se do řeči s jeho rodiči ani nemluvě...

A tak ti, kteří jdou na ultrazvuk a v tom lepším případě, kdy se jim dítko zjeví a ukáže jim nikoliv zadnici, ale přednici, tak se můžou připravit a pořádné barevně vybavit...

Na druhou stranu nevědět to do poslední chvíle má jednu nespornou výhodu. Věřím, že naprostá většina chlapů si přeje kluka, stejně jako naprostá většina žen si přeje dívku (výjimku tvoří Čína, kde nebýt kluk je pohroma a tak ani matky by nepřály svým dcerám, aby byly ženského pohlaví). A tak logicky dle toho co se narodí, jeden má o chlup vetší radost, než ten druhý. Ovšem, pokud nevíme, co to bude, pokud si projdeme tím očistcem, kterým porod bezesporu je a pak držíme našeho potomka, tak nám je úplně jedno co to je, hlavně že to je zdravé a i mamča že je v pořádku a to "zklamání" přijde až během let, kdy maminka by si tak chtěla se svým Pepíčkem hrát s panenkami a on na to nechce přistoupit a kdy tatínek by tak chtěl aby si jeho Marcelka hrála s těmi cínovými vojáčky, které on má tak rád...

Ti kteří si nechají pohlaví říct ultrazvukem se tomuto pozdnímu zklamání vyhnou tím, že si ho odbudou ještě před narozením...

My šli na ultrazvuk s tím že to rozhodně vědět chceme. Akorát, že náš potomek se rozhodl, že ne, že ať jsme ještě trochu napnutí. A tak když jsme tam byli poprvé, byl ještě příliš malý, podruhé byl stále ještě nepoznatelně malý, potom k nám byl zády, na další návštěvě se cudně kryla ručkami a tak až teprve mnohem později, na 3D ultrazvuku byl doktor schopen nám říci, co že to čekáme.

Pravil nám, že on už to vidí a zda to též vidíme. Já točil hlavou jak sova a neviděl nic, Silvie šilhala jak kdyby to byl takový ten stereogram 3D obrázek a též hlásila že nic nevidí. A pozor, tady nešlo o žádné takové to černo-šedivo-bílé zrnění, jak když je rozbitá televize, tady měl být vidět obraz opravdu odpovídající skutečnosti. Viz obrázek obličejíčku, který jsme viděli chvíli předtím...

A tak tam jezdil dál a my napínali zrak jak ostříži a porad viděli kulový. Tak potom tam tedy "naladil" cosi, co jsme viděli, ale nevěděli co to je. Doktor nás stále povzbuzoval, zda už vidíme a víme. A ptal se, jako co to vypadá. Silvie se stále neodhodlávala k hádání, tak jsem to zkusil já a zjišťoval, zda je to pindík. A doktor říká: "No copak nevidíte kávové zrno?". Tak to jsme sice neviděli, ale ani jsme nechápali, co tam nějaký kafe má co dělat. A tak doktor se ptal Silvie: "Co vidíte, když se na sebe při čůrání koukáte zespodu?". Silvie otevřela nevěřícně pusu a odpověděla po pravdě, že při čůrání na sebe ze spodu nevidí.

V tu chvíli nad námi doktor zlomil hůl a přešel z jinotajů do reality a oznámil, že když to vypadá jako kávové zrno, tak že to je holka. Já to tušil už od okamžiku, kdy mi neodpověděl na to, zda to je pindík. V tu chvíli mi proběhl celý život před očima. Život, který se nikdy neodehraje. Viděl jsem syna, jak roste, dělá lumpárny, viděl jsem první kočku, kterou tahá za ocas a za uši, první okno, které vymlátil kamenem, viděl jsem, jak nakupujeme v hračkářství auto na vysílačku, jak chodíme spolu na dvorek kopat do míče, jak ho poučuji, jak balit holky, jak se ho vyptávám, jak mu šlo balení holek, jak mu zakazuji stýkat se s tou šerednou holkou, jak mu schvaluji tu, kterou si pak bude chtít vzít, jak spolu budeme soutěžit, kdo bude mít lepší auto... Všechno toto se mi mihlo během několika vteřin před očima. A asi to na mne bylo vidět, protože Silvie začala natahovat. A pak se zcela regulérně rozbrečela s tím, že jsem zklamaný. Ale to nebyla vůbec pravda.
Byl jsem lehce šokován, protože poslední dobou nám všichni říkali, že to bude určitě kluk, i já i Silvie jsme tomu věřili. Nemělo to žádný opodstatněný důvod, proč jsme si to mysleli, ale... A teď... asi ano, byl jsem minutu nebo dvě zklamaný. Ale pak jsem si začal představovat, jakou budeme mít princeznu a opět jsem se moc těšil. Potřeboval jsem se jen v rychlosti přeorientovat. A jakmile se mi to během pěti minut podařilo, nebylo o smutku či zklamání ani památka. Bohužel to trvalo minimálně čtrnáct dní, než jsem to Silvii vysvětlil, ale pochopila.

Sem tam i do dnešních dnů si malinko postesknu a je mi trochu líto, že nemám kluka. Přeci jenom o holku se člověk víc a déle strachuje. Patnáctiletému synovy člověk nenápadně podává prezervativ a radí mu, jak na to a přeje mu hodně úspěchu, zatímco patnáctileté dceři zakážeme kamkoliv večer chodit, protože venku běhají patnáctiletí kluci, kteří nemyslí na nic jiného než na to jedno...

Kluk zase má větší pravděpodobnost, že v pubertě zmutuje do grázla bez jakékoliv úcty k rodičům. Nicméně dneska je pokroková doba a stejně tak se to může stát i dceři. To si člověk nevybere. Horší to je s autíčky na vysílačku. Ty, co jsem chtěl a nikdy pořádně neměl, když jsem byl malý (a že ty dnešní auta jsou něco proti těm co byly za mne). S klukem stačí dvakrát kolem mnou vysněného modelu přejit v hračkářství a syn si ho všimne a už ho chce. Ochotně nám slíbí, že bude hodný a bude se učit a bude poslouchat a tak mi se smilujeme a když jej tak chce, tak mu to terénní vozidlo na vysílačku koupíme. Doufáme a tak trochu s tím počítáme, že a) jej brzo přestane bavit a my se ho ujmeme b) bude zlobit, my mu ho zabavíme a budeme si s ním hrát...

Ale s dcerou můžeme kolem regálu s tímto autem chodit třeba celý den a ani když ji nenápadne strčíme, aby přímo na to auto spadla, tak si jej nevšimne. Určitě by šlo jej udělat pro ni trochu atraktivnější, jako jej například namalovat jako berušku, ale kdo si s tím pak má hrat... :-)

Výběr jména

2008-01-22T08:12:00.000+01:00

Člověk by skoro řekl, že vybrat jméno pro dítko nemůže být těžké. Ale vyberte něco, co bude mít na celý život a co pasuje k vašemu příjmení.

A to nemluvím o takových potížích, jako kontrolování, zda zrovna není období, kdy tak pojmenuje svoji ratolest každá druhá matka…

Ono pak jít se synem na pískoviště do parku a při každém zavolání „Pepíčku“, se otočí polovina dětských hlaviček. A to jsme teprve na začátků úskalí, které nás potkávají při té nesmírně důležité, citlivé a (téměř) nezvratné činnosti, výběru jména.

Například my jsme si řekli, že nechceme, aby jméno bylo již někde v rodině. Samozřejmě, nestudovali jsme rodokmeny několik pokolení zpátky, ale brali jsme v potaz jména příbuzných, kteří jsou ještě mezi živými a ty, na které ještě je kdo by si vzpomněl. Sice nejsme žádná obrovská famílie – a to počítám již moji i Silviinu větev, ale i tak to poněkud zúžilo náš výběr.

Je třeba brát i ohled na to, co to bude u lidí vyvolávat za vzpomínky či spojitosti. Například v dnešní době nazvat holčičku Aneta znamená, že za par let bude v parku běhat hejno Anet, jejichž maminky kdysi obdivovaly Anetu Langerovou. A ta děvčátka, která nebudou mít jméno z tohoto neprozaického důvodu, to budou těžko vysvětlovat a stejně jim to nikdo neuvěří.

Spousta více či méně hezkých jmen, která nejsou tak častá a nebo třeba i jsou, zase mají k sobě vázané pevně nějaké příjmení. Pomyslím-li na jméno Valerie, které se mi jinak hodně líbí, tak se mi vybaví bohužel ještě Zavadská, což poněkud obtěžuje. A co třeba takové jméno Klement. Ne že bychom o něm uvažovali. Klement Koštálek… ehm… prosím? Tak možná automobilistům se vybaví jistá spojitost, ale pan Gottwald toto jméno poněkud znepříjemnil budoucím generacím. Stejně tak Hitler dokázal zatratit jedno křestní jméno. A na koho si vzpomenete když řeknu Adina? Čili chápete, jak to myslím…

Taktéž je potřeba zvážit zda při vyslovení celého jména si dítko či kdokoliv jiný nezláme jazyk. Aby to nebylo samé ššššš nebo žžžžž nebo rrrrrr. Co potom, když dítko bude ještě v dospělosti ráčkovat?? A co délka jména (tady jsme zrovna my trochu zaspali, ale to nevadí)? Nebude trvat dva dny, než se dítě v první třídě podepíše?

Nesmíme opomenout ani to, že děti jsou zlé. A tak, jaké přezdívky nebo jak zpitvoří jméno našeho potomka. Jistě, zde mnohem více prostoru skýtá příjmení, ale když už se někdo jmenuje tak, že to přímo vybízí děti, aby na to skládaly básničky, tak se to nesnažíme zachránit křestním jménem. To může dopadnout dost tragicky. A to že nám přijde nějaké spojení „zajímavý“ neznamená, že z toho bude mít radost i dítko. Tak pokud se jmenuji například Martin Klíč, tak rozhodně nepojmenuji syna Petr. Hned v první třídě děti jména spojí tak, že již je nikdo nerozpojí… Nebo nosím-li jméno Karel Lupák, tak nemohu přeci pojmenovat syna Hector. Jednak Hektor Lupák… ačkoliv, to je zajímavé jméno… ale co až se poprvé ve škole podepíše H.Lupák???

Mnoho párů má však největší problém se domluvit mezi sebou. Když se jednomu jméno líbí, tak druhý je opačného názoru. Když se druhému jméno zdá úžasné, první nechápe, zda to vůbec může myslet vážně. Případně každý máme k jménům přiřazeny lidi z našich životů. A ty pocity z jmen a tudíž to, zda se nám jméno líbí či nikoliv se může dost často měnit, dle toho, jak potkáváme nové lidi. A pak třeba z neznámých či více či méně známých důvodů máme k některým jménům averzi…

A pak je tu otázka příbuzenstva. Co si o tom myslí oni. Většinou se jich na to nastávající rodiče neptají a přitom stejně dostanou jejich názor servírovaný na stříbrném tácu. A tak mnoho krásných jmen je s pláčem zavrhnuto, protože jméno Amélie se nelíbí babičce, prababičce, nebo tetičce. A bohužel zrovna tento příbuzný je s rodinou často ve styku a dává tak okatě najevo svůj názor, který je sice hezký a každý máme právo na názor, ale proč ho nutit někomu, kdo o něj nemá názor a proč kazit někomu radost ze jména. Budoucí maminka nebo tatínek, odmalička toužící po tom či onom jméně a pak tetička z druhého kolene, či nějaké jiné dobračisko jim to zkazí.

A tak není vůbec nic divného na tom, že mnozí nastávající rodiče nechtějí prozradit nikomu do poslední chvíle jméno. Co do poslední chvíle, až do okamžiku, kdy už je pozdě, aby se k tomu příbuzný či známý vyjadřovali… Přeci jenom o nenarozeným lze říci, že to či ono jméno se k němu nehodí, ale když novopečený prarodič vidí dítko v kolébce, tak snad žádný z nich nemá to srdce říci: „Jééééžiš, BONIFÁC, to snad nemyslíte vážně, vždyť se mu budou všichni smát…“

Tak sem se zase jednou dostala k počítači

2008-01-21T20:06:00.000+01:00

Tak jsem se taky konečně dostala na chvíli k počítači. Máma totiž usnula na gauči, jako by snad měla z čeho být unavená a táta se hrabe v legu jak malej kluk. To fakt nechápu. No, ale když ho to baví… Aspoň mam chvilku pro sebe…

To je hrůza, jak mne pořád přebalujou, ňufaj, chovaj a houpaj a šišlaj na mně. Z toho by se jedno mimino zcvoklo. Naštěstí já mam svatou trpělivost a když je to baví, tak je v tom nechávám. Navíc občas to je docela příjemný. Někdy, když nemůžu spát a po dlouhých večerech trpím nespavostí, tak je to fajn, když mne drží a hopsaj se mnou na té velké kulaté věci, co ji říkají balón. Přitom, když mne na to včera dávali bříškem dolů, tak říkali něco v tom smyslu, že to je pro mne celý svět. Tak nevím.

Každopádně se na tom fajn usíná. Tedy pokud se zrovna trefí do té správné hopsací vlny. Jinak z toho mam žaludek na vodě a trpím mořskou nemocí. A ti rodiče fakt mi občas přijdou divný. Tak se mnou hopsají, já se jim snažím vysvětlit, že nechci hopsat, že už chci do postele, vysvětluji jim to deset minut a nic. Furt hopsaj jak pominutí. Já unavená, že bych spala ve stoje, teda zkusím spát. Daří se mi to.. akorát že jak mne pořád drží jak nějakou zajatkyni na tom míči, tak se za chvíli probudím a zjišťuji, že stále nejsem v posteli. No tak se jim nejdřív po dobrém a pak už lehce rozladěná snažím říct, že už ale OPRAVDU chci do postele. A co myslíte. Oni mne ignorují a začnou ještě víc skákat! To by mne trefil šlak. Fakt už vzteky bez sebe na ně křičím, že CHCI DO POSTELE. Ale připadají mi, že jsou buďto úplně hluchý nebo úplně mimo. Hopsaj a hopsaj. Opět se snažím usnout ale to už mne budí i mořská nemoc. Zase už zoufale prosím, ať toho nechají a oni pořád nic. Snažím se udržet žaludek v klidu, ale zkuste si to bejt na matějský na nějaký atrakci několik hodin v kuse… A tak si blinknu..

Fakt se za to vždy stydím a dlouho předlouho se potom vždy omlouvám. Rodiče se na mne zato sice nijak očividně nezlobí, ale vždy z toho mam takovej divněj pocit. Stydím se, až na prdelce se červenám. Celá zoufalá z té situace žádoním, prosím, slibuju, vyhrožuju.. a oni nic. Už jsem pochopila, že musím počkat, až je to přestane bavit, nebo až je začnou bolet záda. Pak toho nechají. Jako, ať si fakt hopsaj, když je to tak baví, ale proč mne u toho potřebujou???

Ale jako by to nestačilo, tak potom, co dohopsají mne odnesou konečně do postele, ale nenechají mne spát. Kdepak, to by bylo moc jednoduchý. Oni se oba nade mnou slezou, jak vosy nad bonbonem a začnou mručet jak medvědi! To byste nevěřili. Fakt mi to přijde směšný. Oni asi nemají ani kousek studu v sobě. Tak jim vždy dělám chvíli radost a říkám jim, jak je to super a jak jim to jde a dokud je chválím, tak v tom pokračujou. Naštěstí pro mne, když jim to přestanu chválit, tak se urazí a nechají toho, konečně mne uloží do postele a nechají mne spát…

Dovolte mi se též představit... Cirka...

2008-01-21T12:43:00.000+01:00

Neuvěřitelný. Oni mi to vůbec neřekli, že tady je tento blog!!! Kdybych včera večer nebrousila net a nepodívala se na kostalek.cz a nevšimla si, že tam přibyla nová položka BLOG, tak bych dál žila v nevědomosti. No, trochu mne naprdli, musím říct. Ale dobrý, promíjím jim to. Ještě by to vypadalo, že na Káju žárlím…

Měla bych se Vám asi trochu představit a říci vám něco ze svého curiculum vitee. Narodila jsem se v jedné továrně spolu s mými tisíci a tisíci sestřiček. Rodiče jsem nikdy nepoznala. Hned mne s mnoha sourozenci zavřeli do velké krabice a poslali do světa. Ocitla jsem se až v srdci Evropy, ve městě zvaném Praha. Asi měsíc jsem trávila v jednom adopčním domě, jmenoval se „sparkye´s“, než tam přišel Jenda a na první pohled se do mne zamiloval. Taky jsem si ho hned oblíbila musím přiznat. Vzniklo mezi námi dost silné pouto, které kromě jiného se časem vytříbilo i do obchodního vztahu. Ale o tom až později.

Vzal mne domů, kde mne představil Silvulein a to jsem již věděla, že jsem na tom správném místě. Sice už doma několik adoptovaných dětí měli, ale tak nějak jsem tušila, že mají stále dost lásky i pro mne.

Dostalo se mi totiž jednoho výsadního práva a to práva s nimi cestovat. Ať jeli kamkoliv, nikdy mne nezapomněli vzít s sebou. Dokonce jsem s mámou (omlouvám se, ale ač je mi jasné, že to není moje biologická máma, tak máme leccos společného a tak ji tak říkám) byla i ve Spojených Státech. Už jsem viděla opravdu spoustu míst. A na jedné z těch cest zjistili, že jsem docela dobrá moderátorka. A tak jsme uzavřeli obchodní dohodu. Oni mne vozí a já jim dělám komentáře na video. Chtěla bych se s nimi domluvit, že bychom retrospektivně povyprávěli a zavzpomínali na naše cesty. Ráda bych okomentovala, případně vyzpovídala i je, jak a na co vzpomínají nejvíc… a případně sem dali nejen fotky, ale i kousky videa. Uvidíme, jak to dopadne… Snad dobře a Kája se jednou dozví něco o cestách, které podnikali její rodiče, dokud ještě byla na houbách.

Tak myslím, že to prozatím stačí. Pokud se domluvíme, tak bych příště již zavzpomínala na jednu z našich cest.

Můj první příspěvek aneb kde jsem se tu vzala...

2008-01-20T16:38:00.000+01:00

Svět… Hmmm… tak takhle vypadá. Vlastně je nic moc. Takovej.. rozmazanej. Nejasnej.

A hlavně… Já vlastně netuším, co o něm říct. Ale jsem ráda, že už na něm sem. Těch devět měsíců v tom bytě 0+kk bylo k uzoufání. Cítila jsem se jak někde v Japonsku o období zemětřesení. Si to představte, že devět měsíců se vám třese zem pod nohama. V mém případě navíc zem pod hlavou, protože nevím, jak se to stalo ale jednoho rána se probudím a tam kde předtím bylo nahoře, je teďka dole a naopak, tam kde bylo nahoře je dole. Dovedete si to vůbec představit? A to si ještě představte, že je noc a nejde vám světlo. Ano, celou tu dobu jsem nenašla vypínač od světla. Takže ani číst jsem si nemohla. O televizi nebo internetu ani nemluvě, to tam ještě nemají. A ty zvuky… týýýý zvuky, to bylo něco. Sousedi byli strašní. Chvílema jsem měla pocit, že vedle mne bydlí stádo slonů, potom zase několik medvědů, nade mnou se občas prohánělo něco, co mi připadalo jako když řádí bouřka a ve sklepě jako by prasklo potrubí a pořád to tam žbluňkalo. Opravdu žádný luxus. Takže mi ani tak moc nevadilo, když mi oznámili, že jsem dostala výpověď z té špeluňky a že mam jít zkusit štěstí jinam… řekla jsem si fajn, když mne tu nechcete, mne tu nic nedrží. Nebyla to sice úplně pravda, protože od pupíku mi vedla taková srandovní šnůra kamsi do ztracena. Často jsem si s ní hrála, tahala za ni, cucala ji. Netuším vůbec k čemu tam byla, ale jednou sem ji asi nečím naštvala, ona se mi vrhla kolem krku a lehce mne přiškrtila. Od té doby jsem ji ignorovala a ona ignorovala mne. A ten vztah nám moc klapal. Akorát když jsem chtěla odejít, tak mne nechtěla pustit. Nechápu to, nejdřív mne škrtí, pak mne drží. Hold byla asi pěkně citově nevyrovnaná…

A tak ač jsem dostala výpověď k datu 7.12. nějak jsem se odtamtud nemohla urvat. Nevím proč. Snad to, že když jsem měla hlad, mohla jsem se najíst aniž bych otevírala pusu, snad to, že jsem nemusela chodit nikam daleko na záchod.. Snad to teplo, které tam bylo… prostě a jednoduše se mi nechtělo pryč. Nějak jsem s tím bytečkem srostla, zvykla si na něj. Bylo mi jasný, že nakonec mne majitel vykopne, ale řekla jsem si, že mu to neulehčím.

Trochu se zlobil, snažili se mne všelijak vypudit, třásli se mnou, jako by to byli nějací obři a můj byt tahali po nějakých stezkách, potom si majitel pozval posilu a mlátili mi ze spoda na zdi, házeli mi kameny do oken, dokonce zašli tak zákeřně daleko, že se mne snažili vytopit…

Dali mi definitivní termín 18.12. Chvíli jsem o tom přemýšlela a řekla si, že už sem si docela užila, že by to chtělo zkusit zase něco jiného, že v životě každého člověka přijde chvíle, kdy je potřeba zvednout kotvy, přetrhat šňůry a pouta a jít dál… Nebyla bych to ale asi já, kdybych se nešprajcla a neřekla si, že půjdu až devatenáctého. Zajímalo mne, co rafinovaného na mne ještě vymyslí. A uff. Myslím, že jsem to málem přepískla. Majitel si pozval na mne nejen exekutora, celého v bílém, ale taky demoliční četu a rozhodl se že když byt neopustím po dobrém, tak byt zničí tak, abych už neměla kde bydlet. A to bylo i na mne moc. Schovala jsem se v koutě a rozhodla se, že když teda takhle, tak nepůjdu nikam. Ale byl zákeřnější než jsem čekala. Obrovským krumpáčem rozbořil jednu ze stěn mojeho příbytku, v tu chvíli tam skočil exekutor, chytl mne a vyvlekl ven… A bylo po všem.

Najednou strašná zima, strašně intenzivní světlo, divně to smrdělo, exekutor mne předal jinému, ten asi nějakýmu dalšímu či co a pak mne divně natahovali a pokládali na studeny věci, pak nade mnou vyřkli ortel „padesát centimetrů a třitisícepětsettřicet gramů“… ať už to znamenalo cokoliv… A pak najednou začaly lítat blesky. Koukám odkud jde ta bouřka a oni lítají jednomu člověkovi z hlavy!!! Neuvěřitelné. A i když zrovna nelítaly blesky, tak jeho hlava házela prasátka! Fakt jsem se divila.. a ještě víc jsem se divila, když mi oznámil že je můj táta!!!

PS: já vím, že se toto stalo již před měsícem, ale myslíte, že mne ti dva co si říkají moji rodiče pustí k počítači. Kdepak. Já to musím nenápadně tajně po večerech psát na co najdu. A jen jednou za čas se mi podaří proklouznout k počítači a pak to rychle přepisuji, jako dnes. Takže sem tam asi úplně všude budou překlepy, ale nedivte se, chtěl bych vidět vás, jak by vám to šlo, kdyby vám byl sotva měsíc a ještě museli pracovat v ilegalitě…

Výročí! Už je nám měsíc!

2008-01-19T23:33:00.000+01:00

Tak dneska... je devatenáctého. Teda ještě pár minut. Musím zaťukat na dřevo, ale dneska byla Kája zase jednou andílek. Vlastně od rána spinkala. Teďka je skoro půlnoc a stále ještě spí...

Je to příjemná změna po včerejšku, kdy jsem přišel ve tři domů z práce, a v podstatě si vzal řvoucí dítě do náruče a s malýma přestávkama sem jej tam držel až do půlnoci. Jak je to naše štěstí, tak je potřeba říci, že občas to je dost namáhavé. Včera nám opravdu dávala co proto. Vyžadovala houpat a houpat a houpat a vůbec nebrala v potaz, že nás bolí záda. Střídali jsme se se Silvií v hopsáni. Vždy, když jeden už byl příliš hotovej, nastoupil druhej. Kája si nás evidentně vychutnávala. Asi po čtvrt hodině hopsání zavřela oči a zdálo se, že usnula. Akorát ji to vydrželo přesně deset minut. Po těch deset minut to opravdu vypadalo, že tvrdě spí. Jenže pak začala ještě stále se zavřenýma očima natahovat a následně pěkně řvát. Což pro nás byl povel, abychom hopsali poněkud intenzivněji. Po pěti minutách intenzívního hopsání se zase začala usmívat, což činila po dalších patnáct minut a následně na deset minut usnula, aby se pak ze spaní mohla začít šklebit a natahovat. Což pro nás byl povel... A tak dále a tak dále. Před jedenáctou večerní to Silvie vzdala. Nebo spíš již nevydržela a odebrala se na lože. Já Káju vzal, pustil si do sluchátek z počítače film a hádejte co dělal.. no jasně, hopsal. V moudré knížce od Karpa jsme se dočetli, že dětátko má rádo teplíčko. Takže jsem do PET láhve dal co nejteplejší vodu, láhev jsem strčil ke Káje do zavinovačky a obě, jak Káju, tak láhev houpal. A možná, že to zabralo. Nebo přesněji pomohlo. Protože po klasické čtvrthodince usnula, ale kupodivu se po oněch desetiminutách neprobudila. Vydržel jsem to pro jistotu půl hoďky, než jsem se rozhodl ji odnést do postýlky. Pořádně jsem ji zabalil i s láhví a ještě chvíli šel sledovat onen film.

Mimochodem film... Koukal jsem na 2001: Vesmírná odysea. Odpoledne jsem totiž dočetl knihu a chtěl jsem vidět, jak se to podařilo převést do filmu. A zjistil jsem, že nepodařilo. Kniha je dobrá. Není to to nejlepší co jsem kdy četl. Dokonce to není ani v první třetině, ale dočetl jsem to. Ale ten film. Dvě a půl hodiny nepochopitelných scén. Kdybych to nečetl, tak nevím, co se děje a co tím chtěl Kubrick říct... Radím vám dobře.. nekoukejte na to. Pokud nemáte co dělat, hodně se nudíte, tak knížku zkuste. Neslibuji, že se u ní budete nějak extra bavit, ale to že se u filmu budete nudit, to vám slíbit můžu.

Kája je nakojená a uložená v postýlce. Slyším však z ložnice, že si buďto stále povídá se skřítkama, kterých musíme mít v ložnici nepředstavitelné množství a nebo nám nadává, že si chce ještě povídat a my zhasnuli.

Chudinka měla zase plný nos. Tak jsem připravil vysavač a pustil ho a chtěl jí nosánek vyčistit. Ona, ačkoliv se luxu normálně nebojí, se schoulila do takové pozice, že měla ruce před nosem a upřeně koukala na ústí hadice. V očích se ji zračila hrůza. Úplně mne to rozhodilo, protože, ač jí už je měsíc, tak toto by ještě rozhodně neměla zvládat. Silvík říkala, že proč by ne, ze je krásná a chytrá.. a já na to, že ať nezapomíná, že to je naše dcera a jablko nepadá daleko od stromu. Silvie na to povídá: "Ale já sem chytrá." Co na to říct.. tak mlčím... "Ale já sem chytrá!", opakuje má choť. Jistě, má pravdu, a tak ji přitakávám. Odsaju jí tedy nosánek jenom pusou, bez použití vysavače, něco tam přeci jen měla a hned se jí začalo dýchat líp, když Silvie opakuje: "Ale já jsem chytrá". Nojo... Určitě to je naše dcera.. není o tom pochyb :-)

Fotky pořízené na mé výročí naleznete ZDE

Slovníček

2008-01-18T06:57:00.000+01:00

Mluva každé generace, a v dnešní době i v jednotlivých ročnících v rámci generací, se rychle mění, vyvíjí a má svá specifika. Stejně jako my nemusíme rozumět všemu, co by si říkali naši praprarodiče mezi sebou, tak oni zcela jistě nebudou rozumět, když budou poslouchat, jak si povídají dnešní výrostci na základní škole. A ani já bych jim asi už úplně nerozuměl. Jsou ovlivněni "dětskými" pořady v televizi. A budou si povídat v pokemonštině, která je pro mne zcela cizí. Vlastně dodnes nevím, co tento fenomén (který tusím již ale zase opadá) znamená... Podobně nemusím rozumět odborné řeči v tom či onom (vlastně v jakémkoliv) oboru...

A tak se zde pokusím tak nějak udržovat slovníček.. ale nejen slovíčka, ale i fráze, kterým rozumím, které používám a dost možná, za pět let, již opět budou zapomenuta a pokud toto Kája má jednou číst a rozumět tomu, tak potřebuje něco, co jí pomůže se v tom vyznat. Tak tento příspěvek by měl mít svoji vlastní kategorii - slovníček - a budu se jej snažit pravidelně updatovat - hmmm, hned slovíčko, které je dobré sem přidat, protože naše řeč je prorostlá anglickými výrazy, stejně jako terminologiemi z nejrůznějších oborů (hodně často to bude IT) a má-li tomu rozumět jednou můj sedmiletý potomek nebo moji rodiče či něčí prarodiče, tak je dobré vysvětlovat... a hodně vysvětlovat... a pokud možno polopaticky :-). A ono je dost pravděpodobné, že ani těm polopatickým vysvětlením spousta lidí neporozumí nebo jim naopak přijdou směšná či absurdní, či ty věci budou již zcela zažité a zevšednělé, že nebudou potřebovat vysvětlení ani pro tříleté dítě či naopak již budou mít zcela jiný význam :-)

Tento příspěvěk bude aktualizován podle toho, jak budou přibývat nová "nová" slova v blogu... V budoucnu jej vždy najdete například na levé straně obrazovky pod štítky -> slovníček a nebo zcela v levo nahoře na stránce do vyhledávání napíšete slovo "slovník".

B
blog	Weblog neboli blog je zajímavý a jednoduchý způsob, jak se na internetu prezentovat. Můžete zde psát své názory, postřehy a komentáře pomocí krátkých chronologicky řazených textů, odkazů na jiné internetové stránky, obrázků a fotografií. Tento způsob osobní prezentace přišel na svět z odborných internetových vod a jako módní fenomén si získává stále větší popularitu mezi běžnými uživateli internetu. Zajímavé je, že podle zahraničních průzkumů tvoří nadpoloviční většinu bloggerů, tedy tvůrců blogů, mladé ženy. Ty využívají možnost vést si jednoduchý a atraktivní internetový deník, který je volně přístupný jak přátelům, tak i neznámým čtenářům

C
Cachaca	Čti Kašasa – Destilát z cukrové třtiny
Caipirinha	Čti Kajpiríňa. Alkoholický míchaný nápoj skládající se z rozmačkaných limetek, třtinového cukru, hodně ledu a Cachacy. Brazilská specialita a defacto národní pití
Cvičící míč	sportovní míč, kterého lze úspěšně využít k rehabilitaci i ke kondičním cvičením, je vyroben ze speciální směsi materiálu - Crylon

I
IT	Informační technologie - obor zabívající se vším kolem počítačů

M
My name is earl	Znáte takovýho toho chlápka, kterýho potkáte cestou do obchodu na maloměstě, kde se stavíte cestou k babičce? Takovej ten trhan, co si koupí krabičku cigaret, pár výherních losů a jedno pivo v deset ráno. Takovej ten typ, u kterýho si radši počkáte, až odejde, než tam se svou rodinou vůbec vkročíte. No… Tak to jsem já. Jmenuju se Earl. Tak začíná pilotní díl seriálu My Name is Earl. Jednoho dne Earl vyhraje v loterii 100000$. Než si jich však stačí užít, srazí ho auto, výherní los odnese vítr a Earl skončí na nemocničním lůžku. Jeho žena se s ním rozvede a uvědomí si, že jeho život stojí za nic. V televizi běží zrovna Last Call show Carsona Dalyho a tam Earl uslyší myšlenku Karmy: „Děláš dobré věci a dobré věci se stanou i tobě. Děláš špatné věci a ty se ti pak vrátí.“. Proto si sepíše seznam všech špatných věcí, které za život udělal, a ty se bude snažit odčinit. Toto je základní myšlenka seriálu. Některé položky seznamu jdou splnit lehce, jiné jsou složitější. Každý díl je doslova nabit různými vtípky a hláškami.

S
Stínový rodiče	tchán s tchýní
Stínový bratr, sestra	Švagr, švagrová

U
Updatovat	aktualizovat - doplnit o nejnovější informace. z angličtiny

O
Odsávačka	Podtlakové zařízení na odsávání hlenů kojenců. Děti do půl roku života neumějí dýchat pusou - a logicky ani smrkat - a tak jim je potřeba trochu pomáhat... Jeden konec přijde do nosu dítěte, druhým ústy tvoříme podtlak. případně přesně tento model jde odstranit ta nádobka dole a nasadit na hadici vysavače. Což se mi velice osvědčilo.

Nespavost

2008-01-18T06:09:00.001+01:00

Je chvíli po šesté hodině ranní. Sedím již v práci. Tvrdit, že jsem kdoví jak vyspalý, to by byla neskonalá lež.

Ale netrpím nespavostí, i když to tak dle názvu záznamu vypadá. Vlastně nespavostí netrpí nikdo. Všichni jsme jen nevyspalí. Tak se to možná mělo nazývat nevyspalost. Ale to už je teďka nepodstatné. A proč tu tedy sedím? Řekl bych, že většině už to je naprosto jasné, těm kterým ještě nikoliv, tak věřím, že když zapojí trochu mozkové závity, tak že jim to dojde. A pokud se někomu z jakéhokoliv již důvodu přemýšlet nechce, tak to sem prostě napíšu. Bez žádného dlouhého napínání a bez jakékoliv snahy kohokoliv napínat. Neb důvod je tak prostý, že prostší již být nemůže. Tak jen ještě dodám, že pokud někoho napadlo, že důvodem je můj workoholismus, tak ho zklamu. Důvod je, že se o půl šesté probudila Kája a chtěla pít. A jelikož krmení naší šelmičky vždy zabere tak půl hoďky, potom následně chvíle na odříhnutí, potom uspání... tak to bychom byli tak ve čtvrt na sedm a jelikož na půl sedmou mam budíka, tak jsem holt vyrazil rovnou.

Práce, ve které se nyní nacházím má jednu nespornou výhodu a tou je flexibilní pracovní doba. Ač se flexibilní pracovní dobou může chlubit nejeden zaměstnavatel, tak zde to je dotažené... teď nevím, zda psát k dokonalosti či do extrému. Docházku nám sleduje počítač, totiž přesněji - docházkový systém, který sice nejde "očůrat", ale zase je naprosto čestný co se přesčasů týče. V práci musíme být osm hodin včetně půl hodiny na oběd. To znamená sedmi a půl hodinová pracovní doba. Tedy pokud přijdu v osm, tak mi ve čtyři padla. Avšak, přijdu-li v sedm, padne mi již ve tři. A prostou logikou a matematikou lze zjistit, v kolik končím, přijdu-li, podobně jako dnes v šest...

Ale to je jen část výhod našeho docházkového systému. Protože se může stát, že tu musíme zůstat trochu déle. Třeba pokud mám schůzku od tří do čtyř. A přijdu jako dnes již v šest. Tak tu pak nesedím osm hodin, ale deset. A náš naprosto čestný systém mi napíše dvě hodiny přesčasů, které se můžou dle libosti čerpat. A tak příště, mohu přijít v šest, tedy měl bych odcházet ve dvě hodiny odpolední, ale jelikož mam ještě dvě hodiny přesčasů, tak mohu jít vlastně již ve dvanáct. Nebo lze každý den od pondělí do čtvrtka o hodinu déle. Člověk to ani nepostřehne většinou. Ale postřehne to v pátek, kdy již má čtyři hodiny navíc a může jít o tyto čtyři hodiny dřív domů...

A samozřejmě to platí i tak, že když něco potřebuji vyřizovat, ať již ráno nebo odpoledne, tak není problém. I když se dostaneme s přesčasy do mínusu, tak si to potom lze napracovat. Nevýhodou systému je snad jen to, že se přesčasy neproplácí a nelze jich vybrat více jak osm hodin najednou. Nelze to hold čerpat jako standardní dovolenou, třeba týden v kuse. I když ono to jde, ale aby se dodržela ona podmínka, tak by bylo potřeba každý den na skok přijít do práce, pípnout si kartičkou příchod a klidně zase hnedka odchod. Tedy pokud byste onen týden chtěli trávit v Praze, tak to není takový problém, až na tu prudu, že každý den by byl nutný výlet do práce, ale do zahraničí by na čerpání přesčasů asi úplně vhodné nebylo...

A tak tu sedím, pouštím si do uší mongolské pastevce a koukám, že jsem se rozepsal úplně o něčem jiném, než jsem chtěl... Začal jsem psát o nespavosti. O nespavosti naší Káji. Musím přiznat, že už to nejen Silvii, ale i mne trochu znepokojuje... Naše robátko, které prvních čtrnáct dní bylo vzorem, podle kterého by šel brát standard pro určení anděla, nám začíná dávat co proto. Když mi předevčírem ve tři odpoledne volala Silvie, kdy přijdu, že už je úplně hotová, že Kája nezavřela nejen oko, ale ani pusu již od rána raníčka, tak jsem tomu ani nechtěl věřit. Jednak proto, že ten první měsíc byla relativně hodná (úplně hodná byla jen prvních 14 dní) a taky proto, že jsem přišel domů, Kája sice vypadala ufňukaná, ale já si ji vzal do náruče, sedl s ní na míč a ona okamžitě usnula. Ani na okamžik mne nenapadlo, že by Silvie přeháněla, protože pohled na ní byl docela žalostný. Pobledlá, zplihlá a na první pohled unavená a nevyspalá. Tak když jsme již uložili Káju, tak jsem poslal spát i jí. Bylo sice těsně po večerníčku, ale bylo na ni vidět, že to potřebuje. Ostatně já den předtím, když jsem přišel z práce taky zamířil rovnou do postele. Sice jen na hodinu a půl, ale i to hrozně pomohlo...

Silvie se bránila, že musí číst emaily a číst si a já nevím co ještě, ale byl jsem neoblomný. Říkal ji, ať teď jde do postele a až se Kája třeba v deset probudí na kojení, tak potom, až již bude Silvie vyspalejší, může jít k počítači. Nechala se přemluvit a odešla na lože. Tušil jsem, že až se probudí, tak to bude krušné, ale bylo zapotřebí, aby se vyspala aspoň trochu...

Nedá mi to a potřebuji vysvětlit, proč by to mělo být krušné.. Nevím jak vy, ale já miluji odpolední šlofíky. Jsou sice trochu vysněné, protože se mi jen málo kdy poštěstí, ale opravdu je mám rád. Hlavně v létě. Když člověk přijde třeba z práce nebo o víkendu po obědě, lehne si někam na gauč, či na postel, skrz okno jej šimrá sluníčko a člověk okamžitě upadá do limbu... A aspoň mne se při takovýchto šlofících zdají ty nejúžasnější sny, které si navíc ve většině případů pamatuji.. A potom ten pocit, když se člověk probudí, mžourá do sluníčka, třebaže již je pozdější odpoledne, ale slunce je stále vysoko.. den zdaleka nekončí a vy jste krásně odpočatí a vydržíte dlouho do noci... V zimě to není tolik ono, protože již v pět, když přijdeme domů, je za okny tma a máme pocit, že den již nenávratně skončil a jít spát znamená spát až do rána...

No a přesně takovéto dáchnutí si Silvie naprosto nesnáší. Nedokážu říci proč a ani ona ne. Nejčastěji říká, že to je tím, že po probuzení na sebe má vztek a pocit promeškaného dne, kdy mohla zvládnout tolik věcí. Na jedné návštěvě u stínových rodičů (takto označená slova nebo fráze budou vysvětlena ve "Slovníčku"...) jsem se dozvěděl, že toto má již od útlého věku. Že ani jako mimino nechtěla spát, že pořád koukala co se kolem děje a bála se, že jí něco uteče a když se probudila, tak prý řvala, jako když ji na nože bere. Jak toto tchán vyprávěl, tak mi úplně běhal mráz po zádech. Jednak mi bylo jasné, že toto tedy není žádné přechodné období, že si budeme užívat dokud živí budeme a navíc jsem si představoval, jak toto zdědí náš potomek...

A vypadá to, že se tak stalo. Zatímco jeden den Kája prospí od rána do večera a celou noc až do dalšího rána s přestávkami ve spaní, jen aby se najedla, tak včera přes celý den nezahmouřila oko. Celé dopoledne to ještě bylo OK, to ležela v postýlce, povídala si se skřítky a byla hodná. Potom za Silvií přišla na návštěvu Míša Chovancová (Christensenová) a po jejím odchodu se již Kája nespokojila s povídáním si sama se sebou a rozhodla se, že dá svůj hlas na obdiv všem. A vydržela to s malými přestávkami až do půlnoci. Dokonce ani když jsem přišel já domů, tak to tentokrát nepolevilo. Vzal jsem si ji a šel hopsat na míč. Ovšem první dojem, že to pomáhá, byl zapuzen asi za pět minut, kdy i přes houpání Kája začala natahovat. A tak jsem hopsal a hopsal, různě měnil intenzitu hopsání a vyrovnával její natahování a fňukání. Ale vždy, když už to vypadalo, že usíná, otevřela nejdřív na škvírku jedno oko, pak druhé, pak obě oči dokořán a řev. Tak zase rychlejší hopsání, nejdřív přestal pláč, potom se uklidnila a zavřela oči. Na pár minut a celé se to opět opakovalo.. téměř do nekonečna. Kdykoliv byla pořádně vytuhlá a dali jsme ji do postýlky, tak tam vydržela sotva deset minut a opět jsme ji museli vyndávat... A tak jsme se rozhodli, že když to nejde řešit po dobrém, tak že to nebudeme řešit vůbec a nechali jsme ji v postýlce, ať se vyřve. Tušil jsem, že sama od sebe nepřestane řvát. Jakmile se jednou do toho kolotoče dostane, tak to vypadá, že zdědila další vlastnost Silvie - samonasírání a nedokáže přestat. Tak jsme aspoň doufali, že se trochu unaví. Nevydrželi jsme to ale poslouchat déle jak deset minut. A i ty jsme si řekli hned na začátku, že ASPOŇ tak dlouho ji necháme. To bylo druhů pláče. Od naprosto nasraného, po zoufalý, vzlykavý, naříkavý, vzteklý... a tak jsem pro ni šel, sedl s ní na míč a v tu chvíli usnula. Vypadalo to, že se opravdu unavila.. odfrkávala dobrých patnáct minut a když jsem věřil, že už to je opravdu tutovka, tak opět škvírka na jednom oku a začátek natahování...

V tu chvíli mne přepadalo zoufalství. Tak jsem zase začal intenzivněji hopsat na míči a zase to její chmury trochu odehnalo... Ale to bylo teprve osm hodin, já ještě nevečeřel a vypadalo to, že to bude dlouhý večer.. a byl. Opravdu usnula až chvilku po půlnoci. Vypadalo to hodně slibně již chvíli po jedenácté, ale její vnitřní hodiny ji napovídaly, že ještě nemá odslouženo a tak se rozeřvala opět a opět. Dožadovala se mlíka. A tak, když ji Silvie znovu (ten den asi již po dvacáté) nakojila, tak se madam uráčila usnout. Taky aby ne, bylo dvanáct a pět minut..

A spala v kuse do půl šesté.. a proto tu teďka sedím v práci.. a říkám si, co se asi děje doma, zda holky spí, či již opět bojují s nespavostí...